Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

13 C 235/2020-31

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 22 908 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 21. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 4 728 Kč, úroku ve výši 20,98 % ročně z částky 8 000 Kč od 13. 1. 2017 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 700 Kč od 20. 1. 2017 do 20. 1. 2020 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 300 Kč od 20. 1. 2017 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 560 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 21. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 5 920 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 7 961,01 Kč od 29. 1. 2017 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 560 Kč od 5. 2. 2017 do 20. 1. 2020 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 401,01 Kč od 5. 2. 2017 do zaplacení, se žaloba zamítá.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 21. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 4 728 Kč, úroku ve výši 20,98 % ročně z částky 8 000 Kč od 13. 1. 2017 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 700 Kč od 20. 1. 2017 do 20. 1. 2020 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 300 Kč od 20. 1. 2017 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 560 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 21. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 5 920 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 7 961,01 Kč od 29. 1. 2017 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 560 Kč od 5. 2. 2017 do 20. 1. 2020 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 401,01 Kč od 5. 2. 2017 do zaplacení, se žaloba zamítá. V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení 12 428 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně právnická osoba anonymizována tři slova se žalovaným uzavřel dne datum smlouvu o půjčce číslo na základě této smlouvy poskytl žalovanému částku ve výši 8 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny ve výši 8 000 Kč zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok za poskytnutí půjčky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou ve výši 20,98 % ročně v celkové výši 728 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 1 600 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 400 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaný zavázal právnímu předchůdci žalobkyně splatit v 43 týdenních splátkách po 296 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů, které mu sdělil žalovaný. Tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, přičemž jsou obsahem karty zákazníka. Předmětné doklady však žalobkyně nemá k dispozici, jelikož je zákazníci právnímu předchůdci žalobkyně pouze předkládají při uzavření smlouvy. Žalovaný pak výslovně stvrdil, že právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopen spotřebitelský úvěr splácet. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil, když uhradil pouze celkovou částku ve výši 300 Kč. Tato částka byla co do výše 240,19 Kč započtena na úrok a co do výše 59,81 Kč byla započtena na poplatek za hotovostní inkaso splátek. Žalovaný tak zůstal právnímu předchůdci žalobkyně dlužen 8 000 Kč na jistině, 487,81 Kč na úroku, 1 600 Kč na poplatku za administrativní činnost a 2 340,19 Kč na poplatku za hotovostní inkaso splátek. Následně byla pohledávka za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 6. 12. 2019. Žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení za dobu od 20. 1. 2017, tj. od marného uplynutí týdenní lhůty běžící od splatnosti poslední sjednané splátky, do zaplacení (za období od 20. 1. 2017 do 6. 12. 2019 žalobkyně úrok z prodlení kapitalizovala, a to částkou 1 880,12 Kč) a dle smluvních podmínek rovněž úrok ve výši 20,98 % ročně za dobu od 13. 1. 2017, tj. ode dne následujícího po splatnosti poslední sjednané splátky, do zaplacení (za období od 13. 1. 2017 do 6. 12. 2019 žalobkyně úrok kapitalizovala, a to částkou 4 932,63 Kč). Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou.

2. Žalobkyně se na žalovaném dále domáhala zaplacení 10 480 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně právnická osoba anonymizována tři slova se žalovaným uzavřel dne datum smlouvu o půjčce číslo na základě této smlouvy poskytl žalovanému částku ve výši 8 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny ve výši 8 000 Kč zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok za poskytnutí půjčky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně v celkové výši 1 120 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 1 600 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 200 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaný zavázal právnímu předchůdci žalobkyně splatit v 58 týdenních splátkách po 240 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů, které mu sdělil žalovaný. Tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, přičemž jsou obsahem karty zákazníka. Předmětné doklady však žalobkyně nemá k dispozici, jelikož je zákazníci právnímu předchůdci žalobkyně pouze předkládají při uzavření smlouvy. Žalovaný pak výslovně stvrdil, že právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopen spotřebitelský úvěr splácet. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil, když uhradil pouze celkovou částku ve výši 3 440 Kč. Tato částka byla co do výše 38,99 Kč započtena na jistinu, co do výše 1 120 Kč byla započtena na úrok, co do výše 1 467,62 Kč byla započtena na poplatek za administrativní činnost a co do výše 813,39 Kč byla započtena na poplatek za hotovostní inkaso splátek. Žalovaný tak zůstal právnímu předchůdci žalobkyně dlužen 7 961,01 Kč na jistině, 132,38 Kč na poplatku za administrativní činnost a 2 386,61 Kč na poplatku za hotovostní inkaso splátek. Následně byla pohledávka za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 6. 12. 2019. Žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení za dobu od 5. 2. 2017, tj. od marného uplynutí týdenní lhůty běžící od splatnosti poslední sjednané splátky, do zaplacení (za období od 5. 2. 2017 do 6. 12. 2019 žalobkyně úrok z prodlení kapitalizovala, a to částkou 1 842,48 Kč) a dle smluvních podmínek rovněž úrok ve výši 23,72 % ročně za dobu od 29. 1. 2017, tj. ode dne následujícího po splatnosti poslední sjednané splátky, do zaplacení (za období od 29. 1. 2017 do 6. 12. 2019 žalobkyně úrok kapitalizovala, a to částkou 5 465,73 Kč). Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou.

1. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v  , (dále jen „ “), soud rozhodl bez nařízení jednání.

1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně právnická osoba anonymizována tři slova byla dne datum uzavřena smlouva o půjčce, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 8 000 Kč, která mu byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal tuto částku společně s úrokem ve výši 728 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 1 600 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 400 Kč (celkem 12 728 Kč) právnímu předchůdci žalobkyně vrátit v 43 týdenních splátkách po 296 Kč.

1. Žalobkyně dále doložila Kartu zákazníka ze dne datum podepsanou žalovaným. Dle zde uvedených údajů měl být žalovaný v době poskytnutí půjčky zaměstnán s čistým měsíčním příjmem 9 600 Kč, což mělo být ověřeno na základě předložené pracovní smlouvy a výplatních pásek. Žalovaný měl pak bydlet ve spolubydlení a jeho náklady spojené s bydlením měly činit 2 500 Kč měsíčně. Jako své další výdaje žalovaný uvedl výdaje na domácnost, jež měly zahrnovat výdaje na telefon, jídlo, léky, dopravu a oblečení ve výši 3 700 Kč měsíčně a splátky úvěrů ve výši 960 Kč měsíčně. Konečně měl žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně doložit výpis z účtu.

1. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud dále zjistil, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně právnická osoba anonymizována tři slova byla dne datum uzavřena smlouva o půjčce, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 8 000 Kč, která mu byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal tuto částku společně s úrokem ve výši 1 120 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 1 600 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 3 200 Kč (celkem 13 920 Kč) právnímu předchůdci žalobkyně vrátit v 58 týdenních splátkách po 240 Kč.

1. Žalobkyně dále doložila Kartu zákazníka ze dne datum podepsanou žalovaným. Dle zde uvedených údajů měl být žalovaný v době poskytnutí půjčky zaměstnán s čistým měsíčním příjmem 9 600 Kč, což mělo být ověřeno na základě předložené pracovní smlouvy a výplatních pásek. Žalovaný měl pak bydlet s rodiči a jeho náklady spojené s bydlením měly činit 2 000 Kč měsíčně. Jako své další výdaje žalovaný uvedl výdaje na domácnost ve výši 3 000 Kč měsíčně a výdaje na telefon ve výši 200 Kč měsíčně.

1. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byly pohledávky za žalovaným vzniklé z titulu obou shora uvedených smluv postoupeny na žalobkyni a žalovanému byla tato skutečnost oznámena dopisem z téhož dne. Tímto dopisem byl žalovaný zároveň vyzván k úhradě dlužných částek do deseti dnů od obdržení tohoto dopisu. Odeslání tohoto dopisu žalobkyně prokázala doloženým podacím lístkem ze dne 7. 1. 2020. Dále byl žalovaný vyzván k úhradě dlužných částek předžalobní upomínkou ze dne 7. 5. 2020, jejíž odeslání žalobkyně rovněž prokázala podacím lístkem ze dne 10. 5. 2020.

1. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným mělo v obou shora uvedených případech dojít k uzavření smlouvy o zápůjčce, tak jak ji upravuje , :„ Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“

1. Na zamýšlený smluvní vztah (s ohledem na datum uzavření úvěrových smluv) dopadá úprava obsažená v zákoně číslo , o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016 (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdce) je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěry byly poskytovány v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.

1. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru v obou případech vyplývala následující povinnost:„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“

1. Výše citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.

1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).

1. Soud se domnívá, že právní předchůdce žalobkyně povinnost zkoumat před uzavřením obou předmětných smluv úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnil. Příjmy žalovaného ze zaměstnání měly být v obou případech údajně ověřeny prostřednictvím pracovní smlouvy a výplatní pásek. Tyto dokumenty však žalobkyně nedoložila. Pokud jde o výdaje žalovaného, konkrétně o náklady spojené s bydlením, jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého člověka, ohledně těchto není ani v jednom případě zcela jednoznačně zřejmé, že by právní předchůdce žalobkyně údaje o jejich výši sdělené žalovaným jakkoli ověřoval. V případě první uzavřené smlouvy se lze teoreticky domnívat, že pravidelné měsíční výdaje žalovaného spojené s bydlením mohly být zjistitelné z výpisu z účtu, který však žalobkyně opět nedoložila. Co se týče první uzavřené smlouvy, měl žalovaný v době jejího uzavření bydlet ve spolubydlení, přičemž povinností právního předchůdce žalobkyně bylo tuto skutečnost ověřit. Je třeba konstatovat, že z údajů uvedených v kartě zákazníka nelze vyčíst, zda měla být nemovitost, v níž žalovaný údajně bydlel ve spolubydlení s další osobou či osobami, ve vlastnictví této osoby či osob nebo zda měli žalovaný a tato další osoby či osoby uzavřenu se třetí osobou smlouvu o nájmu nemovitosti, v níž vystupovali na straně nájemců. V prvním případě mohl právní předchůdce žalobkyně po žalovaném požadovat kupříkladu doložení čestného prohlášení osoby, v jejíž nemovitosti žalovaný bydlel, o tom, že s ní žalovaný skutečně bydlí a jakou částkou se podílí na úhradě nákladů spojených s bydlením a ve druhém případě měl po žalovaném požadovat doložení nájemní smlouvy. Pokud jde o druhou uzavřenou smlouvu, měl žalovaný v době jejího uzavření bydlet s rodiči, přičemž opět bylo povinností právního předchůdce žalobkyně tuto skutečnost ověřit. Za tímto účelem mohl právní předchůdce žalobkyně požadovat po žalovaném kupříkladu čestné prohlášení rodičů o tom, že s nimi žalovaný skutečně bydlí a jakou částkou měsíčně přispívá na domácnost. Za situace, kdy žalobkyně nedoložila potřebné dokumenty, z nichž její právní předchůdce vycházel při zkoumání příjmové a výdajové stránky žalovaného, nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením obou smluv dostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to s ohledem na ustanovení § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého„ není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil.“ Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil veškeré doklady, jež měly být dle tvrzení uvedených v zákaznické kartě spotřebitelem předloženy, pak nelze mít za zcela jednoznačně prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak prakticky o pouhá tvrzení nepodložená relevantními důkazy.

1. Dále je ve vztahu k povinnosti právního předchůdce žalobkyně zkoumat úvěruschopnost žalovaného ještě třeba zmínit, že se jedná o veřejnoprávní povinnost nezávislou na obecné povinnosti osob jednat ve vztazích poctivě. Žalobkyně, respektive její právní předchůdce, se nemůže zprostit jejího splnění s odkazem na povinnost žalovaného jednat poctivě. Porušení povinnosti poctivého jednání při uzavírání úvěrových smluv může mít za následek přestupkovou, popř. trestněprávní odpovědnost klienta, nikoli však zánik, či oslabení povinnosti poskytovatele úvěru dostát požadavkům § 9 zákona o spotřebitelském úvěru.

1. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud musel dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně v obou případech nedostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.

1. Shora citovaný § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru explicitně nestanoví, zda je následkem porušení povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele absolutní či relativní neplatnost uzavřené smlouvy, a je proto třeba vycházet z obecné úpravy neplatnosti obsažené v  . Ohledně neplatnosti právního jednání stanoví následující:„ (1) Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.“ Nový již rozpor se zákonem nepovažuje automaticky za důvod absolutní neplatnosti, srov. :„ (1) Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.“ Přesto pro určité situace zachovává neplatnost absolutní; tyto situace jsou vymezeny v  :„ Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.“ Pro posouzení toho, o jaký druh neplatnosti se v konkrétním případě jedná, je podstatné, zda je neplatnost stanovena v zájmu některého z účastníků, anebo zda právní jednání kromě zákona porušuje také veřejný pořádek. V daném případě by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti je stanovena pouze v zájmu spotřebitele. Nicméně součástí veřejného pořádku je mimo jiné také ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné, do této skupiny osob patří rovněž spotřebitelé, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno tím, že do vztahu s podnikatelem vstupují jako neprofesionálové a jsou vůči podnikateli zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou s menší dostupností právních služeb, nedostatkem profesionálních zkušeností a nemožností stanovovat smluvní podmínky. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , mimo jiné uvedl (a tyto závěry jako správné převzal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. ), že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.

1. Obě předmětné smlouvy je tedy nutno považovat za absolutně neplatné z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl v obou případech od počátku povinen vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 8 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v  :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávky za žalovaným z titulu obou smluv byly následně v souladu s ustanovením 879 , který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupeny na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejich vymáhání.

1. Z titulu první uzavřené smlouvy žalovaný dle tvrzení žalobkyně uhradil celkovou částku 300 Kč a zbývá mu tak uhradit na jistinu částku 7 700 Kč a z titulu druhé uzavřené smlouvy žalovaný dle tvrzení žalobkyně uhradil celkovou částku 3 440 Kč a zbývá mu tak uhradit na jistinu částku 4 560 Kč. Co do těchto částek tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z těchto částek z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané oznámení o postoupení pohledávek, jehož součástí byla rovněž výzva k úhradě dlužných částek a jehož odeslání dne 7. 1. 2020 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle ustanovení „ právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ V souladu se zákonnou domněnkou zakotvenou v  , který stanoví, že„ se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání“, bylo žalovanému toto oznámení doručeno dne 10. 1. 2020. Jelikož dle tohoto oznámení byla žalovanému pro úhradu určena lhůta deseti dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 20. 1. 2020 a ode dne následujícího, tj. ode dne 21. 1. 2020, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v prvním případě v zákonné výši ke dni 20. 1. 2017 a v druhém případě v zákonné výši ke dni 5. 2. 2017, tj. ve výši 8,05 % ročně, tedy ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 21. 1. 2020, tj. 10 % ročně.

1. Co do zbývající částky 4 728 Kč, co do zbývající částky 5 920 Kč, co do úroku ve výši 20,98 % ročně z částky 8 000 Kč od 13. 1. 2017 do zaplacení, co do úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 7 961,01 Kč od 29. 1. 2017 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 700 Kč od 20. 1. 2017 do 20. 1. 2020, co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 560 Kč od 5. 2. 2017 do 20. 1. 2020, co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 300 Kč od 20. 1. 2017 do zaplacení a co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3 401,01 Kč od 5. 2. 2017 do zaplacení, soud žalobu zamítnul.

1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Jelikož však žalovanému v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popř. návrhem na nařízení exekuce.