Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
13 C 321/2020-24
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 7 104 Kč
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 020 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 6 704 Kč, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 020 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 6 704 Kč, se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení celkové částky 7 104 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovanému poskytla na jeho žádost dne datum spotřebitelský úvěr ve výši 3 000 Kč. Tuto částku se žalovaný zavázal vrátit společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 3 204 Kč, a to do 18. 8. 2020 Smlouva byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku, přičemž totožnost žalovaného byla ověřena na základě kopie občanského průkazu žalovaného a prostřednictvím ověřovací platby ve výši 1 Kč zaslané z účtu žalovaného na účet žalobkyně. K tomu, jakým způsobem byla posuzována úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že si od žalovaného před uzavřením smlouvy vyžádala potvrzení o jeho příjmech a co se týče výdajů, ohledně těch vycházela z čestného prohlášení žalovaného. Dále žalobkyně provedla lustraci žalovaného v insolvenčním rejstříku, v Centrální evidenci exekucí a v registru právnická osoba anonymizováno, to vše s negativním výsledkem. Po porovnání příjmů a výdajů žalovaného dospěla žalobkyně k závěru, že žalovanému zbývá měsíčně dostatečné množství finančních prostředků ke splácení úvěru. Žalovaný však žalobkyni poskytnutý úvěr řádně nesplatil a uhradil pouze částku ve výši 980 Kč. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení jistiny ve výši 3 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 3 204 Kč, nákladů na upomínky a nákladů na pověření inkasní agentury v celkové výši 1 620 Kč po započtení částečné úhrady ze strany žalovaného ve výši 980 Kč (celková výše nákladů na upomínky činila 1 100 Kč - 1 x 450 Kč a 1 x 650 Kč a celková výše nákladů na pověření inkasní agentury činila 1 500 Kč) a smluvní pokutu v celkové výši 900 Kč (2 x 450 Kč).
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.
3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne datum uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 3 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky vrátit do 30 dnů společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 3 204 Kč a úrokem ve výši 39 % ročně. Tato smlouva byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku způsobem uvedeným v článku 12. předmětné smlouvy, a to tím způsobem, že žalovaný nejdříve ve webovém rozhraní žalobkyně vyplnil žádost o úvěr. Za účelem ověření totožnosti žalovaný předložil scan svého občanského průkazu, který žalobkyně doložila. Následně žalovaný zaslal ze svého účtu na účet žalobkyně ověřovací platbu ve výši 1 Kč, což je zřejmé z doloženého potvrzení o platbě. Poté bylo žalovanému na číslo mobilního telefonu uvedené v žádosti zasláno uživatelské jméno a heslo pro vstup do klientské sekce. Po schválení žádosti žalovaného o poskytnutí úvěru byl žalovanému zaslán prostřednictvím klientské sekce žalobkyně návrh smlouvy o spotřebitelském úvěru opatřený elektronickou značkou nahrazující podpis žalobkyně a žalovaný zakliknutím odsouhlasil text smlouvy. K této smlouvě žalobkyně doložila rovněž předsmluvní informace poskytnuté žalovanému. Z doloženého výpisu z účtu je dále zřejmé, že žalobkyně žalovanému zaslala na účet částku 3 000 Kč, která byla na účet žalovaného připsána dne 16. 7. 2020. K úhradě dlužné částky z titulu předmětné smlouvy byl žalovaný vyzván upomínkami ze dne 28. 8. 2020, ze dne 8. 9. 2020 a ze dne 30. 9. 2020, k nimž žalobkyně doložila rovněž podací lístky.
4. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku:„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
5. Předmětná smlouva o úvěru měla být mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku tak jak to dovoluje § 561 odst. 1 občanského zákoníku:„ (1) K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“ Kdy je v případě právního jednání učiněného elektronicky zachována písemná forma upravuje navazující § 562 odst. 1 občanského zákoníku:„ (1) Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“
6. Shora uvedeným jiným právním předpisem je myšlen zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, dle jehož ustanovení § 7„ k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.“
7. Soud dospěl v tomto případě k závěru, že ze strany žalovaného došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu, kdy žalovaný projevil svou vůli uzavřít předmětnou smlouvu kliknutím v chráněném prostředí svého uživatelského účtu vytvořeném ve webovém rozhraní žalobkyně, kam zadal své jedinečné uživatelské jméno a heslo, jež mu byly přiděleny po ověření jeho totožnosti prostřednictvím zaslání kopie občanského průkazu a verifikační platby. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis, kdy tato se sice vztahovala k předchozímu zákonu o elektronickém podpisu, avšak je dle názoru soudu použitelná rovněž pro současnou úpravu zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 37 ICm 4495/2014 nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. 33 Icm 547/2016).
8. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
9. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“
1. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení:„ (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“
1. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o s spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že„ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“
1. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“
1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
1. Z citovaného ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je„ porovnání příjmů a výdajů“ a„ způsob plnění dosavadních závazků“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké závazky měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích„ nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených“.
1. Co se týče příjmů žalovaného, ty měly být údajně ověřeny prostřednictvím výplatních pásek, daňového přiznání či výpisu z účtu. Žádný z uvedených dokladů však žalobkyně soudu nedoložila, a tudíž své tvrzení žádným způsobem nepodložila. Pokud jde o výdaje žalovaného, zde se žalobkyně (jak sama uvádí) spokojila pouze s čestným prohlášením žalovaného a dále provedla za účelem zjištění dalších závazků žalovaného lustraci v příslušných registrech. Toto čestné prohlášení však žalobkyně opět nedoložila a nedoložila ani výpisy z příslušných registrů a opět tak svá tvrzení žádným způsobem nepodložila. Zde třeba zmínit, že i kdyby žalobkyně čestné prohlášení žalovaného o výši jeho závazků doložila, nebylo by možno učinit závěr o tom, že žalobkyně před uzavřením smlouvy dostála své povinnosti řádně posoudit výdajovou stránku žalovaného, a to s ohledem na shora přijaté judikatorní závěry, dle kterých nelze vycházet pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka. Lze tedy uzavřít, že žalobkyně neprokázala, že řádně splnila svou povinnost řádně prověřit příjmy a výdaje žalovaného. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně povinnost zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila.
1. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republiky, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
1. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
1. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
1. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto rozhodl příslušné ustanovení v této části neaplikovat. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 3 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku:„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“
1. Žalovaný dle tvrzení žalobkyně uhradil celkovou částku 980 Kč a zbývá mu tak uhradit na jistinu částku 2 020 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl. Ve zbývající části (tj. co do zbývající části jistiny ve výši 980 Kč, co do poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 3 204 Kč, co do nákladů na upomínky a nákladů na pověření inkasní agentury v požadované výši 1 620 Kč a co do smluvní pokuty ve výši 900 Kč), soud žalobu zamítnul, jak je to uvedeno ve výroku II. tohoto rozhodnutí.
1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Jelikož však žalovanému v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.