Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

13 C 434/2019-59

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

adresa pro doručování: adresa žalované

o zaplacení 54 888,12 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 37 567 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 2 195,35 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 37 567 Kč od 28. 6. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 17 321,12 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 16 363,05 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 012,22 Kč, úroku ve výši 31,78 % ročně z částky 48 066,12 Kč od 28. 6. 2019 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 17 321,12 Kč od 28. 6. 2019 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 37 567 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 2 195,35 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 37 567 Kč od 28. 6. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 17 321,12 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 16 363,05 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 012,22 Kč, úroku ve výši 31,78 % ročně z částky 48 066,12 Kč od 28. 6. 2019 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 17 321,12 Kč od 28. 6. 2019 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 54 888,12 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne datum uzavřena úvěrová smlouva číslo na základě které žalobkyně žalované poskytla finanční prostředky ve výši 50 000 Kč a žalovaná se zavázala tyto finanční prostředky žalobkyni splatit v 72 měsíčních splátkách po 1 553 Kč, v nichž byla zahrnuta příslušná část jistiny úvěru, případné pojištění, poplatky a úroky ve výši 31,78 % ročně. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalované, žalobkyně uvedla, že toto posouzení je prováděno prostřednictvím automatizovaného systému na základě parametrů vytvořených odbornými zaměstnanci. Tento model je založen na posouzení příjmové a výdajové stránky klienta a zhodnocení dalších proměnných, kterými jsou například věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení apod. Jestliže má žalobkyně pochybnosti o tvrzení klienta, přistupuje k žádosti o předložení potvrzení o výši příjmu nebo výpisu z bankovního účtu, ověření údajů o zaměstnání apod. Dále žalobkyně za účelem eliminace případných dalších pochybností ohledně bonity klienta provádí jeho kontrolu v úvěrových registrech SOLUS a NRKI. Žalobkyně konečně vyjádřila přesvědčení, že v daném případě soudu nepřísluší zkoumat, zda a jak posoudila úvěruschopnost žalované, neboť dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je důsledkem nesplnění této povinnosti sankce relativní neplatnosti uzavřené smlouvy, kterou by musela namítat sama žalovaná. Žalovaná poskytnutý úvěr řádně nesplácela a žalobkyně proto v souladu s úvěrovými podmínkami úvěr zesplatnila ke dni 19. 10. 2018. Celkově žalovaná na poskytnutý úvěr uhradila částku 12 433 Kč a zůstala žalobkyni dlužna nesplacenou část jistiny ve výši 48 066,12 Kč. Dále žalobkyně po žalované požaduje zaplacení kapitalizovaného úroku za období od 20. 10. 2018 do 27. 6. 2019 ve výši 16 363,05 Kč, úroku ve výši 31,78 % ročně z dlužné jistiny od 28. 6. 2019 do zaplacení, nákladů na vymáhání ve výši 430 Kč, smluvních pokut ve výši 6 392 Kč a s ohledem na prodlení žalované rovněž zaplacení kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za období od 3. 11. 2018 do 27. 6. 2019 ve výši 3 207,57 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 54 888,12 Kč od 28. 6. 2019 do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v  , (dále jen „ “), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne datum smlouvu o úvěru číslo na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 50 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala splatit tuto částku společně s úrokem ve výši 31,78 % ročně v 72 měsíčních splátkách po 1 553 Kč splatných vždy k 15. dni v měsíci. V této smlouvě pak bylo uvedeno, že žalovaná je zaměstnána s čistým měsíčním příjmem ve výši 13 000 Kč, že bydlí u rodičů a že příjem ostatních členů domácnosti činí 20 000 Kč měsíčně. Tato smlouva byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku, kdy podpis žalované byl nahrazen zadáním potvrzovacího kódu prostřednictvím zákaznické sekce na webových stránkách žalobkyně, kam žalovaná v souladu s článkem 8.2. Úvěrových podmínek zadala své přihlašovací jméno a heslo, v důsledku čehož jí byl umožněn přístup do jejího uživatelského účtu. V článku 9.4. Úvěrových podmínek bylo přitom uvedeno, že písemná jednání lze činit elektronicky pouze přes zabezpečené webové stránky prostřednictvím webových formulářů. Žalobkyně dále doložila úvěrovou zprávu z Nebankovního registru klientských informací, z níž plyne, že žalovaná splácela v době uzavření smlouvy s žalobkyní úvěr, u něhož výše měsíční splátky činila 3 976 Kč a na který jí zbývalo uhradit 397 007 Kč, dále měla sjednaný kontokorent a konečně rovněž revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 10 000 Kč. V minulosti pak měla žalovaná celkem deset ukončených závazků vzniklých z titulu různých úvěrových produktů, čtyři kontrakty odvolala a tři jí byly zamítnuty. Dle doloženého výpisu proplacení smlouvy byla ze strany žalobkyně na účet žalované uvedený ve smlouvě dne 19. 9. 2017 převedena částka 50 000 Kč. Z doloženého výpisu čerpání, splátek a úhrad je zřejmé, že žalovaná na poskytnutý úvěr uhradila částku v celkové výši 12 433 Kč.

4. Dopisem ze dne 19. 10. 2018 byla žalovaná z důvodu prodlení s úhradou závazků ze smlouvy vyzvána ke splacení celého úvěru, a to nejpozději do 14 dnů od sepsání výzvy, žalobkyně rovněž doložila podací arch k označenému dopisu.

5. K úhradě dlužné částky byla žalovaná vyzvána také předžalobní upomínkou ze dne 23. 5. 2019, k níž žalobkyně opět doložila také podací arch.

6. Podle , , smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle , k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

8. Podle , písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.

9. Podle , o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v  nebo .

10. Podle , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

11. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle , plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

14. Podle , po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

15. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalované na základě smlouvy o úvěru ze dne datum finanční prostředky ve výši 50 000 Kč, které měla žalovaná v souladu se smlouvou splatit společně se sjednaným úrokem v pravidelných měsíčních splátkách. Soud dospěl k závěru, že ze strany žalované došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený zadáním potvrzovacího kódu v chráněném webovém prostředí žalobkyně, kam měla na základě přidělených přihlašovacích údajů přístup pouze žalovaná. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. ). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce.

16. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se soud musel dále zabývat tím, zda žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalované. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku sp. zn. ze dne 1. 4. 2015, kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Ze samotné smlouvy, v níž jsou uvedeny příjmy žalobkyně ze zaměstnání a příjmy dalších osob žijících s ní ve společné domácnosti, není zřejmé, že by si žalobkyně od žalované vyžádala jakékoli doklady osvědčující její příjmy ze zaměstnání a příjmy osob žijících s ní ve společné domácnosti. Sama žalobkyně přitom uvedla, že k žádosti o předložení potvrzení o výši příjmu nebo výpisu z bankovního účtu, ověření údajů o zaměstnání apod. přistupuje pravidelně teprve tehdy, jestliže má pochybnosti o tvrzení klienta. Tyto podklady osvědčující příjmovou stránku klienta je však žalobkyně povinna v souladu se shora uvedeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu povinna vyžadovat od klienta v každém jednotlivém případě bez ohledu na to, zda má pochybnosti o jeho tvrzení či nikoli. Co se týče výdajů žalované, tak z údajů uvedených ve smlouvě neplyne, že by se žalobkyně vůbec jakkoli zajímala o jejich výši, a to ani, pokud jde o náklady na bydlení obvykle představující podstatnou část výdajů každého člověka. I za situace, kdy žalovaná měla údajně bydlet společně s rodiči, jí přitom mohly vznikat náklady na bydlení představované částkou, kterou případně rodičům přispívala na chod domácnosti, přičemž povinností žalobkyně opět bylo si tvrzení žalované o tom, že bydlí s rodiči, ověřit, což zjevně neučinila. I vzhledem k nepříliš vysokému měsíčnímu výdělku žalované a vzhledem k velkému množství úvěrových kontraktů, které žalovaná v minulosti uzavřela, mohla žalobkyně usuzovat na nepříliš uspokojivou majetkovou situaci žalované a vynaložit zvýšenou míru obezřetnosti při zkoumání její úvěruschopnosti. Lze jistě hodnotit pozitivně, že žalobkyně využívá při hodnocení úvěruschopnosti klientů statistický model, avšak bez toho, že by vstupní údaje, s nimiž zaměstnanci žalobkyně pracují, byly řádně ověřeny, nemohou mít takto zjištěné výstupy dostatečnou vypovídající hodnotu. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované.

17. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, na což upozorňovala ve svém vyjádření rovněž sama žalobkyně. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

18. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

19. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

20. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalované. Žalovaná tak byla od počátku povinna vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 50 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení.

21. Jelikož žalovaná již uhradila částku ve výši 12 433 Kč, zbývá jí uhradit na jistinu částku 37 567 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl včetně požadovaných úroků z prodlení z této částky. Pokud jde o úroky z prodlení, nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Žalobkyně doložila dopis ze dne 19. 10. 2018, kterým byla žalovaná vyzvána k úhradě do 14 dnů od jeho sepsání, tj. do 2. 11. 2018, přičemž jeho odeslání podložila podacím archem. Ode dne 3. 11. 2018 tak žalobkyni vzniklo právo požadovat úroky z prodlení. Za období od 3. 11. 2018 do 27. 6. 2019 pak má žalobkyně nárok na kapitalizovaný úrok z prodlení z částky 37 567 Kč ve výši 2 195,35 Kč a dále na úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 37 567 Kč od 28. 6. 2019 do zaplacení. Ve zbývající části, tj. co do částky 17 321,12 Kč, co do kapitalizovaného úroku ve výši 16 363,05 Kč, co do kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 012,22 Kč, co do úroku ve výši 31,78 % ročně z částky 48 066,12 Kč od 28. 6. 2019 do zaplacení a co do úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 17 321,12 Kč od 28. 6. 2019 do zaplacení, soud žalobu zamítl.

22. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně po žalované požadovala zaplacení celkové částky 107 689,43 Kč, přičemž jí bylo přiznáno pouze 45 320,20 Kč (úroky a úroky z prodlení soud pro účely náhrady nákladů řízení kapitalizoval ke dni sepsání rozsudku, tj. k 16. 2. 2021). Je tedy zřejmé, že ve věci byla převážně úspěšná žalovaná a ta by tak měla vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v řízení žádné náklady nevznikly, a proto rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popř. návrhem na nařízení exekuce.