Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
27 C 362/2020-35
Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátkou titul jméno příjmení
sídlem adresa
proti;
žalované: ; celé jméno žalované, narozená dne datum
trvale bytem adresa žalované
o zaplacení částky 6 580 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč s 9,75% úrokem z prodlení p.a. z částky 3 000 Kč od 27. 4. 2019 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 682 Kč s 9,75% úrokem z prodlení p.a. z částky 682 Kč od 27. 4. 2019 do zaplacení, částku 1 500 Kč a částku 1 398 Kč, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč s 9,75% úrokem z prodlení p.a. z částky 3 000 Kč od 27. 4. 2019 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 682 Kč s 9,75% úrokem z prodlení p.a. z částky 682 Kč od 27. 4. 2019 do zaplacení, částku 1 500 Kč a částku 1 398 Kč, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
Žalobou doručenou soudu dne 21. 8. 2020 se domáhala žalobkyně na žalované zaplacení částky 6 580 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že uzavřela se žalovanou dne 27. 3. 2019 smlouvu o zápůjčce, na základě níž jí poskytla bezhotovostním převodem částku 3 000 Kč. Žalovaná se zavázala žalobkyni vrátit zapůjčenou částku a zaplatit částku ve výši 682 Kč jakožto poplatek do 26. 4. 2019. Žalovaná však neuhradila dluh řádně a včas. V důsledku prodlení žalované vznikla povinnost uhradit též:
• úroky z prodlení ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.
• smluvní pokutu ve výši 1 398 Kč
• účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením (písemné výzvy) v celkové výši 1 500 Kč (čl. 2 Smlouvy) (písemné výzvy zaslány dne: 3. 5. 2019, 10. 5. 2019, 17. 5. 2019)
Celková výše dluhu žalované činí 6 580 Kč.
Žalovaná se k věci nijak nevyjádřila.
K jednání nařízenému na den 22. 3. 2021 se žalobkyně ani žalovaná nedostavily. Protože měl soud za to, že lze věc projednat a rozhodnout i v nepřítomnosti účastníků řízení, rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. tak, že bude jednáno v jejich nepřítomnosti, a věc projednal a rozhodnul.
Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o zápůjčce, výpisu z účtu, upomínky a předžalobní upomínky včetně podacího archu.
Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:
Smlouvou o zápůjčce má soud za prokázáno, že žalobkyně jako věřitel a žalovaný jako dlužník či zákazník uzavřeli dne 27. 3. 2019 elektronicky na dálku smlouvu, jejímž předmětem byl závazek věřitele poskytnout žalované zápůjčku ve výši 3 000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit věřiteli za poskytnutí zápůjčky poplatek ve výši 682 Kč a uhradit dluh do 26. 4. 2019. Žalovaná smlouvu podepsala prostřednictvím příjmení kódu. Nedílnou součástí smlouvy jsou všeobecné obchodní podmínky. Z předložených důkazů nebylo soudem zjištěno, že by předchůdkyně žalobkyně prověřovala úvěryschopnost žalované. Z výpisu z účtu soud zjistil, že věřitel zaslal žalované na účet uvedený ve smlouvě dne 27. 3. 2019 částku 3 000 Kč. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.
Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že na základě elektronicky uzavřené smlouvy poslala žalované na její účet částku 3 000 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že smlouvu o zápůjčce je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes výzvu soudu nijak nedoložila, že by jako poskytovatel zápůjčky při uzavírání smlouvy o zápůjčce prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. K jednání nařízenému na den 28. 4. 2020, kdy naposledy mohla být žalobkyně o povinnosti toto tvrdit a doložit poučena, se žalobkyně o své vůli nedostavila, čímž zmařila soudu možnost být o tomto poučena. Soud proto dopěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2390 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudní dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/ rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999 /44/ rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 , bod 41). Stejný závěr pak vyplývá z aktuálního stanoviska generální advokátky Juliane Kokott ve věci C-616/18 Cofidis SA proti YU, ZT a ve věci C -679/18, OPR. - Finance s. r. o. proti GK, v němž generální advokátka k žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě, ve smyslu výkladu článku 8 Směrnice 2008 /48/, o spotřebitelském úvěru, navrhla soudnímu dvoru EU, aby na předběžnou otázku, zda se musí spotřebitel porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost na své straně při uzavření smlouvy o úvěru dovolat neplatnosti smlouvy, či zda k porušení této povinnosti přihlíží vnitrostátní soud z úřední povinnosti, navrhla stanovisko, podle jehož obsahu v případě, že vnitrostátní zjistí z úřední povinnosti porušení článku 8 Směrnice 2008 /48/, musí s výhradou případné opačné vůle spotřebitele vyvodit všechny důsledky, které podle vnitrostátního práva z tohoto zjištění plynou, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, a to případně bez přihlédnutí k uplynutí prekluzivní lhůty, jsou-li sankce stanovené tímto právem účinné, odrazující a přiměřené. 16. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2390 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o zápůjčce je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek.
Soud proto žalovanou zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené jistiny, tedy částku 3 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ode dne následujícího po splatnosti dluhu. Ve zbytku, tedy co do požadavku na zaplacení poplatku ve výši 682 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky, sjednané smluvní pokuty ve výši 1 398 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 500 Kč soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků zamítnul.
O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Za situace, kdy úspěch a neúspěch obou stran je přibližně stejný, soud o nákladech řízení rozhodl tak, že se žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznává.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o.s.ř. ).
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř. ).