Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
11 C 302/2020-39
Okresní soud v Benešově rozhodl samosoudkyní titul Evou Kůsovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa
zastoupená advokátem titul jméno příjmení, titul za jménem
sídlem adresa
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 29 588,84 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 12 000 Kč od 10. 11. 2020 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 6 020 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 9% ročně z částky 12 000 Kč od 18. 11. 2018 do 9. 11. 2020 a úrok z prodlení ve výši 0,75% ročně z částky 12 000 Kč od 10. 11. 2020 do zaplacení, částku 6 000 Kč a úrok ve výši 25,85% ročně z částky 12 000 Kč od 18. 11. 2018 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z částky 12 000 Kč od 10. 11. 2020 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 6 020 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 9% ročně z částky 12 000 Kč od 18. 11. 2018 do 9. 11. 2020 a úrok z prodlení ve výši 0,75% ročně z částky 12 000 Kč od 10. 11. 2020 do zaplacení, částku 6 000 Kč a úrok ve výši 25,85% ročně z částky 12 000 Kč od 18. 11. 2018 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 28 599,84 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že žalovaná uzavřela dne 17. 10. 2017 se právnická osoba smlouvu o úvěru č. 82017-4368 (dále jen„ původní věřitel“). Na základě smlouvy o úvěru byl žalované poskytnut bezúčelový hotovostní úvěr ve výši 12 000 Kč s pevně stanovenou zápůjční úrokovou sazbou sjednaný na dobu určitou. Žalovaná se zavázala vrátit původnímu věřiteli poskytnutý úvěr zpět ve 13 pravidelných splátkách spolu s úrokem, poplatkem za vyhodnocení a správu úvěru, poplatkem za uzavření smlouvy a za sjednání úvěru a inkasním poplatkem za hotovostní výběr splátek ve svém bydlišti. Žalovaná na dluh neuhradila žádnou platbu. Žalobkyně proto požaduje vrácení jistiny a dalších sjednaných plateb v celkové výši 18 020 Kč a dále smluvní pokutu ve výši 11 568,84 Kč. Ke dni 28. 9. 2018 byla část závodu právnická osoba, zabývající se poskytováním spotřebitelských úvěrů, převedena na právnická osoba Pohledávka z této smlouvy byla na základě smlouvy ze dne 11. 12. 2019 postoupena na právnická osoba, která ji následně smlouvou ze dne 26. 5. 2020 postoupila na žalobkyni. O postoupení pohledávky byla žalovaná informována. Žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce před podáním žaloby vyzvala žalovanou k dobrovolnému splnění povinnosti písemnou předžalobní upomínkou, na kterou žalovaná nereagovala.
2. Podáním ze dne 21. 11. 2020 žalobkyně vzala žalobu částečně zpět ohledně částky 5 568,84 Kč představující část smluvní pokuty a zároveň rozšířila žalobní návrh ohledně příslušenství pohledávky (smluvní úrok z úvěru ve výši 25,85% ročně z jistiny ve výši 12 000 Kč od 18. 11. 2018 do zaplacení). Dále žalobkyně upřesnila tvrzení ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované, přičemž uvedla, že úvěruschopnost žalované byla původním věřitelem náležitě ověřena rešeršemi v příslušných databázích a registrech dlužníků, dále bylo rešerší provedenou původním věřitelem v insolvenčním rejstříku a v centrální evidenci exekucí ověřeno, že žalovaná u soudu nežádá o povolení oddlužení, že nečelí insolvenčnímu návrhu a že proti ní není vedeno exekuční řízení. Původní věřitel následně provedl finanční analýzu a úvěrový scoring žalované. Před uzavřením úvěrové smlouvy se žalovanou si vyžádal relevantní informace a podklady a posoudil její příjmy jako dostačující pro splácení úvěru a jeho příslušenství, tedy s kladným závěrem o její úvěruschopnosti.
3. Usnesením ze dne 25. 11. 2020, č.j. 11C 302/2020 -16, soud rozhodl o částečném zastavení řízení v rozsahu částky 5 568,84 Kč představující část požadované smluvní pokuty a současně připustil rozšíření nároku o úrok ve výši 25,85% ročně z částky 12 000 Kč od 18. 11. 2018 do zaplacení.
4. Žalovaná se k věci nevyjádřila, k ústnímu jednání se nedostavila.
5. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující skutková zjištění: Dne 17. 10. 2017 uzavřela žalovaná se právnická osoba jako původním věřitelem smlouvu o úvěru č. 82017-4368, na jejímž základě byl žalované poskytnut bezúčelový úvěr ve výši 12 000 Kč v hotovosti oproti jejímu podpisu. Předmětný úvěr se žalovaná zavázala vrátit společně s poplatkem za uzavření smlouvy ve výši 480 Kč, poplatkem za správu úvěru ve výši 2 640 Kč a poplatkem za hotovostní výběr splátek ve výši 2 280 Kč (celkem náklady úvěru 8 760 Kč) ve 13 pravidelných splátkách po 1 560 Kč (ze smlouvy o úvěru č. 82017-4368, z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a předpisu splátek).
6. Ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy původním věřitelem soud zjistil následující. Žalovaná měla měsíční příjem 8 100 Kč od obec správy sociálního zabezpečení, a to 7 600 Kč jako rodičovský příspěvek a 500 Kč jako přídavek na dítě (z rozhodnutí ČSSZ o přiznání dávky státní sociální podpory - přídavku a rodičovského příspěvku). Bydlela s otcem a manželem s tím, že prohlásila, že náklady na bydlení platí manžel a na jídlo a bydlení přispívá ještě otec (z čestného prohlášení žalované). Žalovaná v žádosti o poskytnutí úvěru prohlásila, že její měsíční výdaje činí 2 000 Kč, je na mateřské dovolené, je vdaná a bydlí ve vlastním majetku, příjem činí 8 100 Kč (z žádosti o úvěr). Z analýzy původního věřitele vyplývá, že tento dospěl k závěru, že při výdajích 2000 Kč, resp. i při výdajích 3600 Kč, a finanční rezervě 1 000 Kč, má žalovaná dostatek volných finančních zdrojů ve výši 3 500 Kč ke splácení úvěru a je úvěruschopná (z finanční analýzy a credit scoringu). Dále soud zjistil, že si původní věřitel opatřil informativní výpis z katastru nemovitostí ke dni uzavření smlouvy, tj. k 17. 10. 2017, ohledně nemovitosti, v níž žalovaná bydlí; z tohoto výpisu vyplývá, že spoluvlastnický podíl žalované byl ke dni uzavření smlouvy postižen exekučním příkazem (z informace o pozemku ze dne 17. 10. 2017).
7. Žalobkyně prostřednictvím svého zástupce zaslala žalované předžalobní upomínku (z předžalobní upomínky a podacího lístku). Dále bylo zjištěno, že pohledávka původního věřitele přešla na žalobkyni, přičemž postoupení bylo žalované oznámeno (ze smlouvy o převodu závodu, ze smluv o postoupení pohledávek, z oznámení o postoupení).
8. Na základě takto zjištěných skutečností soud ohledně skutkového stavu uzavřel, že žalovaná podepsala s původním věřitelem dne 17. 10. 2017 listin u s názvem smlouva o úvěru, na jejímž základě převzala v hotovosti částku ve výši 12 000 Kč. Do dnešního dne žalovaná na tuto částku ničeho neuhradila. Před uzavřením smlouvy původní věřitel v rámci zkoumání úvěruschopnosti zjistil příjem žalované v měsíční výši 8 100 Kč (dávky ČSSZ), výdaje 2 000 Kč dle tvrzení žalované a exekuční příkaz na spoluvlastnický podíl na nemovitosti, v níž bydlí.
9. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „o.z. “), dle něhož přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle §2392 o.z. pak lze při peněžité půjčce ujednat úroky. Dále soud na danou věc aplikoval ustanovení zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen„ aplikovatelný ZoSÚ“).
10. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
11. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Podle § 588 o. z soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
13. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
14. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
15. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení pak stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
16. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru (která je dle svého obsahu smlouvou o zápůjčce) podepsaná žalovanou a původním věřitelem dne 17. 10. 2017 je absolutně neplatná, neboť při jejím uzavření nebyla v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 ZoSÚ řádně zkoumána schopnost žalované daný úvěr splatit, resp. žalobkyně neprokázala, že úvěruschopnost žalované řádně přezkoumala, a to ani poté, co byla soudem v tomto smyslu poučena podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř. o.s.ř. “).
17. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech uvádí, že způsob, jakým žalobkyně zkoumala úvěruschopnost je ve smyslu aktuální rozhodovací praxe vyšších soudů zcela nedostatečný a řádné zkoumání úvěruschopnosti z něj nelze dovodit. K uvedenému soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , (PR 21/2018 s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze obec statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 ), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absence náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. K absolutní neplatnosti při nesplnění podmínek §§ 86 , 87 ZoSÚ srov. rozhodnutí SDEU ve věci C -679/2018, řízení o předběžné otázce ve věci právnická osoba
18. Na základě shora uvedeného soud uzavřel, že úvěruschopnost žalované nebyla před uzavřením smlouvy řádně prověřena, a to zejména z důvodu nezkoumání jakýchkoliv jejích výdajů a dále z důvodu zcela zjevně účelového vyhodnocení žalované jako úvěruschopné bez zohlednění příjmů (pouze dávky státní sociální podpory) a exekuce na její majetek. V podrobnostech k tomu soud uvádí následující.
19. V předmětné věci nebyly žalovanou deklarované výdaje nijak doloženy ani objektivizovány. Doložená výše příjmů okolo 8 000 Kč a jedno nezaopatřené dítě naopak skýtá prostor pro pochybnosti ohledně úvěruschopnosti žalované k jakémukoliv úvěru. Zdejší soud reflektuje, že výklad ustanovení § 86 a 87 ZoSÚ by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů v souvislosti s povinností zde jim ukládanou. Pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že v daném směru toto posouzení není možné bez skutečného zjištění nejen příjmů či dosavadního dluhového zatížení klienta ve fázi vymáhání (či dokonce insolvence), ale taktéž alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele zásadně očekávat. Takovými výdaji jsou především náklady na bydlení. V daném případě bylo při posouzení žalované jakožto žadatele o úvěr uvedeno, že její výdaje představují 2 000 Kč s tím, že prohlásila, že náklady na bydlení platí manžel a přispívá jim otec. Tím bylo dovozeno bez jakýchkoliv podkladů, že žalované zbývá dostatečné množství volných prostředků na splácení úvěru. Splnění povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost je třeba vždy hodnotit s ohledem na individuální okolnosti věci. V souzeném případě shora popsaná zjištění, z nichž je zřejmá úplná absence ověření výdajů žalované ze strany žalobkyně, vedou k závěru, že provedené„ hodnocení klienta“ bylo pouze účelové, vedené snahou uvést údaje, které postačí k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.
20. Soud dále doplňuje, lze stěží uvěřit a vycházet z toho, že měsíční náklady žalované na život představují částku 2 000 Kč, případně 3 600 Kč, jak si doplnil původní věřitel. Při zaopatřování dítěte jsou tyto výdaje kompletně podhodnoceny zcela zjevně za účelem formálního provedení procesu zkoumání úvěruschopnosti, který nelze akceptovat. Soud k dokreslení účelovosti procesu úvěruschopnosti uvádí, že z informativního výpisu z katastru nemovitostí vyplývá, že spoluvlastnický podíl žalované na nemovitosti, v níž bydlí, je exekučně postižen. Tvrzení žalobkyně, že původní věřitel přezkoumal platební schopnost žalované s pozitivním výsledkem, jelikož žádné exekuce či insolvence nenašel, tudíž nemůže obstát.
21. Dále soud ohledně odpovědnosti žalované za uváděné informace, možnosti jejich prověřování a trestněprávní odpovědnosti dlužníků uvádí, že je zcela zjevné, že instituce, která poskytuje úvěr, má dostatečné nástroje k tomu, aby potřebné doklady (ohledně podstatných příjmů a výdajů) od spotřebitele získala. Je to totiž právě instituce, která poskytuje peníze a disponuje tedy tím, co spotřebitel žádá a potřebuje. Je nasnadě, že pokud si instituce od spotřebitele vyžádá konkrétní jí specifikované podklady (v podstatě ve všech případech stejné či totožné), bude aktivita na spotřebiteli, aby tyto podklady úvěrové instituci doložil pod„ sankcí“ neobdržení prostředků. Převážná aktivita je tedy na spotřebiteli a na úvěrové instituci v zásadě pouze to, aby předložené doklady odborně posoudila a vyhodnotila schopnost spotřebitele úvěr splatit. Zcela zjevně tedy není potíž potřebné doklady zajistit, nýbrž je odborně vyhodnotit tak, aby z nich schopnost spotřebitele splácet vyplynula. Ze shodných důvodů je bezúspěšná i námitka věřitelů, že nemohou očekávat podvodné jednání zákazníků a prověřovat pravdivost jejich prohlášení, neboť se mnohdy jedná o osoby v bezvýchodné situaci či osoby, které nad svou finanční situací nemají odborný náhled. Právě z uvedených důvodů proto ZoSÚ stanoví povinnost prověřovat úvěruschopnost poskytovateli úvěru, jakožto odborníkovi působícímu na trhu s úvěrovými produkty.
22. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o úvěru ve smyslu shora uvedených ustanovení a citované judikatury absolutně neplatnou dle § 87 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. pro absenci řádného zkoumání úvěruschopnosti žalované, rozhodoval o vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 o.z. V řízení bylo prokázáno, že původní věřitel poskytl žalované částku 12 000 Kč při podpisu smlouvy dne 17. 10. 2017. Jelikož žalovaná na tuto částku ničeho nezaplatila, tíží ji povinnost tuto částku žalobkyni – jako nynější věřitelce – vydat. Aktivní legitimace žalobkyně vyplývá ze smlouvy o prodeji závodu a ze smluv o postoupení pohledávek. Soud žalobkyni přiznal rovněž zákonný úrok z prodlení z této částky, a to ode dne následujícího po doručení žaloby, jelikož v řízení nebylo zjištěno, že by žalobkyně ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. vyzvala žalovanou ke splnění dluhu před tímto datem (předžalobní upomínka je toliko procesní úkon a její odeslání má jiné právní účinky, než hmotněprávní výzva k plnění, která se musí dostat do dispoziční sféry adresáta). Ve zbývajícím rozsahu požadované částky soud žalobu zamítl: smluvní pokuta, jakož i příslušenství sestávající z úroků mají oporu v neplatné smlouvě; úroky z prodlení soud zamítl za období, kdy částka s ohledem na absenci výzvy k vydání bezdůvodného obohacení nemohla být splatná.
23. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, jelikož procesně úspěšnější žalované dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím Okresního soudu v Benešově.
Nebude-li rozhodnutí plněno dobrovolně, lze podat návrh na výkon rozhodnutí podle části šesté o.s.ř. o.s.ř. nebo návrh na nařízení soudní exekuce a pověření soudního exekutora podle zák. č. 120/2001 Sb. (exekučního řádu).