Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
12 C 189/2020-23
Okresní soud v Benešově rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Jun Liškovou ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce
sídlem adresa
zastoupeného anonymizováno jméno příjmení, anonymizováno, advokátem
sídlem adresa žalobkyně,
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
bytem adresa žalovaného
- o 8 880 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 350 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 23. 1. 2021 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se zamítá ohledně částky 6 530 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 414,95 Kč, ohledně kapitalizovaného úroku ve výši 848,70 Kč, ohledně zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % z částky 6 809,45 Kč od 30. 11. 2019 do 22. 1. 2021, ohledně zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % z částky 4 459,45 Kč od 23. 1. 2021 do zaplacení, ohledně zákonného úroku z prodlení ve výši 1,5 % z částky 2 350 Kč od 23. 1. 2021 do zaplacení, a ohledně 19,34 % ročním úrokem z prodlení z částky 6 809,45 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 350 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od 23. 1. 2021 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se zamítá ohledně částky 6 530 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 414,95 Kč, ohledně kapitalizovaného úroku ve výši 848,70 Kč, ohledně zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % z částky 6 809,45 Kč od 30. 11. 2019 do 22. 1. 2021, ohledně zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % z částky 4 459,45 Kč od 23. 1. 2021 do zaplacení, ohledně zákonného úroku z prodlení ve výši 1,5 % z částky 2 350 Kč od 23. 1. 2021 do zaplacení, a ohledně 19,34 % ročním úrokem z prodlení z částky 6 809,45 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobce se žalobou podanou u soudu dne 25. 9. 2020 domáhal vydání rozsudku, kterým bude žalovanému uloženo zaplatit mu částku 8 880 Kč s příslušenstvím (zákonnými úroky z prodlení) a nahradit náklady řízení. Uváděl, že se žalovaným uzavřel právní předchůdce žalobce – příjmení jméno příjmení jméno, IČO - smlouvu o půjčce, na základě této smlouvy poskytl žalovanému částku 7 000 Kč za sjednaný úrok a poplatky. Pohledávka za žalovaným z této smlouvy byla smlouvou o postoupení pohledávky převedena žalobci, o tomto postoupení byl žalovaný vyrozuměn. Žalovaný se zavázal splácet poskytnutou půjčku a souhrnný poplatek, nesplácel však řádně a včas, zaplatil celkem pouze 4 650 Kč, zbylou část dosud dluží, a to přes výzvy k úhradě.
2. Na základě provedeného dokazování listinami, předloženými žalobcem, soud dospěl k následujícím závěrům ohledně skutkového stavu věci: Žalovaný s právním předchůdcem žalobce, příjmení jméno příjmení jméno, IČO, uzavřel dne 15. 2. 2018 smlouvu o půjčce číslo v níž se právní předchůdce žalobce zavázal poskytnout žalovanému půjčku 7 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal zaplatit spolu s úrokem ve výši 1 400 Kč (úroková sazba 19,34 % ročně), odměnou za administrativní činnost 1 400 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 800 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 213 Kč s tím, že poslední splátka měla být uhrazena dne 11. 4. 2019. Dále žalovaný sjednal doplněk ke smlouvě ve formě pojištění za poplatek 180 Kč. Žalobce částku 7 000 Kč poskytl žalovanému v den uzavření smlouvy. Žalovaný však uhradil celkem jen částku 4 650 Kč. Právní předchůdce žalobce jako postupitel a žalobce jako postupník uzavřeli dne 29. 11. 2019 smlouvou o postoupení pohledávek, kterou byla pohledávka žalovaného uvedená v Příloze číslo„ Seznam postoupených pohledávek“ této smlouvy postoupena na žalobce s účinností k témuž dni. Oznámení o postoupení pohledávky právního předchůdce žalobce ze dne 29. 11. 2019 bylo žalovanému zasláno na adresu uvedenou ve smlouvě. Před podáním žaloby zaslal žalobce žalovanému předžalobní výzvu k plnění, avšak bezvýsledně.
3. Při právním hodnocení soud vycházel, vzhledem k datu vzniku závazkového právního vztahu mezi účastníky, z ustanovení občanského zákoníku účinného od 1.1.2014, zákona č. 89/2012 Sb. , a to především z ustanovení o úvěru, o smluvní pokutě a o prodlení dlužníka. Podle § číslo smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § číslo odst. 1 úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Podle § 2048 ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Dle § 2049 zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. Postoupení pohledávky soud posoudil podle ustanovení § číslo a násl. Konečně podle § 1968 věta prvá, podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 , podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Při posouzení výše úroku z prodlení požadovaného žalobcem vycházel soud z nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
4. Dále soud vycházel ze zákona o spotřebitelském úvěru, zákona č. 145/2010 Sb. Podle § 9 (posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr) odst. 1 věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
5. Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí spisová značka, (PR číslo s. 757) uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
6. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí ústavní nález uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I․ ústavní nález; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb. , zvláštní část - k § 86 ; 7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 - 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z "objektivizovaného" hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. V sp. zn. spisová značka, podle kterého důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.
7. Po aplikaci uvedených zákonných ustanovení na shora popsaný zjištěný skutkový stav vzal soud za prokázané, že žalobce (resp. právní předchůdce žalobce) poskytl žalovanému částku 7 000 Kč dne 15. 2. 2018 na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru. Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy spočívá v okolnosti, že žalobce v žalobě sice tvrdil, že před poskytnutím úvěru byla prověřována úvěruschopnost žalovaného, k takovému (případnému) prověření nabídl jako důkaz pouze smlouvu a kartu zákazníka, z těchto důkazů nabídnutých a soudem provedených nevyplynulo, že by žalobce (resp. jeho právní předchůdce) úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a poskytnutím úvěru dostatečně prověřoval – především že by verifikoval údaje poskytnuté žalovaným. Naopak, spolehl se pouze na údaje vyplněné žalovaným, aniž by tyto údaje byly jakkoli objektivizovány. Jelikož však žalovaný částku 7 000 Kč skutečně obdržel, stalo se tak bez právního důvodu.
8. S ohledem na neplatnost smlouvy soud postupoval rovněž podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb. , Občanský zákoník , podle kterého kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
9. Soud rovněž vycházel z ustanovení § 101 odst. 1 , písm. a) a b) občanského soudního řádu , podle kterého k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a b) plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1 ) o.s.ř. Nesplní-li účastník svou povinnost tvrdit skutečnosti, které jsou rozhodující z hlediska skutkové podstaty právního předpisu, který má být aplikován, pak jestliže i po poučení soudem (§ 118a odst. 1 , 2) zůstanou skutková tvrzení neúplná, přirozeně nemůže splnit ani svou povinnost důkazní. Jinými slovy, aby mohl účastník nějakou skutečnost dokázat, musí ji především tvrdit. Rozsah povinnosti účastníka tvrdit skutečnosti je určen tím právním předpisem, který má být použit k právnímu posouzení žaloby (srov. dále komentář k § 118a a 120 o břemeni tvrzení a o břemeni důkazním). Nesplnění povinnosti důkazní a povinnosti tvrzení není procesním právem sankcionováno jako nesplnění jiné procesní povinnosti. Ve sporném řízení je následkem rozhodnutí, které vyzní nepříznivě pro účastníka, který tuto povinnost nesplnil (srov. zejména komentář k § 114b a 118a).
10. Vzhledem k tomu, že se žalobce k soudu nedostavil, nemohl mu soud poskytnout poučení dle § 118a o.s.ř. v jakém směru má doplnit svá tvrzení a důkazy. Soud rovněž neodročil jednání za účelem doplnění dokazování, neboť dle § 118b o.s.ř. mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, případě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o úvěru neplatnou a v řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému částku 7 000 Kč, jednalo se na straně žalovaného o bezdůvodné obohacení, které musí žalobci vydat. Vzhledem k tomu, že žalovaný dosud vrátil žalobci pouze částku 4 650 Kč, je povinen vydat žalobci ještě zbylou část, tedy 2 350 Kč. Ohledně této částky soud žalobě vyhověl, a to včetně zákonných úroků z prodlení ode dne následujícího po doručení žaloby (k doručení žaloby, kterou teprve lze považovat za řádnou hmotněprávní výzvu k vydání bezdůvodného obohacení s doloženým datem doručení, žalovanému, došlo dle obsahu soudního spisu dne 22. 1. 2021). Zbylé požadované částky – 6 530 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 414,95 Kč, ohledně kapitalizovaného úroku ve výši 848,70 Kč, ohledně zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % z částky 6 809,45 Kč od 30. 11. 2019 do 22. 1. 2021, ohledně zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % z částky 4 459,45 Kč od 23. 1. 2021 do zaplacení, ohledně zákonného úroku z prodlení ve výši 1,5 % z částky 2 350 Kč od 23. 1. 2021 do zaplacení, a ohledně 19,34 % ročním úrokem z prodlení z částky 6 809,45 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení - nemají oporu v zákonných ustanoveních ani ve smlouvě účastníků, neboť ta je neplatná, a v této části proto soud žalobu zamítl. V tomto případě prodlení žalovaného nastalo až den po marně výzvě k vydání bezdůvodného obohacení (den následující po doručení žaloby, viz výše), proto náleží zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně (sazba platná pro den počátku prodlení).
11. Při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vycházel soud z ustanovení § 142 odst. 2 a § 142a o.s.ř. a rozhodl, pro převážný úspěch žalovaného, kterému však účelné náklady v tomto řízení vynaložené nevznikly, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
12. Tento rozsudek je zkráceně odůvodněn podle § 157 odst. 4 o.s.ř. , podle něhož soud v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o.s.ř. ).
Nebude-li rozhodnutí plněno dobrovolně, lze podat návrh na výkon rozhodnutí podle části šesté o.s.ř. nebo návrh na nařízení soudní exekuce a pověření soudního exekutora podle zák. č. 120/2001 Sb. (exekučního řádu).