Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

42 C 335/2020-25

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 86 916,97 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 86 916,97 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 86 916,97 Kč od 1. 8. 2019 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 86 916,97 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 86 916,97 Kč od 1. 8. 2019 do zaplacení, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 86 916,97 Kč (sestávající z jistiny ve výši 78 758,77 Kč, ze smluvní pokuty ve výši 646,37 Kč, s dlužného pojistného schopnosti splácet úvěr ve výši 2 250 Kč, z kapitalizovaného úroku ve výši 4 661,83 Kč a z poplatků ve výši 600 Kč) spolu s příslušenstvím v podobě zákonných úroků z prodlení z této částky od 1. 8. 2019 do zaplacení s odůvodnění, že žalovanou částku měl žalovaný dlužit žalobkyni na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru, uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně – právnická osoba (dále i jen banka) a žalovaným dne 14. 7. 2015. Na základě této úvěrové smlouvy banka poskytla žalovanému dne 15. 7. 2015 úvěr ve výši 140 000 Kč, který se žalovaný zavázal hradit formou měsíčních splátek ve výši 3 478 Kč Součástí smlouvy se stala i dohoda o pojištění. Žalovaný však porušil svoje povinnosti splácet úvěr řádně a včas, pročež s ohledem na toto prodlení žalovaného přistoupila banka k zesplatnění úvěru, a to ke dni 31. 7. 2019. Na výzvu soud dále žalobkyně doplnila, že její právní předchůdkyně před uzavřením smlouvy v souladu s požadavky zákona posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě informací získaných od žalovaného při osobním pohovoru s ním, přičemž získané informace si dále ověřila nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž shledala, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Banka posoudila především schopnost žalovaného splácet sjednané pravidelné splátky úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů žalovaného a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů na základě informací, které ji žalovaný poskytl při ústním pohovoru. Dále ověřila informace o žalovaném nahlédnutím do BRKI, NRKI, databází sdružení SOLUS a insolvenčního rejstříku ISIR, rovněž telefonicky kontaktovala zaměstnavatele žalovaného ke zjištění jeho příjmové stránky a zohlednila i dostupné pohyby na bankovním účtu žalovaného v relevantním časovém období ke zjištění osobního rozpočtu žalovaného za současného reflektování státem publikovaných údajů o životním a existenčním minimu dle , a o průměrných výdajích obyvatelstva dostupných z databáze Českého statistického úřadu. V žádosti o spotřebitelský úvěr žalovaný prohlásil v čl. II smlouvy o úvěru, že informace uvedené v žádosti jsou úplné, přesné, pravdivé a že nezamlčel žádné relevantní informace potřebné k posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr. V případě porušení informační povinnosti žalovaného byla banka oprávněna prohlásit svým rozhodnutím kteroukoli pohledávku banky za žalovaným za ihned splatnou a požádat žalovaného o její splacení, pozastavit nebo ukončit poskytování produktů nebo služeb žalovaného, anebo ukončit závazek, tj. smluvní vztah s žalovaným. S ohledem na výše uvedené a celkovou výši poskytnutého úvěru, respektive stanovené měsíční splátky shledala banka, že žadatel je schopen poskytnutý úvěr splácet. právnická osoba přitom předmětnou pohledávku za žalovaným postoupila na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávky.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci usnesením ze dne 4. 1. 2021 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle (dále i jen ) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dne 1. 2. 2021 náhradním způsobem – formou uložení u pošty, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas už v žalobě.

4. Na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů soud z provedených listinných důkazů učinil tato skutková zjištění:u nazvanou Žádost/ Smlouva o spotřebitelský úvěr, datovanou dnem 15. 7. 2015, jakož i přihláškou k pojištění, bylo v řízení prokázáno, že se v této smlouvě dohodla banka a žalovaný na tom, že banka poskytne žalovanému úvěr ve výši 140 000 Kč; žalovaný se naopak zavázal bance splatit takto poskytnuté prostředky 72 pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 3 478 Kč, splatnými vždy k 17. dni v kalendářním měsíci s tím, že žalovaný se zavázal zaplatit vedle půjčené jistiny bance dohodnuté úroky ve výši 15,89 % ročně a pojištění ve výši 6,99 % z měsíční splátky úvěru, RPSN byla smlouvou stanovena na 17,09 %. Přímo ve smlouvě bylo dále ujednáno právo banky uplatnit vůči žalovanému smluvní pokutu za prodlení s úhradou splatné pohledávky, dála byla ujednána částka 400 Kč jako náhrada za spuštění vymáhacího procesu a 800 Kč za každé další spuštění vymáhacího procesu, a smluvní pokuta ve výši 8 % za prodlení se splácením úvěru po dobu delší než 30 dnů. Nedílnou součástí uzavřené písemné dohody o poskytnutí úvěru byly též všeobecné obchodní podmínky banky, které se zavázal žalovaný dodržovat.

5. Osobním dotazníkem žalovaného ze dne 14. 5. 2015, potvrzením o výši příjmu žalovaného ze dne 24. 6. 2015 a 14. 7. 2015 a jeho bankovním výpisem z účtu vedeného u název banky anonymizováno za období 6/ 2015 je dále v řízení prokázáno, že žalovaný vůči bance prohlásil, že je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost, bydlí v nájmu, v rámci kolonek měsíční příjmy a výdaje však do dotazníku žalovaný neuvedl ničeho, přitom z jeho bankovního účtu je zřejmé, že žalovaný byl jak na počátku měsíce června 2015, tak na jeho konci v mírném debetu; žalovaný byl přitom v době uzavírání úvěrové smlouvy zaměstnán v hlavním pracovním poměru na dobu neurčitou u právnická osoba s průměrným měsíčním čistým příjmem ve výši částka.

6. Transakční historií k výše uvedené úvěrové smlouvě bylo dále prokázáno, že žalovaný obdržel ze strany banky plnění ve výši 140 000 Kč dne 15. 7. 2015, přitom uhradil za celou dobu bance celkem částku 142 598 Kč.

7. Dopisem označeným jako odstoupení od úvěrové smlouvy datovaným dnem 24. 6. 2019 má soud v řízení za prokázané, že banka sdělila žalovanému, že od uzavřené smlouvy odstupuje ke dni 31. 7. 2019 pro porušení smluvních povinností žalovaného s tím, že žalovaného současně vyzvala k úhradě dluhu k tomuto dni.

8. Listinami označenými jako Rámcová smlouva o postoupení pohledávek ze dne 3. 7. 2018, Smlouva o postoupení pohledávek ze dne 16. 8. 2019 uzavřená mezi právnická osoba a žalobkyní, včetně přílohy v podobě seznamu postupovaných pohledávek, Potvrzením o přijetí úplaty za postoupení ze dne 28. 8. 2019, jakož i dopisem ze dne 7. 9. 2018 označeným jako Oznámením o postoupení pohledávky a předžalobní výzvou k plnění ze dne 21. 8. 2019, jakož i kopií podacího archu ze dne 21. 8. 2019, je dále prokázáno, že banka jako právní předchůdkyně žalobkyně převedla mimo jiné i pohledávku za žalovaným se všemi právy a příslušenstvím na žalobkyni, která následně informovala žalovaného o tom, že předmětná pohledávka, kterou měla banka vůči jeho osobě, byla postoupena na žalobkyni s tím, že žalovaný byl současně vyzván k úhradě dluhu v celkové výši 86 916,97 Kč s příslušenstvím nejpozději do pěti dnů od doručením výzvy s tím, že jinak bude nárok žalobkyně vymáhán soudní cestou.

9. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé. Soud přitom provedl všechny důkazy navrhované účastníky, přičemž potřeba provedení dalších důkazů v řízení nevyšla najevo.

10. Na základě předložených listinných důkazů soud učinil následující závěr o skutkovém stavu, podle něhož mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 15. 7. 2015 uzavřena smlouva, na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně jako banka zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 140 000 Kč, což rovněž dne 15. 7. 2015 učinila; žalovaný se naopak zavázal bance splatit takto poskytnuté prostředky pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 3 478 Kč, splatnými vždy k 17. dni v kalendářním měsíci s tím, že žalovaný se zavázal zaplatit vedle půjčené jistiny bance dohodnuté úroky ve výši 15,89 % ročně a pojištění ve výši 6,99 % z měsíční splátky úvěru, RPSN byla smlouvou stanovena na 17,09 %. Banka přitom při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházela z jeho žádosti o poskytnutí úvěru, v níž tento toliko uvedl, že je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost a bydlí v nájmu, přičemž dále měla k dispozici výpis z jeho účtu za měsíc 6/ 2015 a potvrzení o výši jeho čistého příjmu. Žalovaný doposud uhradil celkem částku 142 598 Kč. Následně pohledávku za žalovaným banka převedla úplatně na žalobkyni se všemi právy a příslušenstvím.

11. Podle , o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

12. Podle , , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle , , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle 991 odst. 2 , , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 140 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. , o spotřebitelském úvěru. Podle tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením obou úvěrových smluv posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp.zn. „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto , o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném konkrétním případě pak právní předchůdkyně žalobkyně při uzavírání předmětné smlouvy s žalovaným měla mít k dispozici pouze sice doklady o jeho pravidelném příjmu a o jeho stavu na bankovním účtu, nicméně vzhledem k tomu, že jeho průměrný příjem činil toliko cca částka a stav na bankovním účtu byl záporný, jakož i vzhledem k finanční částce, která měla být předmětem úvěru, má soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečně a správné, když právní předchůdkyně žalobkyně vůbec nezkoumala výdaje žalovaného. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že právní předchůdkyně žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle , , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu zde přitom nebyly předpoklady.

16. Právní předchůdkyně žalobkyně – právnická osoba přitom následně uzavřela se žalobkyní platnou smlouvu o postoupení shora specifikované pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Na základě této smlouvy o postoupení pohledávky proto byla pohledávka vůči žalovanému se vším příslušenstvím a případným zajištěním platně převedena na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována.

17. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že žalovanému poskytla částku 140 000 Kč, žalovaný vrátil žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni částku 142 598 Kč, a tudíž žalovaný již žalobkyni nedluží ničeho, když s ohledem na konstatovanou absolutní neplatnost smlouvy není možno přiznat žalobkyni další plnění ze smlouvy, včetně poplatků, smluvních úroků, případně smluvních pokut, neboť žalovaný pro tuto absolutní neplatnost smlouvy nebyl dalšími závazky ze smlouvy vázán. Veden těmito důvody soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

18. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. , podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V daném řízení měl plný úspěch žalovaný, když žaloba žalobkyně byla v celém rozsahu zamítnuta, pročež by žalobkyně byla povinna uhradit mu náklady daného řízení. Žalovanému však dle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.