Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
13 C 109/2020-32
Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní Mgr. Hanou Kohoutkovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení částky 13 234 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10.354 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 10.354 Kč od 23. 12. 2016 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna žalobkyni zaplatit částku 2.880 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 2.880 Kč od 23. 12. 2016 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení k rukám Mgr. jméno jméno 847 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10.354 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 10.354 Kč od 23. 12. 2016 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna žalobkyni zaplatit částku 2.880 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 2.880 Kč od 23. 12. 2016 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení k rukám Mgr. [jméno] [jméno] 847 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Žalobkyně se svým návrhem doručeným soudu dne 16. 4. 2020 domáhala po žalované zaplacení celkové částky 13.234 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně právnická osoba, IČO smlouvu o úvěru dne 22. 11. 2016, na základě které byla žalované poskytnuta peněžitá půjčka ve výši 12.000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit úvěr a poplatek ve výši 2.880 Kč, a to do data 22. 12. 2016. Žalovaná však sjednanou částku neuhradila řádně a včas. Následně byla pohledávka za žalovanou postoupena, a to dne 12. 7. 2019. Celková hodnota pohledávky činila 13.234 Kč a sestává z nesplacené jistiny ve výši 12.000 Kč, nesplaceného poplatku 1.234 Kč. Dílčí platby ze strany žalované činily 1.646 Kč. Ode dne postoupení pohledávky žalovaná na svůj dluh neuhradila ničeho.
2. Žalovaná se k podané žalobě nikterak nevyjádřila.
3. Z listinných důkazů obsažených ve spisu bylo zjištěno, a to z výpisu z nepodepsané smlouvy o úvěru číslo že dne 22. 11. 2016 měl být právnická osoba poskytnut žalované úvěr ve výši 12.000 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru činil 2.880 Kč, termín splatnosti byl uveden dne 22. 12. 2016 Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 7. 2019 byla na žalobkyni převedena pohledávka za žalovanou. Dopisem ze dne 26. 7. 2019 byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu a bylo jí oznámeno postoupení pohledávky na žalobkyni. Dopisem z téhož dne byla žalovaná vyzvána právním zástupcem k úhradě dluhu, a to do tří dnů. právnická osoba ze dne 18. 11. 2020 bylo zjištěno, že na účet žalované č. bankovní účet bylo dne 22. 11. 2016 poukázáno 12.000 Kč od právnická osoba
4. Usnesením č. j. 13 C 109/2020-21 ze dne 26. 10. 2020 byla žalobkyně vyzvána, nechť ve lhůtě 20 dnů doplní žalobu v tom směru, že bude tvrdit a prokazovat, zda a jakým způsobem právní předchůdce žalobkyně posoudil schopnost spotřebitele (žalované) splácet spotřebitelský úvěr. Žalobkyně byla poučena, že pokud soudu nebude řádně doloženo posouzení schopnosti splácet spotřebitelský úvěr, bude na sjednanou smlouvu o úvěru nahlíženo jako na neplatnou (viz § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění z. č. 43/2013 Sb.).
5. Ve svém podání doručeném soudu dne 30. 11. 2020 žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované ověřoval původní věřitel výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji, klientům je ponechána rezerva 10% rozdílu mezi příjmy a výdaji mimo splátku, kdy těchto 10% se musí rovnat minimálně životnímu minimu, které v současné době činí 3.410 Kč. Dále uvádí, že žalovaná byla lustrována v dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI, EUCB a na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti, pročež bylo vyhověno žádosti o úvěr.
6. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 43/2013 Sb. věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěru, neplatná.
7. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
8. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám.
9. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Tento výklad vyplývá z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39. Jak dále vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné (ničím nedoložené) prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému zadluženosti domácnosti (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Předobrazem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je pak článek 8 směrnice 2008 číslo, který uložil členským státům zajistit, aby„ před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. Výkladem článkem 8 směrnice 2008 číslo se zabýval soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 CA Consumer Finance proti jméno příjmení a další
C -449/13, z něhož mj. vyplývá, že:„ Poskytovatel úvěru musí za prvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“. Zákon o spotřebitelském úvěru navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr„ s odbornou péčí“, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Odbornou péčí je třeba rozumět„ úroveň zvláštních dovednosti a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. V souvislosti s výkladem pojmu odborné péče i s ohledem na účel zakotvení povinnosti ověřovat úvěruschopnost spotřebitele, kterým je zejména ochrana spotřebitele, je třeba vykládat § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru tak, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho nedoloženými prohlášeními.
10. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázané, že na základě elektronické komunikace bylo žalované poskytnuto celkem 12.000 Kč. Vzhledem k tomu, že jednou ze smluvních stran byl spotřebitel (žalovaná), bylo nezbytné při posuzování právního vztahu aplikovat ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 9 odst. 1 zákona). Poskytovatel úvěru se však nemůže spoléhat pouze na tvrzení spotřebitele, avšak musí sám vyvinout potřebné úsilí ke zjištění skutečností, zda spotřebitel bude v budoucnu schopen poskytnutý úvěr splácet a k prověření spotřebitelových tvrzení. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39). Úvěr pak může být poskytnut jen za situace, kdy je ze zjištěných informací zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva o úvěru neplatná. Záměrem zákonodárce bylo zejména eliminovat, resp. vyloučit poskytování spotřebitelských úvěrů tak, aby tyto úvěry nebyly poskytovány osobám, jež nejsou schopny je hradit. V tomto konkrétním případě, a to ani z tvrzení žalobkyně a z předložených listin, nikterak nevyplývá, že by se právní předchůdce žalobkyně před podpisem smlouvy o úvěru vůbec zabýval otázkou schopnosti žalované v budoucnu dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru. Pokud žalobkyně ve svém písemném podání podala v otázce posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyjádření, pak se jedná o zcela irelevantní informace, které absolutně nenaplňují intence ust. § 9 z. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (ve znění z. č. 43/2013 Sb.), tj. žalobkyně soudu vůbec ani netvrdila, ani neprokázala, jakým způsobem byla u žalované posuzována schopnost splácet spotřebitelský úvěr. Žalobkyně, resp. její právní předchůdce, si od žalované nevyžádal žádné relevantní podklady pro zjištění jejího příjmu, reálných výdajů, jiných závazků apod.
11. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná na předmětný úvěr uhradila 1.646 Kč, což je tvrzeno v žalobě, přičemž soud s ohledem na procesní nečinnost žalované o této skutečnosti nemá pochybnost. Úvěruschopnost žalované ze strany právního předchůdce žalobkyně nebyla ani řádně zjišťována, natož adekvátně posouzena. Za daného stavu věci proto soud vyhodnotil smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou za neplatnou, když k této skutečnosti je soud povinen přihlížet ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku i bez návrhu, neboť takovéto jednání právního předchůdce žalobkyně (nedostatečné zjištění schopnosti žalované úvěr splácet) odporuje zákonu. S ohledem na tuto skutečnost soud žalobkyni přiznal z titulu bezdůvodného obohacení částku ve výši 10.354 Kč se zákonným úrokem z prodlení (úvěr ve výši 12.000 Kč, uhrazeno bylo 1.646 Kč) a dále žalobu zamítl co do částky 2.880 Kč se zákonným úrokem z prodlení (od požadovaných 13.234 Kč bylo odečteno přiznaných 10.354 Kč).
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný, a to ve výši 78,2%. Po odečtení úspěchu od neúspěchu ve věci bylo na nákladech řízení přiznáno žalobkyni 56,9% z celkových nákladů řízení 1.489 Kč, tj. 847 Kč. Celkové náklady řízení 1.489 Kč byly vypočteny následovně: zaplacený soudní poplatek 400 Kč, 3 úkony právní služby dle § 14b odst. 1) bod 1) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (Advokátní tarif) po 200 Kč (tj. 600 Kč), 3krát paušální částka dle § 14b odst. 5) bod a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (Advokátní tarif) po 100 Kč (tj. 300 Kč) a 21% DPH (tj. 189 Kč). Náklady řízení ve výši 847 Kč je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve obec - pobočky ve obec. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.