Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
No categories available
50 C 98/2020-58
Okresní soud v Mostě rozhodl soudcem Mgr. Marianem Heresem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o 53 188 Kč s příslušenstvím + 24 596 Kč
takto:
I. Řízení se v částce požadující zaplatit částku 2 732,70 Kč, úrok ve výši 34,8 % ročně z částky 47 302,37 Kč od datum do zaplacení, zastavuje.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 19 305,30 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 19 305,30 Kč ve výši 8,5% ročně od datum do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
III. Žaloba se v části požadující zaplatit částku ve výši 31 150 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 33 883 Kč ve výši 8,5% ročně od datum do zaplacení, částku ve výši 24 596 Kč, úrok ve výši 35 % ročně z částky 47 302,37 Kč od datum do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 179 424,00 Kč, zamítá.
IV. Žalobkyni se neukládá povinnost nahradit žalovanému náklady řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Řízení se v částce požadující zaplatit částku 2 732,70 Kč, úrok ve výši 34,8 % ročně z částky 47 302,37 Kč od [datum] do zaplacení, zastavuje.</b> <b>II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 19 305,30 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 19 305,30 Kč ve výši 8,5% ročně od [datum] do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.</b> <b>III. Žaloba se v části požadující zaplatit částku ve výši 31 150 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 33 883 Kč ve výši 8,5% ročně od [datum] do zaplacení, částku ve výši 24 596 Kč, úrok ve výši 35 % ročně z částky 47 302,37 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 179 424,00 Kč, zamítá.</b> <b>IV. Žalobkyni se neukládá povinnost nahradit žalovanému náklady řízení.</b>
1. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení částky 53 188,50 Kč dlužné jistiny s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně od datum do zaplacení, smluvním úrokem ve výši 69,8 % z dlužné jistiny od datum do zaplacení, smluvní pokuty 24 596 Kč. Předmětné nároky žalobkyně uplatňuje z titulu uzavřené smlouvy o revolvingovém úvěru číslo ze dne datum, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 50 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet po dobu 48ti měsíců po 3 115 Kč měsíčně počínaje listopadem 2016. Žalovaný podmínky smlouvy nesplnil, ocitl se v prodlení s úhradou splátek, když zaplatil deset splátek po 3 115 Kč (od listopadu 2016 do srpna 2017). Splátky v pořadí 11,12,13 pak byly, na žádost žalovaného, bezplatně odloženy. Od 14 splátky byl žalovaný v prodlení s jejím zaplacením delším než 30 dnů. Žalobkyně si tak naúčtovala dle smlouvy smluvní pokutu 404 Kč. Dále došlo k automatickému zesplatnění úvěru pro prodlení přesahující 60 dnů u splátky číslo splatné datum a to ke dni datum. Pro nezaplacení zesplatněného úvěru řádně a včas vzniklo žalobkyni právo na smluvní pokutu ve výši 0,1% denně za každý den prodlení s placením nově vzniklé jistiny, od datum do dne vyhotovení žaloby ve výši 24 596 Kč. Žalovaný byl žalobkyní opakovaně písemně vyzýván k zaplacení, naposledy předžalobní výzvou, ale bezvýsledně. Žalobkyně uvedla, že při uzavírání smlouvy o úvěru řádně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splatit. Provedla lustraci žalovaného v dostupných registrech uzavřených smluv a dlužníků, bankovních, výplatními páskami, výpisem z účtu žalovaného s uvedenými příjmy a výdaji za období červenec, srpen 2016. Lustrací v předmětných veřejných registrech nebyly zjištěny okolnosti, svědčící tomu, že by žalovaný měl nesplacené závazky po splatnosti. Uvedla, že při hodnocení úvěruschopnosti vychází z údajů sdělených jí klientem, když sama nemá možnost si tyto ověřit nad rámec dostupných veřejných registrů, což provedla. Z údajů, které jí uvedl žalovaný, pak vyplývalo, že při jeho měsíčním příjmu 20 000 Kč, měsíčních výdajích 9 800 Kč, má dostatek volných finančních prostředků k placení poskytnutého úvěru. Výdaje žalovaného byly ve struktuře výživného na jedno nezletilé dítě 2 000 Kč, částka pokrývající životní minimum stanovena paušálně na 3 800 Kč. Žalobkyně uvedla, že žalovaným poskytnuté údaje nasvědčovaly tomu, že žalovaný má možnost splatit poskytnutý úvěr, aniž by mu to způsobilo zjevný problém, jak uvedl, coby hodnotící kritérium Ústavní soud české republiky ve svém rozhodnutí III. ÚS 4129/18 .
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Žalobkyně před prvním jednáním vzala žalobu částečně zpět v části požadující zaplatit 2 732,70 Kč a úrok ve výši 34,8% p. a. z částky 47 302,37 Kč od datum do zaplacení. Soud v důsledku částečného zpětvzetí řízení zastavil, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí.
4. Z předloženého návrhu na uzavření smlouvy o poskytnutí revolvingového úvěru číslo ze dne datum a oznámení o schválení úvěru ze dne datum, soud zjistil, že mezi účastníky byla uzavřena úvěrová smlouva, na základě které byl žalovanému žalobkyní poskytnut úvěr ve výši 50 000 Kč a žalovaný se zavázal splatit 48 měsíčních splátek po 3 115 Kč, celkem 149 520 Kč. Výpůjční úroková sazba byla dohodnuta ve výši 97,09 % ročně, sazba RPSN byla ve výši 86,04% ročně, pro případ odstoupení od úvěrové smlouvy ze strany dlužníka činila denní částka úroku 96,95 Kč. Součástí smluvní dokumentace byly i předsmluvní informace, smluvní ujednání smlouvy o revolvingovém úvěru s uvedením sankcí pro případ prodlení se splácením úvěru (článek 12) a hodnocení klienta z pohledu jeho schopností příjmových a splácení úvěru, z kterého vyplývá, že po odečtení tam uvedených výdajů ve výši 7 800 Kč je v řádku„ volné zdroje klienta“ uvedena částka 10 200 Kč. Jako měsíční výdaje jsou uvedeny částky 3 800 Kč jako životní minimum, výživné 2 000 Kč a 4 000 Kč jako náklady na bydlení (nájemné, inkaso, doprava, ostatní), forma bydlení je zaškrtnuto„ u rodičů“. Příjmy jsou uvedeny ve výši 20 000 Kč (původně předepsány ve výši 18 000 Kč).
5. Z výpisu záznamů z registru příjmení vyplývá, že žalovaný nemá v tomto registru záznam. Z výpisu registru NRKI lze vyčíst hodnocení žalovaného jako klienta s vysokým skóre 508, s tím, že čím vyšší je skóre, tím je platební morálka v registru NRKI/BRKI lepší, resp. vyšší hodnota skóre ukazuje na vyšší pravděpodobnost splácení.
6. Z dokladu o zaplacení soud zjistil, že dne datum bylo na účet žalovaného zasláno 50 000 Kč.
7. Z výzvy k zaplacení ze dne datum, soud zjistil, že byl žalovaný upozorněn na možnost zesplatnění úvěru, resp. vyzván k zaplacení dlužné částky.
8. Z výzvy k zaplacení ze dne datum s přiloženou poštovní dodejkou soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení zesplatněného úvěru (ke dni datum).
9. Z předložené fotokopie účtu žalovaného vedeného u právnická osoba číslo bankovní účet za období od července do srpna 2016 soud zjistil, že v uvedeném období byl příjem žalovaného tvořen mzdou ve výši 25 439 Kč v červenci 2016 a ve výši 18 247 Kč v srpnu 2016. V srpnu 2016 byly uvedeny příjmy ve výši 36 673,59 Kč a výdaje ve výši 36 700,24 Kč, v červenci 2019 pak příjmy ve výši 32 992,02 Kč a výdaje ve výši 32 944,45 Kč. Vyjma mzdy, tvořily jediné příjmy žalovaného půjčky od anonymizováno a to v červenci 2016 ve výši 5 000 Kč, v srpnu 2016 ve výši 15 900 Kč. Počáteční zůstatky v obou měsících byly do 60 Kč.
10. Žalobkyně předložila v rámci zkoumání úvěruschopnosti žalovaného jeho pracovní smlouvu u právnická osoba a výplatní pásky za období červen, červenec 2016 s uvedením vyplacené mzdy ve výši 25 439 Kč resp. 18 247 Kč.
Z předložené karty klienta soud zjistil, že žalovaný zaplatil celkem deset splátek ve výši á 3 115 Kč.
11. Co se týče právního posouzení soud vycházel z ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen o. z.) účinného od 1. 1. 2014, který mimo jiné stanoví, že:„ … řídí se právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. …“ Soud proto s ohledem na vznik právních poměrů věc posoudil dle právní úpravy zák. č. 89/2012 Sb. a dle zák. č. 145/2010 Sb.
12. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2014 do datum (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
13. Podle § 9 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru, spotřebitel poskytne věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.
14. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření ( (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.) (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015 -39 (číslo Sb. NSS)). Stejně tak Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne datum ve věci sp. zn. C číslo zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 číslo ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady číslo musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , ze dne 25. 7. 2018, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Povinnost poskytovatele úvěru řádně prověřit schopnost úvěrovaného splatit poskytnutý úvěr, pod sankcí absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy, postuloval rovněž Ústavní soud ČR ve svých rozhodnutích sp.zn. I. ÚS 199/11 , sp. zn. III. ÚS 4129/18 .
15. Posouzení úvěruschopnosti dlužníka nespočívá v prostém formalistickém zjištění příjmů a poměrů dlužníka, ale i v odpovědném posouzení jeho schopnosti případný dluh splácet. Z obsahu listin, dle kterých žalobkyně posuzovala schopnost žalovaného úvěr splácet, je zřejmé, že žalobkyně řádně neprověřila údaje, sdělené žalovaným, týkající se jeho výdajových poměrů. Žalobkyně si nechala předložit doklady o příjmech žalovaného (pracovní smlouvu, výplatní pásky, výpis z účtu žalovaného s uvedení připsaných mezd za měsíce srpen až prosinec 2018). V případě předloženého formuláře hodnocení klienta jsou přednastaveny údaje výdajů v nereálné podobě a výši, typicky údaj o výdajích na bydlení, dopravu 4 000 Kč včetně inkasa, jakož i ostatní měsíční výdaje s odkazem na životní minimum 3 800 Kč, výživné 2 000 Kč. Uvedená částka volných zdrojů 10 200 Kč je naprosto mimo realitu, vyplývající z dokladů, které měla žalobkyně před uzavřením úvěru k dispozici a spíše svědčí o tom, že tyto údaje jsou přednastaveny formálně tak, aby na první pohled splňovaly kritérium úvěruschopnosti klienta poskytnutý úvěr splatit. Takto nastavený systém je v rozporu s povinností uloženou v §9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , která má za následek neplatnosti úvěrové smlouvy. Z předloženého výpisu z účtu žalovaného za poslední dva měsíce před uzavřením smlouvy jednoznačně vyplývá, že pokud se žalovaný nedostal do minusu, pak pouze díky půjčkám, které si bral každý měsíc. Bylo zřejmé, že ve sledovaném období nebyl žalovaný schopen hradit své závazky ze své mzdy jako jediného příjmu. Pokud by údaje, uvedené na kartě klienta, byly alespoň vzdáleně blízké realitě, rozhodně by žalovanému za sledované období mělo zůstat na účtech více než uvedených 52,16 Kč, resp. 4,59 Kč. Pokud žalobkyně poskytla úvěr, stalo se tak za situace, kdy žalovaný doložil, že není schopen vyjít se svou mzdou, běžně si dorovnává svůj příjem půjčkami tak, aby byl schopen pokrýt své měsíční výdaje. Jedná se o situaci, kdy žalovaný indikuje svoji neschopnost splácet další poskytnutý úvěr, což žalobkyně měla vyhodnotit jako neschopnost žalovaného splácet a žalovanému úvěr neposkytnout, pokud by postupovala s potřebnou péčí.
16. Stejná je situace při hodnocení platnosti uzavřené úvěrové smlouvy z pohledu jejího rozporu s dobrými mravy. V této části se soud ztotožnil s právním posouzením úvěrové smlouvy jako neplatné. Pochybnost vzbuzuje již to, že za poskytnutí úvěru ve výši 50 000 Kč vrátí úvěrovaný úvěrujícímu celkem 149 520 Kč (za předpokladu, že nebude poskytnut revolving), tedy o 199,04 %, nežli sám z úvěru získá, přičemž ze smlouvy plyne, že úroková sazba úvěru činí 97,09 % p. a. a RPSN pak 97,09 %. Takto sjednané úrokové sazby mnohonásobně převyšují úrokovou míru u úvěrů poskytovaných bankami v době uzavření smlouvy, která činila 8,46 % p. a., jak vyplývá z databáze číselných řad příjmení, vydané ČNB (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 , rozhodnutí ze dne 28. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016 , rozhodnutí ze dne 27. února 2007 sp. zn. 33 Odo 236/2005 , rozhodnutí ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2884/2019 ). Posuzovaná smlouva o úvěru je typově shodná se smlouvami, jež Ústavní soud ve svých nálezech (sp.zn. I ÚS 199/11 , sp. zn. III ÚS 4084/2012 ) shledal jako rozporné s dobrými mravy, byť v projednávané věci nebyla vystavena biankosměnka. Soud je přesvědčen, že rozpor s dobrými mravy založený objektivně existujícím hrubým nepoměrem vzájemných plnění, který nespočívá pouze v lichevním úroku, ale i v množství smluvních pokut ohrožujících výlučně úvěrovaného, v zesplatnění celého dluhu s krátkou lhůtou k plnění pro případ prodlení, je natolik intenzivní, že žalobkyni nelze spravedlivě poskytnout ochranu při vymáhání takto vzniklé pohledávky. Na uvedeném nic nemění ani to, že žalovaný takovou smlouvu podepsal. Zájem na zachování zásad pacta sunt servanda a autonomie vůle v tomto případě nemůže zvrátit rozhodnutí ve prospěch žalobkyně, když je v postavení věřitele, který vědomě a bez negociace se spolukontrahentem vtělil do smlouvy taková ujednání, která zcela zjevně stojí mimo hodnotový rámec normativního systému a jsou v rozporu se zásadami, že každý je povinen počínat si v právním styku poctivě a nesmí těžit z případného nepoctivého jednání (srov. § 6 zák. č. 89/2012 Sb. ). Následkem toho takový postup věřitele nemůže požívat ochrany a legitimizace ze strany soudu.
17. S ohledem na shora uvedené, kdy soud vyhodnotil smlouvu o úvěru jako neplatnou, posuzoval nárok žalobkyně z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 a násl. o. z., který stanoví, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalobkyně prokázala, že žalovanému poskytla částku 50 000 Kč. Žalovaný z této částky vrátil celkem 31 150 Kč, je povinen vydat žalobkyni částku ve výši 19 305,30 Kč, kterou soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni spolu se zákonným úrokem z prodlení. Ve zbývající části požadující zaplacení částky 31 150 Kč, smluvní pokuty 24 596 Kč, smluvního úroku ve výši 35 % p.a. z částky 47 302,37 Kč od datum do zaplacení, soud nárok zamítnul, když se jedná o částky, které mají povahu smluvních ujednání z neplatné smlouvy o úvěru.
18. V rámci právního posouzení prodlení soud vycházel z § 1968 o. z., který stanoví, že po dlužníkovi, který je v prodlení, může věřitel vymáhat splnění dluhu, anebo může od smlouvy odstoupit za podmínek ujednaných ve smlouvě nebo stanovených zákonem. Dle § 1970 o. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Dle § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Počátek prodlení soud stanovil dle první výzvy k zaplacení dlužné části zesplatněného úvěru ze dne datum.
19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 ,2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , (dále jen „o. s. ř. ”) tak, že neuložil žalobkyni, jež byla v řízení převážně neúspěšná, povinnost nahradit převážně úspěšnému žalovanému náklady řízení, když tento jejich vznik neprokázal.
20. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Mostě. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.