Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
4 C 303/2020-26
Okresní soud v Benešově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Šimkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa žalobkyně
zastoupeného advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení, Ph.D.
sídlem adresa žalobkyně
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
trvale bytem adresa žalovaného
o zaplacení částky 13 000 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 292 Kč spolu s 8,05 % ročním úrokem z prodlení z částky 2 292 Kč od 15. 5. 2020 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Ve zbylé části se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 292 Kč spolu s 8,05 % ročním úrokem z prodlení z částky 2 292 Kč od 15. 5. 2020 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Ve zbylé části se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Dne 23. 7. 2020 podala žalobkyně ke zdejšímu soudu žalobu proti žalovanému o zaplacení částky
13 000 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně příjmení jméno příjmení, SE, IČO, a žalovaný uzavřeli dne 17. 9. 2015 smlouvu o půjčce
č. 206455, jejíž nedílnou součástí byly i smluvní podmínky. Právní předchůdkyně žalobkyně na základě smlouvy poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 960 Kč s úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně a odměnu za administrativní činnost ve výši 2 800 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 600 Kč. Žalovaný si při uzavření smlouvy dále sjednal doplňkovou službu životního pojištění, za niž se zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku ve výši 348 Kč. To vše se zavázal uhradit v 58 týdenních splátkách po 426 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 27. 10. 2016. Žalovaný svůj smluvní závazek nehradil řádně a včas. Poslední příslušná splátka byla ze strany žalovaného uhrazena dne 14. 8. 2019. V souladu se smluvními podmínkami vzniklo dne 28. 10. 2016 právní předchůdkyni žalobkyně právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky, která činila na dlužné jistině částku 9 870,44 Kč, dlužného poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 946,46 Kč a dlužného poplatku za životní pojištění ve výši 183,10 Kč. Žalovaný do data postoupení pohledávky uhradil celkem částku 11 708 Kč. příjmení příjmení jméno příjmení, SE, postoupila pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 6. 12. 2019. Ke dni postoupení činila pohledávka za žalovaným částku 13 000 Kč s příslušenstvím. Po postoupení pohledávky nebylo na dlužnou částku již ničeho hrazeno. Žalovaný byl žalobkyní písemně vyzván předžalobní upomínkou k úhradě dlužné částky, ale na výzvu nijak nereagoval. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 9 870,44 Kč, dlužných úhrad ve výši 3 129,56 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 7 381,50 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 2 489,65 Kč, úroků ve výši 23,72 % ročně z dlužné jistiny ve výši 9 870,44 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 8,05 % ročně z dlužné jistiny ve výši 9 870,44 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení.
2. Žalovaný se k ústnímu jednání bez omluvy nedostavil, na svoji obranu netvrdil žádné rozhodné skutečnosti a nenavrhl provedení žádných důkazů. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila.
3. Soud provedl důkazy, které hodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti podle § 132 o.s.ř., a zjistil následující skutkový stav: Ze smlouvy o půjčce č. 206455 vzal za prokázané, že právnická osoba Credit International, SE, IČO, podepisovala s žalovaným dne 17. 9. 2015 smlouvu o úvěru s žalovaným v částce 14 000 Kč s tím, že žalovaný se měl zavázat zaplatit společnosti poplatek v částce 10 360 Kč, celkem 24 360 Kč v 58 týdenních splátkách po 426 Kč Poslední splátka byla stanovena na 27. 10. 2016. Žalovaný si při uzavření smlouvy dále sjednal doplňkovou službu životního pojištění, za niž se zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně částku ve výši 348 Kč Součástí smlouvy byly Smluvní podmínky smlouvy o úvěru upravující mimo jiné v případě, že nebude včas splněna povinnost uhradit příslušnou splátku, má společnost právo požadovat uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku na žalobkyni smlouvou o postoupení ze dne 6. 12. 2019, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 6. 12. 2019. Žalobkyně žalovaného vyzvala předžalobní upomínkou ze dne 7. 5. 2020 k úhradě dlužných částek včetně příslušenství. Tyto skutečnosti má soud za prokázané ze smlouvy o úvěru, smlouvy o postoupení pohledávek včetně seznamu postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávek včetně podacího lístku a předžalobní výzvy včetně podacího lístku.
4. Při právním posouzení věci soud vycházel z ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Podle ustanovení § 2395 se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení § 2398 odst. 1 úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti. Neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Podle ustanovení § 2399 odst. 1 úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Podle ustanovení § 2048, ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Podle § 1968 dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Podle ustanovení § 1970 po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením. Neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
5. Dále soud na danou věc aplikoval ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Podle § 9 aplikovatelného ZoSÚ je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Podle § 1 věta druhá aplikovatelného ZoÚS se spotřebitelským úvěrem se rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.
6. Podle § 588 o. z soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
7. Ohledně úvěruschopnosti Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí 33 Cdo 2178/2018, (PR 21/2018 s. 757) uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Stejně tak Ústavní soud ČR ve svém rozhodnutí III. ÚS 4219/18 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I․ ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů – dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo 679/0, důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., zvláštní část - k § 86;7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 – 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z„ objektivizovaného“ hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. V sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, podle kterého důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně, nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.
8. Podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Soud rovněž vycházel z ustanovení § 101 odst. 1, písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), podle kterého k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména za a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti a b) plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) o.s.ř.). Nesplní-li účastník svou povinnost tvrdit skutečnosti, které jsou rozhodující z hlediska skutkové podstaty právního předpisu, který má být aplikován pak, jestliže i po poučení soudem (§ 118a odst. 1, 2 o.s.ř.) zůstanou skutková tvrzení neúplná, přirozeně nemůže splnit ani svou povinnost důkazní. Jinými slovy, aby mohl účastník nějakou skutečnost dokázat, musí ji především tvrdit. Rozsah povinnosti účastníka tvrdit skutečnosti je určen tím právním předpisem, který má být použit k právnímu posouzení žaloby (srov. dále komentář k § 118a a 120 o.s.ř.) o břemeni tvrzení a o břemeni důkazním). Nesplnění povinnosti důkazní a povinnosti tvrzení není procesním právem sankcionováno jako nesplnění jiné procesní povinnosti, ale výsledkem je ve sporném řízení rozhodnutí, které vyzní nepříznivě pro účastníka, který tuto povinnost nesplnil (srov. zejména komentář k § 114b a 118a o.s.ř.).
9. Po provedeném dokazování a s ohledem na výše uvedenou právní úpravu i judikaturu soud dospěl k závěru, že smlouva o půjčce mezi žalobkyní a žalovaným je absolutně neplatné, neboť žalobkyně v rozporu s ustanovením § 9 zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb. netvrdila, ani neprokázala, že by se zabývala otázkou schopnosti žalovaného daný úvěr splatit, když ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně po výzvě uvedla pouze obecné skutečnosti, na jejichž základě nemohla učinit závěr o individuální schopnosti žalovaného dluh splácet. Jakým konkrétním způsobem a na základě jakých podkladů úvěruschopnost dostatečně v souladu se zákony a soudní judikaturou zkoumala, a zda vůbec, není zřejmé. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně k soudu nedostavila, nemohl jí soud poskytnout poučení dle § 118a o.s.ř., tedy v jakém směru má doplnit svá tvrzení a důkazy. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvy
o úvěru absolutně neplatné, kdy neplatnost zkoumá z úřední povinnosti, a v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 14 000 Kč, na kterou žalovaný uhradil částku 11 708 Kč, a je tak žalovaný povinen vydat žalobkyni ještě částku 2 292 Kč, neboť v této výši u žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení. Současně přiznal žalobkyni zákonné úroky z prodlení od 15. 5. 2020, tedy poté, kdy se do sféry vlivu žalovaného musela dostat předžalobní upomínka ze dne 7. 5. 2020.
10. Ve zbývajícím rozsahu požadované jistiny soud žalobu zamítl, a to včetně příslušenství sestávajícího z úroků (mají oporu v neplatné smlouvě) a úroků z prodlení (požadovaných za období, kdy jednotlivé částky nemohly být s ohledem na absenci výzvy k vydání bezdůvodného obohacení splatné). Soud nepřihlédl k zápočtům žalobkyně, které provedla ohledně jednotlivých úhrad žalovaného na souhrnný poplatek, neboť zápočty je nutné provádět jen na ty nároky, které skutečně existují (jsou platné). Připuštěním opačného výkladu by došlo ke zcela nesmyslnému množení sporů (ohledně bezdůvodného obohacení ve sféře žalobkyně), které nelze z logiky věci připustit.
11. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů, neboť procesně úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady v souvislosti s řízením nevznikly a ani je nepožadoval.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání ve lhůtě do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím Okresního soudu v Benešově.
Nebude-li rozhodnutí plněno dobrovolně, lze podat návrh na výkon rozhodnutí podle části šesté o.s.ř. nebo návrh na nařízení soudní exekuce a pověření soudního exekutora podle zákona č. 120/2001 Sb. (exekučního řádu).