Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

42 C 56/2020-53

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení částky 7 000 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 000 Kč od 7. 1. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 000 Kč od 5. 2. 2016 do 6. 1. 2020, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 816 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 7 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 000 Kč od 7. 1. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 000 Kč od 5. 2. 2016 do 6. 1. 2020, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 816 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 7 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 5. 2. 2016 do zaplacení, když tuto částku měl žalovaný žalobkyni dlužit na základě smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 5. 1. 2016 mezi právní předchůdkyní žalobkyně, právnická osoba příjmení anonymizováno, a žalovaným prostřednictvím elektronického formuláře umístěného na internetových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně. Podle této smlouvy, jejíž nedílnou součástí byly Obchodní podmínky právnická osoba příjmení anonymizováno ke spotřebitelským úvěrům poskytovaných spotřebitelům s trvalým pobytem v České republice, účinné od 10. 11. 2014, se všemi přílohami, poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému zápůjčku ve výši 7 000 Kč v hotovosti. Podle dohody stran byla smlouva považována za uzavřenou okamžikem, kdy právní předchůdkyně žalobkyně poskytne žalovanému zápůjčku na základě jeho žádosti po schválení poskytnutí zápůjčky. Odesláním žádosti o zápůjčku žalovaný přitom potvrdil, že se seznámil s obchodními podmínkami a s informacemi v nich uvedenými a že s nimi v plném rozsahu souhlasí. Žalovaný se zavázal vrátit zápůjčku společně s poplatkem za zpracování a poskytnutí zápůjčky do 4. 2. 2016, dostal se však do prodlení se splacením zápůjčky, když do dne 4. 2. 2016 celou zápůjčku právní předchůdkyni žalobkyně nevrátil a nereagoval ani na výzvy právní předchůdkyně žalobkyně k zaplacení pohledávky, ani na oznámení o postoupení pohledávky, a v neposlední řadě ani na předžalobní upomínku právního zástupce žalobkyně. Právní předchůdkyně žalobkyně dne 21. 12. 2017 uzavřela s žalobkyní Smlouvu o postoupení pohledávek, jejímž předmětem bylo postoupení splatných pohledávek právnická osoba příjmení anonymizováno, za jejími dlužníky, jednou z postoupených pohledávek byla i pohledávka za žalovaným. Žalovaný tak ke dni podání žaloby dluží žalobkyni na jistině zápůjčky částku ve výši 7 000 Kč, poplatek za poskytnutí zápůjčky žalobkyně po žalovaném nepožaduje. Vedle žalované jistiny žalobkyně uplatňuje nárok na příslušenství pohledávky, a to výhradně v podobě zákonného úroku z prodlení ode dne následujícího po dni splatnosti pohledávky do zaplacení.

2. Na výzvu soud, jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrové smlouvy, žalobkyně v podání ze dne 21. 4. 2020 doplnila, že , o spotřebitelském úvěru, věřiteli ukládá v  povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr; již generální advokát Wahl ve svých stanoviscích uvádí, že unijní směrnice (a stejně tak ani předmětný zákon) neobsahují taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posuzovat úvěruschopnost spotřebitele, neupravují ani rozsah nebo způsob kontroly poskytnutých informací spotřebitelem. Poskytovateli úvěru je tak přiznáván značný prostor k uvážení, podle jakých informací se má úvěruschopnost spotřebitele dokládat a prověřovat a zda-li je má případně ověřit pomocí jiných údajů, například v databázích. Poskytovatel tak nemá v zákoně jasnou odpověď, jak vykládat pojmy„ přiměřené informace“ nebo„ nezbytný údaj“. V praxi bývá zpravidla rozkol v nahlížení na tyto dva pojmy, neboť je zde účinná i úprava ochrany osobních údajů a příslušné ustanovení zákona, kdy je poskytovatel povinen vyžadovat pouze nezbytné údaje, a to nezbytné ve smyslu zásad účelnosti a minimalizace těchto údajů. Poskytovatel je tak v relativně nekomfortní pozici, kdy na jednu stranu musí udělat maximum pro to, aby náležitě posoudil a prověřil údaje poskytnuté spotřebitelem a tím se mimo jiné také chránil proti potenciálnímu neplatiči a dodržoval požadavek odborné péče, ale na straně druhé musí dodržovat pravidla ochrany osobních údajů a znát hranici dostatečnosti. Věřitel musí s odbornou péčí vybírat takové informace o spotřebiteli, jež jsou z hlediska kvality, rozsahu nebo hodnověrnosti zdrojů považovány za dostatečné. Rozsah požadovaných údajů, jakož i technika, prostředky, způsob a hloubka jejich prověřování jsou ponechávány stále na kvalifikovaném uvážení věřitele. Žalovaný podáním žádosti o uzavření úvěrové smlouvy původnímu věřiteli uznal, potvrdil a zaručil, že: poskytl společnosti pravdivé, správné a úplné informace a bude společnost co nejdříve a v každém případě nejpozději do jednoho pracovního dne informovat o jakékoliv změně těchto informací nebo v případě, že si uvědomí, že některá jím předložená informace byla mylná nebo jinak nesprávná, nepravdivá nebo neúplná. Tento obecný závazek je také dán normami trestního práva. Je nepochybné, že každý případ musí být vyhodnocován individuálně. Právní předchůdkyně žalobkyně před poskytováním úvěrů při své úvaze vycházela ze zásad prověřování podle vnitřních kritérií poskytovatele zápůjčky. Těmito kritérii jsou: maximální počet tří závazků u jiných věřitelů ověřený interním systémem poskytovatele zápůjčky, 0 zahájených exekučních řízení, negativní lustrace v insolvenčním rejstříku, při podání žádosti o poskytnutí zápůjčky bylo požadováno uvedení příjmů, výdajů, lustrace v ISIR, Centrální evidenci exekucí a databázích inkasních agentur. Prověřování bonity se provádělo u nových žadatelů, u opakovaných jen v případě doplnění údajů do žádosti. Při opakovaných žádostech stávajících dlužníků byla posuzována zejména platební morálka vůči poskytovateli zápůjčky. Při schválení prvního úvěru je dlužníkovi nastavena maximální částka, kterou nelze překročit. Při posuzování úvěruschopnosti byla osoba žalovaná povinna vyplnit pravdivě veškeré výdaje, tedy včetně splátek úvěrů. Na základě těchto postupů dospěla k závěru, že nemá důvodné pochybnosti o úvěruschopnosti žalovaného. Tento závěr nijak žalovaný nevyvrátil. Naopak právní předchůdkyně žalobkyně jeho úvěruschopnost zcela legitimně očekávala a od počátku byla v dobré víře, když neměla důvod pochybovat o platnosti právního vztahu. Pokud žalovaný nebyl úvěruschopný, pak neuvedl pravdivé skutečnosti při kontraktačním procesu. Dovolávat se porušení vlastní povinnosti, žalobkyně považuje za zneužití práva ve smyslu , , které nepožívá právní ochrany. Legitimní očekávání a předvídatelnost práv je jedním ze základních prvků principu právní jistoty, bez jehož respektování si nelze demokratický právní stát představit. Princip právní jistoty de facto znamená, že právo tíhne ke stálosti a ten, jenž se na něj spolehne, nemá být zaskočen nějakým překvapivým a neočekávaným zvratem. Z další související judikatury Ústavního soudu lze uvést např. následující - transparentní a předvídatelná shoda mezi deklarovaným pravidlem a postupem orgánů veřejné moci (obecných soudů) je také nezbytnou podmínkou právního státu. K jednomu ze základních předpokladů materiálního právního státu ( y) totiž patří rovněž princip právní jistoty a s ním spojená předvídatelnost právního řádu a seznatelnost důsledků rozhodnutí na jeho základě vydaných, jež jsou a musí být co do svých záležitostí formálně i materiálně ve shodě se zákonem. Zásada zákazu zneužiti práva je právní princip, který plní funkci„ záchranné brzdy“ pro případ, že právní normy jsou vykládány v rozporu s podstatou daného práva (jeho smyslem a účelem), čímž dochází k rozporu s materiální spravedlností. Zásada byla formulována soudními rozhodnutími, jak na úrovni českého, tak evropského práva. Nejvyšší správní soud aplikoval zákaz zneužití práva, například v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, v němž konstatoval, že„ při existenci několika interpretačních alternativ tedy takové chování, které není v souladu s požadavkem rozumného uspořádání společenských vztahů, je chováním protiprávním; takové chování může mít zároveň povahu zneužití subjektivního práva“ (…)„ právo musí předkládat svým adresátům racionální vzorce chování, tedy takové vzorce, které slouží k rozumnému uspořádání společenských vztahů”. Pokud by soud i přes výše uvedené dovozoval neplatnost úvěrové smlouvy, šlo by podle názoru žalobkyně o přepjatě formální výklad ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. V zásadě by pak finanční arbitr do určité míry nabádal poskytovatele úvěrů k tomu, aby spotřebiteli a jeho poskytnutým informacím nedůvěřovali. Instituce s tímto postojem nesouhlasí, přičemž v něm spatřuje škodlivé nekonzistentní jednání. V právním styku má povinnost dle , , každý jednat poctivě, není tedy namístě spotřebitelských úvěrů vytvářet u spotřebitelů domnění, že nejspíše poctivě, odpovědně a pečlivě nejednají. Žalobkyně připomíná, že historicky je tato regulace (myšleno prověřování úvěruschopnosti) garancí toho, aby subjekty, které půjčují peníze, půjčovaly tyto peníze obezřetně. Ale principem této ochrany byla vždy v první řadě ochrana prostředků věřitele, například takových, které se bankám svěřují na běžných a vázaných účtech. Banky totiž fungují tak, že vybírají vklady od veřejnosti a dále je půjčují těm, kdo potřebují překlenout své finanční potřeby. Bezbřehost ochrany dlužníka pro jeho neúvěruschopnost by byla překroucením tohoto principu, jelikož by nechránil věřitele, ale chrání dlužníka. Pokud bude obecně přijat závěr o tom, že prověřování úvěruschopnosti chrání výlučně dlužníka, lze očekávat celkový rozvrat finančního trhu jako takového. Řada„ renomovaných“ bankovních subjektů totiž dnes na finančním trhu nabízí např. předschválené úvěry, u nichž se vychází mnohdy pouze z obratu na běžném účtu klienta. Lze snad s velkou pravděpodobností spekulovat o tom, že většina takto předschválených úvěrů je uzavřena neplatně? Rigidní a formalistický výklad úvěruschopnosti by vedl k nežádoucímu právnímu stavu, v němž nic nebrání dlužníkům využít tuto interpretaci ve svůj prospěch a prakticky zdarma vědomě vyčerpat a využít úvěr. To však zcela jistě nebyl legislativní záměr této úpravy. Pokud by se soud neztotožnil s právním závěrem žalobkyně, tedy že původní věřitel shora uvedeným postupem a žalovaný shora uvedenými prohlášeními, splnil povinnost posoudit schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr ve smyslu shora uvedeného ustanovení, pak žalobkyně tvrdí, a důkazy založenými ve spise prokazuje, že se žalovaný, jakožto osoba vlastnící práva a povinnosti k bankovnímu účtu, kam byla zapůjčená částka poukázána, nejméně v době kdy byla tato částka připsána, na úkor původního věřitele, resp. žalobkyně, ve smyslu ust. , , bez spravedlivého důvodu obohatil.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Soud ve věci usnesením ze dne 6. 11. 2020 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle , (dále i jen ) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 5 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému řádně doručeno dnem 7. 12. 2020 náhradním způsobem – formou uložení u pošty, přičemž však se žalovaný k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v samotné žalobě.

5. Z žalobkyní předložených důkazů učinil soud skutkový závěr, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému formou bankovního převodu částku 7 000 Kč dne 5. 1. 2016, ze které žalovaný doposud nevrátil ničeho, byť byl o toto vrácení upomínán. Ke dni 21. 12. 2017 došlo k postoupení této pohledávky na žalobkyni, přičemž změna osoby věřitele byla žalovanému oznámena.

6. Podle , , kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

7. S ohledem na zjištěný skutkový stav soud posoudil věc po právní stránce ve smyslu výše citovaných ustanovení a dospěl k závěru, že nárok žalobkyně uplatněný žalobou je důvodný jen částečně. Předně má soud za to, že po provedeném řízení nelze v žádném případě dovodit, že mezi stranami došlo k uzavření jakékoliv smlouvy, ze které by pro jednotlivé strany smlouvy vyplývaly konkrétní práva a konkrétní povinnosti. Žalobkyně totiž předložila v listinné podobě pouze standardní podmínky poskytování úvěrů a dále doklad o tom, že žalovanému byla poskytnuta právní předchůdkyní žalobkyně částka 7 000 Kč Tyto y předložené žalobkyní však neobsahovaly ani žádný podpis některého z účastníků smlouvy a ani jinak nelze z předložených listin dovodit, že předmětné smlouvy daného obsahu skutečně mezi stranami uzavřeny byly, byť třeba v jiné, než písemné podobě. Z tohoto pohledu nemohla být na základě takto neexistující smlouvy uzavřena dohoda o poskytnutí finančních prostředků žalovanému s právy a povinnostmi tvrzenými v žalobě, tj. dohodnutou lhůtou k vrácení finančních prostředků, dohodnutým poplatkem za uzavření smlouvy, apod. Pokud tedy právní předchůdkyně žalobkyně poukázala žalovanému částku 7 000 Kč dne 5. 1. 2016, aniž by mezi stranami existoval prokazatelně tvrzený platný právní důvod takovéhoto jednání, nelze než dospět k závěru, že se v tomto okamžiku žalovaný na úkor právní předchůdkyně žalobkyně bezdůvodně obohatil a byl povinen tento majetkový prospěch právní předchůdkyni žalobkyně vydat ve smyslu , . K vydání tohoto obohacení přitom byl žalovaný vyzván prokazatelně až předžalobní výzvou ze dne 13. 12. 2019, která byla podána na poštu dne 18. 12. 2019.

8. Právní předchůdkyně žalobkyně přitom následně uzavřela se žalobkyní smlouvu o postoupení předmětné pohledávky ve smyslu ust. a násl. , , pročež žalobkyně je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, když toto postoupení pohledávky bylo též řádně oznámeno žalovanému.

9. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaný řádně a včas svůj dluh nesplnil a nyní žalobkyni nadále dluží částku 7 000 Kč, soud podané žalobě při vázanosti rozsahem uplatněným v žalobě v části týkající se zaplacení částky 7 000 Kč vyhověl a žalovaného zavázal žalobkyni zaplatit tuto částku spolu s úroky z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 7 000 Kč od 7. 1. 2020. Žalobkyně totiž vyzvala žalovaného k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 13. 12. 2019, dle kterého měl žalovaný uhradit svůj dluh neprodleně po doručení výzvy. Tato výzva byla žalovanému odeslána dne 18. 12. 2019, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j.  -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 23. 12. 2019. Od této chvíle běžela ve smyslu , , žalovanému lhůtu„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k  , (Hulmák, M. a kol.: V. Závazkové právo. Obecná část ( –2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měl žalovaný splnit svůj dluh nejpozději dne 6. 1. 2020. Protože tak žalovaný neučinil, dostal se ode dne 7. 1. 2020 podle , , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byl žalovaný rovněž zavázán k úhradě zákonného úroku z prodlení v žalobou požadované výši 8,05 %, když zákonná výše úroku z prodlení ve smyslu vládního by byla k danému okamžiku vyšší, avšak soud při vázanosti rozsahem podané žaloby v souladu s  nemohl přiznat žalobkyni úrok vyšší, než požadovala. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.

10. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. věta před středníkem a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud neshledal, resp. nebyly v řízení ani tvrzeny, tím méně prokázány.

11. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení částky 7 000 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, které soud zohlednil v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn a kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku na částku 585,14 Kč, takže celková přiznaná částka k tomuto datu činila 7 585,14 Kč. Tento její úspěch však představuje jen 77,4 % ze 100 % (tj. z celkového předmětu řízení kapitalizovanému včetně příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku na částku 9 794,49 Kč). Naopak neúspěch žalobkyně představuje 22,6 %. Čistý úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu od úspěchu) tak činí 54,8 % a žalobkyni proto ve smyslu vzniklo právo na náhradu 54,8 % jí účelně vynaložených nákladů řízení.

12. V projednávané věci však soud v souladu s vyhl. č. ve znění účinném od 1. 7. 2014, když žaloba byla ke zdejšímu soudu podána dne 11. 1. 2019, hodnotil při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení specifika tohoto řízení, neboť žalobkyně je právnickou osobou, jejímž předmětem podnikání je mimo jiné obchodování s pohledávkami, přičemž z úřední činnosti soudu je známo, že žalobkyně s ohledem na předmět svého podnikání podává další žaloby ve skutkově a právně obdobných věcech (kdy vymáhá pohledávky ze smluv o úvěru), a je tedy naplněn předpoklad vyhl. č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“) tedy, že řízení je zahájeno na ustáleném vzoru, uplatněném opakovaně týmž žalobcem, ve skutkově i právně obdobných věcech. Pokud jde o ustálenost vzoru, jde o strukturované vylíčení nároků ze smlouvy o úvěru uvedením věřitele, data uzavření smlouvy (případně jejího čísla), výše pohledávky, výše úroků z úvěru a poplatků odkazem na smlouvu, poukazem na splátkovou povinnost dlužníka (často bez uvedení výše splátek), která byla porušena s následkem zesplatnění úvěru k určitému datu a vyčíslení požadované částky v jejich jednotlivých součástech s případným odkazem na y. Individualizace pohledávky je pak pouze doplněním konkrétních údajů, jako data, jména a částky (blíž. srovnej usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2014, č.j.  – 12). Základ právní argumentace v těchto žalobách, včetně její stylizace a formálního vyjádření je tak v podstatě zcela totožný a sepis této žaloby je pak spíše administrativním úkonem, než úkonem právní služby v pravém slova smyslu. Navíc v dané věci jde o předmět řízení, v rámci něhož peněžité plnění a tarifní hodnota nepřesahují hodnotu 50 000 Kč ve smyslu advokátního tarifu a v daném řízení byla žalobkyni přiznána náhradu nákladů řízení ve smyslu advokátního tarifu. S ohledem na uvedené proto soud dospěl k závěru, že je na místě žalobkyni za její první tři úkony právní pomoci (tzn. za zaslání předžalobní upomínky, za přípravu a převzetí zastoupení a za sepis žaloby) přiznat odměnu a režijní paušály dle vyhl. č. účinné od 1. 7. 2014.

13. Celkové náklady žalobkyně jsou přitom představovány částkou 1 489 Kč, které představují zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč a částku 1 089 Kč za náklady právního zastoupení žalobkyně mající oporu v advokátním tarifu (tvořené částkou 600 Kč jako odměnou dle § 14b odst. 1 bodu 1 ve spojení s § 11 odst. 1 advokátního tarifu za tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci v podobě přípravy a převzetí zastoupení, sepisu žaloby a sepisu předžalobní upomínky po 200 Kč, 300 Kč jako tři režijní paušály po 100 Kč za tyto tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, to vše pak včetně 21% DPH, kterou je povinen z přiznané odměny a náhrad odvést zástupce žalobkyně jako advokát, jež v řízení osvědčil, že je registrovaným plátcem DPH). Žalovaný proto byl zavázán zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 54,8 % těchto nákladů, tedy částku 816 Kč, a to rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. věta před středníkem , když ani zde soud důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, přičemž určené platební místo – k rukám právního zástupce žalobkyně – vychází z ust.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení ).

Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.