Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
19 C 84/2019-107
Okresní soud v Domažlicích rozhodl samosoudcem Mgr. Tomášem Foltýnem, Ph.D., ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátem údaje o zástupci,
o zaplacení 105 693,11 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Řízení se co do částky 11 474 Kč zastavuje.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 11 474 Kč od datum do datum, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žaloba se co do částky 21 876 Kč, a zbývajícího žalovaného příslušenství, zamítá.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 24 837 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované.
Odůvodnění:
<b>I. Řízení se co do částky 11 474 Kč zastavuje.</b> <b>II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 11 474 Kč od [datum] do [datum], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>III. Žaloba se co do částky 21 876 Kč, a zbývajícího žalovaného příslušenství, zamítá.</b> <b>IV. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 24 837 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované.</b>
1. Žalobkyně se v řízení původně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni finanční plnění ve výši 105 693,11 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 6 340,82 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 10 766,72 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 23 341,63 Kč od datum do zaplacení a úrok ve výši 15 % ročně z částky 21 566,21 Kč od datum do zaplacení. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou – smluvní – povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěr ve výši 30 000 Kč, který jí právní předchůdkyně žalobkyně poskytla.
2. Na podkladu listinných důkazů (v prvé řadě úvěrové smlouvou ze dne datum, uzavřené mezi právnická osoba a žalovanou, přehledem plateb a žádostí o úvěr ze dne datum včetně jejích příloh) dospěl podepsaný soud v rozsudku ze dne datum rozhodnutí
č. j. číslo jednací ke skutkovému závěru, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o úvěru, na základě které se jí právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout úvěr ve výši 30 000 Kč, a tato částka byla žalované předána v hotovosti v den uzavření smlouvy, za což měla žalovaná v sedmnácti měsíčních splátkách (ve výši 3 597 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně„ zaplatit“ celkem částku 61 149 Kč, přičemž částku 3 487 Kč představoval úrok, částku 12 000 Kč poplatek za poskytnutí úvěru, částku 3 662 Kč náklady za vyhodnocení úvěrového případu a částku 12 000 Kč poplatek za inkaso plateb v hotovosti v bydlišti žalované. Součástí této smlouvy bylo přitom i ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,5 % denně z příslušné dlužné částky.
3. Soud přitom neměl pochybnosti o skutkovém ději v tom smyslu, že předmětná hotovost byla žalované vskutku v den podpisu smlouvy předána, neboť tato skutečnost vyplývá nejen z toho, že předání částky v hotovosti potvrdila žalovaná svým podpisem na smlouvě, ale primárně proto, že nepochybně právě z titulu této smlouvy žalovaná plnila v rozsahu částky 18 526 Kč (což v řízení nikterak nezpochybnila, naopak na tuto částku poukázala i ve svém vyjádření k žalobě). Ostatně skutečnost, že k předání peněz skutečně došlo, učinil právní zástupce žalované při jednání před nalézacím soudem (nakonec) nespornou.
4. Současně soud dospěl v prvním rozsudku k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně zkoumala úvěruschopnost žalované, když z předložené žádosti o úvěr jasně vyplynulo, že domácnost žalované by měla mít značné disponibilní zdroje ke krytí ujednaných měsíčních splátek, a tato skutečnost byla v dostatečné míře osvědčena rovněž přílohami této žádosti, ze kterých se podává, že čistý měsíční příjem žalované přesahoval v žádosti deklarovanou výši 16 000 Kč.
5. Po právní stránce posoudil soud v prvním rozsudku právní vztah mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně jako smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku ve spojení s tehdy platným zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, a prizmatem skutkových tvrzení (resp. námitek) žalované nebyl v řízení prostor ani pro úvahu, zda tuto smlouvu skutečně žalovaná uzavřela svobodně a vážně. Na základě použité právní úpravy dospěl soud k závěru, že předmětnou smlouvu je možno považovat za platnou, a to v tom smyslu, že není důvod ji považovat jako celek za neplatnou, neboť (mimo jiné) nebyla naplněna hypotéza ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb.; tento závěr se však nevztahoval na ujednání o poplatku za inkaso splátek v hotovosti a na ujednání o poplatku za poskytnutí úvěru, neboť tato ujednání shledal soud – na základě přiměřeného použití ustanovení § 1812 – 1815 občanského zákoníku – absolutně neplatnými. Za platné přitom soud – veden přiměřeně závěry příslušné judikatury Nejvyššího soudu, podle které není bez dalšího namístě považovat ujednání o smluvní pokutě ve výši 0,5 % denně za rozpornou s dobrými mravy – považoval ujednání o smluvní pokutě, nicméně současně shledal – ve svých důsledcích – tuto smluvní pokutu nepřiměřeně vysokou, a proto ji za použití ustanovení § 2051 občanského zákoníku snížil na částku 15 000 Kč.
6. V původním rozsudku proto soud dospěl k závěru, že žalovaná vstoupila s právní předchůdkyní žalobkyně do právního vztahu, v jehož rámci se – platně – zavázala zaplatit v sedmnácti měsíčních splátkách částku 37 149 Kč, tedy nikoliv ve smlouvě deklarovanou částku 61 149 Kč, současně se (platně) zavázala v případě prodlení zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z dlužné částky, jakkoli bylo nutno výslednou výši smluvní pokuty soudem zmírnit. Soud proto prvním rozsudkem uložil žalované povinnost dlužnou částku a moderovanou smluvní pokutu žalobkyni zaplatit, a ve zbývajícím rozsahu (druhým výrokem rozsudku) žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení pak soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť zohlednil, že žalovaná byla – z procesního hlediska – ve věci úspěšnější než žalobkyně, tento neúspěch se však z podstatné části odvíjel od úvahy soudu, na jejímž základě došlo k citelné moderaci smluvní pokuty.
7. Proti prvnímu výroku shora rekapitulovaného rozsudku, kterým jí byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 18 623 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 15 000 Kč, a proti s ním spojenému nákladovému výroku podala žalovaná odvolání, na jehož základě název soudu usnesením ze dne datum rozhodnutí č. j. číslo jednací oba napadené výroky rozsudku nalézacího soudu zrušil a věc zdejšímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
8. V kasačním usnesení se krajský soud neztotožnil se závěrem soudu první instance, že žalobkyně prokázala, že její právní předchůdkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalované, přičemž zdejšímu soudu vytkl, že„ se spokojil při zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobkyní předloženou žádostí o úvěr, z níž dle soudu vyplynulo, že domácnost má značné disponibilní zdroje a že tato skutečnost je v dostatečné míře osvědčena přílohami této žádosti“. Krajský soud však poukázal na skutečnost, že jedinou přílohou žádosti o úvěr, kterou žalobkyně předložila soudu, byl výplatní lístek žalované a dodatek k pracovní smlouvě, pročež vyjádřil přesvědčení, že za tohoto stavu měl soud prvního stupně žalobkyni poučit o důkazním břemenu k jejímu tvrzení, že úvěruschopnost žalované byla řádně prověřována, neboť právě žalobkyně nese důkazní břemeno o tom, že při posuzování úvěruschopnosti postupovala její právní předchůdkyně s odbornou péčí. Odvolací soud přitom zdůraznil, že se ze spisového materiálu nepodává, že by právní předchůdkyně žalobkyně prováděla šetření úvěruschopnosti žalované nad rámec předložené výplatní pásky a dodatku pracovní smlouvy. Dovolává-li se v této souvislosti žalobkyně toho, že žalovaná svým podpisem stvrdila, že údaje, které věřiteli před uzavřením smlouvy poskytla, jsou úplné, přesné a pravdivé, odvolací soud s odkazem na ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru konstatoval, že informace získané toliko od spotřebitele nemohou být informacemi dostatečnými, neboť odborná péče poskytovatele úvěru předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli sdělil, si věřitel ověří. Takový postup její právní předchůdkyně však žalobkyně dosud neprokázala.
9. Veden závazným právním názorem krajského soudu podepsaný soud po vrácení věci při jednání konaném dne datum poučil žalobkyni, že má-li v řízení unést důkazní břemeno v tom smyslu, že její právní předchůdkyně řádně ověřovala úvěruschopnost žalované, musí označit důkazy, ze kterých bude zřejmé, že poskytovatelka předmětného spotřebitelského úvěru přiměřeně ověřovala skutečné běžné (obvyklé) výdaje domácnosti žalované a že současně provedla lustraci žalované v registrech SOLUS, BRKI a NRKI, případně v centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku. Současně byla žalobkyně poučena, že neoznačí-li v poskytnuté lhůtě žádné takové důkazy, bude soud – veden závazným právním názorem odvolacího soudu – hodnotit její nárok toliko v rozsahu bezdůvodného obohacení žalované.
10. V poskytnuté lhůtě sice žalobkyně podáním ze dne datum žalobu doplnila, v tomto doplnění však via facti toliko zopakovala již dříve vyslovená tvrzení (viz č. l. 87-88), představující jistou polemiku s právním názorem odvolacího soudu, žádné nové důkazy však v tomto doplnění žaloby neoznačila.
11. Přípisem ze dne datum poté žalovaná soud informovala o skutečnosti, že bude žalobkyni hradit na jistinu částku 11 747 Kč, což žalobkyni osvědčila při jednání konaném dne datum Potvrzením o provedení platby ze dne datum (na č. l. 98). V důsledku této skutečnosti – poté, co při jednání vyplynulo, že došlo při výpočtu této částky ke zjevné písařské chybě – vzala žalobkyně při jednání žalobu co do částky 11 474 Kč zpět. V tomto rozsahu proto soud prvním výrokem tohoto rozsudku řízení zastavil.
12. Při jednání současně soud doplnil dokazování o účastnickou výpověď žalované, ze které vyplynulo, že inkriminovanou částku si žalovaná zapůjčila, aby vypomohla své jediné dceři; na podrobnosti uzavření předmětné smlouvy si sice žalované příliš nepamatuje, zdůraznila však, že vše proběhlo velmi rychle, přičemž jednotlivé částky ve smlouvě nevyplňovala, smlouvu pouze podepsala. Konkrétní podmínky smlouvy přitom při jejím uzavření nikterak nezkoumala, neboť„ peníze nutně potřebovala“. V době uzavření smlouvy přitom již splácela dluh u České spořitelny částkou 4 000 Kč měsíčně; zda měla i jiné dluhy, tehdejší zástupkyni právní předchůdkyně žalobkyně nezajímalo, smlouva byla uzavřena velmi rychle.
13. V kontextu závazného právního názoru odvolacího soudu a následného poučení, které poskytl žalobkyni, dospěl nalézací soud k závěru, že žalobkyně v řízení v posledku neunesla důkazní břemeno v tom smyslu, že by prokázala, že její právní předchůdkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalované. Na základě provedených důkazů je totiž zjevné, že se právní předchůdkyně žalobkyně jednak spokojila toliko s neúplnými doklady o celkových příjmech domácnosti žalované, jednak vůbec nezkoumala její celkové obvyklé výdaje; nadto se v řízení neprokázalo, že by právní předchůdkyně žalobkyně provedla lustraci žalované v některém z„ dlužnických registrů“.
14. Na základě použití ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru je proto nutno hledět na předmětnou smlouvu jako na smlouvu neplatnou, a tudíž i na plnění, jež žalovaná na jejím základě přijala, jako na plnění bez právního důvodu, respektive plnění poskytnuté na základě neplatného právního jednání. Jelikož však žalovaná před vyhlášením tohoto rozsudku na jistině veškeré bezdůvodné obohacení žalobkyni vydala, zavázal soud žalovanou druhým výrokem tohoto rozsudku toliko k úhradě zákonného úroku z prodlení za dobu, kdy byla žalovaná prokazatelně v prodlení se svým peněžitým dluhem z titulu bezdůvodného obohacení.
15. Pouze nad rozhodný rámec posuzované věci soud dodává, že přikročil k použití zákonného ustanovení, jež nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele„ trestá“ sankcí neplatnosti dané úvěrové smlouvy, jelikož mj. zohlednil, že jako v celé řadě obdobných případů bylo zkoumání úvěruschopnosti ze strany poskytovatele úvěru velmi povrchní a povýtce formální, neboť bylo v zájmu finálnímu podpisu smlouvy přítomných osob, aby byla tato smlouva„ za každou cenu“ uzavřena. Do úvahy vzal soud rovněž fakt, že za dané situace žalovaná při uzavírání smlouvy nejednala příliš racionálně, je dokonce možno hovořit o„ dočasné nepříčetnosti“, kdy spotřebitel vůbec nekalkuluje riziko spojené s danou smlouvou, tedy nikterak nereflektuje důsledky jednotlivých ujednání smlouvy (srov. Daniel Prokop: Slepé skvrny, Brno: Host, 2020, str. 48). Současně ale podepsaný soud zdůrazňuje, že je namístě odmítnout„ paušální“ dopad závěrů žalovanou dovolávaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne datum rozhodnutí sp. zn. spisová značka, neboť míra prověřování úvěruschopnosti spotřebitele musí být v rozumném poměru k částce, jež je spotřebiteli„ zapůjčena“; jinými slovy řečeno, je-li spotřebiteli poskytován úvěr ve výši 300 000 Kč, je nutné daleko podrobnější prověření úvěruschopnosti než v případě, že jde o úvěr v jednotkách či nižších desítkách tisíc korun. V této souvislosti konečně podepsaný soud vyjadřuje přesvědčení, že závěr, podle kterého by byla neplatná každá úvěrová smlouva, u které by žalobce nebyl s to prokázat, že byla provedena lustrace žalovaného v jednotlivých„ dlužnických rejstřících“, a to i za situace, kdy by v řízení současně bylo postaveno na jisto, že v inkriminované době by taková lustrace byla negativní, by bylo namístě hodnotit jako přepjatě formalistický, jelikož by ve svém důsledku docházelo ke zjevně nedůvodnému a tudíž nepřípustnému vychýlení míry právní ochrany spotřebitele na úkor rovněž legitimní ochrany poskytovatele spotřebitelského úvěru, respektive jeho právního nástupce.
16. O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s ustanoveními § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 občanského soudního řádu tak, že žalovaná má právo na náhradu 77,9 % jí účelně vynaložených nákladů řízení. Oproti vyúčtovaní, jež předložil právní zástupce žalované, má podepsaný soud za to, že odměnu advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 5 260 Kč (nikoliv 5 260 Kč, neboť je třeba vycházet z tarifní hodnoty 103 917 Kč – viz bod 23. odůvodnění rozsudku ze dne 30. 4. 2020 č. j. 19 C 84/2019-54) je možno účtovat pouze za první tři úkony právní služby, neboť po právní moci druhého výroku rozsudku ze dne datum je nutno odvíjet odměnu advokáta již toliko z tarifní hodnoty 33 623 Kč, a tudíž za zbývající tři úkony právní služby počítat s odměnou za každý z nich ve výši 2 460 Kč. Účelně vynaložené náklady žalované tak představuje zaplacený soudní poplatek za odvolání ve výši 1 681 Kč, odměna advokáta v celkové výši 23 160 Kč (tři úkony ve výši 5 260 Kč a tři úkony ve výši 2 460 Kč), paušální náhrada hotových výdajů v celkové výši 1 800 Kč a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 5 242 Kč Celkem tak představují účelně vynaložené náklady žalované částku 31 883 Kč, pročež byla žalobkyni stanovena povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 24 837 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Plzni, prostřednictvím Okresního soudu v Domažlicích. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li účastník řízení povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se druhý z účastníků domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.