Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
212 C 11/2020-63
Okresní soud v Bruntále rozhodl samosoudkyní Mgr. Hanou Rapušákovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o 55.075 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 46.851 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 46.851 Kč od 18. 2. 2020 do zaplacení, dále 8.224,16 Kč a smluvní úrok ve výši 86,1 % ročně z částky 34.748,13 Kč od 18. 2. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 214.329 Kč, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 46.851 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 46.851 Kč od 18. 2. 2020 do zaplacení, dále 8.224,16 Kč a smluvní úrok ve výši 86,1 % ročně z částky 34.748,13 Kč od 18. 2. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 214.329 Kč, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobou došlou Okresnímu soudu v Bruntále dne datum se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 46.851 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou v částce 8.224,16 Kč z titulu smlouvy o úvěru číslo ze dne datum.
2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, dlužnou částku do dne rozhodnutí soudu dobrovolně neuhradil. Soud doručoval veškeré písemnosti určené žalovanému na adresu jeho trvalého pobytu, zásilky soudu byly vhazovány do domovní schránky.
3. Soud nařídil ve věci jednání na den 9. 12. 2020. Žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, soud proto v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 občanského soudního řádu jednal v jeho nepřítomnosti.
4. V průběhu řízení bylo prokázáno, že účastníci řízení uzavřeli smlouvu o úvěru číslo (dále jen„ Smlouva“), kterou žalovaný podepsal dne datum, dne datum došlo k její akceptaci žalobkyní. Na základě Smlouvy byl žalovanému dne 3. 3. 2017 poskytnut na účet uvedený ve Smlouvě úvěr ve výši 50.000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve Smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 129,67 % ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 3.721 Kč splatných vždy k 13. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem duben 2017 RPSN byla uvedena ve výši 129,67 %. Ve Smlouvě byla výslovně stanovena celková částka, kterou má žalovaný zaplatit, která činila 178.608 Kč. Oznámení o schválení úvěru bylo žalovanému zasláno na dodejku spolu se splátkovým kalendářem. (shodná tvrzení účastníků, Smlouva o úvěru číslo Informace pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru, Splátkový kalendář, Předsmluvní formulář ze dne datum, Oznámení žalobkyně o schválení úvěru včetně dodejky, Splátkový kalendář, Doklad o vyplacení úvěru – otisk dat z elektronického výpisu účtu žalobkyně)
5. Bylo také prokázáno, že schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě jím doložených dokladů a prohlášení dlužníka ve formuláři„ Hodnocení klienta“. Ve formuláři je uveden příjem ze zaměstnání ve výši 34.000 Kč měsíčně, výdaje žalovaného v celkové částce 16.410 Kč s tím, že jde o výdaj na životní minimum žalovaného v částce 3.410 Kč, spoření 500 Kč, splátky závazků 6.000 Kč, výdaje na bydlení v částce 2.500 Kč a ostatní výdaje v částce 500 Kč. Volné zdroje ke splácení byly vypočteny v částce 16.590 Kč. Doložena byla pracovní smlouva žalovaného včetně dodatků, z níž se podává, že je pracovní poměr uzavřen na dobu neurčitou a výplatní pásky a výpisy z účtu žalovaného, dle nichž byl jeho čistý měsíční v částce 71.025 Kč za listopad 2016, v částce 37.806 Kč za prosinec 2016 a 68.655 Kč za leden 2017. Byla ověřena úvěrová historie žalovaného v databázích SOLUS a NRKI (Nebankovní registr klientských informací). Žalobkyně dospěla k závěru, že volné zdroje žalovaného ke splácení úvěru jsou dostatečné. (shodná tvrzení účastníků, Formulář Hodnocení klienta, Ověření v registru SOLUS – bez negativního příznaku, Ověření v registru NRKI – bez negativního příznaku, Pracovní smlouva včetně dodatku ze dne datum, výplatní pásky za prosinec 2016 a leden 2017, historie transakcí na účtu žalovaného u právnická osoba)
6. Dále bylo prokázáno, že žalovaný nehradil poskytnutý úvěr řádně, do data zesplatnění uhradil 119.072 Kč (32 splátek á 3.721 Kč). V důsledku prodlení žalovaného o délce 65 dnů u splátky č. 33 splatné dne 13. 12. 2019 došlo k datu 16. 2. 2020 k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3 Smlouvy. Podle bodu 6.4 Smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru, s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 41.956,53 Kč (původní jistina úvěru 34.748,13 Kč a dlužný úrok za poskytnutí úvěru přirostlý ke dni zesplatnění ve výši 7.208,40 Kč) byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Původní jistina je pak nadále od 18. 2. 2020 úročena tzv. nominální roční úrokovou sazbou 86,1 %. Bylo sjednáno, že žalobkyně je oprávněna požadovat, aby jí žalovaný v případě prodlení s hrazením nové jistiny úvěru platil úroky z prodlení v zákonné výši z celé nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení. (shodná tvrzení účastníků, Smlouva o úvěru číslo Karta klienta, Výzva k zaplacení dlužné splátky s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru ze dnů 16. 7. 2018, 13. 9. 2018, 13. 1. 2020, 13. 2. 2020, Oznámení o zesplatnění ze dne 16. 2. 2020)
7. Bylo také prokázáno, že žalobkyně nárokovala smluvní pokutu dle bodu 6.1 Smlouvy ve výši 2.495 Kč, konkrétně 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů, a to za splátku č. 7, 15, 17, 33 a 34. Dle bodu 6.2 Smlouvy vznikl žalobkyni nárok na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného, ve výši 2.400 Kč, kdy šlo o 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaný dostal do prodlení v délce 15 dnů, a to za splátky č. 7, 11, 14, 15, 16, 17, 18, 22, 26, 29, 33 a 34. V bodě 6.5 Smlouvy byla žalobkyně oprávněna požadovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % z nové jistiny úvěru za každý den prodlení s úhradou nové jistiny úvěru, pokud nedojde k její úhradě po zesplatnění úvěru, tedy od 18.2 2020 do zaplacení. Žalobkyně uplatnila tuto smluvní pokutu pouze v celkové výši 8.224,16 Kč. Žalovaný dluh neuhradil ani přes předžalobní upomínku zaslanou právním zástupcem žalobkyně s datem 12. 8. 2020 (shodná tvrzení účastníků, Smlouva o úvěru číslo Karta klienta, Předžalobní upomínka ze dne 12. 8. 2020)
8. Právní poměry mezi účastníky se řídí ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru.
9. Dle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
10. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
11. Dle ustanovení § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
12. Podle ustanovení § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
13. Podle ustanovení § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
14. Na základě dokazováním zjištěného skutkového stavu dospěl soud k těmto právním závěrům: Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru, kterou soud posoudil v souladu se shora citovaným ustanovením zákona č. 257/2016 Sb. jako smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou podle § 2395 a násl. občanského zákoníku ve znění platném ke dni uzavření smlouvy. Smlouva měla povahu smlouvy spotřebitelské, neboť nebylo zjištěno, že by ji žalovaný uzavíral v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.„ Spotřebitelským úvěrem se rozumí poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, např. ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit. Zákon se nevztahuje na půjčku poskytnutou bez úroku nebo jakékoliv úplaty, neboť v takovém případě není třeba zvláštní ochrany spotřebitele, ale vztahuje se na půjčky úplatné, které v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti poskytuje podnikatel (fyzická nebo právnická osoba, popř. sdružení takových osob) spotřebiteli (fyzické osobě jednající mimo oblast své podnikatelské činnosti) .” (Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, 2321 s.) Smlouvou se zavázal věřitel (žalobkyně), že dlužníkovi poskytne peněžní prostředky a dlužník (žalovaný) se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky stanovené smlouvou. Pro případ, že žalovaný nesplní řádně svůj závazek ze smlouvy vyplývající, byly ve smlouvě sjednány sankce. Dle Smlouvy byl žalovaný povinen uhradit poskytnutou jistinu v částce 50.000 Kč a smluvní úrok v efektivní sazbě 129,67 % ročně, kdy celková částka, kterou se zavázal žalovaný uhradit za 48 měsíců, činila 178.608 Kč. Žalovaný porušil ujednání smlouvy o úvěru a dluh vůči žalobkyni nehradil řádně. Uhradil pouze částku 119.072 Kč.
15. S ohledem na ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru soud v prvé řadě zjišťoval, zda byla smlouva uzavřena platně, přičemž postupoval v souladu se stávající judikaturou, která je dle názoru soudu aktuální i po přijetí nového zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/ 2016 Sb., a zejména rozsudkem Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/). V tomto směru se soud opírá dlouhodobě o usnesení Pléna Ústavního soudu Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011, které se podrobně zabývá otázkou aplikace práva Evropských společenství, právě pokud jde o posuzování nepřiměřených ujednání ve spotřebitelských smlouvách, kdy dospěl k závěru, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv je nutné chápat jako nesouladnou nejen s evropským právem, ale i českým ústavním pořádkem. Soud tak nadále vychází ze závěru, že neplatnost smlouvy je v případě nepřezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele nutné považovat za absolutní. Pokud jde o samotný přezkum úvěruschopnosti, pak podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39 (prejudikatura: rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další (C -449/13)):„ Součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.).“ Žalobkyně popsala a doložila listinami, z jakých údajů při posuzování bonity klienta vycházela. Úvěruschopnost žalovaného byla ověřována z dostupných registrů a dále z konkrétních údajů uvedených žalovaným. Tvrzení o příjmech žalovaného ověřila žalobkyně z doložené pracovní smlouvy, výplatních lístků a historií bankovního účtu žalovaného. Žalobkyní zjištěné a ověřené údaje se týkaly příjmů žalovaného, nikoli jeho výdajů a závazků. Dle doloženého formulář„ Hodnocení klienta“ nebylo žalobkyní zjišťováno a zejména ověřováno, jaké jsou konkrétní sociální, majetkové a výdělkové poměry žalovaného. Úvěruschopnost žalované dle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, žalobkyně prověřovala, dle názoru soudu, však lze pochybovat o odborné péči žalobkyně, zejména pokud jde o údaje týkající se osobních poměrů žalovaného a jeho výdajů, které doloženy (a tedy ověřeny) nebyly. Doložený příjem žalovaného v průměrné výši za tři měsíce činil 59.162 Kč, ve formuláři Hodnocení klienta je uvedena naprosto odlišná částka 34.000 Kč, přičemž od této částky se odvíjí výpočet tzv. volných zdrojů žalovaného. Tyto údaje rovněž nesvědčí o řádném postupu žalobkyně při zjišťování poměrů žalovaného a jeho schopnosti daný úvěr řádně splácet. Úvěruschopnost žalovaného žalobkyně neprověřila, dle názoru soudu, s odbornou péčí, soud proto dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je z pohledu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná.
16. K nutnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a způsobu tohoto posuzování je vhodné citovat z aktuální judikatury:„ ..tak nutno dospět k závěru, že formulář„ Hodnocení klienta“ vyvrací pravdivost tvrzení žalobkyně, že příjmy žalované byly ověřovány, když z tohoto formuláře jednoznačně vyplývá, že poskytovatelka úvěru vyšla z prohlášení žalované, čemuž odpovídá i skutečnost, že potvrzení o výši příjmu nebylo žalobkyní předloženo a stejně tak nedoložila žalovanou tvrzené výdaje na bydlení apod. Opřít se v tomto směru lze o rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie CA Cunsumer Finance SA v . Ingrid Bakkaus a další C – 449/13, EU: C: 2014: 2464, z nějž subjektivizace výdajů nepochybně vyplývá.“ (rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 383/2018-66 ze dne 22. 1. 2019) Jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit pak konstatuje Ústavní soud v aktuálním nálezu III. ÚS 4129/18.
17. Dále se soud zabýval otázkou platnosti spotřebitelské smlouvy o úvěru z pohledu jejího obsahu. Při poskytnutí úvěru je typické, v souladu s ustanovením § 2395 občanského zákoníku, sjednat úroky. V případě projednávané smlouvy byly úroky sjednány v efektivní sazbě 129,67 % ročně (efektivní sazba dle výpočtu soudu na https://pixy.cz odpovídá hodnotě 86,07 %). Částka, kterou měl žalovaný uhradit při řádném plnění smlouvy, činila 178.608 Kč při splácení úvěru v poskytnuté výši 50.000 Kč. Soud má za to, že smluvní úrok v této výši lze mít za úrok sjednaný v rozporu s dobrými mravy, když v březnu roku 2017 byly úvěry pro domácnost se splatností nad 1 rok běžně poskytovány s úrokovou sazbou okolo 9 % ročně, kreditní karty až cca 24,27 % (dle databáze časových řad ARAD České národní banky). Přitom značná nepřiměřenost výše smluvního úroku k poskytnuté výši peněžních prostředků je způsobilá porušit souhrn etických obecně uznávaných zásad tak, jak jsou uznávány v demokratické společnosti, a je zcela na místě poměřovat požadavky věřitele korektivem dobrých mravů (viz argumentace vyjádřená v rozsudku Krajského soudu v Ostravě vydaného dne 18. 6. 2018 pod č. j. 8 Co 137/2018-99). Posuzovanou smlouvu o úvěru lze z tohoto ohledu hodnotit jako právní jednání naplňující znaky nepoctivého jednání, tedy jednání v rozporu s ustanovením § 6 občanského zákoníku vymezujícího základní zásady soukromého práva.
18. Rovněž je nutné zmínit, že samotný text Smlouvy ve své části B) splňuje znaky formulářového dokumentu, když pouze konkrétní údaje o dlužníkovi a„ čísla“ jsou do obecně pojatého textu v části A) Smlouvy vpisována. Bod 6 Smlouvy stanoví řadu nároků pro případ prodlení žalovaného (v projednávané věci byly uplatněny žalobou smluvní pokuty v částkách 2.495 Kč a 8.224,16 Kč a náklady na vymáhání jednotlivých splátek ve výši 2.400 Kč), které nejsou sjednány uvedením konkrétní číselné hodnoty, ale různými způsoby pro případ různých délek prodlení, tudíž bez podrobnějšího studia smlouvy je konkrétní výše těžko zjistitelná. Dle textu smluvních ujednání mají být nárokovány všechny nároky/smluvní pokuty současně (pro posouzení mravnosti smlouvy je přitom nerozhodné, kterou ze smluvních pokut věřitel skutečně uplatnil). Pro běžného spotřebitele se ustanovení smlouvy jeví jako obtížně čitelné, a to zvlášť za situace, kdy při samotném uzavírání smlouvy je možnost podrobně se seznámit s jejím obsahem a prostudovat veškeré odkazy přinejmenším náročná (nejen časově). Ústavní soud se ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/2011 ze dne 11. 11. 2013 zabýval nejen posouzením konkrétního případu, ale rovněž obecně formuloval zásady poctivosti v oblasti ochrany spotřebitele, a to zejména ve vztahu k textům formulářových spotřebitelských smluv. Mimo jiné vyslovil názor, že:„ ..zásada poctivosti se projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště, jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný, logicky uspořádaný, smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být výrazně menší velikosti, než okolní text, nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru, přičemž uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci všeobecných obchodních podmínek.“. Dále vyvodil, že i ve spotřebitelských smlouvách je možno všeobecné obchodní podmínky uplatnit, přičemž obchodní podmínky mají sloužit na rozdíl od obchodních smluv především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru, naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná nebo ujednání o smluvní pokutě. Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě, takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. Výše uvedené závěry, zejména závěry o poctivosti jednání podnikatele profesionála ve vztahu ke spotřebiteli, jsou plně aplikovatelné na posuzovanou věc.
19. Soud vzal při posuzování platnosti smlouvy v úvahu i aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 4. 2020 sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, ze dne 5. 5. 2020 sp. zn. 20 Cdo 3811/2019 či ze dne 20. 5. 2020 sp. zn. 20 Cdo 2884/2019, ve věcech stejného věřitele a typově shodných smluv o úvěru, kdy je vymáhán nejen smluvní úrok a zákonný úrok z prodlení, ale nadto několik sankcí současně za porušení povinnosti splatit úvěr včas a řádně. Soud se zcela ztotožňuje s názorem prezentovaným ve shora citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu České republiky, že požadované plnění je nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, a proto shledal posuzovanou smlouvu neplatnou ve smyslu ustanovení § 580 a § 588 občanského zákoníku. Přihlédl přitom i k faktu, že při poskytnutém plnění 50.000 Kč již žalovaný uhradil 119.072 Kč a nárokováno je 55.075,16 Kč s příslušenstvím (včetně smluvního úroku v sazbě 86,1 % ročně).
20. Dle ustanovení § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
21. Dle ustanovení § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
22. Na základě neplatného právního jednání bylo žalovanému ze strany žalobkyně poskytnuto plnění ve výši 50.000 Kč, žalobkyně má právo na vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru přímo dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (resp. žalobkyni vzniká nárok na vydání bezdůvodného obohacení v souladu s ustanovením § 2991 odst. 1 občanského zákoníku). Žalovaný uhradil ke dni rozhodování soudu částku 119.072 Kč. Pokud tedy žalovaný peněžní prostředky od žalobkyně přijal, byly již v celé výši žalobkyni vráceny. Žaloba proto byla v celém rozsahu zamítnuta.
23. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 151 odst. 2, § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, přičemž přihlédl ke skutečnosti, že procesně úspěšnému žalovanému náklady v řízení prokazatelně nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení, písemně, dvojmo, prostřednictvím zdejšího soudu ke Krajskému soudu v
Ostravě.