Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
14 C 115/2020-53
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení 22 598,75 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 22 598,75 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 19 184 Kč od datum do zaplacení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 22 598,75 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 19 184 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 22 598,75 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru příjmení jméno číslo na základě které se zavázala vyplatit žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč na dobu 60 týdnů a žalovaný se zavázal tento úvěr včetně sjednaného poplatku za úvěr ve výši 13 390 Kč a úroku ve výši 5 040 Kč, tj. celkem částku ve výši 38 430 Kč, uhradit formou 30 dvoutýdenních splátek po 1 281 Kč. Žalovaný řádně neplnil své povinnosti vyplývající z úvěrové smlouvy hradit řádně a včas sjednané splátky úvěru, proto dne 29. 8. 2019 došlo k zesplatnění úvěru. Žalovaný celkem žalobkyni uhradil částku 20 496 Kč; pohledávka žalobkyně je tvořena nesplacenou jistinou úvěru ve výši 17 934 Kč, poplatky za vymáhání ve výši 750 Kč, paušální náhradou nákladů spojených se zesplatněním úvěru ve výši 500 Kč a smluvní pokutou ve výši 3 414,75 Kč. Dne 14. 5. 2020 žalobce předložil soudu návrh účastníků na schválení smíru obsahově se shodující s nárokem uplatněným v žalobě s tím rozdílem, že žalovaný se žalovanou částku zavázal splácet v splátkách po 3 000 Kč měsíčně. Smír nebyl usnesením ze dne datum rozhodnutí č.j. číslo jednací schválen.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Soud v souladu s § 115a o. s. ř. o. s. ř. rozhodl ve věci bez nařízení jednání.
3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci dne 13. 8. 2018 podepsali úvěrovou smlouvu příjmení jméno číslo v níž se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr ve výši 20 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr vrátit do 8. 10. 2019 v 30-ti splátkách po 1 281 Kč s úrokem ve výši 78,99 % ročně. Smluvní strany se dohodly na poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 13 390 Kč a úroku ve výši 5 040 Kč. Ve smlouvě bylo dále ujednáno, že pokud dlužník nesplní své závazky řádně a včas, je věřitel oprávněn účtovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je dlužník v prodlení. V případě prodlení je klient povinen uhradit věřiteli paušální náklady spojené s opožděnou platbou, a sice poplatek za vymáhání ve výši 200 Kč při prodlení s úhradou 1 splátky, ve výši 250 Kč při prodlení s úhradou 2 splátek a ve výši 300 Kč při prodlení s úhradou 3 splátek. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky upomínkami ze dne 13. 6. 2019, 27. 6. 2019 a dne 11. 7. 2019. Dopisem ze dne 29. 8. 2019 byl úvěr zesplatněn a oznámení bylo žalovanému dle podacího lístku odesláno následujícího dne. Předžalobní výzvou ze dne 25. 10. 2019. Žalobkyně dále předložila standardní informace o spotřebitelském úvěru, ve kterých byl žalovaný informován o způsobu splacení úvěru a výši nákladů v případě opožděných plateb.
4. Dle transakční historie byl úvěr žalovanému vyplacen 15. 8. 2018.
5. Dle záznamu z jednání s žadatelem o úvěr a dodatku k pracovní smlouvě byl žalovaný zaměstnaný na dobu neurčitou s příjmy 28 308 Kč (viz též výplatní lístky). Pokud jde o výdaje, byly zde uvedeny náklady na bydlení ve výši 5 500 Kč, splátky jiných závazků ve výši 2 300 Kč, ostatní výdaje 1 500 Kč, náklady na jídlo 1 000 Kč a platby na spoření 300 Kč. Dle výpisu z účtu žalovaný splácel právnická osoba anonymizováno částku 541 Kč, právnická osoba credit 4 145 Kč, právnická osoba Finance 723 Kč, právnická osoba Credit částku 2 394 Kč a půjčil si od právnická osoba anonymizováno 10 000 Kč, které následně splácel částkou 2 500 Kč. Dle centrální evidence exekucí a interních záznamů neměl žalovaný žádný záznam. Žalovaný předložil také občanský a řidičský průkaz.
6. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 2399 o. z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Dle § 2048 o. z., ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.
7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
8. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
9. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.
11. Podle § 2993 občanského zákoníku , plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
12. Podle § 1970 občanského zákoníku , po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
13. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o úvěru finanční prostředky ve výši 20 000 Kč, které měl žalovaný v souladu se smlouvou splatit společně se sjednaným úrokem a poplatky v pravidelných měsíčních splátkách.
14. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 , kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Co se týče příjmové stránky žalovaného, tak dle údajů uvedených v zákaznické kartě měla být informace o příjmu žalovaného ověřena prostřednictvím doložených výplatních pásek. Pokud jde o výdaje žalovaného, pak není zcela zřejmé, jak konkrétně žalobkyně výdaje ověřovala, když žádné dokumenty žalobkyně nedoložila, tudíž není možno učinit závěr o tom, že žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně dostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to s ohledem na shora citované ustanovení § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého je poskytovatel úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Kvůli této skutečnosti tedy soud musel dospět k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.
15. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C 6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
16. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C 377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, neboť poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C 240/98 až C 244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C 243/08 ), ze dne 4. června 2015, Faber (C 497/13 ) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C 176/17 ). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C 473/00 ), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.
17. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
18. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud se proto příslušné ustanovení v této části neaplikovat.
19. Z předložených důkazů ani ze záznamu z jednání nebylo zřejmé, zda si žalobkyně dostatečně ověřovala výdaje žalovaného, když v hodnocení klienta žalovaný uváděl, že má výdaje náklady na bydlení ve výši 5 500 Kč, splátky jiných závazků ve výši 2 300 Kč, ostatní výdaje 1 500 Kč, náklady na jídlo 1 000 Kč a platby na spoření 300 Kč, avšak dokumenty k tomuto chybí. Navíc z výpisu z účtu bylo zřejmé, že žalovaný splácel několik zápůjček či úvěrů, ale tato skutečnost nebyla v hodnocení zohledněna, když součet splátek byl vyšší než 2 300 Kč. V souzené věci tak lze uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek.
20. S ohledem na zjištěnou neplatnost smlouvy o zápůjčce má žalobkyně právo v souladu s ust. § 2991 odst. 1 a 2 a § 2993 o. z. na vydání bezdůvodného obohacení představující rozdíl mezi poskytnutými financemi a uhrazenou částkou (20 000 Kč – 20 496 Kč). Jelikož žalovaný již uhradil více, než byl povinen, soud žalobu zamítl.
21. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Ve věci by zcela úspěšný žalovaný, nicméně ze spisu se nepodává, že by mu nějaké náklady vznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.