Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
14 C 126/2020-31
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudcem Mgr. Květoslavem Šárkou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení 16 496 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 11 546 Kč s úrokem z prodlení v částce 719,97 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 6 930 Kč od datum do datum, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 1 980 Kč od datum do zaplacení, s úrokem v částce 1 193,62 Kč a s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 6 434,62 Kč od datum do zaplacení, zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 950 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 4 950 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 11 546 Kč s úrokem z prodlení v částce 719,97 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 6 930 Kč od [datum] do [datum], s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 1 980 Kč od [datum] do zaplacení, s úrokem v částce 1 193,62 Kč a s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 6 434,62 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 950 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 4 950 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 16 496 Kč s příslušenstvím. Právní předchůdkyně žalobkyně, právnická osoba, uzavřela se žalovaným dne 28. 5. 2017 úvěrovou smlouvu číslo na základě níž žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 8 000 Kč. Žalovaný poskytnutý úvěr čerpal a zavázal se k jeho řádnému splácení. Tuto svoji povinnost si však neplnil a žalobkyně proto úvěr zesplatnila. Dlužná částka se skládá z jistiny ve výši 6 434,62 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2528,50 Kč, poplatku za administrativní činnost ve výši 457,18 Kč, inkasního poplatku ve výši 1 580,32 Kč, smluvního úroku ve výši 495,38 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 719,97 Kč, úroku ve výši 1 193,62 Kč a smluvní pokuty ve výši 5 000 Kč.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celou dobu řízení zůstal nečinný.
3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.
4. Soud z předložených listin zjistil následující skutkový stav.
5. Právní předchůdkyně žalobkyně, právnická osoba, podepsala se žalovaným dne 28. 5. 2017 smlouvu o úvěru číslo. Na základě ní právní předchůdkyně žalobkyně poskytla v den podpisu smlouvy žalovanému finanční prostředky ve výši 8 000 Kč a žalovaný se zavázal splácet takto čerpaný úvěr 14 pravidelnými měsíčními splátkami ve výši 1 039 Kč v hotovosti společně s úrokem sjednaným ve výši částka, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 3 200 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 576 Kč a inkasním poplatkem pro případ úhrad v hotovosti ve výši 2 000 Kč. Celková dlužná částka tak činila 14 546 Kč. Na druhé straně smlouvy byly uvedeny další podmínky, přičemž pod nadpisem Splatnost, úrok a RPSN úvěru bylo ujednání, že v závislosti na délce splatnosti úvěru se uplatní následující pravidla: Pro splatnost úvěru v délce 14 měsíců úrok 15 %. Ve smlouvě bylo sjednáno, že dostane-li se dlužník do prodlení s úhradou kterékoli platby dle smlouvy, stane se celý úvěr splatným. Pro případ prodlení s úhradou splátky byla ve smlouvě sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné splátky.
6. Žalovaný dle transakční historie uhradil na úvěr částku 3 050 Kč. Žalovaný tak ke dni postoupení pohledávky zůstal žalobkyni dlužen jistinu ve výši 6 434,62 Kč, pevně sjednaný úrok ve výši 495,38 Kč, úhradu za sjednání úvěru ve výši 2 528,50 Kč, úhradu za vyhodnocení úvěru ve výši 457,18 Kč, hotovostní inkaso splátek ve výši 1 580,32 Kč, úrok za období od datum do datum z jistiny ve výši 1 193,62 Kč a úroku z prodlení ve výši 1 386,76 Kč a smluvní pokuta ve výši 5 000 Kč.
7. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16. 5. 2019 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 29. 5. 2019. Dopisem ze dne 26. 11. 2019 žalobkyně vyzvala žalovaného prostřednictvím svého právního zástupce, aby uhradil dlužnou částku pod hrozbou podání žaloby. Dopis byl dle poštovního podacího archu odeslán 27. 11. 2019 na adresu žalovaného uvedenou ve smlouvě.
8. Dle žádosti o úvěr ze dne 27. 5. 2017 byl žalovaný zaměstnaný od 23. 5. 2017 (viz též pracovní smlouva) s příjmem 19 000 Kč a výdaji na bydlení 3 000 Kč, dopravu, jídlo a osobní náklady ve výši 3 000 Kč, srážkami ze mzdy, výživným 1 500 Kč a měsíčními splátkami půjček ve výši 2 000 Kč. Žalovaný uvedl, že má 1 vyživované dítě do 26 let.
9. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ obč. zák.“).
10. Dle ustanovení § 2395 obč. zák., se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
11. Dle ustanovení § 2399 obč. zák., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
12. Dle ustanovení § 1970 obč. zák., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
13. Dle ustanovení § 588 obč. zák., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první uvedeného zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.
15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.
16. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
17. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:
18. Mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně byla uzavřena smlouva o zápůjčce dle ustanovení § 2390 a násl. občanského zákoníku. Žalovanému byly při podpisu smlouvy poskytnuty finanční prostředky ve výši 8 000 Kč a žalovaný se zavázal je vrátit v dohodnuté lhůtě i s příslušenstvím. Následně byla pohledávka postoupena na žalobkyni v souladu s § 1879 občanského zákoníku. Soud však má za to, že s ohledem na žalovaného, jako spotřebitele, je soud povinen zkoumat, zda byla řádně posouzena úvěruschopnost žalovaného. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé tohoto zákona vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu vztahující se k problematice posuzování úvěruschopnosti spotřebitele (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 či rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) dospívá k závěru, že na neplatnost smlouvy o úvěru je nutno nahlížet jako na neplatnost absolutní, neboť nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti, dotýká se společnosti jako celku.
19. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.
20. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).
21. Soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce.
22. Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět.
23. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost. Zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.
24. S ohledem na uvedené tak soud posoudil z úřední povinnosti, zda byla řádně zkoumána úvěruschopnost. Je obecně známo, že banky i nebankovní poskytovatelé úvěrů, jejichž motivací je výnos z úroků jako ceny peněz při očekávání řádného splacení úvěru, obecně vyžadují k posouzení úvěruschopnosti doložení bonity klienta zejména právě doklady, jako je potvrzení o zaměstnání, výpisy z účtu žadatele, s tím, že pokud k uvedenému doložení nedojde, úvěr neposkytnou.
25. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Poskytování úvěrů bez doložení bonity je navíc aktuálním celospolečenským problémem vytvářejícím společensky nežádoucí situaci dluhových spirál, zpeněžování obydlí dlužníků„ nad jejich hlavami“, generování zisku z nákladů při vymáhání. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Již gramatickým a logickým výkladem lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud. Lze proto uzavřít, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle § 86 ZSÚ je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.) (srov. judikaturu 22 A 22/2013 – 19, Krajský soud v Ostravě, ze dne 29. 1. 2015).
26. Z žádosti o úvěr nebylo zřejmé, zda si právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně uvěřovala příjmy a výdaje žalovaného, když žalovaný sice předložil pracovní smlouvu (ať už starou 4 dny), nicméně v ní nebyla uvedena mzda a pokud jde o výdaje v zákaznické kartě, žalovaný uváděl, že má výdaje 3 000 Kč za dopravu jídlo a osobní náklady a 3 000 Kč za bydlení a energie, výživné 1 500 Kč a splátky půjček 2 000 Kč, avšak dokument k tomuto chybí. Předchůdkyně žalobkyně dostatečně neověřovala výdaje žalovaného, když nepředložila, že by bylo nahlíženo do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti, a zda se žalovaný v těchto databázích nachází či nikoliv, a jak a kde a jakým způsobem vlastně zkoumala jednotlivé výdaje žalovaného.
27. Pokud poskytovatel úvěru povinnost ověřovat úvěruschopnost dlužníka dostatečně nesplní, obchází zákon, když dostatečně nedbá na práva slabší strany, spotřebitele a využívá jeho nevědomosti a důvěry, že poskytovatel jako odborník dostatečně posoudil jeho příjmy a zhodnotil, zda je schopen splácet a tím poskytovatel zneužil slabšího postavení dlužníka, a tedy ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru., je smlouva neplatná.
28. Ze všech výše uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že žalobkyně neposoudila úvěruschopnost žalovaného řádně a s odbornou péčí, tímto došlo ze strany žalobkyně k obcházení zákona o spotřebitelském úvěru, když žalobkyně dostatečně nedbala na práva žalovaného jako slabší strany spotřebitele a využila nevědomosti žalovaného a jeho důvěry, že žalobkyně jako poskytovatel a odborník dostatečně posoudila její příjmy a zhodnotila, zda je žalovaný schopen úvěr splácet či nikoliv.
29. S ohledem na zjištěnou neplatnost smlouvy o zápůjčce by měla žalobkyně právo v souladu s ust. § 2991 odst. 1 a 2 a § 2993 o. z. na vydání bezdůvodného obohacení představující rozdíl mezi částkou, která jí byla poskytnuta a kterou vrátila (8 000 Kč – 3 050 Kč) a ve zbývajícím rozsahu ohledně nároků na zaplacení úroků, úroků z prodlení a poplatku jí uplatněné nároky platně nevznikly. Soud vyhověl žalobkyni i co do požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení, avšak až od datum do zaplacení z částky 4 950 Kč (soud vzal za prokázané, že předžalobní upomínka byla žalovanému zaslána, a byla v ní žalovanému určena lhůta k úhradě do 6. 12. 2019 a následujícího dne se žalovaný ocitl v prodlení).
30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal. Při určení poměru úspěchu a neúspěchu ve věci soud ohledně úroku z prodlení a úroku ve výši 15 % ročně vycházel z částek, ke dni vyhlášení rozsudku. Ve věci byl úspěšnější žalovaný, nicméně ze spisu se nepodává, že by mu nějaké náklady řízení vznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.