Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
20 C 67/2020-45
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Lenkou Šrytrovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 65 087 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 44 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný uhradil částku 11 926 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 55 926 Kč od datum do datum, z částky 11 926 Kč od datum do zaplacení; smluvní pokutu ve výši 9 161,04 Kč a úrok ve výši 95,92 % ročně z částky 44 000 Kč od datum do zaplacení, max. však do doby, kdy úrok dosáhne částky 207 763 Kč, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 44 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný uhradil částku 11 926 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 55 926 Kč od [datum] do [datum], z částky 11 926 Kč od [datum] do zaplacení; smluvní pokutu ve výši 9 161,04 Kč a úrok ve výši 95,92 % ročně z částky 44 000 Kč od [datum] do zaplacení, max. však do doby, kdy úrok dosáhne částky 207 763 Kč, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 65 087 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru číslo ze dne datum, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému dne datum finanční prostředky ve výši 44 000 Kč. Žalovaný poskytnutý úvěr čerpal a zavázal se k jeho řádnému splácení včetně úroku ve výši 95,92 % ročně, a to v celkem 48 měsíčních splátkách ve výši 3 607 Kč. Žalovaný nezaplatil žádnou splátku. Jelikož neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení po dobu více jak 65 dnů, žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni datum. Dlužná částka sestává z nové jistiny úvěru ve výši 54 528,94 Kč (původní dlužná jistina úvěru ve výši 44 000 Kč a dlužný úrok přirostlý ke dni zesplatnění úvěru ve výši 10 528,94 Kč), smluvní pokuty ve výši 998 Kč (za prodlení žalovaného s úhradou 1. a 2. splátky po dobu delší než 30 dnů), náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 400 Kč (za prodlení u 1. a 2. splátky o délce 15 dnů), smluvní pokuty výši 9 161,04 Kč (stanovené ve výši 0,1 % denně z nové jistiny 54 528,94 Kč za dobu od datum do datum) a úroku za poskytnutí úvěru ve výši 95,92 % ročně z částky 44 000 Kč od datum do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 207 763 Kč Vedle toho se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 55 926 Kč od datum do zaplacení.
2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil a k jednání soudu dne datum se nedostavil. Za splnění podmínek stanovených v § 101 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.
3. Soud ve věci nařídil jednání, na kterém provedl následující důkazy a zjistil tento skutkový stav.
4. Žalobkyně podepsala s žalovaným dne datum návrh na uzavření smlouvy o úvěru / smlouvu o úvěru číslo na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 44 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit v 48 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 607 Kč. Sazba smluvního úroku byla sjednána ve výši 95,62 % ročně, přičemž sjednané úroky běží až do skutečného vrácení jistiny úvěru, a to i po zesplatnění. Celkem se žalovaný zavázal vrátit 173 136 Kč. Dle čl. 6 smlouvy má žalobkyně v případě prodlení žalovaného se splátkou delší než 30 dnů právo na smluvní pokutu ve výši 499 Kč. Dále má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly v souvislosti s prodlením žalované, a to 200 Kč za prodlení s úhradou každé splátky o délce 15 dnů. Pro případ, že žalovaný v den zesplatnění neuhradí novou jistinu úvěru, vzniká mu také povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny.
5. Dopisem ze dne datum žalobkyně informovala žalovaného, že schválila jeho žádost o úvěr a současně mu poskytla splátkový kalendář, z něhož plyne, že v každé splátce byla zahrnuta jistina i úrok, přičemž jejich vzájemný poměr se postupně měnil. Žalovanému byly před podpisem návrhu poskytnuty předsmluvní informace a prohlášení klientů.
6. Dle formuláře hodnocení klienta měl žalovaný pravidelný čistý měsíční příjem 21 000 Kč. Výdaje byly v hodnotícím formuláři uvedeny částkou 4 910 Kč, kdy částka 3 410 Kč připadala na životní minimum a 1 500 Kč na bydlení. Volné zdroje žalovaného tak tvořila částka 15 090 Kč. Žalovaný uvedl, že žije u rodičů a že nemá žádné výdaje spojené se splácením dalších případných závazků, s dopravou, kurzy a zálibami. Dle výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI) získal žalovaný CBS skóre 16, což dle vysvětlivek znamená, že klientova smlouva je hodnocena jako špatná (negativní příznak). Dle výpisu z registru SOLUS zde neměl žalovaný žádný záznam. Žalovaný také předložil žalobkyni potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu, z něhož plyne, že v říjnu 2019 obdržel čistou mzdu 22 383 Kč a v listopadu 2019 pak mzdu 21 409 Kč a dále historii transakcí na účtu týkající se mzdy, z níž plyne, že mu mzda za říjen 2019 byla skutečně vyplacena na jeho účet.
7. Žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky dne datum na jím označený účet. Dle karty klienta žalovaný neuhradil žádnou splátkou.
1. Výzvami ze dne datum a datum byl žalovaný vyzván k úhradě dlužných splátek. Dopisem ze dne datum žalobkyně informovala žalovaného o zesplatnění úvěru a vyzvala jej k úhradě částky 55 926 Kč. Předžalobní upomínkou ze dne datum byl žalovaný vyzván opětovně k úhradě dlužné částky. Upomínka byla žalovanému dle podacího archu odeslána následujícího dne.
1. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
1. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
1. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.
1. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
1. Podle § 2991 odst. 2 o. z., se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
1. Soud má na základě provedeného dokazování za to, že žalobkyně a žalovaný podepsali dne datum smlouvu o úvěru číslo na základě které žalobkyně zaslala bezhotovostním převodem žalovanému peněžní prostředky ve výši 44 000 Kč.
1. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná.
1. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009 ). Z uvedených rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 o. z. jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku. Soud dále poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. Soudní dvůr v něm vyložil, že čl. 8 a 23 předmětné směrnice vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky čl. 23 . Články 8 a 23 směrnice musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na základě výše uvedeného není pochyb o tom, že ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem. Soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval.
1. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně coby poskytovatelka spotřebitelského úvěru zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu zajisté očekávat. Požadavek odborné péče nelze omezovat jen na samotný myšlenkový proces„ posouzení“ dodaných čísel představujících příjmy a výdaje, ale je třeba jej vztáhnout i na zhodnocení dostatečnosti, úplnosti a věrohodnosti shromážděných podkladů.
1. Uzavření smlouvy předcházel pre-scoring žalovaného, jak vyplývá z výpisu z databáze SOLUS, v němž není žádný záznam a z výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI), kde je záznam, že klientova smlouva je hodnocena jako špatná, k čemuž žalobkyně na jednání soudu uvedla, že ani nízké skóre nevylučuje, že klient nebude schopen úvěr splácet. Žalovaný vyplnil rovněž listin u ohledně hodnocení bonity klienta. Co se týče této listin y, soud konstatuje, že žalobkyně nemůže bez dalšího vycházet z toho, že zákazník svým podpisem stvrzuje, že jím poskytnuté informace, zejména o jeho příjmech, jsou úplné a pravdivé. Prosté spoléhání se na čestné prohlášení dlužníků, motivovaných snahou úvěr získat, bez požadavku na doložení dalších podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany.
1. Pokud jde o příjmy spotřebitele, žalovaný v kartě hodnocení klienta uvedl, že dosahuje příjmu ze zaměstnání zhruba 21 000 Kč, k čemuž si žalobkyně správně vyžádala potvrzení zaměstnavatele žalované o výši jeho čisté mzdy a historii transakcí, z níž plyne, že žalovanému byla mzda (byť za jeden měsíc) skutečně poukázána na jeho účet. Co se však týče výdajů žalovaného, tyto zjevně nebyly ze strany žalobkyně jakkoli relevantně prověřovány. Žalobkyně ani přes výzvu soudu nedoložila, jakým způsobem zkoumala jednotlivé výdaje žalovaného. Pokud jde o náklady spojené s bydlením, jež zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka, žalovaný uvedl, že bydlí společně s rodiči, kdy za„ bydlení (nájemné, inkaso)“ hradí 1 500 Kč, což je částka poměrně nízká. V této situaci pak bylo dle soudu povinností žalobkyně tuto skutečnost prověřit, kupříkladu požadovat po žalovaném doložení prohlášení rodičů o tom, že s nimi žalovaný skutečně bydlí a že uváděnou částkou skutečně rodičům přispívá na bydlení. Žalobkyně do výdajů žalovaného dále zahrnula částku 3 410 Kč coby životní minimum, z čehož ovšem nelze dle soudu zjistit nic o jeho konkrétních pravidelných výdajích. Žalovaný dále uvedl, že jiné výdaje, a to ani na cestování, stravu či záliby nemá. Podle soudu nelze přehlédnout, že žalovaný na straně jedné uvedl, že bydlí s rodiči ve obec, přitom jeho zaměstnavatel sídlí v obec, tedy v místě vzdáleném zhruba hodinu cesty od uváděného bydliště žalovaného, přičemž žalovaný prohlásil, že na cestovném nehradí ničeho. Soud dále považuje rovněž za vysoce nepravděpodobné, aby žalovaný neměl vyjma bydlení žádné další výdaje. Tyto skutečnosti podle soudu měly v žalobkyni vzbudit objektivní pochybnosti o správnosti výše výdajů žalovaného. Žalobkyně však neučinila nic, čím by tyto důvodné pochybnosti odstranila, např. dotvrzením skutečností a vyžádáním podkladů ohledně způsobu dopravy do zaměstnání nebo vyzváním k doložení dalších listin, kupříkladu úplného bankovního výpisu žalovaného, z něhož by bylo možné relevantně ověřit tvrzení o výši jeho výdajů a zjistit cokoliv konkrétnějšího o jeho faktických dalších pravidelných a očekávatelných výdajích. Žalobkyně ovšem soudu žádné takové listin y nedoložila.
1. Z uvedeného tak nelze než uzavřít, že žalobkyně dostatečně nezkoumala ani neověřovala výdajovou stránku majetkových poměrů žalovaného. S ohledem na uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, tedy aby mohla učinit závěr o tom, že žalovanému po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších případných závazků zbude taková částka, aby mohl žalobkyni pravidelně splácet po dobu 48 měsíců splátky ve výši po 3 607 Kč. Jinými slovy, posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně je třeba považovat za zcela formální, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele byla zkoumána, a to s kladným výsledkem. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a současně (zejména pro uvedené širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek.
1. Soud proto smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou, dosud nesplacenou, jistinu z titulu bezdůvodného obohacení. V řízení o žalobě o vrácení plnění z neplatné smlouvy soud může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovaným, a to i v případě, že žalovaný započtení jím poskytnutého protiplnění nenavrhl (k tomu obdobně viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002 , nebo ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007 ). Tím, že dojde k započtení částky, na kterou žalobkyně nemá od počátku nárok, do dlužné částky, na kterou naopak po právu nárok má, nemůže dojít k nezákonnému zmenšení majetkové podstaty žalobkyně.
1. V řízení bylo přitom prokázáno, že žalovanému byly ze strany žalobkyně poskytnuty finanční prostředky ve výši 44 000 Kč a žalovaný z této částky neuhradil ničeho. Žalovaný proto žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení nadále dluží celou poskytnutou jistinu ve výši 44 000 Kč.
1. S ohledem na prodlení žalovaného soud současně vyhověl žalobě co do požadavku na zaplacení zákonného úroků z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. , pouze však z dlužné částky jistiny, jak je zdůvodněno shora. Žalobkyně požadovala úroky z prodlení od datum, soud jí ovšem přiznal nárok na zákonný úrok z prodlení až od datum. Vzhledem k tomu, že doba plnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena právním předpisem, nastala jeho splatnost prvního dne poté, co byla žalovaná vyzvána k plnění, tedy k vrácení bezdůvodného obohacení, stanovenému v předžalobní výzvě ze dne datum, ve které žalobkyně vyzvala žalovaného k vydání plnění – bezdůvodného obohacení. Jelikož nebylo prokázáno, kdy přesně byla žalovanému výzva doručena, má se s ohledem na § 573 o. z. za to, že se tak stalo datum, pročež první den prodlení nastal dne datum. Soud proto zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky z částky 55 926 Kč od datum do datum a dále pak z částky 11 926 Kč od datum do zaplacení. Pokud se jedná o výši zákonného úroku z prodlení, ten je stanoven nařízením vlády č. 351/2013 Sb. , a proto soud opravil v protokole zjevnou nesprávnost, a na místo 10% p.a. přiznal 8,25% p.a., přičemž správná výše je uvedena již v písemném vyhotovení rozsudku.
1. Ve zbytku požadavku žalobkyně co do zaplacení částky 11 926 Kč, smluvní pokuty ve výši 9 161,04 Kč a smluvního úroku ve výši 95,92 % ročně z částky 44 000 Kč od datum do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 207 763 Kč, není žaloba důvodná vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy.
1. K návrhu, aby byl ve věci vydán rozsudek pro zmeškání, jehož se žalobkyně domáhala na jednání soudu, soud konstatuje, že pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky stanovené v § 153b o. s. ř. o. s. ř. , a to primárně s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, kdy žalobkyně ani na jednání soudu neosvědčila, že smlouva byla platně sjednána. Jak je stanoveno v § 153b odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. , rozsudek pro zmeškání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír. Dle § 99 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , soud smír neschválí, je-li v rozporu s právními předpisy. Smír je přitom v rozporu s právními předpisy zejména tehdy, jestliže dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků kladených na právní úkony neplatná nebo se příčí kogentním ustanovením zákona nebo je obchází.
1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. Žalobkyně měla v řízení pouze částečný úspěch a soud proto náhradu nákladů poměrně rozdělil. Při hodnocení procesního úspěchu ve věci vzal soud v úvahu částky, které žalobkyně požadovala k okamžiku vyhlášení rozsudku dne datum. Žalobkyně požadovala po žalovaném k uvedenému datu zaplacení částky 103 586,86 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 45 687,67 Kč. S ohledem na to, že v řízení byl zjevně úspěšnější žalovaný, kterému však v řízení žádné náklady nevznikly, soud rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.