Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

42 C 310/2020-30

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení částky 18 600 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 9 000 Kč od 23. 5. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba v části, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 9 600 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 965,01 Kč, úrokem ve výši 19,52 % ročně z částky 12 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 958,75 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 12 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a ve výši 9 % ročně z částky 12 000 Kč od 30. 11. 2019 do 22. 5. 2020 a z částky 3 000 Kč od 23. 5. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 9 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 9 000 Kč od 23. 5. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 9 600 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 965,01 Kč, úrokem ve výši 19,52 % ročně z částky 12 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 958,75 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 12 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a ve výši 9 % ročně z částky 12 000 Kč od 30. 11. 2019 do 22. 5. 2020 a z částky 3 000 Kč od 23. 5. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 18 600 Kč se shora specifikovaným příslušenstvím, když žalovanou částku měla žalovaná dlužit na základě Smlouvy o úvěru č. 1 2011, uzavřené dne 7. 12. 2017 mezi ní a právní předchůdkyní žalobkyně - právnická osoba anonymizována tři slova (dále i jen banka), na podkladě níž poskytla banka žalované peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit bance celkem částku 21 600 Kč, z toho 12 000 Kč jako samotnou půjčku a 9 600 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 2 400 Kč s úrokovou sazbou ve výši 19,52 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 2 400 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč, a to formou 60 týdenních splátek po 360 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 31. 1. 2019. Žalovaná však své smluvní závazky nehradila řádně a včas, když poslední splátku uhradila dne 18. 1. 2018, pročež tak právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo dnem 1. 2. 2019 právo na úhradu celého dluhu ve výši 18 600 Kč, sestávajícího z jistiny ve výši 12 000 Kč a souhrnného poplatku ve výši 6 600 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019, uzavřené mezi bankou a žalobkyní došlo s účinností ke dni 29. 11. 2019 k převedení pohledávky na žalobkyni, což bylo žalované písemně oznámeno. Žalovaná však až dosud neuhradila žalobkyni právě částku 18 600 Kč. Dále žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila při uzavírání úvěrové smlouvy úvěruschopnost žalované, když vycházela z informací, které měla od žalované při uzavírání smlouvy, kdy tato byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované. Poskytnuté informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalované a byly ověřeny doklady uvedenými v části„ Ověřené dokumenty“. I ve smlouvě samotné je přímo uvedeno:„ Zákazník rovněž potvrzuje, že právnická osoba jméno před uzavřením Smlouvy s odbornou péčí posoudil jeho schopnost splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě informací získaných od zákazníka, které jsou obsahem karty zákazníka a o kterých zákazních prohlašuje, že jsou pro tento účel dostatečné, úplné, pravdivé a přesné“. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdkyně splnila podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalované, a tedy že právní předchůdkyně žalobkyně postupovala v dané věci s odbornou péčí.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud ve věci usnesením ze dne 3. 11. 2020 vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle (dále i jen ) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 5-ti dnů od doručení této výzvy, bude soud podle její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované řádně doručeno dne 26. 11. 2020 náhradním způsobem - formou uložení u pošty, přičemž však se žalovaná k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas už v žalobě.

4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud tato skutková zjištění: Z y označené jako Smlouva o úvěru č. 1 2011, uzavřené dne 7. 12. 2017, je v řízení prokázáno, že se právnická osoba anonymizována tři slova jako předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout a také dne 7. 12. 2017 skutečně poskytla žalované peněžní prostředky - zápůjčku ve výši 12 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit bance celkem částku 21 600 Kč, z toho 12 000 Kč jako samotnou půjčku a 9 600 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 2 400 Kč s úrokovou sazbou ve výši 19,52 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 2 400 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč, a to formou 60 týdenních splátek po 360 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 31. 1. 2019. Ve smlouvě je dále ujednáno, že RPSN činí v daném případě 206,15 %. Podle ujednání ve smlouvě se součástí smlouvy staly i Smluvní podmínky, které se nacházely na zadní straně formuláře smlouvy.

5. Z karty zákazníka ze dne 7. 12. 2017 je dále prokázáno, že žalovaná před uzavřením smlouvy uvedla, že je svobodná, bydlí v nájmu s jiným rodinným příslušníkem - partnerem, má vyživovací povinnost ke 2 nezl. dětem, a je na mateřské dovolené, kdy její výše společně s dalšími dávkami státní sociální podpory 11 700 Kč, vedle toho má mít další blíže nespecifikované příjmy ve výši 5 500 Kč měsíčně, její celkové měsíční výdaje měly činit 13 000 Kč, z toho 5 000 Kč za bydlení a 8 000 Kč na další výdaje domácnosti (telefon, jídlo, doprava, oblečení apod.), s tím, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právní předchůdkyni žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil doklad o přiznání mateřské, který žalobkyně rovněž doložila a dále rozhodnutí o přiznání výživného.

6. u označenou jako smlouva o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019, včetně seznamu postupovaných pohledávek, jakož i oznámením o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019 a podacím lístkem, je v řízení prokázáno, že právnická osoba anonymizována tři slova postoupila předmětnou pohledávku za žalovanou na žalobkyni za sjednanou úplatu, přitom toto postoupení bylo žalované oznámeno původní věřitelkou.

7. Předžalobní upomínkou ze dne 7. 5. 2020 a podacím lístkem ze dne 7. 5. 2020 bylo dále v řízení dále prokázáno, že právní zástupce žalobkyně touto upomínkou vyzval žalovanou k uhrazení částky v celkové výši ke dni sepisu upomínky 23 084,83 Kč nejpozději do 14. 5. 2020 s tím, že jde o dluh z pohledávky vzniklé na základě smlouvy č. 1 2011, který se dále navyšuje o sjednané úroky a o úroky z prodlení v zákonné výši z dlužných neuhrazených půjček běžícími ode dne následujícího po sepisu této výzvy až do úplného zaplacení. Žalovaná byla zároveň upozorněna, že neuhradí-li svůj dluh ve stanovené lhůtě, bude se žalobkyně splnění tohoto nároku domáhat soudní cestou; upomínku zástupce žalobkyně doručoval žalované na adresu dle smlouvy.

8. Všechny shora rozvedené a provedené důkazy přitom soud hodnotil jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech a dospěl k závěru, že tyto jsou ve shodě a navzájem se doplňují a podporují. Z těchto důvodů, jakož i s ohledem na to, že k pravosti a správnosti těchto důkazů ani nikdo z účastníků nevznesl žádné námitky, soud následně všechny provedené a shora popsané důkazy vyhodnotil jako zcela věrohodné a pravdivé.

9. Na základě provedeného dokazování soud učinil závěr o skutkovém stavu spočívající v tom, že písemnou dohodou označenou jako Smlouva o úvěru č. 1 2011 právnická osoba anonymizována tři slova jako předchůdkyně žalobkyně, zavázala poskytnout a také dne 7. 12. 2017 skutečně poskytla žalované peněžní prostředky - půjčku ve výši 12 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit bance celkem částku 21 600 Kč, z toho 12 000 Kč jako samotnou půjčku a 9 600 Kč jako souhrnný poplatek, jenž představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání Smlouvy ve výši 2 400 Kč s úrokovou sazbou ve výši 19,52 % ročně sjednanou ve smlouvě, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 2 400 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč, a to formou 60 týdenních splátek po 360 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 31. 1. 2019; v rámci samotné smlouvy o půjčce si pak obě strany sjednaly použití , ; při sjednávání smlouvy přitom právní předchůdkyně žalobkyně, podle tvrzení žalobkyně, zkoumala schopnost žalované úvěr splácet prohlášením samotné žalované o jejich osobních, příjmových a výdajových poměrech, podle nichž měla žalovaná být rodinný stav, měla bydlet v nájmu s jiným rodinným příslušníkem - označení rodinného příslušníka, měla mít vyživovací povinnost ke 2 nezl. dětem, být na mateřské dovolené, kdy její výše společně s dalšími dávkami státní sociální podpory měla činit částka, vedle toho měla mít další blíže nespecifikované příjmy ve výši částka měsíčně, její celkové měsíční výdaje měly činit částka, z toho částka za bydlení a částka na další výdaje domácnosti (telefon, jídlo, doprava, oblečení apod.), s tím, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právní předchůdkyni žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil doklad o přiznání mateřské, který žalobkyně rovněž doložila a dále rozhodnutí o přiznání výživného. Žalovaná však své povinnosti vyplývající ze smlouvy neplnila řádně, když poslední splátku uhradila dne 18. 1. 2018.

10. Podle , 2 , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Podle , , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle , , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle 991 odst. 2 , , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu , o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byla právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuta peněžní částka ve výši 12 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. , o spotřebitelském úvěru. Podle tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto , o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy . Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně vycházela pouze z informací žalované, kdy měla mít při uzavírání smlouvy k dispozici doklady o jejich příjmech a výdajích, přitom však v řízení předložila pouze doklady o výši dávek státní sociální podpory, aniž by blíže zkoumal skutečné výdajové poměry žalované, jakož i jí tvrzené další příjmy, navíc z karty zákazníka bylo zřejmé, že žalovaná udržuje společnou domácnost se svým označení rodinného příslušníka, aniž by ve vztahu k tomuto byly zjišťovány jakékoli bližší údaje o jeho výdělkových poměrech, neboť v tomto případě by zcela jistě došlo k výrazné změně při posuzování úvěruschopnosti žalované. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tohoto stavu tedy soud v daném konkrétním případě dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle , , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu

16. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že žalované poskytla celkem částku 12 000 Kč, přičemž tato vrátila žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni částku 3 000 Kč. Dosud tedy žalovaná dluží žalobkyni na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) částku 9 000 Kč (12 000 Kč – 3 000 Kč), kdy tato částka představuje majetkový prospěch žalované na úkor žalobkyně. Právě pro tuto částku tedy soud žalobě vyhověl a zavázal žalovanou, aby ji žalobkyni uhradila, když není možno přiznat žalobkyni další plnění ze smlouvy, včetně poplatků, smluvních úroků, případně smluvních pokut, když pro absolutní neplatnost smlouvy nebyla žalovaná dalšími závazky ze smlouvy vázána. Žalobkyně přitom vyzvala žalovanou k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 7. 5. 2020, tato výzva byla žalované odeslána dne 7. 5. 2020, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j.  -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 13. 5. 2020. Od této chvíle běžela ve smyslu , , žalované lhůtu„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k  , (Hulmák, M. a kol.: V. Závazkové právo. Obecná část ( –2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měla žalovaná splnit svůj dluh nejpozději dne 22. 5. 2020. Protože tak žalovaná neučinila, dostala se ode dne 23. 5. 2020 podle , , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byla žalovaná rovněž zavázána k úhradě zákonného úroku z prodlení ve výši 9 %. Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.

17. Právní předchůdkyně žalobkyně – právnická osoba anonymizována tři slova přitom následně uzavřela se žalobkyní platnou smlouvu o postoupení shora specifikované pohledávky za žalovanou na žalobkyni. Na základě této smlouvy o postoupení pohledávky proto byla pohledávka vůči žalované se vším příslušenstvím a případným zajištěním platně převedena ze právnická osoba anonymizována tři slova na žalobkyni, jež je tak nyní ve sporu aktivně legitimována, přičemž oznámení o postoupení pohledávek učinila ve vztahu k žalované právní předchůdkyně žalobkyně jako postupitel.

18. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. věta před středníkem a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalované k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.

19. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení částky 9 000 Kč z původního předmětu řízení ve výši 18 600 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení a smluvního úroku z prodlení, kdy již z tohoto pohledu je zřejmé, aniž by soud kapitalizoval v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. , toto příslušenství, že procesně úspěšnější byla v daném řízení žalovaná, která by tak měla právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalované žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, pročež soud rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.