Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

9 C 236/2020-51

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci

žalobkyně: ; právnická osoba, IČO

sídlem adresa žalobkyně

zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení, Ph.D.

sídlem adresa

proti

žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum

bytem adresa žalovaného

o zaplacení 46 402,20 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Připouští se rozšíření žaloby podáním žalobkyně soudu došlým 19. 12. 2020 o nárok na zaplacení úroku ve výši 10 % ročně z částky 15 000 Kč od 12. 12. 2017 do zaplacení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 27 150 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 15 000 Kč od 12. 12. 2017 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 19 252,20 Kč s úrokem ve výši 10 % ročně z částky 15 000 Kč od 12. 12. 2017 do zaplacení, zamítá.

IV. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 1 186 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

<b>I. Připouští se rozšíření žaloby podáním žalobkyně soudu došlým 19. 12. 2020 o nárok na zaplacení úroku ve výši 10 % ročně z částky 15 000 Kč od 12. 12. 2017 do zaplacení.</b> <b>II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 27 150 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 15 000 Kč od 12. 12. 2017 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>III. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení dalších 19 252,20 Kč s úrokem ve výši 10 % ročně z částky 15 000 Kč od 12. 12. 2017 do zaplacení, zamítá.</b> <b>IV. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 1 186 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b>

1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 31. 8. 2020 domáhala po žalovaném zaplacení 46 402,20 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 15 000 Kč od 12. 12. 2017 do zaplacení z titulu smlouvy o úvěru, která byla uzavřena mezi právnická osoba, IČO (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) a žalovaným dne 16. 11. 2016. Tvrdila, že její právní předchůdce na základě uvedené smlouvy poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit a současně zaplatit kapitalizovaný úrok a další sjednané platby související s úvěrem, a to formou 13 měsíčních splátek, kdy poslední splátka byla splatná k 11. 12. 2017. Svůj závazek však ani zčásti nesplnil. Právní předchůdce žalobkyně postoupil svou pohledávku z předmětné smlouvy o úvěru nejprve na právnická osoba, tato společnost následně postoupila pohledávku žalobkyni. Ta se domáhala dlužné jistiny úvěru ve výši 15 000 Kč, poplatku za uzavření smlouvy ve výši 4 991 Kč a úroku ve výši 3 409 Kč. Zároveň si s odkazem na čl. V. smlouvy o úvěru nárokovala smluvní pokutu ve výši 23 002,20 Kč, která odpovídala sjednané sazbě 0,1 % denně z dlužné částky ve výši 23 400 Kč za dobu od 12. 12. 2017 do 20. 8. 2020. V neposlední řadě požadovala zákonný úrok z prodlení z částky odpovídající dlužné jistině úvěru ode dne následujícího dni splatnosti poslední sjednané splátky do zaplacení.

2. Přípisem soudu došlým dne 16. 10. 2020 žalobkyně doplnila a zpřesnila žalobní tvrzení. Následně přípisem soudu došlým dne 19. 12. 2020 rozšířila podanou žalobu o nárok na zaplacení úroku z úvěru ve výši 10 % ročně z nesplacené jistiny úvěru ve výši 15 000 Kč od 12. 12. 2017 do zaplacení. Uvedla, že tento nárok má oporu v ustanovení , v účinném znění (dále jen „o. z.“), podle něhož v případě absence ujednání účastníků o výši úroku z úvěru je dlužník povinen platit věřiteli obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Tento obvyklý úrok přitom činil v listopadu 2016 přes 10 % ročně.

3. Žalovaný se k řádně doručené žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřil.

4. Soud ve věci nařídil jednání na den 21. 1. 2021. Žalovaný, ač řádně a s dostatečným předstihem předvolán, se k jednání bez omluvy nedostavil. Soud proto postupoval podle , v účinném znění (dále jen„ “), a věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Zástupce žalobkyně, který se k jednání dostavil, na podané žalobě v rozsahu jejího rozšíření učiněného shora uvedeným přípisem setrval a uvedl, že žalovaný v mezidobí po podání žaloby na svůj dluh neuhradil ničeho.

5. Z žádosti žalovaného o poskytnutí úvěru z 16. 11. 2016, scoringové karty k úvěru, jakož i z výplatní pásky žalovaného za měsíc říjen 2016 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy posoudil úvěruschopnost žalovaného, přičemž zjevně dospěl k závěru, že žalovaný bude schopen hradit sjednané splátky úvěru.

6. Ze smlouvy o úvěru číslo 2016 číslo uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným dne 16. 11. 2016 soud zjistil, že žalobkyně poskytla v hotovosti při podpisu smlouvy žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit a současně zaplatit úplatu, administrativní poplatek ve výši 3 % z jistiny, tj. ve výši 450 Kč, a dále úroky ve výši 28 % z jistiny za období, na které byl úvěr poskytnut, což v přepočtu na rok mělo činit výpůjční úrokovou sazbu 25,85 % Celkem tak byl žalovaný povinen zaplatit 25 800 Kč, přičemž bylo ujednáno, že tak učiní formou 13 pravidelných měsíčních splátek po 1 950 Kč splatných vždy k 30. dni příslušného kalendářního měsíce s tím, že první splátka byla splatná 30. den po uzavření smlouvy, každá další až do úplného zaplacení pak vždy k 30. dni od splatnosti předchozí splátky. V čl. IV. odst. 2 smlouvy byla sjednána smluvní pokuta pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátek úvěru, jejíž výše činila 0,2 % denně z dlužné částky za započatý den prodlení.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a právnická osoba dne 11. 12. 2019 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně postoupil svou pohledávku z předmětné úvěrové smlouvy na právnická osoba

8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi právnická osoba a žalobkyní dne 26. 5. 2020 bylo zjištěno, že předmětná pohledávka byla dále postoupena na žalobkyni.

9. Z oznámení o postoupení pohledávky z 24. 7. 2020 soud zjistil, že právnická osoba písemně informovala žalovaného o postoupení žalované pohledávky na žalobkyni a vyzvala ho, aby napříště svůj dluh z předmětné smlouvy o úvěru hradil již ve prospěch žalobkyně.

10. Z předžalobní výzvy z 24. 7. 2020 soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím svého zástupce vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky ve výši 54 397,78 Kč vzniklé z titulu předmětné úvěrové smlouvy. Dle přiloženého poštovního podacího lístku byla výzva odeslána žalovanému na adresu místa jejího trvalého pobytu dne 24. 7. 2020.

11. Z žalobkyní předložených listinných důkazů vzal soud za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla dne 16. 11. 2016 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž podkladě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému v hotovosti peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se zavázal, že uvedenou částku právnímu předchůdci žalobkyně vrátí a současně zaplatí úrok, který byl sjednán ve výši 28 % z jistiny za období, na které byl úvěr poskytnut, tj. ve výši 4 200 Kč, dále administrativní poplatek ve výši 450 Kč a úplatu za poskytnutí úvěru ve výši 6 150 Kč Celkem tedy měl žalovaný na základě uvedené smlouvy uhradit částku 25 800 Kč, a to formou 13 pravidelných měsíčních splátek po 1 950 Kč, přičemž první splátka byla splatná 30. den po uzavření smlouvy, každá další pak vždy 30. den od splatnosti předchozí splátky. Pro případ prodlení žalovaného se splácením dohodnutých splátek úvěru byla ve smlouvě sjednána smluvní pokuta ve výši 0,2 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení. Pohledávka z předmětné smlouvy byla postoupena nejprve na právnická osoba, následně na žalobkyni, o čemž byl žalovaný písemně informován. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě žalobou požadované částky předžalobní výzvou z 24. 7. 2020.

12. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle a násl. o. z., na kterou zároveň dopadá právní úprava obsažená v zákoně č. , o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů účinného do 30. 11. 2016, respektive částečně i úprava , o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen„ ZSÚ“).

13. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

15. Podle § 1802 o. z. platí, že mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

16. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle odstavce 2 cit. ustanovení je neplatné též právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného.

17. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravů, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Podle § 122 odst. 1 ZSÚ platí, že věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze

a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu,

b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo

c) smluvní pokutu.

Podle § 122 odst. 2 ZSÚ uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč.

Podle § 122 odst. 3 ZSÚ souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč.

19. Soud se nejprve s ohledem na rozšíření žaloby učiněné podáním žalobkyně soudu došlým dne 19. 12. 2020 zabýval tím, zda jsou splněny zákonné podmínky pro připuštění tohoto rozšíření (tj. de facto pro změnu žaloby). Podle věty prvé platí, že žalobce může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Podle soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení. S ohledem na to, že k rozšíření žaloby došlo podáním, které bylo soudu doručeno ještě před zahájením jednání ve věci (a tedy i před zahájením dokazování), dospěl soud k závěru, že nic nebrání tomu, aby bylo uvedené rozšíření žaloby připuštěno, neboť dosavadní výsledky řízení nepochybně mohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Ve výroku I. tohoto rozsudku tedy navrhované rozšíření žaloby připustil. Toto rozhodnutí soud učinil součástí meritorního rozsudku ve věci z toho důvodu, že odvolání proti němu není ve smyslu přípustné a rozhodnutí o připuštění rozšíření žaloby tedy nabude právní moci již doručením rozsudku oběma účastníkům, bez ohledu na stanovisko žalovaného k navrženému rozšíření žaloby. Nemělo tedy žádný význam, aby soud o připuštění změny žaloby rozhodoval samostatným usnesením a s vydáním meritorního rozhodnutí ve věci (s ohledem na neúčast žalovaného u jednání) vyčkával až do okamžiku nabytí právní moci takového usnesení.

20. Ačkoliv žalobkyně nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o úvěru, svou aktivní legitimaci k vedení sporu prokázala předloženými smlouvami o postoupení pohledávek, na jejichž podkladě se ve smyslu § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. stala věřitelkou žalované pohledávky včetně jejího příslušenství. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným vznikl závazkový právní vztah založený smlouvou o úvěru uzavřenou podle § 2395 o. z. Žalobkyně svůj závazek z této smlouvy splnila, když poskytla žalovanému peněžní prostředky v ujednané výši. Žalovanému tak dle příslušných smluvních ujednání i dle citovaného ustanovení § 2395 o. z. v každém případě vznikla povinnost vrátit žalobkyni poskytnuté prostředky ve výši 15 000 Kč. Pro posouzení oprávněnosti celého žalobou uplatněného nároku však bylo třeba zhodnotit platnost ujednání o úroku z úvěru a o dalších poplatcích souvisejících s úvěrem, respektive ujednání o smluvní pokutě.

21. Dle čl. I. odst. 2 smlouvy činila výše sjednaného úroku 28 % z jistiny za období, na které byl úvěr poskytnut, což v přepočtu na období jednoho roku odpovídalo zápůjční úrokové sazbě 25,85 %. V absolutní částce tedy sjednaný úrok činil 4 200 Kč. Takto vysoký úrok soud nepovažuje za nepřiměřený ve vztahu k výši poskytnutých peněžních prostředků a dalším okolnostem, za kterých byla předmětná smlouva uzavřena, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že v daném případě byl žalovanému poskytnut nebankovní úvěr, potřebné finance obdržel v hotovosti ihned při podpisu smlouvy, jejich použití nebylo jakkoliv účelově vázáno a právní předchůdce žalobkyně nepožadoval ani žádné zajištění své pohledávky. Pro žalovaného to znamenalo nepochybně mnohem snazší přístup k potřebným peněžním prostředkům, než kdyby o úvěr žádal některou banku a musel absolvovat nepochybně mnohem přísnější proces ověřování jeho schopnosti úvěr splatit, který by v konečném důsledku mohl vést i k tomu, že by mu úvěr vůbec nemusel být poskytnut. S tím samozřejmě souvisí zvýšená rizikovost celého obchodu pro právního předchůdce žalobkyně, jež se zákonitě musela projevit ve výši sjednané úrokové sazby. Průměrná úroková sazba spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami v době uzavření předmětné smlouvy, tj. listopadu 2016, činila 12,29 % ročně (viz databáze časových řad ARAD dostupná na webu www.cnb.cz – tabulka B2 .1.2, ukazatel 5 - Domácnosti a NISD (S.14+S.15)). V posuzované smlouvě sjednaná úroková sazba byla sice více než dvojnásobná, s ohledem na shora uvedené okolnosti případu však dle názoru soudu ještě akceptovatelná. Z těchto důvodů soud posoudil nárok žalobkyně na zaplacení úroku ve výši 4 200 Kč jako oprávněný.

22. Soud je dále ochoten akceptovat ještě sjednaný administrativní poplatek ve výši 450 Kč. Lze totiž připustit, že právnímu předchůdci žalobkyně v souvislosti s uzavřením smlouvy a vyplacením jistiny úvěru v hotovosti žalovanému vznikly určité administrativní náklady, přičemž shora uvedenou částku soud s ohledem na okolnosti, za kterých byla úvěrová smlouva uzavřena, nepovažuje za nepřiměřenou. Žalovanému tedy vznikla na základě předmětné smlouvy povinnost tento poplatek uhradit.

23. Žalovaný měl dle smlouvy nad rámec shora uvedených plateb zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně za poskytnutí úvěru ještě úplatu. Její konkrétní výše ve smlouvě sice uvedena nebyla, lze však dovodit z celkové dle smlouvy dlužné částky 25 800 Kč. Pokud od této částky odečteme jistinu ve výši 15 000 Kč, úrok ve výši 4 200 Kč a administrativní poplatek ve výši 450 Kč, je zjevné, že výše sjednané úplaty činila 6 150 Kč. Soud dospěl k závěru, že ujednání ukládající žalovanému povinnost zaplatit tuto částku se zjevně příčí dobrým mravům a je tedy ve smyslu § 580 o. z. neplatné, přičemž k této neplatnosti je třeba podle § 588 o. z. přihlédnout z úřední povinnosti, tj. i bez návrhu žalovaného. Jestliže totiž smluvní strany ve smlouvě sjednaly úrok, který obvyklou úrokovou sazbu v době uzavření smlouvy převyšoval více než dvakrát, tedy dosti podstatným způsobem, a navíc ještě administrativní poplatek, lze sice takové platby akceptovat (a to na základě argumentů uvedených v předcházejících odstavcích), ovšem pouze za předpokladu, že již žalovanému v souvislosti s poskytnutím úvěru žádné další náklady nevzniknou. Jestliže však byla ve smlouvě sjednána nad rámec úroku a administrativního poplatku ještě úplata, nadto ve výši, která odpovídá 41 % z poskytnuté jistiny, je třeba takové ujednání označit za zcela zjevně nepřiměřené, neboť navyšuje celkové náklady žalovaného v souvislosti s předmětnou úvěrovou smlouvou již na částku 10 800 Kč, která odpovídá 72 % z poskytnuté jistiny. Tak vysoké náklady spojené s poskytnutím úvěru považuje soud za zcela nemravné. Proto uzavřel, že nárok na zaplacení úplaty právnímu předchůdci žalobkyně a tudíž pochopitelně ani žalobkyni vůbec nevznikl.

24. Pokud jde o nárokovanou smluvní pokutu, jakkoliv byla smlouva uzavřena ještě za účinnosti , na věc je třeba aplikovat i právní úpravu obsaženou v  ZSÚ. Podle přechodného ustanovení ZSÚ totiž platí, že pokud se spotřebitel dostal do prodlení s plněním povinností vyplývajících ze smlouvy o spotřebitelském úvěru po dni nabytí účinnosti ZSÚ, použijí se namísto příslušných ustanovení smlouvy o spotřebitelském úvěru, pokud jsou s tímto zákonem v rozporu, ustanovení až 124 a , i když byla smlouva uzavřena přede dnem nabytí jeho účinnosti. V posuzovaném případě se přitom žalovaný evidentně nemohl dostat do prodlení ještě za účinnosti , neboť první sjednaná splátka úvěru byla dle smlouvy splatná 30. den po uzavření smlouvy, tj. 16. 12. 2016, a tedy již za účinnosti ZSÚ. Sjednaná smluvní pokuta ve výši 0,2 % z dlužné částky denně přitom převyšuje limit stanovený v  ZSÚ, stejně tak celková výše nárokované smluvní pokuty 23 002,20 Kč nerespektuje omezení stanovené v  ZSÚ, podle něhož by se žalobkyně mohla domáhat smluvní pokuty maximálně ve výši poloviny poskytnuté jistiny. Z těchto důvodů soud posoudil žalobou uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty jako oprávněný toliko do výše 7 500 Kč, která odpovídá součinu částky 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru ve smyslu citovaného ZSÚ.

25. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovanému na základě předmětné úvěrové smlouvy vznikla povinnost zaplatit jistinu ve výši 15 000 Kč, úrok ve výši 4 200 Kč, administrativní poplatek ve výši 450 Kč a smluvní pokutu ve výši 7 500 Kč, celkem tedy částku 27 150 Kč. Žalovaný nevyvrátil tvrzení žalobkyně o tom, že na svůj dluh ze smlouvy neuhradil ničeho. Bylo přitom na něm, aby v případě, že tento dluh již uhradil zcela či alespoň částečně, takovou skutečnost soudu tvrdil a zejména pak prokázal. Žalovaný však zůstal po celou dobu trvání řízení nečinným, proto soud vycházel z toho, že skutečně doposud nehradil ani částečně, a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 27 150 Kč, a to včetně požadovaného zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny úvěru ode dne následujícího dni splatnosti poslední sjednané splátky do zaplacení. Nárok na úhradu úroku z prodlení se opírá o o. z., neboť žalovaný se dostal do prodlení s úhradou svého peněžitého dluhu a z ničeho nevyplývá, že by za toto prodlení nebyl odpovědný. Výše přiznaného úroku z prodlení se pak řídí

26. Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 19 252,20 Kč, soud podanou žalobu zamítl. Nepřiznal žalobkyni ani běžící úrok ve výši 10 % z dlužné jistiny od 12. 12. 2017 do zaplacení, a to z následujících důvodů. Jak již bylo řečeno shora, dle čl. I. odst. 2 smlouvy činila sjednaná výše úroku 28 % z poskytnuté jistiny za období, na které byl úvěr poskytnut, což dle smlouvy odpovídalo roční úrokové sazbě ve výši 25,85 %. Vyjádřeno absolutní částkou, sjednaný úrok za poskytnutí úvěru činil 4 200 Kč (28 % z jistiny 15 000 Kč), přičemž byl navázán na sjednanou dobu trvání smlouvy. Žádné jiné ustanovení, které by upravovalo výši úroku pro případ, že žalovaný neuhradí řádně a včas všechny sjednané splátky úvěru, smlouva neobsahovala. Soud nepominul, že podle § 2399 odst. 2 věty druhé o. z. obecně platí, že úvěrující má právo na úrok z úvěru až do úplného vrácení poskytnutých peněžních prostředků. Toto zákonné ustanovení je však ustanovením dispozitivním. Nic tedy nebrání tomu, aby se smluvní strany ve smlouvě od něho odchýlily, například tak, že povinnost úvěrovaného hradit úrok vztáhnou pouze na dobu předpokládaného trvání smlouvy. Právě to se přitom v řešené věci stalo, neboť ujednání obsažené v čl. I. odst. 2 smlouvy podle názoru soudu neumožňuje jiný výklad, než že žalovaný je povinen za poskytnutí úvěru zaplatit úrok v absolutní výši 4 200 Kč, který odpovídá 28 % z poskytnuté jistiny a vztahuje se k období, na které byl úvěr poskytnut. Sama žalobkyně ostatně připustila, že výše úroku pro případ toho, že ke dni splatnosti poslední sjednané splátky nebude úvěr zcela splacen, ve smlouvě sjednána nebyla, když požadovala úrok toliko ve výši obvyklé úrokové sazby bankovních úvěrů uplatňované v měsíci, kdy došlo k uzavření smlouvy, nikoliv ve výši ve smlouvě uvedené zápůjční úrokové sazby, a to s odkazem na § 1802 o. z. Tato argumentace však v daném případě není namístě, neboť citované ustanovení dopadá na situace, kdy je z obsahu závazku sice zjevné, že měly být plněny úroky, žádné však sjednány nebyly. V posuzované smlouvě výše úroku sjednána byla, proto soud uzavřel, že žalobkyni svědčí nárok pouze na zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 4 200 Kč, nikoliv již na úhradu běžícího úroku po dni splatnosti poslední splátky.

27. O nákladech řízení soud rozhodl podle Předmětem řízení bylo zaplacení částky v celkové výši 54 828,83 Kč (nárokovaný dluh ze smlouvy ve výši 46 402,20 Kč + požadovaný smluvní úrok kapitalizovaný ke dni vydání rozsudku ve výši 4 668,49 Kč a požadovaný zákonný úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni vydání rozsudku ve výši 3 758,14 Kč). Žalobkyně byla úspěšná co do částky 30 908,14 Kč (jistina 27 150 Kč + zákonný úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni vydání rozsudku 3 758,14 Kč), naopak co do částky 23 920,69 Kč byla žaloba zamítnuta (jistina pohledávky 19 252,20 Kč + kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 4 668,49 Kč) a v tomto rozsahu měl procesní úspěch žalovaný. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků ve věci tak činí 56 % ku 44 % ve prospěch žalobkyně. Té proto dle shora citovaného ustanovení svědčí právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 12 % (56 % - 44 % = 12 %).

28. Účelně vynaložené náklady řízení žalobkyně sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 321 Kč a z nákladů zastoupení žalobkyně ve výši 7 561 Kč Tyto náklady zastoupení tvoří v prvé řadě mimosmluvní odměna advokáta ve výši 4 230 Kč za dva úkony právní služby ve smyslu vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , advokátního tarifu v účinném znění (dále jen„ AT“) učiněné do podání žaloby včetně (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) po 500 Kč dle bodu 3 AT, za jeden úkon právní služby ve smyslu AT učiněný do podání žaloby (jednoduchá výzva k plnění) v poloviční výši 250 Kč a dále za jeden úkon právní služby ve smyslu AT učiněný po podání žaloby (účast zástupce žalobkyně u jednání dne 21. 1. 2021) ve výši 2 980 Kč podle ve spojení s  bodem 5 AT. Dále jsou náklady zastoupení tvořeny třemi paušálními náhradami hotových výdajů po 100 Kč dle AT vztahujícími se ke třem úkonům učiněným do podání žaloby včetně a jednou paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300 Kč podle AT za úkon učiněný po podání žaloby (celkem 600 Kč), náhradou cestovních výdajů ve výši 1 019 Kč za cestu zástupce žalobkyně k jednání soudu osobním vozem tov. zn. BMW 750 s průměrnou spotřebou benzinu 12,63 l /100 km na trase Praha – Svitavy a zpět při ujetých celkem 374 km, kdy sazba základní náhrady za použití vozidla ve výši 4,40 Kč/km byla stanovena dle vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. a cena za pohonné hmoty činila dle předložené účtenky 29,90 Kč, přičemž z celkových cestovních nákladů ve výši 3 058 Kč soud přiznal žalobkyni právo na náhradu pouze 1/3, neboť její zástupce se v daný den účastnil ještě dalších dvou jednání zdejšího soudu (věci vedené pod sp. zn. a ), náhradou za promeškaný čas zástupce žalobkyně cestou k jednání v trvání 12 půlhodin po 100 Kč podle AT (celkem 1 200 Kč, přiznána z výše uvedených důvodů opět pouze 1/3, tj. částka 400 Kč) a náhradou za 21% DPH ze shora uvedených položek ve výši 1 312 Kč (21 % z částky 6 249 Kč) podle Soud tak uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 186 Kč (12 % z celkových nákladů ve výši 9 882 Kč), a to k rukám zástupce žalobkyně ( ).

29. Pro úplnost soud dodává, že při výpočtu výše mimosmluvní odměny zástupce žalobkyně považoval v souladu s § 8 odst. 1 AT za tarifní hodnotu výši vymáhaného peněžitého plnění bez příslušenství, tj. částku 46 402,20 Kč. Podle názoru soudu je třeba při výpočtu výše náhrady nákladů řízení aplikovat ustanovení § 14b AT, neboť v řešené věci byla podána žaloba na ustáleném vzoru uplatňovaném žalobkyní opakovaně ve skutkově a právně obdobných věcech, tj. ve sporech vyplývajících ze smluv o úvěru jejího právního předchůdce, přičemž tarifní hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč. Soudu je z jeho úřední činnosti známo, že naprosto obdobné žaloby podala žalobkyně v loňském roce například v řízeních vedených zdejším soudem pod sp. zn. či , takových žalob však bylo podáno mnohem více. Jednotlivé žaloby se od sebe liší prakticky pouze v osobě žalovaného, v údajích týkajících se data uzavření smluv o úvěru, z nichž žalobkyně své žalobami uplatněné nároky dovozuje, v číslech těchto smluv, výši jednotlivých nároků ze smluv vyplývajících (jistina, úrok, poplatky, smluvní pokuta) a samozřejmě v konkrétních částkách uvedených v petitech jednotlivých žalob. Jinak jsou obsahově i stylisticky zmiňované žaloby naprosto totožné a žalobkyně se jejich prostřednictvím domáhá ve své podstatě totožných nároků vyplývajících z totožného typu smlouvy, byť samozřejmě výše těchto nároků ani osoba žalovaného stejné nejsou. Ve všech zmiňovaných řízeních navíc žalobkyni zastupuje totožný zástupce – JUDr. příjmení. Je tedy zcela evidentní, že na věc dopadá citované ustanovení § 14b AT a že první tři úkony právní služby do podání žaloby včetně nemohly být žalobkyni přiznány v nekrácené výši dle § 7 bodu 5 AT.

30. Soud nepominul argumentaci zástupce žalobkyně vznesenou v jeho závěrečném návrhu, podle níž by na věc nemělo být aplikováno ustanovení § 14b AT, protože řešená věc je skutkové odlišná od dalších sporů, které žalobkyně vede u zdejšího soudu, neboť jí uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty za prodlení žalovaného se splácením úvěru se na rozdíl od jiných sporů posuzuje podle § 168 ve spojení s § 122 ZSÚ. Tuto argumentaci však nelze považovat za přiléhavou. Předně, v době, kdy žalobkyně vyhotovovala žalobu, si zjevně nebyla vědoma toho, že soud v rámci právního posouzení věci bude aplikovat shora citovaná ustanovení. Ustanovení § 14b AT navíc hovoří o tom, že výše odměny advokáta, respektive paušální náhrada jeho hotových výdajů by se u stanovených úkonů právní služby měla poměrně krátit ve skutkově a právně obdobných věcech. To, že soud jeden dílčí žalobou uplatněný nárok posoudil podle jiného zákonného ustanovení, rozhodně neznamená, že by se nejednalo o právně obdobnou věc, a to zvláště za situace, kdy se text žaloby v ničem neliší od dalších žalob podaných žalobkyní v rámci řízení, v nichž se rovněž domáhala nároků z úvěrových smluv uzavřených jejím právním předchůdcem. Zmíněné ustanovení řeší to, jak administrativně a časově náročné je pro daného žalobce sepsání konkrétní žaloby, nikoliv jakým způsobem se po podání žaloby bude vyvíjet řízení před soudem, či zda soud žalobou uplatněný nárok neposoudí podle jiných norem, než jak předpokládal žalobce.

31. O tom, že žalobkyně použila typový vzor žaloby, který používá i v jiných řízeních, svědčí mimo jiné i fakt, že text původní žaloby nekoresponduje s příslušnými ujednáními úvěrové smlouvy, na která odkazuje. Žalobkyně například v žalobě uvedla, že se žalovaný zavázal zaplatit jejímu právnímu předchůdci vedle jistiny úvěru a úroku také poplatek za vyhodnocení a správu úvěru, poplatek za uzavření smlouvy a za sjednání úvěru a inkasní poplatek za hotovostní výběr splátek ve svém bydlišti. Ve smlouvě z 16. 11. 2016 však žádné takové poplatky sjednány nebyly, smlouva obsahovala závazek žalovaného vedle jistiny a úroku uhradit úplatu a administrativní poplatek. Žalobkyně dále v žalobě svůj nárok na zaplacení požadované smluvní pokuty opírala o čl. V. smlouvy, ačkoliv tento nárok byl obsažen v čl. IV. odst. 2 smlouvy. Jakkoliv se uvedené skutečnosti mohou zdát na první pohled nepodstatné, soudu je z jeho úřední činnosti známo, že právní předchůdce žalobkyně používal několik různých znění svých úvěrových smluv, přičemž žalobkyně, byť si toho evidentně sama při vyhotovení žaloby nebyla vědoma, použila žalobní vzor, který souvisel s jiným typem smlouvy jejího právního předchůdce. I z toho je zřejmé, že se zcela jednoznačně jednalo o žalobu podanou na ustáleném vzoru ve smyslu § 14b AT a že žalobkyně v tomto vzoru měnila pouze údaje týkající se data uzavření smlouvy, výše poskytnutého úvěru, celkové dlužné částky a nárokované výše smluvní pokuty.

32. V neposlední řadě je třeba vysvětlit, proč soud nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení souvisejících s vyhotovením přípisů, které byly soudu doručeny dne 16. 10. 2020, respektive 19. 12. 2020, a jejichž prostřednictvím jednak zpřesnila a doplnila svá žalobní tvrzení, jednak žalobu rozšířila o nárok na běžící smluvní úrok z úvěru. Rozšíření žaloby sice samozřejmě představuje dispoziční úkon, který je zcela v gesci žalobkyně, neboť ta je oprávněna disponovat předmětem řízení dle svého uvážení, na stranu druhou je její odpovědností, pokud svůj nárok zažalovala v nesprávné výši a musela jeho výši později korigovat právě prostřednictvím rozšíření žaloby. Účelnost nákladů spojených s vyhotovením obou přípisů nemůže odůvodnit ani fakt, že prostřednictvím prvního z nich žalobkyně upřesnila jednotlivá žalobní tvrzení, neboť již žaloba ve věci má obsahovat veškeré skutečnosti podstatné pro rozhodnutí soudu ve věci, a pokud žalobkyně některá tvrzení uvádí teprve dodatečně, pak nemůže požadovat po žalovaném, aby jí hradil náklady s tím spojené. Z těchto důvodů proto soud posoudil účtované náklady související s předmětnými přípisy jako neúčelné a jejich náhradu žalobkyni nepřiznal.

33. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností soud stanovil v souladu s  na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích, a to prostřednictvím Okresního soudu ve Svitavách.

Nebude-li tímto rozsudkem uložená povinnost splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nucený výkon rozhodnutí.