Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 C 200/2020-61

Okresní soud v Benešově rozhodl samosoudkyní Mgr. Štěpánkou Brožovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně

zastoupená advokátkou údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 5 524,50 Kč s příslušenstvím,

takto:

I. Žaloba, o zaplacení částky ve výši 5 524,50 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 704,70 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 3 683 Kč od 18. 5. 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit ČR – Okresnímu soudu v Benešově doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 600 Kč, a to do 15 dnů od doručení tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žaloba, o zaplacení částky ve výši 5 524,50 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 704,70 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 3 683 Kč od 18. 5. 2020 do zaplacení, se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit ČR – Okresnímu soudu v Benešově doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 600 Kč, a to do 15 dnů od doručení tohoto rozsudku. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Dne 17. 5. 2020 podala žalobkyně k Obvodnímu soudu pro Prahu 10 žalobu proti žalovanému o zaplacení částky 5 524,50 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedla, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 18. 1. 2018 elektronickou cestou prostřednictvím internetových stránek žalobkyně www.orangefinance.cz smlouvu o úvěru č. 306968, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 3 683 Kč, a to dne 18. 1. 2018 převodem na účet č. bankovní účet. Žalovaný se zavázal uhradit úvěr v poskytnuté výši do dne 15. 2. 2018. Dlužná částka se skládá z nesplacené jistiny úvěru ve výši 3 683 Kč a z poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 0 Kč. Podle čl. IX.1.a. smlouvy o úvěru vznikl žalobkyni v důsledku prodlení žalovaného nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně

z částky 3 683 Kč od 16. 2. 2018 do 30. 6. 2019 v celkové výši 1 841,50 Kč. Žalovaný úvěr, poplatek za poskytnutí úvěru ani smluvní pokutu ve stanovené době neuhradil. Žalobkyně žalovaného elektronicky prostřednictvím e-mailu k úhradě dluhu upomenula. Žalovaný však přes upomínky dosud dluh žalobkyni nezaplatil, a to ani přes předžalobní upomínku zástupce žalobkyně.

2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 6. 2020, č.j. -13, vyslovil svou místní nepříslušnost a danou věc postoupil Okresnímu soudu v Benešově jako soudu místně příslušnému.

3. Obvodní soud pro Prahu 10 ve věci vydal dne 27. 5. 2020 pod sp.zn. EPR 117558/2020 elektronický platební rozkaz, proti kterému žalovaný podal včas odpor. V odůvodnění uvedl, že si půjčil 4 000 Kč na začátku roku 2018. Jistinu splatil ve dvou splátkách, a to 22. 3. 2018 v částce 200 Kč a 27. 3. 2018 v částce 3 800 Kč. Obě částky zaslal na účet žalobkyně. Ve svém podání upřesnil, že druhou splátku za něj platila jeho dcera. Dále při ústním jednání sdělil, že se zaplacením dlužné částky nesouhlasí a v návrhu není nikde uvedeno, že postupně hradil.

4. Soud z provedených důkazů vzal za prokázané, že žalobkyně v rámci své obchodní činnosti poskytuje úvěrové služby (z výpisu z obchodního rejstříku). Prostřednictvím webových stránek žalobkyně strany uzavřely dne 18. 1. 2018 smlouvu o úvěru č. 306968, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 4 000 Kč. Ve smlouvě si strany pro případ prodlení žalovaného s úhradou dluhu sjednaly smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně. Žalovaný se dle podmínek úvěru zavázal uhradit úvěr do 15. 2. 2018 spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 0 Kč. Žalovaný nedodržel sjednané datum splatnosti úvěru, a byť byl k úhradě dluhu vyzván písemně dopisem i e-mailem prostřednictvím právního zástupce žalobkyně, neuhradil dluh ani dodatečně (z výzvy k úhradě dluhu, z e-mailové výzvy). Žalovaný uhradil částku 200 Kč a částku 3 800 Kč (z potvrzení o provedení platby a z výpisu běžného účtu za období od 1. 3. 2018 až 31. 3. 2018).

5. Při právním posouzení věci soud postupoval dle , (dále jen „ “), dle něhož se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dále soud na danou věc aplikoval ustanovení , o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Podle ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

6. Podle § 588 o. z soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

7. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Podle § 1958 odst. 2 o. z., neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

9. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení pak stanoví

10. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru podepsaná mezi žalobkyní a žalovaným dne 18. 1. 2018 je neplatná, neboť při jejím uzavření nebyla v rozporu s ustanovením § 86 aplikovatelného ZoSÚ řádně zkoumána otázka schopnosti žalovaného daný úvěr splatit, resp. žalobkyně neprokázala, že úvěruschopnost žalovaného zkoumala, v žalobě toto ani nijak netvrdila.

11. Po provedeném dokazování, kdy soud provedené důkazy hodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, dospěl k závěru, že smlouva o úvěru č. 306968 mezi žalobkyní a žalovaným ze dne 18. 1. 2018 je podle § 87 odst. 1 ZoSÚ absolutně neplatná, neboť před jejím uzavřením nebyla v rozporu s ustanovením § 86 ZoSÚ žalobkyní jako věřitelem řádně zkoumána otázka schopnosti žalovaného jako dlužníka daný úvěr splatit, resp. žalobkyně neprokázala, že úvěruschopnost žalovaného řádně a s odbornou péčí zkoumala. K otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvádí, že řádně zhodnotila informace požadované

a získané od žalovaného před uzavřením smlouvy. Žalobkyně se k ústnímu jednání nedostavila a zbavila se své možnosti a svého práva obdržet od soudu náležité poučení dle , (dále jen „ “), v jakém směru má svá tvrzení doplnit o právně relevantní důkazy. V podrobnostech pak soud pouze doplňuje, že žalobkyně k finanční situaci žalovaného nedoložila žádné listinné důkazy a současně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , (PR 21/ 2018 s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle , o životním a existenčním minimu,

a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. ), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven anebo nikoli. Závěr o absolutní neplatnosti se opírá mimo jiné o výše citovaný nález Ústavního soudu, dle něhož se jedná požadavek, na němž je nutné bez výhrady trvat s tím, že je nerozhodné, zda je stanoven v právním předpise či nikoliv. Prostý gramatický výklad dovozující pouhou relativní neplatnost uzavřené smlouvy by znamenal jednak popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak by vedl k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. Uvedené přitom potvrzuje i důvodová zpráva k ZoSÚ, v níž je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ (s ) tanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány i ve shora citované judikatuře. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 o. z.).

12. V této souvislosti nelze odhlédnout též od evropského práva, konkrétně od článku 8 směrnice č. 2008 /48/, který ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Výklad předmětného ustanovení , stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.

13. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o úvěru ve smyslu shora uvedených ustanovení a citované judikatury absolutně neplatnou dle § 588 o. z. z důvodu neprokázání řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, zabýval se dále soud posouzením věci podle § 2991 o. z., zda u žalovaného nedošlo k bezdůvodnému obohacení. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 4 000 Kč dne 18. 1. 2018, přičemž žalovaný zaplatil žalobkyni 200 Kč a 3 800 Kč, jak rovněž vyplynulo z obsahu spisu. Žalovaný tak poskytnuté peněžní prostředky již vrátil a k bezdůvodnému obohacení tak u něj nedošlo. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl.

14. Dále soud rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Benešově, doplatek soudního poplatku ve výši 600 Kč, neboť žalobkyně uhradila za návrh na zahájení řízení pouze částku 400 Kč, přičemž výše soudního poplatku je stanovena částkou 1 000 Kč podle Položky č. 1 odst. 1 písm. a) Sazebníku soudních poplatků. Z tohoto důvodu jí byla uložena povinnost uhradit doplatek ve výši 600 Kč, a to do 15 dnů od doručení tohoto rozsudku.

15. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, jelikož procesně úspěšnějšímu žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné podle /2

Nebude-li rozhodnutí plněno dobrovolně, lze podat návrh na výkon rozhodnutí podle části šesté nebo návrh na nařízení soudní exekuce a pověření soudního exekutora podle (exekučního řádu).