Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
7 C 105/2020-52
Okresní soud v Chomutově rozhodl soudkyní JUDr. Nikolou Reifovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
se sídlem adresa žalobkyně,
právně zastoupené údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
hlášen na adrese adresa žalovaného,
o zaplacení 9 204 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni 5 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 16. 10. 2019 až do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se ohledně zaplacení 4 204 Kč, dále úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 204 Kč od 1. 8. 2019 do 15. 10. 2019, a dále úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 204 Kč od 16. 10. 2019 do zaplacení, zamítá.
III. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 98 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni 5 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 16. 10. 2019 až do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se ohledně zaplacení 4 204 Kč, dále úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 204 Kč od 1. 8. 2019 do 15. 10. 2019, a dále úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 204 Kč od 16. 10. 2019 do zaplacení, zamítá. III. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 98 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobou ze dne datum, doplněnou podáním ze dne 13. 1. 2021 a 22. 2. 2021, se žalobkyně na žalovaném domáhá zaplacení částky 9 204 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o revolvingovém úvěru číslo ze dne datum. Na základě žádosti o spotřebitelský úvěr žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 5 000 Kč. Peněžní prostředky byly žalovanému poskytnuty bankovním převodem na účet č. bankovní účet. Žalovaný byl dle smlouvy povinen do konce každého kalendářního měsíce uhradit minimální splátku úvěru, která činila 1/5 částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce, nejméně však výše minimální splátky činila 300 Kč. Dle smlouvy byl žalovaný povinen uhradit poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 % z čerpané jistiny úvěru, tedy celkem 1 000 Kč. Žalovaný byl dále povinen zaplatit z peněžních prostředků, které mu byly žalobkyní poskytnuty, úrok ve sjednané celkové výši 20 % měsíčně, a to za dobu od prvního dne druhého měsíce následujícího po kalendářním měsíci, v němž došlo k čerpání peněžních prostředků, až do jejich vrácení. V případě prodlení žalovaného se splácením dluhu či jeho části, byl žalovaný povinen hradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 121 Kč za každý započatý kalendářní měsíc prodlení. Smluvní pokuta v daném případě činí 363 Kč. Žalobkyně od žalovaného obdržela celkem 0 Kč. Žalovaný poskytnutý úvěr řádně a včas nesplácel, a je tudíž od 1. 8. 2019 v prodlení. Žalovaný dluh nevyrovnal i přes zaslání předžalobní upomínky žalobkyní, a to dne 9. 10. 2019. Žalobkyně v podání došlém soudu dne 13. 1. 2021 zevrubně popsala, že posuzovala úvěruschopnost žalovaného zejména po nahlédnutí do veřejně přístupných rejstříků, seznamů a evidencí vedených státními orgány, dále byla úvěruschopnost žalovaného posuzována dle údajů, které žalovaný uvedl v žádosti o úvěru. Výši příjmů si žalobkyně ověřila z výplatní pásky žalovaného. Vzhledem k tomu, že skutečné výdaje lze ověřit jen obtížně, ověřovala je žalobkyně s využitím průměrných nákladů průměrného klienta, kdy tento postup potvrzuje i odborná literatura. Žalobkyně shledala, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet a že žalovaný je tak schopen splácet pravidelné splátky úvěru. Dále žalobkyně ve vyjádření uvedla, že smlouva byla mezi stranami podepsána elektronicky a podrobně se ve vyjádření zabývala uzavřením předmětné smlouvy o revolvingovém úvěru. Ve vyjádření zaslaném soudu dne 22. 2. 2021 žalobkyně opětovně zevrubně zopakovala žalobní tvrzení.
2. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil.
3. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila, žalovaný se, ač řádně a včas předvolán (fikcí na adresu trvalého pobytu shora), k jednání soudu nedostavil. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř. o.s.ř. “) věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků řízení.
4. Z předžalobní výzvy ze dne 8. 10. 2019 a připojeného podacího archu je zřejmé, že právní zástupce žalobkyně žalovaného před podáním žaloby vyzval k plnění dluhu ze smlouvy o revolvingovém úvěru číslo ze dne datum s výstrahou jeho soudního vymáhání, přičemž tato výzva byla žalovanému před podáním žaloby odeslána dne 9. 10. 2019. Žalobkyně rovněž předložila výpis z běžného účtu ze dne datum, z něhož vyplývá, že z účtu právnická osoba byla dne datum odeslána částka 3 000 Kč na účet bankovní účet a téhož dne byla poté odeslána na shora uvedený účet částka 2 000 Kč. Žalobkyně rovněž předložila smlouvu o revolvingovém úvěru číslo ze dne datum, kdy tato smlouva není ze strany žalovaného podepsána. Ze shora uvedené smlouvy vyplývá, že žalobkyně disponuje osobními údaji o žalovaném. Dále žalobkyně předložila Smlouvu o uživatelském účtu ze dne datum rovněž s absentujícím podpisem žalovaného. Z žádosti žalovaného ze dne datum o poskytnutí úvěru vyplývá, že žalovaný uvedl, že jeho čistý měsíční příjem činí 24 000 Kč, bydlí v nájmu, kdy náklady na bydlení jsou nulové, náklady na obživu jsou taktéž nulové a ostatní náklady činí 12 000 Kč. Z výplatní pásky žalovaného za měsíc leden 2019 bylo zjištěno, že jeho čistý měsíční příjem činil 28 000 Kč, z výplatní pásky za měsíc březen 2019 vyplývá, že čistá mzda žalovaného činila 20 000 Kč. Z výpisu k revolvingovému úvěru číslo ze dne 10. 7. 2019 vystaveného na jméno žalovaného vyplývá, že celková částka k úhradě činí 4 108 Kč. Z výpisu k revolvingovému úvěru číslo ze dne 12. 8. 2019 vystaveného na jméno žalovaného vyplývá, že celková částka k úhradě činí 6 022 Kč. Z výpisu k revolvingovému úvěru číslo ze dne 10. 5. 2019 vystaveného na jméno žalovaného vyplývá, že celková částka k úhradě činí 1 200 Kč. Z výpisu k revolvingovému úvěru číslo ze dne 10. 6. 2019 vystaveného na jméno žalovaného vyplývá, že celková částka k úhradě činí 2 521 Kč. Z výpisu k revolvingovému úvěru číslo ze dne 11. 9. 2019 vystaveného na jméno žalovaného vyplývá, že celková částka k úhradě činí 7 863 Kč. Žalobkyně rovněž soudu předložila kopii občanského průkazu žalovaného.
1. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Žalovaný uzavřel s žalobkyní úvěrovou smlouvu, jak je shora specifikována, na jejím základě obdržel žalovaný na bankovní účet od žalobkyně celkem 5 000 Kč. Žalobkyni se zavázal vrátit předmět úvěru ve splátkách, jak je shora uvedeno, přičemž žalovaný neuhradil žalobkyni ničeho. Žalobkyně při zkoumání schopnosti žalovaného řádně úvěr splácet vycházela z údajů, které žalovaný uvedl v žádosti o úvěr, dále z doložených výplatních pásek a dále provedla šetření v dostupných registrech. Ze strany žalobkyně byla žalovanému zaslána předžalobní výzva.
2. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , ve znění pozdějších předpisů, (dále jen„ občanský zákoník “), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
3. Dle § 1968 občanského zákoníku , dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
4. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
5. Dle § 2991 odst. 1 , odst. 2 občanského zákoníku , kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
6. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku , neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
7. Dle § 573 občanského zákoníku se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.
8. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
9. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 23. 4. 2020 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že žalobkyně s žalovaným uzavřela dne datum smlouvu o revolvingovém úvěru číslo (dle § 2395 občanského zákoníku ) shora specifikovanou, na jejímž základě žalovaný obdržel celkem 5 000 Kč. Jelikož však soud shledal tuto smlouvu neplatnou, dále se nezabýval jejími ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.
12. Na právní vztah, od něhož žalobkyně odvíjí svůj žalobní nárok, je nutné aplikovat zákon o spotřebitelském úvěru (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o úvěr poskytnutý spotřebiteli. Žalobkyně pak opakovaně argumentovala tím, že se schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabývala v souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Této argumentaci však soud nepřisvědčil. Žalobkyně sice po formální stránce učinila příslušná zkoumání (šetření v registrech, doložení dvou výplatních pásek žalovaného), nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotila. Je zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr. Žalobkyně se při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného zabývala pouze příjmovou částí poměrů žalovaného, a to pouze dvěma doloženými výplatními páskami, aniž by jakkoliv hodnotila komplexnější příjem žalovaného za delší období. Dále žalobkyně zcela pominula výdajovou položku, když vycházela pouze z údajů uvedených žalovaným, že bydlí v nájmu, kdy však náklady na bydlení jsou nulové, stejně tak náklady na obživu, oproti tomu ostatní náklady činí 12 000 Kč, aniž by ovšem bylo jakkoliv blíže specifikováno, o jaké náklady se v tomto případě jedná. Žalobkyně rovněž opomněla opatřit si od žalovaného výpisy z bankovního účtu žalovaného za několik měsíců nazpět, což by jí nepochybně poskytlo věrohodný podklad pro úvahy o majetkových poměrech žalovaného a jeho měsíční bilanci příjmů a výdajů. Z výše uvedeného nelze tedy shledat, že se žalobkyně odpovídajícím způsobem zabývala úvěruschopností žalovaného jako spotřebitele. V tomto ohledu je již pak zcela lhostejno, zda se ze strany žalovaného jednalo o liknavost či akutní řešení zjevné finanční nouze, když bylo povinností žalobkyně jako profesionála, aby se shora uvedeným náležitě a kvalifikovaně zabývala. Soud má tedy za to, že žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí, když při posuzování úvěruschopnosti žalovaného zcela rezignovala na ověření a zhodnocení věrohodnosti výdajů uváděných žalovaným. Žalobkyně se nepozastavila nad zcela nízkou a nijak nedoloženou výší nákladů na bydlení, kdy žalobkyně tyto okolnosti blíže nezkoumala, nezjišťovala a spokojila se se zcela nevěrohodnými a nepravděpodobnými údaji poskytnutými žalovaným. Posouzení úvěruschopnosti směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem nejen na příjmy, ale i na výdaje spotřebitele. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnut spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Vycházeje z popsaných závěrů, nelze než učinit závěr, že ze strany žalobkyně došlo k porušení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č.j. 9 Co 109/2020 – 119).
13. Je pravdou, že zákon o spotřebitelském úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku ). Ostatně k výkladu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru se výslovně vyjádřil Soudní dvůr EU rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 (OPR-Finance s.r.o. v. GK), přičemž dovodil, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplanost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je tedy nutné vykládat tak, že v případě porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost poskytovatelem úvěru nastupuje sankce v podobě absolutní neplatnosti.
14. Jelikož bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně uhradila žalovanému 5 000 Kč, je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno na základě neplatné smlouvy, tedy bez právního důvodu a je tedy povinen takové obohacení žalobkyni vydat (§ 2991 odst. 1 , odst. 2 občanského zákoníku ). Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku ). Co se týče počátku běhu úroků z prodlení, nebylo v řízení prokázáno, kdy žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění, za takovou výzvu je tedy třeba považovat až předžalobní výzvu, která byla žalovanému odeslána dne 9. 10. 2019. Tuto je tak dle § 573 občanského zákoníku třeba považovat za doručenou třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 14. 10. 2019. Bez zbytečného odkladu, tedy nejpozději následujícího dne, měl žalovaný bezdůvodné obohacení žalobkyni vrátit, a protože tak neučinil, octl se ode dne následujícího (16. 10. 2019) v prodlení (§ 1968 občanského zákoníku ). Shora uvedeným závěrům pak odpovídají výroky č. I a II tohoto rozsudku, kdy soud žalobě vyhověl pouze ohledně zaplacení 5 000 Kč s příslušenstvím a ve zbytku žalobního nároku žalobu zamítl.
15. Podle § 151 o.s.ř. o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Žalobkyně byla ve věci pouze částečně úspěšná a má dle § 142 odst. 2 o.s.ř. o.s.ř. právo na poměrnou náhradu nákladů řízení vůči žalované, když zároveň doložil splnění podmínky dané ust. § 142a o.s.ř. o.s.ř. , tedy zaslání předžalobní upomínky. V daném případě náklady spočívají v uhrazeném soudním poplatku ve výši 400 Kč a nákladů na právní zastoupení. V dané věci se jedná o řízení zahájené po 1. 7. 2014, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, v němž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč a v němž byla žalobci přiznána náhrada nákladů řízení. Žalobkyni tedy dle § 14b odst. 1 bod 1 . advokátního tarifu náleží odměna ve výši 200 Kč za jeden úkon právní služby a dle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu paušální náhrada výdajů ve výši 100 Kč za jeden úkon. Advokát v daném případě vykonal tři takové úkony (příprava a převzetí zastoupení a dvě písemná podání ve věci samé – žaloba a předžalobní výzva) a náleží mu tak odměna a náhrady v celkové výši 900 Kč (3 x 200 + 3 x 100). Náklady řízení na straně žalobce dále tvoří DPH v sazbě 21 %, když dle § 137 odst. 3 o.s.ř. o.s.ř. má advokát rovněž právo na náhradu DPH, v daném případě tedy ve výši 189 Kč Celkem tedy náklady řízení na straně žalobkyně při součtu výše uvedených částek činí 1 489 Kč (400 + 900 + 189). Žalobkyně byla úspěšná ohledně zaplacení 5 000 Kč s úroky z prodlení, jak jsou výše specifikovány, v kapitalizované výši k datu vyhlášení rozsudku činí jistina s příslušenstvím na její straně celkem 5 691,78 Kč, žalovaný byl úspěšný ohledně zaplacení 4 204 Kč s příslušenstvím, v kapitalizované výši k datu vyhlášení rozsudku činí jistina s příslušenstvím na jeho straně celkem 4 977,28 Kč. Z celkového předmětu řízení ve výši 10 669,06 Kč tak představuje úspěch žalobkyně 53,3 %, úspěch žalovaného 46,7 %. Při odečtení úspěchu od neúspěchu vychází, že žalobkyně má právo na úhradu 6,6 % svých nákladů, z částky 1 489 Kč tedy ve výši 98 Kč.
16. Lhůta k plnění ve výroku ve věci samé i ve výroku o nákladech řízení byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na výkon rozhodnutí.