Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
6 C 97/2020-48
Okresní soud v Berouně, sídlem adresa, Česká republika, rozhodl samosoudkyní Mgr. Markétou Lanzovou ve věci
žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení částky 5.560 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 1.120 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1.120 Kč ode dne 8. 5. 2020 až do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v rozsahu, jímž se žalobce domáhal proti žalované zaplacení částky 4.440 Kč spolu s úrokem ve výši 2.279,59 Kč a ve výši 23,72 % ročně z částky 4.281,86 Kč ode dne 30. 11. 2019 do zaplacení a dále spolu s úrokem z prodlení ve výši 766,93 Kč a ve výši 8,05 % ročně z částky 4, 281,86 Kč ode dne 30. 11. 2019 do 7. 5. 2020 a z částky 4.440 Kč ode dne 8. 5. 2020 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 1.120 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1.120 Kč ode dne 8. 5. 2020 až do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v rozsahu, jímž se žalobce domáhal proti žalované zaplacení částky 4.440 Kč spolu s úrokem ve výši 2.279,59 Kč a ve výši 23,72 % ročně z částky 4.281,86 Kč ode dne 30. 11. 2019 do zaplacení a dále spolu s úrokem z prodlení ve výši 766,93 Kč a ve výši 8,05 % ročně z částky 4, 281,86 Kč ode dne 30. 11. 2019 do 7. 5. 2020 a z částky 4.440 Kč ode dne 8. 5. 2020 do zaplacení, zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobou doručenou soudu dne 23. 7. 2020 se žalobce domáhal proti žalované zaplacení celkové částky 5.560 Kč s příslušenstvím z titulu nesplacené zápůjčky na základě smlouvy o (zá) půjčce číslo ze dne 2. 8. 2016, uzavřené mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobce, právnická osoba anonymizována tři slova, IČO, ulice a číslo, obec a číslo - obec. Tvrdil, že na základě uvedené smlouvy, jejíž nedílnou součástí byly příslušné smluvní podmínky vytištěné na další straně smlouvy, výše uvedený právní předchůdce žalobce (resp. jeho právní předchůdce v důsledku pozdější fúze sloučením ze dne 30. 9. 2016) poskytl téhož dne žalované po řádném posouzení její úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů) s odbornou péčí na základě informací vyžádaných si a doložených od žalované k jejím rodinným, majetkovým, pracovním a jiným poměrům (následně ověřeným oproti dokladům vyžádaným od žalované a vyhodnoceným skóringovým modelem věřitele) ještě před uzavřením samotné smlouvy peněžní prostředky v hotovosti ve výši 6.000 Kč, což žalovaná potvrdila podpisem smlouvy. Na jejím základě se pak žalovaná zavázala uhradit věřiteli v souvislosti s poskytnutou zápůjčkou částku 840 Kč, představující úrok za zapůjčený peněžitý obnos za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy (úroková sazba 23,72 % ročně dle čl. 1 Podmínek), dále odměnu za administrativní činnost ve výši 1.200 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 2.400 Kč. Celkovou částku pak měla uhradit v 58 týdenních splátkách po 180 Kč do data 12. 9. 2017. Jelikož však tomuto svému závazku nedostála, neboť nehradila sjednané splátky řádně a včas (celkem uhradila 4.880 Kč, jež věřitel započetl na jistinu částkou 1.718,14 Kč, na úrok ve výši 840 Kč a na poplatky částkami 1.200 Kč a 1.121,86 Kč), porušila tím své smluvní závazky. Smlouvou ze dne 29. 11. 2019 pak byla předmětná pohledávka za žalovanou se všemi právy s ní spojenými včetně příslušenství postoupena žalobci, o čemž byla žalovaná písemně vyrozuměna. K tomuto datu tedy dluh činil 5.560 Kč, k nimž žalobce dále účtuje příslušenství, a to úrok a zákonný úrok z prodlení. Dluh tedy sestával z neuhrazeného zůstatku jistiny ve výši 4.281,86 Kč a ze zbývající části poplatku za hotovostní inkaso splátek v částce 1.278,14 Kč. K tomu pak žalobce doúčtoval úrok kapitalizovaný sazbou 23,72 % ročně z dlužného zůstatku jistiny za období ode dne 13. 9. 2017 do 29. 11. 2019 částkou 2.279,59 Kč a dále jdoucí v téže sazbě z dlužné jistiny ode dne 30. 11. 2019 až do zaplacení, jakož i zákonný úrok z prodlení, a to jednak kapitalizovaný částkou 766,93 Kč z dlužné jistiny ode dne 20. 9. 2017 (od marného uplynutí týdenní lhůty po splatnosti poslední sjednané splátky) do 29. 11. 2019, jednak jdoucí opět z dlužné jistiny ode dne 30. 11. 2019 do zaplacení. Jelikož žalovaná nereagovala ani na zaslanou předžalobní výzvu a svůj dluh doposud neuhradila, domáhal se žalobce svých nároků soudní cestou.
2. V průběhu řízení pak žalobce k výzvě soudu doplnil, že jeho právní předchůdce splnil svou zákonnou povinnost a s odbornou péčí posoudil úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy o zápůjčce na základě informací vyžádaných od žalované, které následně ověřil oproti žalovanou předloženým dokladům – důchodovému výměru, pracovní smlouvě a smlouvě nájemní. Takto získané informace pak byly zaznamenány do zákaznické karty žalované. Žalovaná současně ve smlouvě prohlásila, že jí poskytnuté údaje jsou úplné, přesné a pravdivé. Žalovaná byla tedy v době sjednání zápůjčky zaměstnána na hlavní pracovní poměr jako poštovní doručovatelka u zaměstnavatele Česká pošta, s.p., s příjmem 12.000 Kč měsíčně, k němuž dále pobírala invalidní důchod ve výši 6.022 Kč. Neměla žádnou vyživovací povinnost ani žádné jiné závazky z titulu zápůjčky či úvěru z kreditní karty. O pravdivosti těchto tvrzení pak věřitel poté, co si prověřil žalovanou též v insolvenčním rejstříku, neměl důvod pochybovat, a dospěl proto k závěru, že úvěruschopnost žalované je dostatečná. K požadovaným úrokům pak doplnil, že právo na jejich úhradu ve sjednané úrokové sazbě z dlužné jistiny až do zaplacení vyplývá z ujednání v článku 1.2 a 9.7 smluvních podmínek, kdy v důsledku prodlení žalované s úhradou více než jedné splátky současně nebyly splněny podmínky pro prodloužení účinnosti smlouvy, a tedy ani pro uplatnění ujednání v článku 1.2 podmínek.
3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
4. Jelikož se zástupce žalobce ani žalovaná k jednání soudu nedostavili (přičemž žalobce prostřednictvím svého zástupce svou neúčast na jednání omluvil), soud věc ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti.
Soud ve věci provedl dokazování předloženými listinami, jakož i dalšími podklady, které si sám opatřil v rámci své úřední činnosti, a to smlouvou o půjčce ze dne 2. 8. 2016 včetně příslušných smluvních podmínek a výpisu právního předchůdce žalobce z obchodního rejstříku, dále kartou zákazníka – hodnocením bonity/žádostí o úvěr ze dne 1. 8. 2016, přehledem plateb, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 včetně relevantní části seznamu postupovaných pohledávek, výpisem žalobce z obchodního rejstřík, oznámením o postoupení pohledávky spolu s informací o zpracování osobních údajů ze dne 29. 11. 2019 a s poštovním podacím lístkem, předžalobní výzvou k plnění ze dne 30. 4. 2020 včetně poštovního podacího lístku, jakož i výpisy z informačního systému zdejšího soudu ve věcech žalované jako povinné, a to ke sp. zn. spisová značka ve spojení s exekučním návrhem a exekučním titulem – elektronickým platebním rozkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 5. 2017 číslo jednací, ke sp. zn. spisová značka spolz s exekučním návrhem a exekučním titulem – rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 17. 9. 2015 č.j. 3 C 148/2015-20 a ke sp. zn. spisová značka včetně exekučního návrhu a exekučního titulu – rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 31. 7. 2015 č.j. číslo jednací.
5. Na podkladě provedených listinných důkazů následně soud dospěl k závěru o skutkovém stavu věci, podle něhož právní předchůdce žalobce příjmení jméno příjmení, anonymizováno, IČO, obec a číslo, anonymizována dvě slova číslo, poskytl žalované na základě uzavřené smlouvy o zápůjčce ze dne 2. 8. 2016, obsahující též ujednání o smluvních podmínkách, v hotovosti částku 6.000 Kč. Žalovaná se pak zavázala uhradit věřiteli poskytnuté prostředky spolu se sjednaným úrokem s pevnou výpůjční úrokovou sazbou ve výši 23,72 % ročně pro celou sjednanou dobu trvání smlouvy a ve smlouvě výslovně vypočteným na částku 840 Kč, s poplatky za administrativní činnost a za hotovostní inkaso splátek v částkách 1.200 Kč a 2, 400 Kč (celkem 10.440 Kč) ve sjednaných 58 splátkách po 180 Kč týdně (každých sedm dnů). Při sjednávání smlouvy právní předchůdce žalobce vycházel z údajů o poměrech žalované, která v zákaznické kartě uvedla, že je rozvedená, nemá žádné vyživovací povinnosti a žije v nájmu ve společné domácnosti s partnerem. Její příjem ze zaměstnání (pracovní poměr na dobu určitou do 31. 12. 2016) činil 12.000 Kč čistého měsíčně, k němuž dále pobírala invalidní důchod ve výši 6.022 Kč (dokládáno pracovní smlouvou a důchodovým výměrem), výdaje pak celkem 9.520 Kč, z toho nájem 2.520 Kč, domácnost 5.000 Kč a splátky závazků – exekuce 2.000 Kč (doložena pouze nájemní smlouva) – podklady k příjmům a výdajům nebyly žalobcem k zákaznické kartě přiloženy s tím, že jimi nedisponuje. Žalovaná pak výslovně uvedla, že nemá jiné závazky z titulu půjček či úvěrů sjednaných ať již s právním předchůdcem žalobce či s jinými věřiteli, a to přesto, že v samotné zákaznické kartě uvedla, že hradí exekuci, a dle zjištění soudu již v době uzavření předmětné smlouvy dlužila třem jiným věřitelům na základě smluv o úvěru (napůjčovala si cca 90.000 Kč, které byla povinna splácet spolu s příslušenstvím), přičemž již ve dvou případech byly tyto nároky přiznány soudním rozhodnutím. Uvedené pohledávky pak byly následně postoupeny novým věřitelům a soudně, resp. exekučně vymáhány v důsledku jejich nesplácení ze strany žalované. Za dobu od čerpání zapůjčeného obnosu v den podpisu smlouvy pak žalovaná uhradila celkem 4.880 Kč. Protože sjednané splátky nehradila řádně a včas (poslední úhrada evidována k datu 16. 10. 2017 v částce 620 Kč), dostala se se svým peněžitým závazkem do prodlení. Následně pak zapůjčitel dne 29. 11. 2019 postoupil tuto svou pohledávku za žalovanou žalobci, o čemž žalovanou vyrozuměl. Žalovaná svůj závazek zcela neuhradila ani na základě zaslané předžalobní upomínky se stanovenou lhůtou k plnění do data 7. 5. 2020, a je tedy se splněním svého peněžitého závazku vůči žalobci jakožto právnímu nástupci původního věřitele v prodlení.
6. Podle ustanovení § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle ustanovení § 2392 odst. 1 citovaného zákona lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky.
7. Ve smyslu ustanovení § 1879 občanského zákoníku může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Dle ustanovení § 1880 tohoto zákona nabývá postupník postoupením pohledávky také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.
8. Podle čl. 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále jen„ Směrnice“) členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle čl. 23 Směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.
9. Podle ustanovení § 1 věta druhá a § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem nebo zprostředkovatelem. Věřitel je povinen před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
10. Podle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
11. Ve smyslu ustanovení § 2991 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle ustanovení § 2993 věta prvá tohoto zákona plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.
12. Dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným nařízením je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
13. V daném případě soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti, neboť mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou nedošlo k platnému uzavření smlouvy o zápůjčce. Důvody této neplatnosti soud shledává ve zjištění, že právní předchůdce žalobce jakožto zapůjčitel, tedy subjekt poskytující spotřebitelský úvěr ve smyslu shora citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, nedostál své zákonné povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalované, tj. její schopnost splatit poskytnuté prostředky, s odbornou péčí, když vycházel pouze z – dle názoru soudu značně neúplných – údajů o výši příjmů a především výdajů žalované jakožto žadatele o spotřebitelský úvěr, aniž by je dostatečně zhodnotil a důkladně prověřil. Výdaje žalované pak byly zjišťovány, resp. prověřovány velice okrajově, pokud vůbec, a to zejména s přihlédnutím ke zjištění, že žalovaná měla pracovní poměr sjednaný na dobu určitou, a to pouze do konce roku 2016 (smlouva uzavřena počátkem srpna téhož roku), tudíž by mělo věřitele zajímat, zda má žalovaná dostatečné zdroje ke splácení zapůjčených prostředků po sjednanou dobu trvání zápůjčky. Dále nebylo nijak doloženo tvrzení žalované o tom, že exekučně hradí částku 2.000 Kč měsíčně na jiný závazek, ač přitom uvedla, že jinde z titulu úvěru či zápůjčky nedluží (není tedy zřejmé, o jaký závazek se tak mělo jednat a pro jakou celkovou částku byla exekuce vedena). Rovněž tak i náklady na bydlení byly uvedeny v naprosto minimální výši, a byť byly doloženy nájemní smlouvou, naprosto neodpovídají běžné výši nájemného (a zjevně nezahrnují ani služby spojené s bydlením). Další příjem domácnosti žalované, která měla žít ve společné domácnosti s partnerem, rovněž nebyl nijak zjišťován. Z těchto podkladů tedy nelze získat úplný (pokud vůbec nějaký) obraz o aktuální finanční situaci žalované v době sjednání zápůjčky. Jedná se tak o údaje přinejmenším vzbuzující pochybnosti, které bylo nanejvýše vhodné objasnit a doložit. Pro účely prověření zejména výdajové složky poměrů žalované a zdrojů financování splátek po uplynutí sjednané doby jejího pracovního poměru si však věřitel vyžádal informace pouze z insolvenčního rejstříku a nikoliv též z dostupných registrů, ať se již jedná o SOLUS, bankovní či nebankovní registr klientských informací, či o centrální evidenci exekucí, natož výpis z bankovního účtu žalované k doložení jejích pravidelných výdajů a celkové finanční situaci, tudíž nijak nezjišťoval, zda skutečně nemá jiné dluhy, které by musela splácet či které by již byly po splatnosti a byly vůči ní vymáhány (jak nakonec bylo soudem zjištěno). Lze tedy vycházet z toho, že skutečné poměry žalované nebyly nijak blíže zjišťovány a ověřovány. Soud zdůrazňuje, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která má vést k tomu, aby nespoléhal pouze na údaje uváděné žadatelem o spotřebitelský úvěr (bez ohledu na jeho prohlášení, že se jedná o údaje pravdivé a úplné, neboť primárním zájmem žadatele je úvěr získat, a to zpravidla„ za každou cenu“, čemuž by uvedení a doložení jeho skutečných poměrů zpravidla neprospělo; jinak by o úvěr nemusel žádat, pokud by disponoval dostatkem vlastních volných prostředků), ale tyto též důkladně prověřil a následně zhodnotil ve vztahu k dokládaným příjmům a celkové situaci dlužníka (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 As 30/2015). Soud proto dospěl k jedinému možnému závěru, a to že u žalované byly a jsou důvodné pochybnosti o její schopnosti poskytnutou zápůjčku řádně splácet a naopak že žalovaná byla značně zadlužena a své závazky již nezvládala splácet. Důsledkem výše uvedeného nedostatečného postupu právního předchůdce žalobce a nesplnění jeho zákonné povinnosti je proto ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a § 588 občanského zákoníku neplatnost předmětné smlouvy o zápůjčce, a to absolutní s ohledem potřeby ochrany nejen úvěru neschopného spotřebitele, ale i samotného poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezpochyby je, aby byl úvěr řádně splácen (k této problematice viz např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 1/10, III. ÚS 4129/18 či I. ÚS 523/07).
14. Žalobce, který je v dané věci aktivně legitimován v důsledku postoupení pohledávky za žalovanou, pak soudu nenabídl jiná tvrzení ani důkazy, které by mohly vést k jiným než shora uvedeným závěrům, kdy i přes výzvu soudu setrval na svém stanovisku, že ke splnění povinnosti k posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí postačovalo prohlášení žalované ve smlouvě o zápůjčce o tom, že tak zapůjčitel učinil na podkladě informací uvedených v zákaznické kartě, a ve smluvních podmínkách o tom, že tyto údaje jsou úplné, přesné a pravdivé.
15. Soud tedy posoudil vymáhanou pohledávku jako nárok z bezdůvodného obohacení, kdy právní předchůdce žalobce poskytl žalované peněžité plnění na základě neplatného právního jednání, a to poskytnutím hotovosti ve výši 6.000 Kč. Žalovaná je tak v souladu se shora citovaným ustanovením § 2991 občanského zákoníku povinna toto plnění vydat, přičemž soud vycházel ze zjištění, že žalovaná takto již původnímu věřiteli uhradila celkovou částku 4.880 Kč. K úhradě tak nadále zbývá částka 1.120 Kč (tj. plnění poskytnuté původním věřitelem žalované ve výši 6.000 Kč, ponížené o již žalovanou uhrazenou částku 4.880 Kč, přičemž z tohoto titulu bylo žalováno 5.560 Kč). Žalovaná se potom k žalobě nevyjádřila a neuvedla na svou obranu žádné skutečnosti, jimiž by žalovaný nárok jakkoliv zpochybnila (např. tvrzením o jiné výši dlužné částky či o jejím úplném splacení). Soud jí proto výrokem I. tohoto rozsudku uložil povinnost zaplatit žalobci jakožto právnímu nástupci původního věřitele na základě postoupení pohledávky uvedenou částku 1.120 Kč, a to spolu s úrokem z prodlení z této částky, nepřevyšujícím zákonnou sazbu tohoto příslušenství (v souladu se žalobou), jdoucím ode dne 8. 5. 2020 až do zaplacení, tedy ode dne následujícího po marném uplynutí lhůty k úhradě stanovené v předžalobní upomínce žalobce (čas plnění stanovený dle výzvy věřitele ve smyslu § 1958 občanského zákoníku), jež byla žalované zaslána doporučenou poštovní zásilkou (a doručena v souladu s § 573 občanského zákoníku, tedy na základě zákonné domněnky doby dojití třetí pracovní den po odeslání) až do doby, kdy bude dlužná částka zaplacena. Třídenní lhůta k plnění ve výroku I. pak byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., neboť soud neshledal podmínky pro její prodloužení ani pro uložení peněžitého plnění ve splátkách.
16. Ve zbývajícím rozsahu, tedy co do zaplacení částky 4.440 Kč, představující rozdíl mezi zažalovanou částkou 5.560 Kč a přiznaným nárokem ve výši 1.120 Kč, spolu s příslušenstvím v podobě zčásti kapitalizovaného úroku (ve výši 2.279,59 Kč a 23,72 % ročně z částky 4.281,86 Kč ode dne 30. 11. 2019 do zaplacení), jakož i 8,05 % ročního úroku z prodlení ve výši 766,93 Kč a dále co do tohoto úroku z prodlení jednak z částky 4.281,86 Kč ode dne 30. 11. 2019 do 7. 5. 2020 (tedy za dobu, kdy žalovaná ještě nebyla v prodlení) a jednak z částky 4.440 Kč (tedy v rozsahu přesahujícím přiznaný nárok) ode dne 8. 5. 2020 do zaplacení, pak soud žalobu výrokem II. tohoto rozsudku zamítl, neboť – jak již bylo uvedeno shora – žalobce má vůči žalované pouze nárok na vydání peněžitého plnění, které jí poskytl a které mu nebylo vráceno, nikoliv však již na žádná další plnění mající svůj základ pouze v samotné neplatné smlouvě, tj. na zaplacení úroku ani poplatků. Pro úplnost pak soud doplňuje, že žaloba by nebyla opodstatněná ani co do požadavku na zaplacení úroku nad rámec úroku pevně sjednaného ve smlouvě částkou 840 Kč, neboť takto nebylo toto příslušenství mezi smluvními stranami (byť neplatně) sjednáno. Ze smluvních podmínek je – oproti názoru žalobce – zřejmé, že smluvní úrok ze zápůjčky byl sjednán pouze pevnou částkou (jako součást celkového poplatku za zápůjčku) a pro tyto účely byl vypočten za použití sazby 23,72 % ročně (pro účely zápůjčky se sjednanou splatností v 58 splátkách). Ani ze smluvních podmínek, upravujících prodloužení účinnosti smlouvy (uzavřené na dobu určitou do splatnosti poslední ze sjednaných splátek) v případě prodlení žalované se splácením zápůjčky, pak žádné takové ujednání o závazku žalované hradit zapůjčiteli 23,72 % roční úrok z dlužné jistiny až do jejího zaplacení nevyplývá a nelze k němu dojít ani výkladem těchto smluvních ujednání. Argumentace žalobce o neuplatnění článku 9.7 podmínek v důsledku nesplnění tam uvedených podmínek je pak zcela lichá; tím, že žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, se dostala do prodlení s úhradou všech dalších nezaplacených splátek, a to plně v kontextu s uvedeným zněním článku 9.7 smluvních podmínek. Jiný výklad tohoto ujednání ani nepřichází v úvahu. Nicméně ani tato skutečnost nic nemění na tom, že ani v tomto případě nebyla ujednána povinnost žalované hradit smluvní úrok ze zapůjčených prostředků až do jejich zaplacení. Úrok byl v daném případě sjednán pouze pevnou částkou vypočtenou za použití shora uvedené procentní sazby. V tomto směru se tedy žalobce rovněž nedomáhal svého nároku po právu.
17. O nákladech řízení pak soud rozhodl výrokem III. tohoto rozsudku ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalobce byl se svým nárokem ve věci ve zcela převažující části neúspěšný (z celkového uplatněného nároku ve výši 5.560 Kč mu bylo přiznáno pouze 1.120 Kč; k příslušenství se nepřihlíží), a byl by tak povinen nahradit žalované její náklady. Té však v řízení s ohledem na její nečinnost žádné takové náklady nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř.).
Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, lze se jejího výkonu domáhat podáním návrhu u soudu (§ 251 o.s.ř.) nebo za podmínek daných zvláštním zákonem (zákon č. 120/2001 Sb.) u soudního exekutora.