Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

107 C 23/2020-84

Okresní soud v Kladně rozhodl soudkyní JUDr. Jarmilou Tůmovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně

sídlem adresa, obec a číslo

zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení

sídlem adresa, obec

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

trvale bytem adresa, obec část obce

o zaplacení částky částka s příslušenstvím a smluvní pokuty

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částka spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky částka, jdoucím od datum do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Ohledně úroku ve výši 41,28 % ročně z částky částka, jdoucího od datum do zaplacení, se řízení zastavuje.

III. Co do zbytku se žaloba zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně z částky [částka], jdoucím od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Ohledně úroku ve výši 41,28 % ročně z částky [částka], jdoucího od [datum] do zaplacení, se řízení zastavuje. III. Co do zbytku se žaloba zamítá. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím (úrokem anonymizováno ročně a úrokem z prodlení) a zaplacení smluvní pokuty. Žalobu žalobkyně odůvodnila tvrzením, že mezi účastníky byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru číslo. Na základě smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka částka, kterou se žalovaný zavázal splácet spolu s dojednaným úrokem za poskytnutí úvěru (úroková sazba anonymizováno ročně) v 18 měsíčních splátkách po částka splatných vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem červencem 2018. Dle žaloby si žalobkyně schopnost žalovaného řádně hradit úvěr prověřila, a to na základě dokladů o příjmech, výpisů z bankovního účtu a z prohlášení dlužníka. Osoba žalovaného byla také prověřena v nebankovním registru klientských informací, bylo prověřeno, že žalovaný nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, a podobně. Žalobkyně v žalobě dále tvrdila, že žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy, ocitl se v prodlení s úhradou některých splátek, úvěr byl automaticky zesplatněn k datu datum. Dle přehledu uvedeného v žalobě žalovaný ke dni zesplatnění celého úvěru uhradil ve splátkách celkem částku částka. Podle žalobkyně před zesplatněním úvěru v důsledku prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut v celkové výši částka. Žalobkyně proto požaduje po žalované jednak zaplacení dlužné nové jistiny částka, která sestává ze zbývající původní dlužné jistiny ve výši částka a dlužného úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši částka, příslušenství nové jistiny, dále smluvní pokutu ve výši částka s příslušenstvím, náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši částka s příslušenstvím, smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši částka za každý den prodlení počínaje dnem datum do data vyhotovení žaloby ve výši částka a úrok za poskytnutí úvěru z částky částka od datum ve výši 76,28 % ročně s tím, že tento úrok požaduje maximálně do částky částka. Žalobkyně ještě uvedla, že žalovaného o zaplacení všech těchto částek upomenula – zaslala mu předžalobní výzvu, avšak žalovaný dluh neuhradil.

2. Žalobkyně na podporu žalobních tvrzení založila do spisu smlouvu o úvěru, oznámení žalobkyně o schválení úvěru, dodejku k Oznámení o schválení úvěru, doklad o vyplacení úvěru, formulář hodnocení klienta, výpisy z registrů, kartu klienta, výzvu k zaplacení dlužné splátky s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru, oznámení o zesplatnění úvěru, předžalobní výzvu včetně podacího archu.

3. Soud ve věci nařídil ústní jednání, ke kterému účastníky předvolal. K jednání se dostavil právní zástupce žalobkyně, k dotazu soudu uvedl, že žalobkyně na žalobě trvá, odkázal na y založené do spisu. Žalovaný se k jednání nedostavil ani se neomluvil, soud proto jednal podle - (dále jen „ “) v jeho nepřítomnosti.

4. Soud provedl při jednání dokazování všemi do spisu založenými listinami, ze kterých vzal za prokázané, že všechna ujednání o výši úvěru, sjednané úplatě za poskytnutí úvěru, dalších poplatcích s úvěrem spojených i sankční ujednání popsaná žalobkyní v žalobě účastníci skutečně stvrdili svými podpisy na písemné smlouvě. Žalobkyně tedy skutečně poskytla žalovanému částku částka, žalovaný měl splatit celkem částka, splatil však pouze částka. Po poučení daném před skončením jednání a celého dokazování v řízení žalobkyně přednesla návrh na částečné zastavení řízení ohledně části příslušenství, a to úroku ve výši anonymizováno ročně z částky částka od datum do zaplacení, žalobkyně setrvala na úroku ve zbytku původního požadavku, tj. anonymizováno ročně místo původně žádaných anonymizováno ročně (byť smlouva původně uvádí anonymizováno ročně). Nešlo o procesní návrh k tíži protistrany a s poukazem na princip ekonomiky řízení a presumovaný souhlas žalovaného soud v této části řízení zastavil podle (dále jen „ “), jak se uvádí ve výroku II. tohoto rozsudku.

5. Přesto, že žalovaný se nedostavil k prvnímu jednání bez důvodné a včasné omluvy, soud nerozhodl rozsudkem pro zmeškání a právnímu zástupci žalobkyně sdělil, že rozsudek pro zmeškání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír, a podmínkou pro schválení smíru je, že požadavek není v rozporu s hmotným právem. Je zapotřebí prokázat, zda skutečně byl úvěr poskytnut v souladu s požadavky zákona, a teprve na základě takového dokazování rozhodnout. Především by měla žalobkyně prokázat, zda splnila veškeré své povinnosti podle zákona o spotřebitelském úvěru včetně prověření úvěruschopnosti žalovaného. V té souvislosti poukázal soud na tvrzení o uzavření smlouvy o úvěru s datem datum, kdy už trvá jeho povinnost splácet témuž úvěrujícímu z titulu předchozích smluv celkem částka měsíčně. Zároveň je jen u zdejšího soudu vůči žalovanému vedeno žalobkyní řízení v dalších 3 věcech. Ve smyslu ustanovení soud vyzval právního zástupce žalobkyně, aby tvrdil a prokazoval, jakým způsobem žalobkyně jako úvěrující ověřovala úvěruschopnost potenciální úvěrované osoby, a to s odbornou péčí. Mělo by být také vysvětleno, jak odpovídá požadavkům přiměřenosti úrok, který je v petitu požadován ve výši 76,28% ročně a ve smlouvě je dokonce uveden ve výši anonymizováno ročně. Soud v té souvislosti upozornil například na rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp.zn: či , kde je podrobně rozebráno, že takovým prohlášením není naplněno splnění povinnosti posoudit řádně úvěruschopnost dlužníka, přičemž důsledkem je absolutní neplatnost úvěrové smlouvy ve smyslu zákona Podrobně je zdůvodněno, proč zákon vyžaduje náležité posouzení úvěruschopnosti a že tato povinnost není jen na ochranu dlužníka, ale též poskytovatele úvěru. Povinnost řádně zkoumat, zda úvěrující s náležitou pečlivostí ověřil schopnost úvěrovaného úvěr splatit, zmiňuje i ústavní soud v rozhodnutí z datum sp.zn.: . S tím souvisejí zákonné důsledky při nesplnění zmíněné povinnosti úvěrujícího, zejm. nutný závěr o absolutní neplanosti úvěrové smlouvy, pokud úvěrující neprokáže, že své povinnosti řádně splnil. Ve zmíněném rozhodnutí Krajského soudu v Praze je podrobně odůvodněno, proč je tato neplatnost posouzena ve smyslu o.z. jako absolutní. Dle výzvy soudu ve smyslu bylo břemenem žalobkyně tvrdit a prokazovat, že smlouva je v konečném důsledku platná v plném rozsahu, tedy že především úvěrující splnil své povinnosti ze zákona vyplývající. Pokud by přes výčet dalších závazků celkem částka měsíčně a dalších mezi účastníky vedených řízení žalobkyně své povinnosti dostála, pak je její povinností tvrdit a prokazovat, nakolik jsou úročení, výše RPSN veškeré další sankční platby a skryté poplatky v souladu s požadavkem zákona na jednání v souladu s dobrými mravy. Z výše provedených důkazů lze mít za prokázané pouze poskytnutí jistiny částka a splacení částky částka, když splacení této částky tvrdí sama žalobkyně a žalovaný k tomu nic nenamítl.

6. Podle (dále jen „ “) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle věta první soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

8. Podle věta první se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele.

9. V daném případě po provedeném dokazování a zhodnocení všech zjištěných skutečností soud dospěl jednoznačně k závěru, že smlouva o úvěru, na kterou je třeba pohlížet jako na smlouvu spotřebitelskou, byla sjednána zcela zjevně v neprospěch žalovaného, když smluvní úrok několikanásobně převyšoval běžný úrok požadovaný v době uzavírání smlouvy bankami, nemluvě o sankčních ujednáních, když výše jednotlivých smluvních pokut je taková, že při byť jen několikadenním se opoždění s pravidelnou splátkou, by se mohla tato v řádu několika měsíců vyšplhat až na několikanásobek samotné dlužné částky, což jistě spravedlivé není. Co se týče schopnosti žalovaného poskytnutou částku splácet, vyzval soud ve smyslu ustanovení právního zástupce žalobkyně k vysvětlení toho, jak zkoumala žalobkyně před poskytnutím úvěru věrohodnost údajů uváděných zájemcem o úvěr, zejména v tom bodě, že náklady bydlení v nájemním bytě včetně energií ohodnotil částkou částka měsíčně, když je zcela zřejmé z běžně dostupných poznatků i laikům, nejen společnostem pohybujícím ve finanční oblasti, že hladina nájemného v anonymizováno je jen mírně nižší než v nejdražších oblastech, což je třeba obec, a částka částka měsíčně je od prvního pohledu nevěrohodná, zejména má-li minimálně třetina z ní činit spotřebu energií. Na tom nic nemění ani relativně slušný příjem žalovaného ze zaměstnání, když současně trvá jeho povinnost splácet témuž úvěrujícímu z titulu předchozích smluv celkem částka měsíčně. Údaje uváděné zájemcem o úvěr svědčí spíše o snaze výdaje minimalizovat, aby se dosáhlo dostatečné rezervy, která bude naznačovat úvěruschopnost zájemce o úvěr. Právní zástupce žalobkyně namítl, že žalovaný napsala údaj, o němž tvrdil, že je pravdivý, a žalobkyně nemá možnost takový údaj přezkoumávat. Takové vysvětlení soud odmítl, neboť je zjevně účelové, nijak nezohledňuje obvyklé výdaje na provoz domácnosti, stravu, volnočasové aktivity, léky, apod. příjmení zdroje tak vyšly podle tohoto„ dotazníku“ značně zkreslené, aby zde byly potvrzeny zdroje na splácení splátek po částka měsíčně.

10. V souzené věci tak lze uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru„ v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalované).

11. K námitce žalobkyně, že uvedená neplatnost smlouvy je jen relativní, lze uvést následující: povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v  , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 číslo, ze dne 23. 7. 2015, sp. zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 číslo, ze dne 28. 5. 2018, č. j. FA/SR/SU číslo – 20 aj.).

12. Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 a obsažené v § 86 a § 87 ZSÚ by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele.

13. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. ). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne datum, sp. zn. , zdůraznil, že„ (O) becný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. ). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.

14. Zákon číslo Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho přijetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho, aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.

15. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. , bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).

16. Soud má tak za to, že rovněž v případě ustanovení § 86 a 87 ZSÚ by použití pouze gramatického výkladu, jenž by v případě porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat (posoudit) úvěruschopnost spotřebitele dovozoval pouhou relativní neplatnost následně uzavřené smlouvy, jednak znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak vedlo k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce.

17. Smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je tedy především předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány mj. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. . V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky ( ).

18. Pokud tedy záměrem zákonodárce v nové právní úpravě nebylo oslabení ochrany spotřebitele, ale naopak její posílení, není logický výklad změněné právní úpravy tak, že dosavadní následek neplnění povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele spočívající v absolutní neplatnosti smlouvy bude napříště posuzován již jen jako pouhá neplatnost relativní. Tento výklad činí ochranu spotřebitele podmíněnou vznesením námitky neplatnosti ze strany spotřebitele (navíc jen v omezené lhůtě), čímž ji relativizuje a zjevně oslabuje. Není tak v souladu nejen s uvedeným smyslem a účelem dané úpravy, ale ani v souladu s výkladem historickým, beroucím v potaz zásady, standardy a trendy v ochraně spotřebitele, včetně soudní judikatury, ale naopak dosavadní vývoj v této oblasti práva vrací o mnoho let zpět.

19. Současně, pokud má nová právní úprava za cíl„ posílení principu zodpovědného úvěrování“, je zřejmé, že věřitel musí být touto úpravou dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých povinností, a to případně i stanovením účinných sankcí, a to i soukromoprávních. Pouhá relativní neplatnost (která s přihlédnutím ke své povaze nemusí být ani přes soudní projednání věci uplatněna a takto zohledněna), na rozdíl od neplatnosti absolutní, takovou účinnou sankcí zjevně být nemůže. Totéž platí pro případné veřejnoprávní sankce. obec spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí číslo a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 číslo. Článek 8 směrnice č. 2008 číslo ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných„ případně“ od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být„ účinné, přiměřené a odrazující.“

20. Soud ze všech shora uvedených důvodů žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku částka, když zohlednil relevantní skutečnost v řízení prokázanou, a to, že žalovaný ještě před podáním žaloby zaplatil žalobkyni celkem částku částka, ve zbývajícím rozsahu žalobu s ohledem na absolutní neplatnost úvěrové smlouvy zamítl (výrok I. a III.). Žalobkyně má tudíž ve smyslu ust. právo na vrácení poskytnutých finančních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Samozřejmě s touto částkou se žalovaný beze sporu do prodlení dostal, proto mu soud uložil povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve smyslu , když žalobkyně úrok z prodlení požadovala v zákonem stanovené výši (dle )

21.O náhradě nákladů řízení bylo ve výroku IV. rozhodnuto dle Ačkoli se obecně příslušenství pohledávky při stanovení úspěchu či neúspěchu ve věci nezohledňuje, nemohl soud z tohoto pravidla vyjít, když i u rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba vycházet z celkového kontextu věci. Předmětem řízení byla jednak jistina úvěru, ale podstatnou součástí nároku byl úrok (nazývaný též poplatek). Nejedná se o obvyklé příslušenství pohledávky, jako jsou zákonné úroky z prodlení nebo nesporné úroky. Naopak v tomto řízení se jedná o nejspornější část řízení. Soud tak má za to, že (ne) úspěch v této části řízení musí být zohledněn i do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Soud tak vyšel z toho, že základ věci tvoří součet jistiny a poplatku. Oba účastníci tak byli úspěšní téměř stejně, soud proto nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z nich.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího.

Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem plněna dobrovolně, lze navrhnout soudní výkon rozhodnutí nebo exekuci.