Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (4)No categories available
9 C 19/2021-43
Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Horákem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO
sídlem adresa
zastoupená advokátem JUDr. Ing. jméno příjmení, Ph.D.
sídlem adresa
proti
žalované: ; celé jméno žalované, narozená dne datum
bytem adresa žalované
o zaplacení 8 320 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 4 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 700 Kč od 26. 6. 2018 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení dalších 4 120 Kč s úrokem ve výši 11,6 % ročně z částky 3 570 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a úrokem z prodlení nad rámec úroku z prodlení přiznaného ve výroku I. tohoto rozsudku, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 4 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 700 Kč od 26. 6. 2018 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení dalších 4 120 Kč s úrokem ve výši 11,6 % ročně z částky 3 570 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a úrokem z prodlení nad rámec úroku z prodlení přiznaného ve výroku I. tohoto rozsudku, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 5. 1. 2021 domáhala po žalované zaplacení 8 320 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru, která byla uzavřena mezi právnická osoba, IČO (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) a žalovanou dne 25. 5. 2017. Tvrdila, že její právní předchůdce na základě uvedené smlouvy poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč. Žalovaná se zavázala tuto částku vrátit a současně zaplatit úrok a poplatky související s úvěrem v celkové výši 5 110 Kč, a to formou pravidelných měsíčních splátek. Tyto splátky však nehradila řádně a včas a porušila tak svůj závazek ze smlouvy. V důsledku jejího prodlení právní předchůdce žalobkyně úvěr ke dni 25. 6. 2018 jednorázově zesplatnil, čímž mu vzniklo právo na úhradu nesplacené části jistiny ve výši 3 570 Kč. Pohledávka z předmětné úvěrové smlouvy byla s účinností k 8. 7. 2020 postoupena na žalobkyni. Ta se domáhala zaplacení uvedené dlužné jistiny ve výši 3 570 Kč a smluvní pokuty ve výši 4 750 Kč. Dále požadovala úrok ve výši 11,6 % ročně z částky odpovídající dlužné jistině za dobu od 21. 5. 2020 do zaplacení s tím, že výše úroku odpovídá výši úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami spotřebitelům na spotřebu se splatností 1-5 let ke dni uzavření smlouvy, a rovněž zákonného úroku z prodlení z dlužné jistiny, který zčásti kapitalizovala za dobu od prodlení žalované do 20. 5. 2020 na částku 784,24 Kč, zčásti požadovala běžící úrok z prodlení z dlužné jistiny od 21. 5. 2020 do zaplacení.
2. Žalovaná se k řádně doručené žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřila.
3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařizoval jednání, neboť byly splněny podmínky uvedené v § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř. “). Soud totiž s přihlédnutím k obsahu žaloby a charakteru projednávaného sporu dospěl k závěru, že ve věci lze rozhodnout jen na základě žalobkyní předložených listinných důkazů. Žalobkyně s tímto postupem souhlasila, pokud jde o žalovanou, ta se k písemné výzvě soudu obsahující doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. nevyjádřila, zda s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí, soud proto ve smyslu citovaného ustanovení její souhlas předpokládal.
4. Na podkladě žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu věci:
Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla dne 25. 5. 2017 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž podkladě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované v hotovosti peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč. Žalovaná se zavázala, že uvedenou částku právnímu předchůdci žalobkyně vrátí a současně zaplatí úrok, jehož výše činila 28 % z poskytnuté jistiny za období, na které byl úvěr poskytnut, tj. 1 960 Kč, poplatek za uzavření smlouvy ve výši 280 Kč, poplatek za správu úvěru ve výši 1 540 Kč a poplatek za hotovostní výběr splátek ve výši 1 330 Kč Celkem tedy měla žalovaná na základě uvedené smlouvy uhradit částku 12 110 Kč, a to formou 13 pravidelných měsíčních splátek po 920 Kč splatných vždy k 25. dni příslušného kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po měsíci, v jehož průběhu byla smlouva uzavřena. Ve smlouvě byla mimo jiné sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky denně, a to pro případ, že se žalovaná dostane do prodlení s úhradou sjednaných splátek úvěru či zesplatněné jistiny. Žalovaná na svůj dluh z předmětné smlouvy uhradila v období od 25. 5. 2017 do 15. 10. 2018 celkem 8 540 Kč. Pohledávka z předmětné smlouvy byla smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 24. 6. 2020 s účinností k 8. 7. 2020 postoupena na žalobkyni, o čemž byla žalovaná písemně informována. Žalobkyně následně prostřednictvím svého zástupce vyzvala žalovanou k úhradě dluhu ze smlouvy ve výši 9 526,79 Kč v dodatečně poskytnuté lhůtě a upozornila ji na to, že pokud nebude dluh zaplacen dobrovolně, bude přistoupeno k jeho soudnímu vymáhání.
5. Po právní stránce soud hodnotil věc jako spor ze smlouvy o úvěru uzavřené podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), která zároveň vykazuje znaky spotřebitelského úvěru ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru v účinném znění (dále jen„ ZSÚ“).
6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
8. Podle § 1802 o. z. platí, že mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.
9. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle odstavce 2 cit. ustanovení je neplatné též právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného.
10. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravů, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
11. Ačkoliv žalobkyně nebyla smluvní stranou předmětné smlouvy o úvěru, svou aktivní legitimaci k vedení sporu prokázala předloženými smlouvami o postoupení pohledávek, na jejichž podkladě se ve smyslu § 1879 a § 1880 odst. 1 o. z. stala věřitelkou žalované pohledávky včetně jejího příslušenství. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou vznikl závazkový právní vztah založený smlouvou o úvěru uzavřenou podle § 2395 o. z. Žalobkyně svůj závazek z této smlouvy splnila, když poskytla žalované peněžní prostředky v ujednané výši. Žalované tak dle příslušných smluvních ujednání i dle citovaného ustanovení § 2395 o. z. v každém případě vznikla povinnost vrátit žalobkyni poskytnuté prostředky ve výši 7 000 Kč. Pro posouzení oprávněnosti celého žalobou uplatněného nároku však bylo třeba zhodnotit platnost ujednání o úroku z úvěru a o dalších poplatcích souvisejících s úvěrem, respektive ujednání o smluvní pokutě.
12. Ve smlouvě o úvěru byla sjednána úroková sazba ve výši 25,85 % z poskytnuté jistiny ročně. Ačkoliv smlouva neobsahovala absolutní částku úroku, tuto lze dovodit jednak z toho, že úrok měl dle čl. II. odst. 1 smlouvy odpovídat 28 % z poskytnuté jistiny, jednak též z výše celkové dlužné částky, která dle smlouvy činila 12 110 Kč. Pokud od této částky odečteme jistinu ve výši 7 000 Kč a všechny sjednané poplatky v celkové výši 3 150 Kč, lze uzavřít, že celkový úrok, k jehož úhradě se žalovaná zavázala, činil 1 960 Kč. Takto vysoký úrok soud nepovažuje za nepřiměřený ve vztahu k výši poskytnutých peněžních prostředků a dalším okolnostem, za kterých byla předmětná smlouva uzavřena, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že v daném případě byl žalované poskytnut nebankovní úvěr, potřebné finance obdržela v hotovosti ihned při podpisu smlouvy, jejich použití nebylo jakkoliv účelově vázáno a právní předchůdce žalobkyně nepožadoval ani žádné zajištění své pohledávky. Pro žalovanou to znamenalo nepochybně mnohem snazší přístup k potřebným peněžním prostředkům, než kdyby o úvěr žádala některou banku a musela absolvovat nepochybně mnohem přísnější proces ověřování její schopnosti úvěr splatit, který by v konečném důsledku mohl vést i k tomu, že by jí úvěr vůbec nemusel být poskytnut. S tím samozřejmě souvisí zvýšená rizikovost celého obchodu pro právního předchůdce žalobkyně, jež se zákonitě musela projevit ve výši sjednané úrokové sazby. Průměrná úroková sazba spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami v době uzavření předmětné smlouvy, tj. v květnu 2017, činila 11,48 % ročně (viz databáze časových řad ARAD dostupná na webu www.cnb.cz – tabulka B .1.2, ukazatel 5 - Domácnosti a NISD (S.14+S.15)). V posuzované smlouvě sjednaná úroková sazba byla sice více než dvojnásobná, s ohledem na shora uvedené okolnosti případu však dle názoru soudu ještě akceptovatelná. Z těchto důvodů dospěl soud k závěru, že žalovaná byla na podkladě předmětné úvěrové smlouvy skutečně povinna uhradit smluvní úrok ve výši 1 960 Kč.
13. Soud je dále ochoten akceptovat ještě sjednaný poplatek za uzavření smlouvy ve výši 280 Kč. Lze totiž připustit, že právnímu předchůdci žalobkyně v souvislosti s uzavřením smlouvy a vyplacením jistiny úvěru v hotovosti žalované vznikly určité administrativní náklady, přičemž shora uvedenou částku soud s ohledem na okolnosti, za kterých byla úvěrová smlouva uzavřena, nepovažuje za nepřiměřenou. Žalované tedy vznikla na základě předmětné smlouvy povinnost uhradit i tento poplatek.
14. Naopak právo na zaplacení dalších sjednaných poplatků, tedy poplatku za správu úvěru ve výši 1 540 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 1 330 Kč, právnímu předchůdci žalobkyně (a tím pádem logicky ani žalobkyni) vůbec nevzniklo. Ujednání zakládající nárok na jejich zaplacení totiž soud posoudil jako zjevně rozporná s dobrými mravy ve smyslu § 580 a 588 o. z., a tudíž jako absolutně neplatná. Jestliže totiž smluvní strany ve smlouvě sjednaly úrok, který obvyklou úrokovou sazbu v době uzavření smlouvy převyšoval více než dvakrát, tedy dosti podstatným způsobem, a navíc ještě poplatek za uzavření smlouvy, lze sice takové platby akceptovat (a to na základě argumentů uvedených v předcházejících odstavcích), ovšem pouze za předpokladu, že již žalované v souvislosti s poskytnutím úvěru žádné další náklady nevzniknou. Jestliže však byla ve smlouvě sjednána nad rámec úroku a poplatku za uzavření smlouvy ještě povinnost žalované k úhradě poplatků v celkové výši 2 870 Kč, nelze takové nároky považovat za oprávněné, a to bez ohledu na to, že z dikce smlouvy vyplývá, že tyto poplatky měly pokrývat náklady související se správou úvěru, potažmo s výběrem sjednaných splátek. Všechny tyto náklady by totiž v daném případě měl být právní předchůdce žalobkyně schopen pokrýt ze sjednaného úroku, jehož výše, jak již soud uvedl, byla vysoce nadstandardní oproti běžně sjednávaným úrokovým sazbám, případně ze sjednaného poplatku za uzavření smlouvy. Sluší se navíc poznamenat, že například zmíněný hotovostní poplatek byla žalovaná povinna uhradit bez ohledu na to, zda právnímu předchůdci žalobkyně v souvislosti s výběrem sjednaných splátek vzniknou nějaké reálné náklady (viz čl. III. odst. 6 smlouvy, podle něhož mohla žalovaná hradit splátky i bezhotovostně, i v takovém případě však byla povinna zaplatit poplatek za hotovostní výběr splátek, a to v plné výši). Tato skutečnost vede soud k závěru, že oba zmiňované poplatky ve své podstatě představovaly jen další část úplaty za poskytnutí úvěru a právní předchůdce žalobkyně tím, že tyto platby nepromítl do výše zápůjční úrokové sazby, před žalovanou pouze maskoval skutečnou výši nákladů spojených s úvěrem. Takové jednání přitom rozhodně nelze připustit.
15. V řízení nebylo vyvráceno tvrzení žalobkyně, že žalovaná nehradila řádně a včas sjednané splátky úvěru. Je tedy zjevné, že právnímu předchůdci žalobkyně podle čl. V. odst. 4 smlouvy vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty za prodlení žalované, neboť touto smluvní pokutou byla utvrzována právě povinnost k řádné a včasné úhradě sjednaných splátek. Žalobkyně se v žalobě domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 4 750 Kč, aniž by konkrétně specifikovala, jakým způsobem dospěla k této částce. Je však evidentní, že nárok na úhradu takto vysoké smluvní pokuty žalobkyni ani jejímu právnímu předchůdci vzniknout nemohl, což vyplývá nejen z textu samotného smluvního ustanovení, kde bylo výslovně uvedeno, že souhrn uplatněné smluvní pokuty nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a poskytnuté jistiny, ale rovněž z ustanovení § 122 odst. 3 ZSÚ, jež obsahuje stejný limit pro absolutní výši smluvní pokuty, kterou poskytovatel úvěru může nárokovat po spotřebiteli, jež se ocitne v prodlení se splácením spotřebitelského úvěru. Z tohoto důvodu soud nárok na zaplacení smluvní pokuty soud posoudil jako oprávněný pouze co do částky 3 500 Kč, která odpovídá polovině jistiny úvěru.
16. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalované na základě předmětné úvěrové smlouvy vznikla povinnost zaplatit jistinu ve výši 7 000 Kč, úrok ve výši 1 960 Kč, poplatek za uzavření smlouvy ve výši 280 Kč a smluvní pokutu ve výši 3 500 Kč, celkem tedy částku 12 740 Kč. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná na svůj dluh uhradila více, než vyplývá z žalobkyní předloženého přehledu úhrad, tedy více než 8 540 Kč. Bylo přitom na žalované, aby v případě, že svůj dluh ze smlouvy uhradila v širším rozsahu, takovou skutečnost soudu tvrdila a zejména pak prokázala. Žalovaná však zůstala po celou dobu trvání řízení nečinnou, proto soud vycházel z toho, že skutečně uhradila pouze 8 540 Kč. Uložil proto žalované povinnost zaplatit žalobkyni 4 200 Kč, a to včetně zákonného úroku z prodlení z částky 700 Kč, která odpovídá zbývajícímu dluhu ze smlouvy bez zohlednění smluvní pokuty (celkem byla žalovaná povinna zaplatit 9 240 Kč, uhradila 8 540 Kč) za období ode dne následujícího po dni, kdy podle žaloby došlo k zesplatnění úvěru, tj. od 26. 6. 2018 do zaplacení. Nárok na úhradu úroku z prodlení se opírá o § 1970 o. z., neboť žalovaná se dostala do prodlení s úhradou svého peněžitého dluhu a z ničeho nevyplývá, že by za toto prodlení nebyla odpovědná. Výše přiznaného úroku z prodlení se pak řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb.
17. Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 4 120 Kč, soud podanou žalobu zamítl. Nepřiznal žalobkyni ani požadovaný běžící úrok ve výši 11,6 % ročně z dlužné jistiny od 21. 5. 2020 do zaplacení, a to z následujících důvodů. Dle čl. II. odst. 1 smlouvy, který byl nazván jako„ Celkové náklady spotřebitelského úvěru“, činila sjednaná výše úroku 28 % z poskytnuté jistiny za období, na které byl úvěr poskytnut, což dle smlouvy odpovídalo roční úrokové sazbě ve výši 25,85 %. Vyjádřeno absolutní částkou, sjednaný úrok za poskytnutí úvěru činil 1 960 Kč (28 % z jistiny 7 000 Kč). Žádné jiné ustanovení, které by upravovalo výši úroku pro případ, že žalovaná neuhradí řádně a včas všechny sjednané splátky úvěru, smlouva neobsahovala, a to ani v čl. V., který upravoval podrobně veškeré důsledky, jež pro žalovanou přinese její případné prodlení s úhradou smluvených splátek. Soud nepominul, že podle § 2399 odst. 2 věty druhé o. z. obecně platí, že úvěrující má právo na úrok z úvěru až do úplného vrácení poskytnutých peněžních prostředků. Toto zákonné ustanovení je však ustanovením dispozitivním. Nic tedy nebrání tomu, aby se smluvní strany ve smlouvě od něho odchýlily, například tak, že povinnost úvěrovaného hradit úrok vztáhnou pouze na dobu předpokládaného trvání smlouvy. Právě to se přitom v řešené věci stalo, neboť ujednání obsažené v čl. II. odst. 1 smlouvy podle názoru soudu nepřipouští jiný výklad, než že žalovaná je povinna za poskytnutí úvěru povinna zaplatit úrok v absolutní výši 1 960 Kč bez ohledu na to, zda úvěr splatí řádně a včas nebo nikoliv. Ostatně i fakt, že žalobkyně se domáhá běžícího úroku odpovídajícího obvyklé úrokové sazbě bankovních úvěrů v době uzavření smlouvy, a nikoliv úroku ve výši 25,85 % ročně (roční sazba uvedená ve smlouvě), svědčí o tom, že si je žalobkyně dobře vědoma toho, že z žádného ustanovení smlouvy nevyplývá povinnost žalované hradit úrok i po skončení sjednané doby trvání úvěru. V neposlední řadě soud zamítl žalobu i co do části zákonného úroku z prodlení, jehož se žalobkyně domáhala nad rámec úroku z prodlení přiznaného ve výroku I. tohoto rozsudku (viz předcházející odstavec tohoto odůvodnění).
18. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. Předmětem řízení bylo zaplacení částky v celkové výši 8 320 Kč. Žalobkyně byla úspěšná co do částky 4 200 Kč s příslušenstvím, naopak co do částky 4 120 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta a v tomto rozsahu měla procesní úspěch žalovaná. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků ve věci je tak prakticky totožný. Z toho důvodu soud ve smyslu shora citovaného ustanovení žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
19. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. na tři dny od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nebude-li tímto rozsudkem uložená povinnost splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nucený výkon rozhodnutí.