Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

42 C 336/2020-27

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Janošcovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalované: osobní údaje žalované

o zaplacení částky 9 154 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 5 000 Kč od 28. 5. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 4 154 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 9 154 Kč od 1. 3. 2020 do 27. 5. 2020 a z částky 4 154 Kč od 28. 5. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 279,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění:

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 5 000 Kč od 28. 5. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 4 154 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 9 154 Kč od 1. 3. 2020 do 27. 5. 2020 a z částky 4 154 Kč od 28. 5. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 279,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 9 154 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení v zákonné výši 10 % ročně z částky 9 154 Kč od 1. 3. 2020 do zaplacení, když žalovanou částku měla žalovaná dlužit na základě smlouvy o revolvingovém úvěru číslo uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 13. 11. 2019 prostřednictvím elektronických prostředků na dálku, na podkladě níž poskytla žalobkyně žalované revolvingový úvěr ve výši 5 000 Kč, a to na její bankovní účet č. bankovní účet. Žalovaná se pak zavázala dle smlouvy jednak hradit poplatky za čerpání úvěru ve výši 20 % z čerpané jistiny, tj. ve výši 1 000 Kč, když si stany současně dohodly, že tento poplatek se ke konci každého kalendářního měsíce stane součástí jistiny dluhu žalované, jednak do konce každého kalendářního měsíce uhradit minimální splátku úvěru ve výši jedné pětiny dlužné částky k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce, nejméně však 300 Kč, přičemž aktuální výše dluhu, výše minimální splátky a datum její splatnosti budou vyplývat z měsíčního výpisu z účtu, který se zavázala žalobkyně žalované zasílat. Dále se žalovaná zavázala zaplatit za takto poskytnuté peněžní prostředky úrok ve výši 20% měsíčně, a to za dobu od prvního dne druhého měsíce následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém došlo k čerpání peněžních prostředků, přičemž v případě, že se stane celý dluh splatný podle čl. 6 smlouvy, je žalovaná povinna zaplatit z peněžních prostředků sjednaný úrok ve výši 15 % ročně na místo sjednaného úroku ve výši 20 % měsíčně. Stejně tak se žalovaná zavázala uhradit žalobkyni pro případ prodlení se splácením dluhu či jeho části smluvní pokutu ve výši 121 Kč za každých započatých 30 dní prodlení s tím, že nárok na smluvní pokutu žalobkyni vznikne maximálně po dobu prvních 3 měsíců prodlení žalované. Žalobkyně přitom svůj závazek ze smlouvy splnila a žalované finanční prostředky poskytla, naopak žalovaná své povinnosti řádně neplnila a nesplácela předepsané splátky, když žalobkyni neuhradila ničeho a porušila tak ustanovení bodu 6.5. smlouvy, dostala se do prodlení se splácením dluhu či jeho části po dobu delší než šedesát dnů, pročež se podle tohoto smluvního ujednání stal splatným celý dluh žalované. Žalobkyně přitom žalované vyúčtovala celkem tři smluvní pokuty, vždy ve výši 121 Kč (tj. 363 Kč) a smluvní úrok v celkové výši 2 791 Kč. S ohledem na uvedené proto žalovaná nadále žalobkyni dluží právě částku 9 154 Kč (tj. 1 000 Kč jako poplatek za poskytnutí úvěru, 5 000 Kč jako jistinu, 363 Kč jako smluvní pokutu a 2 791 Kč jako smluvní úrok). Na výzvu soudu dále žalobkyně doplnila, že posuzovala úvěruschopnost žalované zejména nahlédnutím do veřejně přístupných rejstříků, seznamů a evidencí vedených státními orgány, a to volně přístupných i placených, tedy do obchodního rejstříku, živnostenského rejstříku, insolvenčního rejstříku, administrativního registru ekonomických subjektů, centrální evidence exekucí, katastru nemovitostí - vždy s negativním výsledkem, žalobkyně u žalované nenašla žádný záznam. Dále úvěruschopnost žalovaného posuzovala dle údajů, které žalovaná uvedla v žádosti o úvěr, konkrétně vycházela z hrubého příjmu ve výši částka, čistého příjmu ve výši částka, nákladů na obživu ve výši částka, nákladů na bydlení ve výši částka a ostatních nákladů žalované ve výši částka. Žalovanou deklarovaný příjem není vyšší než průměrná mzda (ve 3. čtvrtletí roku částka) a nijak tedy nevybočuje z pravděpodobné výše příjmu osoby v produktivním věku. Vzhledem k tomu, že skutečné výdaje žalovaného lze ověřit jen obtížně, ověřovala je žalobkyně s využitím průměrných (referenčních) nákladů průměrného klienta, kdy tento postup potvrzuje i odborná literatura. Z údajů uvedených na internetové stránce ČSÚ dostupné na https://www.czso.cz/csu/czso/9-prijmy-a-vydaje-domacnosti-z2m4rtwy7z vyplývá, že průměrná měsíční výše výdajů na člena průměrné české domácnosti činní 10 500 Kč. Jelikož žalovaná jako výši svých nákladů uváděla částku 7 500 Kč, počítala žalobkyně právě s částkou 10 500 Kč, k této byly následně připočítány náklady na úhradu pravidelné splátky ve výši 1 200 Kč. Žalobkyně úvěruschopnost žalované prověřila tak, že odečetla výši žalovanou deklarovaných výdajů od výše žalovanou deklarovaných příjmů – z čehož žalobkyně zjistila, že po odečtení měsíčních nákladů i po uhrazení minimální splátky úvěru žalované zůstane k dispozici alespoň dalších 5 300 Kč.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Soud ve věci usnesením ze dne 18. 12. 2020 vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle (dále i jen ) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 5 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované řádně doručeno dnem 15. 1. 2021 náhradním doručením – formou uložení u pošty, přičemž však se žalovaná k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí, stejně jako samotná žalobkyně, která s tímto postupem vyslovila souhlas již v samotné žalobě.

4. Po provedeném dokazování (formou listinných důkazů) dospěl soud ke skutkovému závěru, že účastníci měli uzavřít prostřednictvím prostředků komunikace na dálku dohodu, na základě které žalobkyně žalované poskytla dne 13. 11. 2019 částku 5 000 Kč poukázáním této částky na účet žalované č. bankovní účet a žalovaná se měla zavázat poskytnuté finanční prostředky vrátit formou pravidelných měsíčních splátek v minimální výši 1/5 částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce (nejméně však ve výši 300 Kč), a zaplatit jednak poplatky za čerpání úvěru vždy ve výši 20 % z čerpané jistiny (tj. 1 000 Kč), jednak dohodnuté úroky ve výši 20% měsíčně (které žalobkyně vyúčtovala na částku 2 791 Kč, které dle dohody stran ke konci každého kalendářního měsíce přirůstaly k jistině; žalovaná však své povinnosti řádně neplnila, když neuhradila ani první předepsanou splátku, pročež jí žalobkyně v souladu s bodem 6.3. smlouvy vyúčtovala smluvní pokutu v celkové výši 363 Kč, která se rovněž měla stát součástí jistiny, žalovaná však ani poté ničeho na svůj dluh neuhradila, pročež v souladu s bodem 6.5. smlouvy mělo dojít ke dni 29. 2. 2020 k zesplatnění celého dluhu, kdy k tomuto dni přitom dluh žalované měl činit právě 9 154 Kč; při sjednávání úvěrové smlouvy přitom žalobkyně zkoumala schopnost žalované úvěr splácet prohlášením samotné žalované o tom, že má hrubý příjem ve výši částka, čistý příjem ve výši částka, náklady na obživu ve výši částka, náklady na bydlení ve výši částka a ostatní náklady ve výši částka; dále si osobu žalované ověřovala nahlédnutím do veřejně přístupných rejstříků, tedy do obchodního rejstříku, živnostenského rejstříku, insolvenčního rejstříku, administrativního registru ekonomických subjektů, centrální evidence exekucí, katastru nemovitostí - vždy s negativním výsledkem, žalobkyně u žalovaného nenašla žádný záznam, konečně pak měla k dispozici výpis z bankovního účtu žalované za období 10/2019.

5. Podle , 2 , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Podle , 2 , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s  větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

7. Podle , , neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

8. Podle , , soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Podle , , bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

10. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu , o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. , o spotřebitelském úvěru. Podle tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto , o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy . Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval v tomto svém rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má týkat toliko některých pochybných právních subjektů poskytujících úvěr. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, v němž došlo k interpretaci směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008 /48/ soudní dvůr vyslovil, že„ tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. Jak dále konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2019, sp.zn. ,„ ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů implikuje účelovost ze strany žalobkyně - snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ V daném případě pak žalobkyně tvrdila, že vycházela z částečně podložených informací od žalované, kdy měla mít při uzavírání smluv k dispozici pouze výpis z běžného účtu za číslo, nicméně soud má za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečně a správné. Z údajů v bankovním výpisu totiž pouze vyplývá, že na tento došla její mzda ve výši částka a dále nemocenská ve výši částka, vůbec však z tohoto účtu nevyplývá, zda a jaké žalovaná hradila náklady na bydlení, naopak je zřejmé, že žalovaná v té době ve skutečnosti splácela ještě další úvěry, aniž by ty jinak při posuzování úvěruschopnosti žalované byly zohledňovány. Stejně tak žalobkyně nijak neprověřovala, zda je žalobkyně svobodná nebo vdaná, zda s někým žije ve společné domácnosti, zda má tato osoba nějaký příjem, zda má žalovaná nějakou vyživovací povinnost apod., neboť tyto skutečnosti by se zcela jistě reálně musely promítnout do zůstatkové disponibilní částky žalované, ze které by mohla danou zápůjčku splácet. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnuté úvěry nebylo dostatečné a správné, pročež žalobkyně nemohla dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupovala s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tohoto stavu tedy soud v daném konkrétním případě dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením smluv a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy o úvěru. Podle , , je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrových smluv pak jednoznačně vyplývá také z Rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu zde přitom nebyly předpoklady.

11. Žalobkyně přitom v řízení tvrdila a prokázala, že žalované poskytla celkem částku 5 000 Kč, když v řízení nebylo nijak zpochybňováno, že peněžní prostředky byly skutečně převedeny na bankovní účet žalované, přičemž tato nevrátila žalobkyni ničeho. Dosud tedy žalovaná dluží žalobkyni na plnění poskytnuté bez právního důvodu (pro absolutní neplatnost smlouvy) právě částku 5 000 Kč, kdy tato částka představuje majetkový prospěch žalované na úkor žalobkyně. Právě pro tuto částku tedy soud žalobě vyhověl a zavázal žalovanou, aby ji žalobkyni uhradila, když není možno přiznat žalobkyni další plnění ze smlouvy, včetně poplatků, smluvních úroků, případně smluvních pokut, když pro absolutní neplatnost smlouvy nebyla žalovaná dalšími závazky ze smlouvy vázána. Žalobkyně přitom prokazatelně vyzvala žalovanou k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 13. 5. 2020, označeným jako předžalobní upomínka, tato výzva byla žalované odeslána dne 13. 5. 2020, přitom, jak již vyslovil např. Krajský soud v Ostravě ve svém rozhodnutí ze dne 15. 7. 2019, č.j.  -109, je nutno považovat za notorietu, že zásilky podané na poště jsou doručeny adresátovi nejpozději třetí pracovní den po jejich odeslání, tedy v tomto konkrétním případě dne 18. 5. 2020. Od této chvíle běžela ve smyslu , , žalované lhůta„ bez zbytečného odkladu“ k splnění svého dluhu. Jde o lhůtu v obecné rovině nutně neurčitou, která v každém konkrétním případě může nabývat jiného rozměru. Rozhodující jsou okolnosti daného případu a povaha konkrétního plnění. Poměrně výstižně se k povaze lhůty vyjádřil Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp.zn. , kdy je třeba z časového určení„ bez zbytečného odkladu“ dovodit, že jde o„ velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu.“ Jak dále vyplývá z komentáře k  , (Hulmák, M. a kol.: V. Závazkové právo. Obecná část ( –2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, strana 998 – 1014) běžně, zejména u platebních závazků obvyklé výše (nepřesahující částky standardní pro pravidelný provoz daných subjektů), půjde o lhůtu v řádu dní. Půjde v podstatě pouze o lhůtu nutnou k dostavení se k věřiteli a předání příslušné hotovosti, případně k dostavení se na místo, odkud lze zadat platební příkaz, a k realizaci tohoto převodu. Bezodkladné splnění bude tedy v těchto případech otázkou maximálně několika jednotlivých dní, a to zásadně dní pracovních. V případě peněžitých plnění běžné hodnoty lze zpravidla uvažovat o lhůtě zhruba maximálně sedmi až deseti dnů od doručení výzvy. V daném konkrétním případě pak soud vyhodnotil, že právě lhůta 7 pracovních dnů je přiměřená pro splnění dluhu a s ohledem na tuto skutečnost měla žalovaná splnit svůj dluh nejpozději dne 27. 5. 2020. Protože tak žalovaná neučinila, dostala se ode dne 28. 5. 2020 podle , , do prodlení a žalobkyně má právo i na úrok z prodlení z této části. Z tohoto důvodu byla žalovaná rovněž zavázána k úhradě zákonného úroku z prodlení v žalobou požadované výši 10 %, když tato výše odpovídá vládnímu Ve zbytku pak byla žaloba jako nedůvodná pro výše uvedený právní závěr soudu zamítnuta.

12. Soudem stanovená lhůta k plnění vychází z ust. věta před středníkem a činí tři dny od právní moci rozsudku, když v daném případě zejména vzhledem k již dlouhé době trvání, povaze a nemalé výši dluhu, jakož i k dosavadnímu zcela pasivnímu postoji žalované k tomuto dluhu, soud žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší, případně pro povolení splátek, neshledal, respektive tyto důvody nebyly žádným z účastníků ani tvrzeny.

13. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o.s.ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení částky 5 000 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, které soud zohlednil v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp.zn. a kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku na částku 353,98 Kč, takže celková přiznaná částka k tomuto datu činila 5 353,98 Kč. Tento její úspěch však představuje jen 53,81 % ze 100 % (tj. z celkového předmětu řízení kapitalizovanému včetně příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku na částku 9 949,63 Kč). Naopak neúspěch žalobkyně představuje 46,19 %. Čistý úspěch žalobkyně (po odečtení neúspěchu od úspěchu) tak činí 7,62 % a žalobkyni proto ve smyslu vzniklo právo na náhradu 7,62 % jí účelně vynaložených nákladů řízení. V projednávané věci však soud v souladu s vyhl. č. ve znění účinném od 1. 7. 2014, když žaloba byla ke zdejšímu soudu podána dne 29. 6. 2020, hodnotil při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení specifika tohoto řízení, neboť žalobkyně je právnickou osobou, jejímž předmětem podnikání je mimo jiné poskytování finančních prostředků, přičemž z úřední činnosti soudu je známo, že žalobkyně s ohledem na předmět svého podnikání podává další žaloby ve skutkově a právně obdobných věcech (kdy vymáhá pohledávky ze smluv o úvěru), a je tedy naplněn předpoklad vyhl. č. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“) tedy, že řízení je zahájeno na ustáleném vzoru, uplatněném opakovaně týmž žalobcem, ve skutkově i právně obdobných věcech. Pokud jde o ustálenost vzoru, jde o strukturované vylíčení nároků ze smlouvy o úvěru uvedením věřitele, data uzavření smlouvy (případně jejího čísla), výše pohledávky, výše úroků z úvěru a poplatků odkazem na smlouvu, poukazem na splátkovou povinnost dlužníka (často bez uvedení výše splátek), která byla porušena s následkem zesplatnění úvěru k určitému datu a vyčíslení požadované částky v jejich jednotlivých součástech s případným odkazem na y. Individualizace pohledávky je pak pouze doplněním konkrétních údajů, jako data, jména a částky (blíž. srovnej usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2014, č.j.  – 12). Základ právní argumentace v těchto žalobách, včetně její stylizace a formálního vyjádření je tak v podstatě zcela totožný a sepis této žaloby je pak spíše administrativním úkonem, než úkonem právní služby v pravém slova smyslu. Navíc v dané věci jde o předmět řízení, v rámci něhož peněžité plnění a tarifní hodnota nepřesahují hodnotu 50 000 Kč ve smyslu advokátního tarifu a v daném řízení byla žalobkyni přiznána náhradu nákladů řízení ve smyslu advokátního tarifu. S ohledem na uvedené proto soud dospěl k závěru, že je na místě žalobkyni za její první tři úkony právní pomoci (tzn. za zaslání předžalobní upomínky, za přípravu a převzetí zastoupení a za sepis žaloby) přiznat odměnu a režijní paušály dle vyhl. č. účinné od 1. 7. 2014.

14. Celkové náklady řízení přitom činí 3 667 Kč, které představují zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč a částku 3 267 Kč za náklady právního zastoupení žalobkyně mající oporu ve vyhl.č. , advokátním tarifu (tvořené částkou 600 Kč jako odměnou dle bodu 1 advokátního tarifu ve spojení s  , d) advokátního tarifu za tři žalobkyní účelně poskytnuté úkony právní pomoci v podobě přípravy a převzetí zastoupení, sepisu žaloby a sepisu předžalobní upomínky po 200 Kč, 300 Kč jako tři režijní paušály po 100 Kč za tyto tři žalobkyni účelně poskytnuté úkony právní pomoci dle advokátního tarifu, dále částkou 1 500 Kč jako odměnou dle , advokátního tarifu ve spojení s  advokátního tarifu za písemné podání ze dne 16. 12. 2020 učiněné na výzvu soudu a částkou 300 Kč jako paušální náhradou za tento jeden úkon právní služby ve smyslu , 3 advokátního tarifu, to vše pak včetně 21% DPH, kterou je povinen z přiznané odměny a náhrad odvést zástupce žalobkyně jako advokát, jež v řízení osvědčil, že je registrovaným plátcem DPH). Žalovaná proto byla zavázána zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení právě 7,62 % z částky 3 667 Kč, tj. částku 279,40 Kč, a to rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s ust. věta před středníkem , když ani zde soud důvody pro stanovení lhůty delší či pro povolení splátek neshledal, přičemž určené platební místo – k rukám právního zástupce žalobkyně – vychází z ust.

Poučení:

Odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží ( věta před středníkem v nyní účinném znění).

Neplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon tohoto rozhodnutí.