Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
109 C 37/2020-32
Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní JUDr. Miroslavou Kramnou ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa žalobkyně
; zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení
sídlem adresa
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, datum narození
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 71 951 Kč s přísl.
takto:
I. ; Řízení se ohledně úroku ve výši 44,6 % ročně z částky 50 000 Kč od 18. 2. 2020 do zaplacení zastavuje.
II. ; Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 50 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 18. 2. 2020 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.
III. ; Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 9 706 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 706 Kč od 18. 2. 2020 do zaplacení, dále pohledávku ve výši 12 245,10 Kč a úrok ve výši 35 % ročně z částky 50 000 Kč od 18. 2. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 47 411 Kč, se zamítá.
IV. ; Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 9 904,83 Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně, do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. ; Řízení se ohledně úroku ve výši 44,6 % ročně z částky 50 000 Kč od 18. 2. 2020 do zaplacení zastavuje. II. ; Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 50 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 18. 2. 2020 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku. III. ; Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 9 706 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 706 Kč od 18. 2. 2020 do zaplacení, dále pohledávku ve výši 12 245,10 Kč a úrok ve výši 35 % ročně z částky 50 000 Kč od 18. 2. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 47 411 Kč, se zamítá. IV. ; Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 9 904,83 Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně, do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Žalobou podanou soudu dne datum domáhala se žalobkyně proti žalovanému zaplacení 71 951 Kč s příslušenstvím specifikovaným v návrhu výroku rozsudku s odůvodněním, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru číslo když žalovaný tuto smlouvu podepsal datum a na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši„ nominální úrokové sazby“ 84,72 % ročně splácet v 18 měsíčních splátkách po 4 992 Kč splatných vždy k 13. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem prosincem 2019 dle splátkového kalendáře, který je přílohou oznámení žalobkyně o schválení úvěru. Dne 12. 11. 2019 žalovaný požádal o využití marketingové akce žalobkyně a v důsledku toho došlo oproti smlouvě k ponížení zápůjční úrokové sazby úvěru na nominální úrokovou sazbu ve výši 79,60 % ročně. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů o příjmech, prohlášení dlužníka apod. Z dokladů o příjmu vyplynulo, že žalovaný měl celkový měsíční příjem ve výši 16 000 Kč představující mzdu z pracovního poměru, žalovaný předložil potvrzení zaměstnavatele právnická osoba ze dne 23. 10. 2019 za období posledních 12 měsíců, dle hodnocení klienta náklady žalovaného na živobytí činily 8 110 Kč. Žalobkyně dovodila, že z výše uvedeného byla zjištěna u žadatele o úvěr rezerva 1 000 Kč, výši jeho volných zdrojů ke splácení neuvedla žádnou, dále že úvěrovou historii žadatele ověřila v databázích SOLUS a NRKI, že žalovaný nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u poskytovatele předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, nebyla u něj v době žádosti prováděna exekuční srážka ze mzdy. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru nezaplatil žalobkyni žádnou splátku. Před zesplatněním celého úvěru v důsledku prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut u splátky 1, 2, a to 2 x 499 Kč, u kterých se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů a na zaplacení nákladů v souvislosti s prodlením u splátky 1, 2, a to 2 x 200 Kč v prodlení o délce 15 dnů. V důsledku prodlení žalovaného následně došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3 smlouvy, podle kterého platí, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru. Žalovaný se dostal do prodlení u splátky č. 1 splatné dne 13. 12. 2019. K datu 16. 2. 2020 tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru se staly součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 58 308,73 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dále bylo sjednáno, že žalobkyně je oprávněna požadovat, aby jí žalovaný v případě prodlení s hrazením nové jistiny úvěru platil úroky z prodlení v zákonné výši z celé této nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení. Také bylo sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, v daném případě ode dne 18. 2. 2020 až do jejího úplného zaplacení. V bodě 2.2 smlouvy bylo sjednáno, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží v případě prodlení s hrazením jistiny poskytnutého úvěru až do data skutečného vrácení této jistiny žalobkyni. Žalobkyně požadovala i sjednané úroky za poskytnutí úvěru za dobu po zesplatnění úvěru, když tyto úroky i nadále přirůstají pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru. Žalobkyně uvedla, že na základě uzavřené smlouvy tak žalovaný ke dni podání žaloby dluží následující částky: a) částku odpovídající dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 58 308,73 Kč (odpovídá zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 50 000 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlému ke dni zesplatnění úvěru ve výši 8 308,73 Kč) s příslušenstvím, b) smluvní pokuty dle bodu 6.1 smlouvy 998 Kč, c) náklady v souvislosti s prodlením žalovaného 400 Kč, d) smluvní pokutu dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to počínaje dnem 18. 2. 2020 do zaplacení, žalobkyně touto žalobou požaduje smluvní pokutu pouze k datu vyhotovení žaloby, tj. ke dni 14. 9. 2020, tedy smluvní pokutu ve výši 12 245,10 Kč, e) úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 50 000 Kč ode dne 18. 2. 2020 do zaplacení. Žalobkyně uvedla, že žalobou požaduje úrok v nominální roční úrokové sazbě 79,6 %. Žalovaný nereagoval na zaslání předžalobní výzvy.
2. Žalovanému byla doručena žaloba včetně předvolání k jednání soudu postupem dle § 49
3. K jednání soudu dne 19. 1. 2020 se žalovaný bez omluvy nedostavil. V souladu s § 101 odst. 3 o.s.ř. soud ve věci jednal a rozhodl, přičemž vycházel z dokladů předložených žalobkyní a provedeného dokazování.
4. Soud provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní, a to smlouvou o úvěru číslo oznámením žalobkyně (věřitele) o schválení úvěru, dodejkou k oznámení žalobkyně (věřitele) o schválení úvěru, dokladem o vyplacení úvěru, formulářem hodnocení klienta, ověřením v registru SOLUS, ověřením v registru NRKI, doklady vztahujícími se k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, předžalobní výzvou ze dne 26. 8. 2020 včetně podacího archu ze dne 27. 8. 2020, vyjádřením znalce ze dne 25. 10. 2018, ze kterých vzal soud za prokázány skutečnosti podrobně tvrzené žalobkyní v žalobě, viz první odstavec odůvodnění rozsudku shora, na které soud pro stručnost odkazuje.
5. Po právní stránce posoudil soud věc následovně: Žalovaný podepsal dne datum smlouvu o spotřebitelském úvěru v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (o. z.), žalobkyně vůči němu vystupovala v postavení podnikatele ve smyslu § 420 o. z. Žalovanému jako spotřebiteli tudíž svědčila ochrana ve smyslu § 1810 a násl. o. z., přičemž na závazkový vztah mezi účastníky řízení dopadají i ustanovení zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, platného a účinného do 31. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), který ve veřejném zájmu určil poskytovatelům spotřebitelského úvěru plnit konkrétní povinnosti stanovené na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním. Tyto povinnosti spočívají zejména v informování spotřebitelů a v dostatečném prověřování jejich schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Z důvodové zprávy k zákonu o ochraně spotřebitele pak vyplývá, že smyslem stanovení povinnosti posuzovat úvěruschopnost spotřebitele (§ 9 odst. 1 zákona
o spotřebitelském úvěru) je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Žalobkyně byla jako věřitel dle § 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, povinna ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudit s odbornou péčí schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného byla žalobkyně povinna vycházet z dostatečných informací získaných i od žalovaného, a v nezbytném případě i z nahlédnutí do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalovaného, přičemž měla spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud by bylo po posouzení úvěruschopnosti žalovaného
s odbornou péčí zřejmé, že žalovaný bude schopen spotřebitelský úvěr splácet; jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná (§ 9 odst. 1, poslední věta, zákona o spotřebitelském úvěru). Ochranu spotřebitelů před neúměrným zadlužováním lze posoudit jako součást veřejného pořádku České republiky. Žalobkyně jako osoba poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti přitom byla povinna k jeho zajištění přispět a v rámci náležité odborné péče nespoléhat jen na údaje tvrzené žalovaným, ale tato tvrzení i prověřit, a to například výzvou k doložení potvrzení o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015 -39).
6. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Výkladem některých otázek se zabýval i Soudní dvůr Evropské unie, z jehož rozsudku ze dne 18. 12. 2014 vyplývá, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, C -449/13).
7. Po provedeném dokazování bylo prokázáno, že ačkoli žalovaný ve smlouvě souhlasil s ověřením sdělených údajů, žalobkyně tyto údaje relevantně nevyhodnotila. Z tvrzení žalobkyně a z listinných důkazů, které soudu předložila, sice vyplývá, že se před podpisem smlouvy o spotřebitelském úvěru zabývala prověřením údajů uváděných žalovaným, ale nedostatečně. Provedené důkazy spolu s tvrzeními žalobkyně pak prokazují, že žalobkyně před poskytnutím spotřebitelského úvěru nedostála své povinnosti odborné péče dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházela z tvrzení žalovaného, svého zjištěného tzv. scoringu klienta (skóre 274 tzn. vyšší riziko, kdy je úvěr výrazněji limitován a bývá zamítán). Úvěruschopnost žalovaného nevyhodnotila přiléhavě za situace, kdy z potvrzení zaměstnavatele žalovaného o výši jeho příjmu za posledních 12 měsíců vyplývá, že jeho čistý průměrný příjem činil 14 677 Kč, dále že má pracovní poměr sjednán na dobu určitou do 30. 6. 2020, přitom podle smlouvy o úvěru měl splácet měsíčně žalobkyni částku ve výši 4 992 Kč až do června 2021 a měl další splátky u jiných subjektů 3 300 měsíčně. Uváděná částka výdajů na bydlení 1 400 Kč se jeví v dnešní době jako nereálná, když žalovaný nežije s nikým ve společné domácnosti a není zřejmé, zda se jedná pouze o inkaso, případně o nájemné. Z hodnocení klienta žalobkyní nevyplývá, že by při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného měla k dispozici doklady o výši inkasa, nájemní smlouvu či výpis z účtu žalovaného. Soud vyhodnotil smlouvu o spotřebitelském úvěru, že je od počátku neplatná, neboť odporuje zákonu (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) a zjevně narušuje veřejný pořádek (srov. též § 588 o. z.). Soud uzavřel, že předmětná úvěrová smlouva je neplatná i pro rozpor s dobrými mravy, je-li požadován po žalovaném úrok přepočtený a požadovaný v nominální úrokové sazbě 84,72 % ročně a po využití vánoční marketingové akce v nominální úrokové sazbě 79,60 % ročně. Výše požadovaného úroku je nevyvážená v neprospěch žalovaného jako spotřebitele a je nerozhodné, že takovouto smlouvu o úvěru podepsal. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR mají obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy, srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 . Lze uzavřít, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ust. § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ust. § 588 o. z., absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Rozporné s dobrými mravy je i samotné ujednání o výši úroků, které způsobuje jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z., neboť ujednaná výše efektivního úroku 108,79 % ročně přepočtená na nominální výši 75,92 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod k absolutní neplatnosti tohoto ujednání požadovaného úroku. Dle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle o. z., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 , rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015 . Z rozhodovací činnosti soudu je zřejmá výše úroků bankovních ústavů ohledně výše úroků, které požadovaly u úvěru s obdobnými parametry v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru, že horní hranice úrokových sazeb osciluje kolem 16 % ročně. Ačkoliv je zřejmé, že žalobkyně je nebankovním subjektem, u kterého jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší, a proto je nutné v rámci posuzování rozporu sjednané sazby s dobrými mravy sazby poměřit, když menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. V daném případě však sjednaná sazba úroků převyšuje výrazně nejvyšší sazby úroků u bankovních úvěrů a za situace, kdy dle smlouvy o úvěru měl žalovaný při řádném splácení úvěru díky sjednané sazbě úroků vrátit násobek poskytnuté částky, je třeba sjednanou výši úroků považovat za rozpornou s dobrými mravy, a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní.
8. Vzhledem k výše uvedenému soud posoudil vzájemná práva a povinnosti účastníků řízení jako bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 o. z., jelikož žalovaný získal od žalobkyně finanční prostředky ve výši 50 000 Kč bez právního důvodu. Z tvrzení žalobkyně vyplývá, že na tuto jistinu jí žalovaný dosud ničeho neuhradil, a protože žalovaný netvrdil, natož aby prokázal, že celou jistinu, případně část uvedeného spotřebitelského úvěru žalobkyni zaplatil, soud přiznal žalobkyni právo na zaplacení částky 50 000 Kč, ale nikoli již dalších v žalobě uplatněných částek ohledně nové jistiny úvěru, smluvních pokut ani úroku za poskytnutí úvěru, neboť jakékoliv nároky žalobkyně na další plnění by již měly povahu lichvy. Soud proto žalobu, vyjma částky 50 000 Kč a přináležejícího úroku z prodlení, zamítnul jako nedůvodnou, když totiž nárok žalobkyně na zaplacení dalších finančních prostředků nad rámec poskytnuté jistiny ve výši 50 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení neuznal. V rozsahu částečného zpětvzetí žalobního návrhu co do úroku ve výši 44,6% ročně z částky 50 000 Kč od 18. 2. 2020 do zaplacení bylo soudem řízení zastaveno podle § 96 odst. 1 , 2 o.s.ř.
9. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , podle kterého je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni, k rukám její právní zástupkyně, na nákladech řízení částku 9 904,83 Kč. Žalující strana byla úspěšná z 69,5%, žalovaná strana byla úspěšná z 30,5 %, poměr úspěchu a neúspěchu ve věci činí 39% z uplatněné částky. Výše nákladů řízení pak sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 598 Kč, z odměny za právní zastoupení dle vyhl. 177/96 Sb. § 7 za čtyři úkony (převzetí věci, podání žaloby, vyjádření, účast při jednání 19/1/2020) po 3 980 Kč, 4 režijní paušály po 300 Kč, z náhrady za ztrátu času podle § 14 odst. 1 písm. a) cit. vyhl. za 4 započaté půlhodiny při cestě k ústnímu jednání, tj. 4 x 100 Kč, z náhrady cestovních výdajů podle § 13 odst. 4 cit.vyhl. v celkové výši 496 Kč za cestu z obec do obec a zpět, a to osobním vozidlem značka automobilu anonymizováno, registrační značka, obsah válců číslo cm3 s průměrnou spotřebou 5,8 l /100 km benzínu Natural 95, při celkové ujeté vzdálenosti 80 km a z částky 3 783 Kč odpovídající 21% DPH ze základu 18 016 Kč. Žalobkyně tak požadovala náhradu nákladů v celkové výši 25 397 Kč. Při úspěchu ve věci 39 % pak žalobkyni náleží z této částky 9 904,83 Kč, kterou je žalovaný povinen uhradit žalobkyni k rukám její právní zástupkyně.
10. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 o.s.ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu v Opavě. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.