Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
109 C 32/2020-45
Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní JUDr. Miroslavou Kramnou ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa žalobkyně
; zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení
sídlem adresa
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, datum narození
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 68 761 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 28 099 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 23. 12. 2018 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 40 662 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 22 658 Kč od 23. 12. 2018 do zaplacení a částku 18 004 Kč a dále úrok ve výši 102,31 % ročně z částky 38 183,14 Kč od 23. 12. 2018 do zaplacení, max. však do doby, kdy úrok dosáhne částky 114 249 Kč, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 28 099 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 23. 12. 2018 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 40 662 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 22 658 Kč od 23. 12. 2018 do zaplacení a částku 18 004 Kč a dále úrok ve výši 102,31 % ročně z částky 38 183,14 Kč od 23. 12. 2018 do zaplacení, max. však do doby, kdy úrok dosáhne částky 114 249 Kč, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Opavě datum se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení 68 761 Kč s příslušenstvím specifikovaným v návrhu petitu rozsudku v žalobě s odůvodněním, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru číslo když žalovaný tuto smlouvu podepsal datum a na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši„ efektivní úrokové sazby“ 166,72 % ročně splácet ve 24 měsíčních splátkách po 3 967 Kč splatných vždy k 17. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem dubnem 2018 dle splátkového kalendáře, který je přílohou oznámení žalobkyně o schválení úvěru. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů o příjmech, prohlášení dlužníka atd. Z dokladů o příjmech vyplynulo, že žalovaný měl celkový měsíční příjem ve výši 13 600 Kč představující mzdu z pracovního poměru, žalovaný předložil potvrzení zaměstnavatele právnická osoba za období od prosince 2017 do února 2018, výplatní lístek za únor 2018 a jeho náklady na živobytí činily 5 610 Kč (včetně rezervy 1 000 Kč). Žalobkyně dovodila, že z výše uvedeného byly zjištěny u žadatele o úvěr jeho volné zdroje ke splácení ve výši 7 990 Kč, že úvěrovou historii žadatele ověřila v databázích SOLUS, (výpis z databáze NRKI předložen nebyl), že žalovaný nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u poskytovatele předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žalovaného nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru zaplatil žalobkyni 3 x 3 967 Kč, celkem 11 901 Kč. Před zesplatněním celého úvěru v důsledku prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut u splátky 2, 6, 7, 8, a to 4 x 499 Kč, u kterých se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů a na zaplacení nákladů v souvislosti s prodlením u splátky 1, 2, 6, 7, 8, a to 5 x 200 Kč v prodlení o délce 15 dnů. V důsledku prodlení žalovaného následně došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3 smlouvy, podle kterého platí, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru. Žalovaný se dostal do prodlení u splátky č. 7 splatné dne 17. 10. 2018. K datu 21. 12. 2018 tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru se staly součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 47 761,86 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dále bylo sjednáno, že žalobkyně je oprávněna požadovat, aby jí žalovaný v případě prodlení s hrazením nové jistiny úvěru platil úroky z prodlení v zákonné výši z celé této nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení. Také bylo sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, v daném případě ode dne 23. 12. 2018 až do jejího úplného zaplacení. V bodě 2.2 smlouvy bylo sjednáno, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží v případě prodlení s hrazením jistiny poskytnutého úvěru až do data skutečného vrácení této jistiny žalobkyni. Žalobkyně požadovala i sjednané úroky za poskytnutí úvěru za dobu po zesplatnění úvěru, když tyto úroky i nadále přirůstají pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru. Žalobkyně uvedla, že na základě uzavřené smlouvy tak žalovaný ke dni podání žaloby dluží následující částky: a) částku odpovídající dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 47 761,86 Kč (odpovídá zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 38 183,14 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlému ke dni zesplatnění úvěru ve výši 9 578,72 Kč) s příslušenstvím, b) smluvní pokuty dle bodu 6.1 smlouvy 1 996 Kč, c) náklady v souvislosti s prodlením žalovaného 1 000 Kč, d) smluvní pokutu dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to počínaje dnem 23. 12. 2018 do zaplacení, žalobkyně touto žalobou požaduje smluvní pokutu pouze k datu vyhotovení žaloby, tj. ke dni 10. 8. 2020, tedy smluvní pokutu ve výši 18 004 Kč, e) úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 38 183,14 Kč ode dne 23. 12. 2018 do zaplacení. Žalobkyně uvedla, že žalobou požaduje úrok v nominální roční úrokové sazbě 102,31 %. Žalovaný nereagoval na zaslání předžalobní výzvy.
2. Žalovanému byla doručena žaloba včetně předvolání k jednání soudu postupem dle § 49
3. K jednání nařízenému na den 23. 2. 2021 se žalovaný bez omluvy nedostavil. Soud postupoval podle § 101 odst. 3 ) občanského soudního řádu , věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.
4. Soud provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní, a to smlouvou o úvěru číslo oznámením žalobkyně (věřitele) o schválení úvěru, dodejkou k oznámení žalobkyně (věřitele) o schválení úvěru, dokladem o vyplacení úvěru, formulářem hodnocení klienta, ověřením v registru SOLUS, doklady vztahujícími se k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, předžalobní výzvou ze dne 22. 7. 2020 včetně podacího archu z 23. 7. 2020, vyjádřením znalce ze dne 25. 10. 2018, sdělení ČS, a.s., ze kterých vzal soud za prokázány skutečnosti podrobně tvrzené žalobkyní v žalobě, viz první odstavec odůvodnění rozsudku shora, na které soud pro stručnost odkazuje.
5. Po právní stránce posoudil soud věc následovně: Žalovaný podepsal dne datum smlouvu o spotřebitelském úvěru v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (o. z.), žalobkyně vůči němu vystupovala v postavení podnikatele ve smyslu § 420 o. z. Žalovanému jako spotřebiteli tudíž svědčila ochrana ve smyslu § 1810 a násl. o. z., přičemž na závazkový vztah mezi účastníky řízení dopadají i ustanovení zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, platného a účinného do 31. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), který ve veřejném zájmu určil poskytovatelům spotřebitelského úvěru plnit konkrétní povinnosti stanovené na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním. Tyto povinnosti spočívají zejména v informování spotřebitelů a v dostatečném prověřování jejich schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Z důvodové zprávy k zákonu o ochraně spotřebitele pak vyplývá, že smyslem stanovení povinnosti posuzovat úvěruschopnost spotřebitele (§ 9 odst. 1 zákona
o spotřebitelském úvěru) je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Žalobkyně byla jako věřitel dle § 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, povinna ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudit s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného byla žalobkyně povinna vycházet z dostatečných informací získaných i od žalovaného, a v nezbytném případě i z nahlédnutí do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalovaného, přičemž měla spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud by bylo po posouzení úvěruschopnosti žalovaného
s odbornou péčí zřejmé, že žalovaný bude schopen spotřebitelský úvěr splácet; jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná (§ 9 odst. 1, poslední věta, zákona o spotřebitelském úvěru). Ochranu spotřebitelů před neúměrným zadlužováním lze posoudit jako součást veřejného pořádku České republiky. Žalobkyně jako osoba poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti přitom byla povinna k jeho zajištění přispět a v rámci náležité odborné péče nespoléhat jen na údaje tvrzené žalovaným, ale tato tvrzení i prověřit, a to například výzvou k doložení nákladů na bydlení, doložením výplatních pásek více než za 1 měsíc, doložením výpisu z účtu žadatele apod. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015 -39).
6. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Výkladem některých otázek se zabýval i Soudní dvůr Evropské unie, z jehož rozsudku ze dne 18. 12. 2014 vyplývá, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, C -449/13).
7. Po provedeném dokazování bylo prokázáno, že ačkoli žalovaný ve smlouvě souhlasil s ověřením sdělených údajů, žalobkyně tyto údaje relevantně nevyhodnotila. Z tvrzení žalobkyně a z listinných důkazů, které soudu předložila, sice vyplývá, že se před podpisem smlouvy o spotřebitelském úvěru zabývala prověřením údajů uváděných žalovaným, ale nedostatečně. Provedené důkazy spolu s tvrzeními žalobkyně pak prokazují, že žalobkyně před poskytnutím spotřebitelského úvěru nedostála své povinnosti odborné péče dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházela z tvrzení žalovaného, pokud si zjištovala tzv. scoring klienta, k tomu doklad nedoložila, ale úvěruschopnost žalovaného nevyhodnotila přiléhavě za situace, kdy kromě jednoho výplatního lístku za únor 2018 a potvrzení zaměstnavatele o příjmu od ledna do března 2018 v průměrné výši cca 13 500 Kč, neměla k dispozici žádné další listin y dokládající poměry žalovaného, jako např. výpisy z účtu, náklady na bydlení včetně inkasa, telefon, pracovní smlouva, doprava do zaměstnání, případně náklady v souvislosti se zdravotním stavem apod. Z hodnocení klienta ze dne 20. 3. 2018 je zřejmé, že žalobkyně se spokojila u žalovaného s uvedením výše životního minima bez zkoumání skutečných nákladů a výdajů, které musí žalovaný vynakládat a dospěla k závěru, že je žalovaný schopen splácet měsíčně na úvěr částku 3 967 Kč po dobu 24 měsíců. Soud vyhodnotil smlouvu o spotřebitelském úvěru, že je od počátku neplatná, neboť odporuje zákonu (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) a zjevně narušuje veřejný pořádek (srov. též § 588 o. z.). Soud dále uzavřel, že předmětná úvěrová smlouva je neplatná i pro rozpor s dobrými mravy, je-li požadován po žalovaném úrok v efektivní úrokové sazbě 166,92 % ročně přepočtený do nominální sazby 102,31 % ročně. Výše požadovaného úroku je nevyvážená v neprospěch žalovaného jako spotřebitele a je nerozhodné, že takovouto smlouvu o úvěru podepsal. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR mají obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy, srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 . Lze uzavřít, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ust. § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ust. § 588 o. z., absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Rozporné s dobrými mravy je i samotné ujednání o výši úroků, které způsobuje jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z., neboť ujednaná výše efektivního úroku 166,92 % ročně přepočtená na nominální výši 102,31 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod k absolutní neplatnosti tohoto ujednání požadovaného úroku. Dle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle o. z., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 , rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015 . Z rozhodovací činnosti soudu je zřejmá výše úroků bankovních ústavů ohledně výše úroků, které požadovaly u úvěru s obdobnými parametry v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru, že horní hranice úrokových sazeb osciluje kolem 13 % ročně. Ačkoliv je zřejmé, že žalobkyně je nebankovním subjektem, u kterého jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší, a proto je nutné v rámci posuzování rozporu sjednané sazby s dobrými mravy sazby poměřit, když menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. V daném případě však sjednaná sazba úroků převyšuje výrazně nejvyšší sazby úroků u bankovních úvěrů a za situace, kdy dle smlouvy o úvěru měl žalovaný při řádném splácení úvěru díky sjednané sazbě úroků vrátit násobek poskytnuté částky, je třeba sjednanou výši úroků považovat za rozpornou s dobrými mravy, a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní. Za zjevně rozporné s dobrými mravy soud považuje obě žalobkyní uváděné sazby úroků a při posuzování rozporu výše sazby s dobrými mravy nevycházel jen z její výše, ale i z celkové částky, kterou se žalovaný zavázal za dobu trvání úvěru při řádném splácení uhradit, tedy o kolik by žalovaný při řádném splácení poskytnutou částku přeplatil.
8. Vzhledem k výše uvedenému soud posoudil vzájemná práva a povinnosti účastníků řízení jako bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 o. z., jelikož žalovaný získal od žalobkyně finanční prostředky ve výši 40 000 Kč bez právního důvodu. Protože žalovaný zčásti jistinu uvedeného spotřebitelského úvěru žalobkyni již zaplatil, když ze samotných tvrzení žalobkyně vyplývá, že jí již fakticky žalovaný datu 10. 8. 2020 zaplatil 11 901 Kč, soud přiznal žalobkyni právo na zaplacení částky 28 099 Kč, ale nikoli již dalších v žalobě uplatněných částek ohledně nové jistiny úvěru, smluvních pokut ani úroku za poskytnutí úvěru, neboť jakékoliv nároky žalobkyně na další plnění, vyjma zůstatku nesplacené původní výše úvěru, by již měly povahu lichvy. Soud proto žalobu, vyjma částky 28 099 Kč a přináležejícího úroku z prodlení, zamítnul jako nedůvodnou, totiž nárok žalobkyně na zaplacení dalších finančních prostředků nad rámec již žalovaným zaplacené částky z titulu bezdůvodného obohacení neuznal.
9. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , podle kterého by povinnost k náhradě nákladů řízení stíhala, po porovnání úspěchu a neúspěchu ve věci, z větší části neúspěšnou žalobkyni, ale žalovanému v průběhu řízení žádné náklady nevznikly, resp. žádné nepožadoval.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu v Opavě. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.