Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
13 C 283/2020-26
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 9 420 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 950 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 2. 8. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 4 470 Kč, úroku ve výši 28 % ročně z částky 5 086,48 Kč od 16. 6. 2017 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 950 Kč od 23. 8. 2016 do 1. 8. 2019 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 136,48 Kč od 23. 8. 2016 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 950 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 2. 8. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 4 470 Kč, úroku ve výši 28 % ročně z částky 5 086,48 Kč od 16. 6. 2017 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 950 Kč od 23. 8. 2016 do 1. 8. 2019 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 136,48 Kč od 23. 8. 2016 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení 9 420 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně právnická osoba se žalovaným uzavřel dne datum smlouvu o zápůjčce a na základě této smlouvy poskytl žalovanému částku ve výši 6 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny ve výši 6 000 Kč zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 4 470 Kč, jež je součtem úroku za poskytnutí zápůjčky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy s úrokovou sazbou ve výši 28 % ročně v celkové výši 817 Kč, odměny za administrativní zpracování zápůjčky ve výši 1 343 Kč a odměny za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 310 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaný zavázal právnímu předchůdci žalobkyně splatit v 45 týdenních splátkách po 233 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce vycházel z údajů, které mu sdělil žalovaný, přičemž tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, jež jsou obsahem Zákaznické karty. Tyto doklady však žalobkyně nemá k dispozici, jelikož je zákazníci právnímu předchůdci žalobkyně pouze předkládají při uzavření smlouvy. Žalovaný pak výslovně stvrdil, že právní předchůdce žalobkyně s odbornou péčí posoudil jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopen spotřebitelský úvěr splácet. V této souvislosti žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil a zůstal právnímu předchůdci žalobkyně dlužen 5 086,48 Kč na jistině a 4 333,52 Kč na souhrnném poplatku. Následně byla pohledávka za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni, kdy tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 24. 6. 2019. Žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení za dobu od 23. 8. 2016, tedy od marného uplynutí týdenní lhůty po úhradě poslední splátky žalovaným, do zaplacení (za období od 23. 8. 2016 do 24. 6. 2019 žalobkyně úrok z prodlení kapitalizovala, a to částkou 1 178,34 Kč) a dle smluvních podmínek rovněž úrok ve výši 28 % ročně za dobu od 16. 6. 2017, tj. ode dne, ke kterému vzniklo právnímu předchůdci žalobkyně právo na úhradu celé zbývající dlužné částky, do zaplacení (za období od 16. 6. 2017 do 24. 6. 2019 žalobkyně úrok kapitalizovala, a to částkou 2 923,60 Kč). Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “), soud rozhodl bez nařízení jednání.
3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně právnická osoba byla dne datum uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě níž právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 6 000 Kč, která mu byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal tuto částku společně s úrokem ve výši 817 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 1 343 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 310 Kč (celkem 10 470 Kč) právnímu předchůdci žalobkyně vrátit v 45 týdenních splátkách po 233 Kč (poslední splátka 218 Kč).
4. Žalobkyně dále doložila Zákaznickou kartu podepsanou žalovaným. Dle zde uvedených údajů měl být žalovaný v době poskytnutí zápůjčky nezaměstnaný a jeho jediný příjem měl sestávat z příspěvku na péči o osobu blízkou ve výši 8 000 Kč měsíčně. V kolonce„ Další čisté příjmy domácnosti“ byl uveden další příspěvek na péči o osobu blízkou ve výši 3 926 Kč a blíže nespecifikované příjmy ve výši 8 350 Kč měsíčně. Mezi ověřenými dokumenty pak bylo zaškrtnuto pole„ Jiné“ a v rámci upřesnění bylo uvedeno„ POB 22. 7. 2016, POB 13. 7. 2016 a Důchod 12. 7. 2016“. Žalovaný měl dále bydlet v nájmu, což mělo být ověřeno na základě nájemní smlouvy a jeho náklady spojené s bydlením měly činit 8 500 Kč měsíčně. Jako své další výdaje žalovaný uvedl výdaje na domácnost ve výši 4 000 Kč měsíčně a výdaje na telefon ve výši 400 Kč měsíčně. Konečně měl žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně doložit výpisy z účtu za tři měsíce předcházející uzavření smlouvy.
5. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, kdy žalovanému byla tato skutečnost oznámena dopisem z téhož dne. Tímto dopisem byl žalovaný zároveň vyzván k úhradě dlužné částky do deseti dnů od doručení tohoto dopisu. Odeslání tohoto dopisu žalobkyně prokázala doloženým podacím lístkem ze dne 17. 7. 2019. Dále byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 24. 10. 2019, jejíž odeslání žalobkyně rovněž prokázala podacím lístkem z téhož dne.
1. Je zjevné, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o zápůjčce, tak jak ji upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku :„ Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“
1. Na zamýšlený smluvní vztah (s ohledem na datum uzavření úvěrové smlouvy) dopadá úprava obsažená v zákoně číslo 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016 (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
1. Pro právního předchůdce žalobkyně proto z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“
1. Výše citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.
1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
1. Soud se domnívá, že právní předchůdce žalobkyně povinnost zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnil. Úvodem třeba zmínit, že žalobkyně soudu nedoložila doklady, jež měly být dle údajů uvedených v zákaznické kartě žalovaným předloženy za účelem ověření jeho příjmové a výdajové stránky, tudíž by nebylo možné dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy dostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to s ohledem na ustanovení § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého„ není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil.“ Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil veškeré doklady, jež měly být dle tvrzení uvedených v zákaznické kartě spotřebitelem předloženy, nelze mít za prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak prakticky o pouhá tvrzení nepodložená relevantními důkazy. V tomto konkrétním případě je však dále podstatné zejména to, že i kdyby žalobkyně předmětné doklady doložila, a tudíž prokázala, že její právní předchůdce informace sdělené žalovaným řádně prověřil, nemohl dle názoru soudu s ohledem na takto zjištěné majetkové poměry žalovaného dospět k závěru, že žalovaný je osobou beze všech pochybností schopnou poskytnutý úvěr splácet. Dle údajů uvedených v zákaznické kartě totiž jediný příjem samotného žalovaného představoval příspěvek na péči o osobu blízkou. Tento příspěvek však představuje dávku státní sociální podpory určenou lidem, kteří z důvodu svého nepříznivého zdravotního stavu nejsou schopni si samostatně zajišťovat veškeré životní potřeby a potřebují pomoc jiných osob. Právě z poskytnutého příspěvku se následně tato pomoc hradí. V případě tohoto příspěvku se tedy nejedná o finanční prostředky určené k uspokojování běžných životních potřeb, natož o finanční prostředky určené ke splácení závazků z úvěrových smluv. Prakticky tak sám žalovaný dle údajů uvedených v zákaznické kartě v době poskytnutí zápůjčky nedisponoval žádným příjmem, z něhož by mohl splátky úvěru platit. Co se týče blíže nespecifikované částky 8 350 Kč uvedené v kolonce„ Další čisté příjmy domácnosti“, lze se pouze domnívat, že tato částka představovala důchod jiné osoby žijící se žalovaným ve společné domácnosti za situace, kdy je mezi ověřenými dokumenty uvedena výměra důchodu. Jestliže by se totiž mělo jednat o důchod samotného žalovaného, lze očekávat, že by byl uveden v kolonce„ Jiné čisté příjmy žadatele“. Povinnost splácet závazky přijaté z titulu smlouvy o zápůjčce měl však pouze žalovaný, který tuto smlouvu uzavřel a nikoli jiné osoby žijící s ním ve společné domácnosti. Příjmy těchto osob by mohly být případně relevantní pouze ve vztahu k výdajové stránce žalovaného v tom smyslu, že by došlo k rozdělení těchto výdajů mezi žalovaného a další osoby a žalovanému by tak z jeho vlastních příjmů zbylo větší množství disponibilních finančních prostředků. O tom však nelze uvažovat za situace, kdy žalovaný, jak již bylo uvedeno, žádné vlastní příjmy využitelné k hrazení splátek zápůjčky neměl.
1. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud musel dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.
1. Shora citovaný § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru explicitně nestanoví, zda je následkem porušení povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele absolutní či relativní neplatnost uzavřené smlouvy, a je proto třeba vycházet z obecné úpravy neplatnosti obsažené v občanském zákoníku . Ohledně neplatnosti právního jednání § 580 odst. 1 občanského zákoníku stanoví následující:„ (1) Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.“ Nový občanský zákoník již rozpor se zákonem nepovažuje automaticky za důvod absolutní neplatnosti, srov. § 586 odst. 1 občanského zákoníku :„ (1) Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.“ Přesto pro určité situace zachovává neplatnost absolutní; tyto situace jsou vymezeny v § 588 občanského zákoníku :„ Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.“ Pro posouzení toho, o jaký druh neplatnosti se v konkrétním případě jedná, je podstatné, zda je neplatnost stanovena v zájmu některého z účastníků, anebo zda právní jednání kromě zákona porušuje také veřejný pořádek. V daném případě by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti je stanovena pouze v zájmu spotřebitele. Nicméně součástí veřejného pořádku je mimo jiné také ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné, do této skupiny osob patří rovněž spotřebitelé, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno tím, že do vztahu s podnikatelem vstupují jako neprofesionálové a jsou vůči podnikateli zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou s menší dostupností právních služeb, nedostatkem profesionálních zkušeností a nemožností stanovovat smluvní podmínky. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , mimo jiné uvedl (a tyto závěry jako správné převzal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 ), že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.
1. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 6 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení, tak jak je to upraveno v § 2993 občanského zákoníku :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Pohledávka za žalovaným byla následně v souladu s ustanovením § 1 879 občanského zákoníku , který stanoví, že„ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi)“, postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.
1. Jelikož měl žalovaný celkově uhradit právnímu předchůdci žalobkyně částku 10 470 Kč, přičemž žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení částky 9 420 Kč, je zřejmé, žalovaný již uhradil z titulu předmětné smlouvy částku 1 050 Kč, což je patrné rovněž z doložené tabulky umoření, a zbývá mu tak uhradit na jistinu částku 4 950 Kč. Co do této částky tedy soud žalobě vyhověl, a to včetně požadovaného úroku z prodlení z této částky z důvodu prodlení žalovaného s úhradou. Nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou pak splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ). Soud vázal počátek prodlení žalovaného na zaslané oznámení o postoupení pohledávky, jehož součástí byla rovněž výzva k úhradě dlužné částky a jehož odeslání dne 17. 7. 2019 žalobkyně prokázala podacím lístkem. Podle ustanovení § 570 odst. 1 občanského zákoníku ,„ právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.“ V souladu se zákonnou domněnkou zakotvenou v § 573 občanského zákoníku , který stanoví, že„ se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání“ bylo žalovanému toto oznámení doručeno dne 22. 7. 2019. Jelikož dle tohoto oznámení byla žalovanému pro úhradu určena lhůta deseti dnů, jejímž uplynutím se stal závazek splatným, byl žalovaný povinen provést úhradu do 1. 8. 2019 a ode dne následujícího, tj. ode dne 2. 8. 2019, pak vzniklo žalobkyni právo požadovat úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku :„ Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“ Tento úrok žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 23. 8. 2016, tj. ve výši 8,05 % ročně, tedy ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 2. 8. 2019, tj. 10 % ročně.
1. Co do zbývající částky 4 470 Kč, co do úroku ve výši 28 % ročně z částky 5 086,48 Kč od 16. 6. 2017 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 950 Kč od 23. 8. 2016 do 1. 8. 2019 a co do úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 136,48 Kč od 23. 8. 2016 do zaplacení, soud žalobu jako nedůvodnou zamítnul.
1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Právo na náhradu nákladů řízení by měl žalovaný, který byl ve věci převážně úspěšný. Jelikož však žalovanému v řízení dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popř. návrhem na nařízení exekuce.