Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
20 C 259/2020-37
Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení částka s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částka s úrokem z prodlení v sazbě 9,75 % ročně z této částky od datum do zaplacení, a to do 14 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Co do částky částka s úrokem z prodlení v sazbě 9,75 % ročně z této částky od datum do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žalobkyně není povinna hradit na náhradě nákladů řízení žalovanému ničeho.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v sazbě 9,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to do 14 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Co do částky [částka] s úrokem z prodlení v sazbě 9,75 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žalobkyně není povinna hradit na náhradě nákladů řízení žalovanému ničeho.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne datum, zaplacení ve výroku I a II shora uvedeného plnění z titulu úvěrové smlouvy ze dne datum s jistinou částka a kapitalizovaným úrokem částka, když žalovaný uhradil toliko částka.
2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na adrese svého trvalého pobytu se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Nadto soud zjistil (ověřil dotazem u stát. instituce), že žalovaný má trvalé bydliště zřízeno v nemovitosti – domě na adrese obec číslo evidenční anonymizováno, což je přinejmenším nešťastné již proto, že v obci obec je současně přiděleno číslo popisné anonymizováno a součástí údaje o adrese v registru obyvatel (přinejmenším v datové podobě, sestavované pro soudy) není údaj o tom, zda se jedná o číslo popisné či evidenční. Soud tuto okolnost zjistil spíše náhodou, když adresu žalovaného ověřoval. Žalovaný přitom v úvěrové smlouvě i v kartě zákazníka nesprávně uvedl údaj s číslem popisným, ačkoliv zde výslovně byla kolonka i pro čísla evidenční.
3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Smlouvou ze dne datum na č. l. 10 a letákem č. l. 11 žalobkyně prokázala, že se žalovaný zavázal po načerpání jistiny částka tuto splácet 60x po částka týdně, přičemž úroková sazba činí 66 % ročně, současně je uvedeno, že úrok tvoří částka, poplatek za zpracování a doručení úvěru částka a poplatek za hotovostní inkaso částka. Evidenční kartou klienta č. l. 12 prokázala, že zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet potud, že žalovaný prohlásil, že jeho příjem převyšuje povinné výdaje o anonymizována dvě slova tis. Kč měsíčně, nemá jiné úvěry či splátky (jen„ jiné výdaje“ ve výši částka). Deklaroval nájemní bydlení, základní vzdělání, absenci automobilu a nemovitého majetku, hlavní pracovní poměr (pomocný pracovník ve stavebnictví), nijak nespecifikovaný další příjem domácnosti částka čistého měsíčně. Na počet dětí a exekucí se formulář nedotazuje. Úvěrovou historií žalobkyně prokázala jednotlivé splátky na úvěr. Žalobkyně doložila dopisem (č. l. 15) vypracování i zaslání (č. l. 16) předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. o. s. ř. na kontaktní adresu dle smlouvy. Historií úvěru žalobkyně prokázala, že jí bylo uhrazeno toliko částka, ovšem první splátka byla splatná v „ nultém“ týdnu, kdy mělo být uhrazeno částka a na jistině tak bylo ve skutečnosti poskytnuto (dle skutkového závěru soudu) toliko částka. Přehledem všech řízení žalovaného u zdejšího soudu bylo prokázáno, že v roce 2017 byly proti žalované zdejším soudem povoleny exekuce pod sp. zn. spisová značka a spisová značka pro jistiny ve výši 2x částka (k pozdějším 5 exekucím pro souhrn jistin 85 tis. Kč soud nepřihlíží, neboť o nich žalobkyně nemohla v době schvalování úvěru vědět). Jelikož soud nezná okamžik zapsání exekučního řízení do Centrální evidence exekucí (dále jen„ příjmení“) a Exekutorská komora ČR údaje skartuje po 6 měsících od výmazu záznamu, soud oslovil příslušný exekutorský úřad v anonymizováno Mgr. jméno příjmení a ta podáním ze dne datum (č. l. 34) sdělila, že řízení sp. zn. spisová značka bylo do příjmení zapsáno dne datum a dosud zde figuruje.
4. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku ze smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. , ve znění platném a účinném ke dni sjednání smlouvy, s charakterem spotřebitelského závazku., z něhož žalobkyně poskytnutím úvěrové jistiny plnila, žalovaný však nesplacením sjednaného plnění nikoliv. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného a tomu byl průběh řízení zřejmě lhostejný. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud dovozuje (a to ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C číslo), že splnění této povinnosti je třeba z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti a to i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni datum. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému.
5. Pokud se týká zjištění řízení žalované u zdejšího soudu, jedná se o elementární činnost soudu, spojenou i se snahou o řádné doručení návrhu, k čemuž je nezbytné zkoumat i kontaktní údaje z jiných, předchozích řízení, kterými již soud disponuje. Údaj o předchozích exekucích žalovaného tak vyplynul přímo ze spisu a takový postup zcela jistě nelze považovat za přehnanou iniciativu soudu v občanském soudním řízení sporném, nota bene při povinnosti soudu zkoumat platnost spotřebitelského závazku z úřední povinnosti. V projednávaném případě žalobkyně pouze tvrdí, ale neprokazuje, zda a jakým jiným způsobem (než získáním vyplněného dotazníku od spotřebitele) zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, pouze odkazuje na ověření dokumentů (pracovní smlouva, občanský průkaz, 3 výpisy z účtu, SIPO, výplatní pásky a nájemní smlouva). Soud nicméně žalobkyni k prokázání této skutečnosti nevyzýval, s ohledem na zjištění soudu by to bylo nadbytečné. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet, pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná. Dle názoru soudu by však měl být dotaz do příjmení v tomto případě učiněn. Ostatně žalobkyně účtuje poplatek za sjednání smlouvy, náklady takového (zpoplatněného) dotazu by tedy bylo možno hradit samotnými dlužníky. Zejména v projednávaném případě spotřebitelského úvěru s týdenní splatností (který kontrastuje s tím, že legitimní příjem dlužníků je zpravidla vyplácen měsíčně), nájemním bydlením, základním vzděláním, dělnickou profesí, pochybnými údaji o příjmech domácnosti tedy žalobkyně měla standardně přistupovat k dalším způsobům ověření bonity žalovaného. Na počet dětí ani na případné exekuce se formulář nedotazuje vůbec. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, příjmení), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI či příjmení, s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků, údaj z příjmení je však v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z příjmení oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze.
6. Z těchto důvodů soud považuje dotaz do příjmení za naprosté minimum úsilí, mimo ojedinělé případy, kdy se ověření zdá nadbytečné (což však zjevně není projednávaný případ). Žalobkyni ani nelze klást k tíži záznamy o pozdějších řízeních žalovaného jen u zdejšího soudu, či záznamy, k nimž nemá legitimní přístup (výkon rozhodnutí). Z úřední činnosti zdejšího soudu je však zřejmé, že žalovaný v době sjednávání závazku již nejméně jedné exekuci prokazatelně čelil. Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel učinil dotaz do příjmení, musel by takovou skutečnost zjistit a úvěr neposkytnout. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích svědčily o žalovaném lépe. Nadto kombinace údajů v dotazníku spíše vyvolává další otázky, než aby mohla sloužit k uspokojivému závěru o schopnosti žalovaného úvěr splácet.
7. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svém podání tvrdí žalobkyně. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (jakož i § 9 v předchozí úpravě zákonem č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru) má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů. Žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet úvěrovým podvodům a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s rostoucí výší poskytované jistiny. V případě inkasování takto vysoké odměny za poskytnutí zápůjčky (vedle samotného obchodního úroku, který věřitel rovněž ujednal a který je sám o sobě na hranici obvyklého úroku v místě a čase) však nelze akceptovat, aby věřitel takový dotaz, byť zpoplatněný, neučinil. Případnou trestněprávní rovinu jednání žalovaného soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat.
8. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí takového úvěru ve smyslu § 9 odstavec 1 zákona o spotřebitelském úvěru již proto nedbalé a soud posoudil smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou z úřední povinnosti. Žalobkyně tak má nárok toliko na vrácení poskytnuté úvěrové jistiny z titulu nároku na vydání předmětu bezdůvodného obohacení a na úrok z prodlení z této částky, běžící nejpozději od žalobkyní požadovaného data (které soud není oprávněn překročit), když sazba 9,75 % ročně odpovídá tehdy platnému nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud tak přiznal toliko rozdíl mezi čerpanými částka (částka soud nepovažuje za čerpané a tedy ani za splacené plnění) a splacenými částka, neboť i přes procesní pasivitu žalovaného nelze nepřihlížet k žalobkyní tvrzenému přijetí plnění na úrok z od počátku absolutně neplatné smlouvy. V tomto rozsahu soud žalobě výrokem I vyhověl, ve zbytku ji výrokem II zamítnul jako nedůvodnou.
9. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. o. s. ř. , neboť trvá nouzový stav a žalovaný je předlužen a podléhá exekučnímu inhibitoriu. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného (před následky jeho vlastního jednání) přiměřeně navýšil lhůtu k plnění, aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení (dalšího) výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce splátkový kalendář, nebyl shledán žádný zvláštní důvod. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit plnění z nezabavitelné částky svého příjmu – což výše závazku zřejmě umožňuje bez dalšího), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).
10. O nákladech řízení soud výrokem III rozhodnul podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. tak, že nárok žalovanému nepřiznal (ačkoliv měl v řízení větší procesní úspěch), neboť dle obsahu spisu mu s řízením žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna dobrovolně ve stanovených lhůtách k plnění, může oprávněný navrhnout soudní výkon rozhodnutí nebo provedení exekuce.