Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
22 C 242/2020-25
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 74 060,98 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 35 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 8. 10. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 39 060,98 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 35 000 Kč od 13. 7. 2019 do 7. 10. 2019 a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 23 872 Kč od 13. 7. 2019 do zaplacení, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 35 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 8. 10. 2019 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 39 060,98 Kč, úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 35 000 Kč od 13. 7. 2019 do 7. 10. 2019 a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 23 872 Kč od 13. 7. 2019 do zaplacení, se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení 74 060,98 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným uzavřela dne datum smlouvu o zápůjčce číslo na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 35 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě současně zavázal kromě jistiny ve výši 35 000 Kč zaplatit žalobkyni poplatek za poskytnutí zápůjčky ve výši 23 872 Kč, jež je součtem úroku za poskytnutí zápůjčky ve výši 6 260 Kč, odměny za zpracování, doručení a flexibilní splácení v částce 13 380 Kč a odměny za vedení zákaznického účtu a za komfortní splácení v částce 4 232 Kč, přičemž celkovou částku ve výši 58 872 Kč se žalovaný zavázal žalobkyni splatit v 60 týdenních splátkách po 982 Kč (poslední splátku ve výši 934 Kč). Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z informací získaných od žalovaného, které byly zaznamenány v zákaznické kartě. Žalovaný přitom výslovně stvrdil, že tyto informace poskytuje žalobkyni pro účely posouzení jeho schopnosti úvěr splácet a dále stvrdil, že reálně disponuje použitelným příjmem uvedeným v zákaznické kartě a že údaj o tomto příjmu je pravdivý. Žalovaný však své povinnosti ze smlouvy nedostál, když žalovanému na splátky poskytnutého úvěru ke dni podání žaloby ničeho neuhradil. Žalobkyně pak vedle poskytnuté jistiny, úroků a odměn za zpracování, doručení a flexibilní splácení a za vedení zákaznického účtu a za komfortní splácení požadovala rovněž zaplacení smluvní pokuty v částce 15 188,98 Kč odpovídající smluvní pokutě ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za období od 13. 7. 2019, tj. ode dne následujícího po splatnosti poslední splátky zápůjčky, do 26. 3. 2020. S ohledem na prodlení žalovaného požadovala žalobkyně rovněž zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky od 13. 7. 2019, tj. ode dne následujícího po splatnosti poslední splátky zápůjčky, do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “), soud rozhodl bez nařízení jednání.
3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a žalobkyní byla dne datum uzavřena smlouva o zápůjčce číslo na základě níž žalobkyně poskytla žalovanému částku 35 000 Kč, která mu byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal tuto částku společně s úrokem ve výši 6 260 Kč, odměnou za zpracování, doručení a flexibilní splácení v částce 13 380 Kč a odměnou za vedení zákaznického účtu a za komfortní splácení v částce 4 232 Kč (celkem 58 872 Kč) žalobkyni vrátit v 60 týdenních splátkách ve výši 982 Kč (poslední splátka ve výši 934 Kč).
4. Žalobkyně dále doložila Zákaznickou kartu ze dne datum podepsanou žalovaným. Dle zde uvedených údajů měl být žalovaný v době poskytnutí zápůjčky zaměstnán s čistým měsíčním příjmem 19 560 Kč, přičemž mezi ověřenými dokumenty byly zaškrtnuty výpisy z bankovního účtu. Žalovaný měl pak bydlet s rodiči. V kolonce„ Odhadované měsíční výdaje žadatele“ byla uvedena částka 8 000 Kč.
5. K úhradě dlužné částky byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 30. 9. 2019, jejíž odeslání žalobkyně prokázala doloženým podacím archem ze dne 1. 10. 2019 a v níž byla žalovanému k úhradě dlužné částky stanovena lhůta do 7. 10. 2019.
6. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.
7. Podle § 2392 odst. 1 občanského zákoníku , při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.
8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
9. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
11. Podle § 78 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru pořizují dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jejich povinností stanovených tímto zákonem.
12. Podle § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při plnění povinnosti podle odstavce 1 uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst. 1.
13. Podle § 2993 občanského zákoníku , plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
14. Podle § 1970 občanského zákoníku , po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
15. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o zápůjčce ze dne datum finanční prostředky ve výši 35 000 Kč, které měl žalovaný v souladu se smlouvou splatit společně se sjednaným úrokem, odměnou za zpracování, doručení a flexibilní splácení a odměnou za vedení zákaznického účtu a za komfortní splácení v dohodnutých týdenních splátkách.
16. Vzhledem k citovaným ustanovením zákona o spotřebitelském úvěru, se však soud musel dále zabývat tím, zda žalobkyně řádně dostála své povinnosti posoudit před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného. Problematikou posuzování úvěruschopnosti spotřebitele se zabýval Nejvyšší správní soud České republiky v rozsudku ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 , kde mimo jiné konstatoval, že věřitel je povinen náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Pokud jde o výdajovou stránku žalovaného, je třeba v první řadě konstatovat, že z údajů uvedených v zákaznické kartě nelze vyčíst, jaké konkrétní výdaje měla zahrnovat souhrnná částka 8 000 Kč představující„ Odhadované měsíční výdaje žadatele“, respektive do jaké výše se mělo jednat o náklady spojené s bydlením a do jaké výše se mělo jednat o náklady spojené s uspokojováním dalších potřeb žalovaného. Co se pak týče jak příjmové tak i výdajové stránky žalovaného, lze se pouze domnívat že žalobkyně příjmy a výdaje žalovaného ověřovala prostřednictvím doložených výpisů z účtu, neboť mezi ověřenými dokumenty není uvedena pracovní smlouva, výplatní pásky ani doklady osvědčující výdaje žalovaného na bydlení, jež obvykle tvoří podstatnou část výdajů každého jednotlivce (zde třeba poznamenat, že jestliže žalovaný uváděl, že bydlí u rodičů, bylo povinností žalobkyně si tuto skutečnost ověřit, přičemž za účelem jejího ověření mohla po žalovaném požadovat kupříkladu čestné prohlášení rodičů žalovaného, že s nimi žalovaný skutečně bydlí a jakou částkou jim případně přispívá na domácnost). Žalobkyně však předmětné výpisy z účtu nedoložila, tudíž není možno učinit závěr o tom, že žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně dostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to s ohledem na shora citované ustanovení § 78 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého je poskytovatel úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Bez toho, aby poskytovatel úvěru doložil veškeré doklady, jež měly být dle tvrzení uvedených v zákaznické kartě spotřebitelem předloženy, pak nelze mít za zcela jednoznačně prokázané, že tyto doklady byly skutečně prověřeny a jde tak prakticky o pouhá tvrzení nepodložená relevantními důkazy. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud musel dospět k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného.
17. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava má představovat transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10a Ústavy České republik y, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. Pl. ÚS 1/10 ze dne 9. 2. 2011).
18. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, neboť poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.
19. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu je proto nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 35 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení.
20. Jelikož žalovaný žalobkyni dle jejího tvrzení ničeho neuhradil (což plyne rovněž z doložené tabulky umoření), přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení poskytnuté jistiny v plné výši. Pokud jde o požadovaný zákonný úrok z prodlení, ten soud žalobkyni přiznal pouze z jistiny ve výši 35 000 Kč, přičemž nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009 ). Soud pak vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní upomínku, v níž byla žalovanému stanovena lhůta k úhradě do 7. 10. 2019. Ode dne následujícího, tedy od dne 8. 10. 2019 byl tak žalovaný v prodlení a žalobkyni vzniklo právo na zaplacení úroku z prodlení právě od tohoto data. Tento přitom žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 13. 7. 2019, tj. ve výši 10 % ročně, odpovídající rovněž jeho zákonné výši ke dni 8. 10. 2019. Ve zbývající části, tj. co do částky 39 060,98 Kč, co do úroku z prodlení z částky 35 000 Kč od 13. 7. 2019 do 7. 10. 2019 a co do úroku z prodlení z částky 23 872 Kč od 13. 7. 2019 do zaplacení, soud žalobu zamítl.
21. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , podle něhož soud v případě, že účastník měl v řízení pouze částečný úspěch, náhradu nákladů poměrně rozdělí. Žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení částky 83 270,81 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 39 641,09 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni sepsání rozsudku, tj. ke dni 2. 2. 2021). Poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně a žalovaného ve věci byl tak přibližně stejný a soud proto rozhodl o nákladech řízení tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání, a to do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně (Velkomoravská 4, Hodonín). Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.