Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
16 C 15/2021-49
Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudkyní Mgr Michaelou Dvořáčkovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částka s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku částka se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky částka od datum do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, kde žalobkyně požadovala zaplacení částky částka se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky částka od datum do datum, zamítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši částka, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, kde žalobkyně požadovala zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši [částka], a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se obrátila dne datum ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši částka s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně (právnická osoba, IČO) uzavřel dne datum smlouvu o úvěru číslo na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout neúčelový hotovostní spotřebitelský úvěr ve výši částka s pevně stanovenou zápůjční úrokovou sazbou sjednaný na dobu určitou. Žalovaný se zavázal vrátit právní předchůdkyni žalobkyně poskytnutý úvěr spolu s kapitalizovaným úrokem, poplatkem za vyhodnocení úvěru, poplatkem za sjednání úvěru a inkasním poplatkem, tj. v celkové částce částka, a to ve 14 splátkách, kdy první splátka byla splatná do měsíce od podpisu smlouvy, přičemž poslední splátka byla splatná dne datum. Žalovaný však nesplnil závazek řádně a včas, ocitl se v prodlení. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne datum byla předmětná pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn. Žalovaná částka je tvořena dlužnou jistinou úvěru ve výši částka, dlužným úrokem ve výši částka, dlužným poplatkem za vyhodnocení úvěru ve výši částka, dlužným poplatkem za sjednání úvěru ve výši částka a dlužným inkasním poplatkem ve výši částka. Příslušenství sestává ze zákonného úroku z prodlení od datum do zaplacení.
2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.
3. K jednání soudu dne datum se řádně předvolaní žalobkyně a žalovaný bez omluvy nedostavili. Soud proto postupem podle ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř. “) projednal věc bez přítomnosti účastníků
4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru: Žalovaný coby úvěrovaný uzavřel dne datum s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o úvěru číslo na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala mu poskytnout hotovostní úvěr ve výši částka a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit včetně kapitalizovaného úroku ve výši částka, poplatkem za sjednání úvěru ve výši částka, poplatkem za vyhodnocení úvěru ve výši částka a inkasním poplatkem ve výši částka, tj. celkem částku částka, a to ve 14 měsíčních splátkách po částka. Zápůjční úroková sazba při splatnosti ve 14 měsících činila 15 %, RPSN činilo 252,65 % /viz smlouva o úvěru na č. l. 33 V žádosti o úvěr je uvedeno, že žalovaný nemá žádnou vyživovací povinnost. Při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru právní předchůdkyně zjistila následující skutečnosti. Žalovaný byl v době uzavření předmětné smlouvy zaměstnán u právnická osoba jako řezník na dobu neurčitou, s měsíční základní mzdou ve výši částka, kde dosáhl čistého měsíčního příjmu v průměru částka za měsíce červenec a srpen 2017. Žalovaný uplatňoval daňové zvýhodnění na vyživované dítě. Žalovaný bydlel s partnerkou jméno příjmení a jejich synem celé jméno žalovaného, datum narození, v podnájmu, v bytě o velikosti 2+k.. U měsíčních výdajů žalovaného je uvedena částka částka s poznámkou exekuce. /viz kopie občanského průkazu žalovaného na č. l. 22, pracovní smlouva na č. l. 23 - 26, výplatní pásky na č. l. 28 - 32, podnájemní smlouva na č.l. 20 – 21, informace pro spotřebitele na č. l. 18, ujednání o zpracování osobních údajů na č. l. 19, standardní informace o spotřebitelském úvěru na č. l. 17, žádost o úvěr na č. l. 16 Smlouvou o postoupení pohledávek došlo k postoupení pohledávky za žalovaným ze shora uvedené smlouvy na žalobkyni /viz smlouva o postoupení pohledávky a příloha smlouvy o postoupení pohledávek v systému ISAS/. Vzhledem k tomu, že žalovaný nesplnil svůj závazek a s úhradou se dostal do prodlení, žalobkyně jej vyzvala k plnění předžalobní výzvou /viz předžalobní výzva na č. l. 34 - 36 včetně podacího lístku /. Žalovaný netvrdil, že by dlužné plnění uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.
5. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“) a dle zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti (dále jen„ ZoSÚ“).
6. Podle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle ust. § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
8. Dle ust. § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
9. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
10. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
11. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
12. Podle § 586 odst. 1 o. z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Dle odstavce 2 uvedeného ustanovení se považuje právní jednání za platné, nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání.
13. Podle ustanovení § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.
14. Podle ustanovení § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.
15. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
16. Dle ust. § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
17. Podle ust. § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
18. Dle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
19. Dle ust. § 573 o. z. má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.
20. Dle ust. § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).
21. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně, a to co do výše částka s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9 % ročně od datum do zaplacení.
22. Soud se především zabýval otázkou, zda ze strany právní předchůdkyně žalobkyně, coby poskytovatele úvěru, byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele, tedy žalovaného. V tomto směru nelze než konstatovat, že žalobkyně břemeno tvrzení a břemeno důkazní, že této povinnosti ve smyslu § 86 ZoSÚ její právní předchůdkyně dostála, neunesla (pro nepřítomnost žalobkyně nebylo možno tuto při ústním jednání postupem dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o. s. ř. v uvedeném ohledu vyzvat k doplnění tvrzení a označení a předložení důkazů). Žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti sice tvrdila, nezkoumala však úvěruschopnost žalovaného dostatečně. Byť právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala a ověřila příjmy žalovaného, a to především na základě předložené pracovní smlouvy a výplatních pásek za dva měsíce, když kopie těchto ověřovaných listin soudu předložila, co se týče zkoumání výdajů žalovaného, nebylo ze strany žalobkyně tvrzeno, natož prokázáno, ničeho. Stejně tak nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně jakkoli zkoumala to, zda žalovaný splácel v době uzavření smlouvy o úvěru nějaké další závazky, tedy především, zda mu již byl poskytnut nějaký další spotřebitelský úvěr, a to zejména ve vztahu k jeho výdajům ve výši částka, u nichž je uvedena poznámka exekuce. Tyto skutečnosti lze především spolehlivě ověřit na základě lustrace v bankovním či nebankovním registru klientských informací (BRKI, NRKI) či v databázi registrů příjmení. Neprovedla-li právní předchůdkyně žalobkyně lustraci žalovaného v některém z těchto či jiném obdobném registru, lze konstatovat, že tato na nějaké smysluplné posouzení a ověření úvěruschopnosti zcela rezignovala a úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána pouze formálně, když si tato vyžádala předložení alespoň pracovní smlouvy a výplatních pásek žalovaného. I kdyby však shora popsaná lustrace žalovaného učiněna byla, nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně jakkoli ověřovala skutečné výdaje žalovaného a ani v takovém případě by nebylo možno zkoumání úvěruschopnosti posoudit jako řádně provedené ve smyslu citovaných ustanovení ZoSÚ. Navíc se žalobkyně dopustila i nepřesností při zkoumání poměrů žalovaného, když v žádosti o úvěr je uvedeno, že žalovaný nevyživuje žádné dítě, ačkoli z podnájemní smlouvy a výplatních pásek je evidentní, že má minimálně syna celé jméno žalovaného, narozeného datum.
23. Soud proto vzal za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně sice chtěla s žalovaným uzavřít smlouvu o (spotřebitelském) úvěru, na základě níž přenechala právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému jistinu a žalovanému měla vzniknout povinnost poskytnuté peněžní prostředky spolu s příslušenstvím vrátit, smlouva o úvěru však nebyla platně sjednána. Pokud právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného při uzavírání smlouvy v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru, bylo dané právní jednání od počátku absolutně neplatné. Pakliže byla smlouva o úvěru neplatně sjednána, neměla právní předchůdkyně žalobkyně ani nárok na příslušenství ve formě sjednaného úroků, ani na další poplatky. Soud proto žalobu v rozsahu požadovaných poplatků a smluvních úroků v celkové výši částka zamítl (výrok II. rozsudku).
24. Ohledně následku absolutní neplatnosti smluv o spotřebitelském úvěru uzavřených po účinnosti zákona o spotřebitelském úvěru číslo Sb., tedy od datum soud uvádí, že pouhý jazykový výklad ust. § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (zejména vzhledem k druhé větě odst. 1 § 87) by mohl nasvědčovat, změnou textace oproti předchozímu znění zákona o spotřebitelském úvěru došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele, avšak dle názoru soudu se stále jedná o neplatnost absolutní.
25. Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy srov. nález Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. I. ÚS 523/07 (N 113/53 Sb. n. u. 409)). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. K výkladu právních norem Ústavní soud mj. též v usnesení svého pléna ze dne datum, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 , zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 , Sb. n. u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98 , Sb. n. u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06 , I. ÚS 50/03 , IV. ÚS 611/05 ). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“
26. Zákon číslo Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje, ba naopak by se v jejím důsledku stala pouze relativní i celá zákonem stanovená ochrana spotřebitele jako taková. Bez toho aniž by soud sám ex offo mohl přihlédnout k tomu, zda poskytovatel dostál své zákonné povinnosti, či zda naopak nastaly zákonné důsledky jejího porušení v podobě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, je ochrana spotřebitele touto úpravou zamýšlená pouze iluzorní.
27. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne datum, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 , bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí).
28. Ke stejnému závěru dospěl druhý senát Soudního dvoru Evropské unie v rozsudku ze dne datum, právnická osoba GK, C číslo, ECLI:EU:C: číslo, dle kterého„ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 číslo ze dne datum o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady číslo musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu (…)“.
29. Soud má tedy za to, že v ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. stanovenou neplatnost smlouvy jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele je nutno vykládat za použití ust. § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek, a soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (k tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2019, č. j. 27 Co 132/2019 - 97).
30. Ohledně zbývající části žalobkyní uplatněné pohledávky soud uvádí, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému jistinu ve výši částka bez právního titulu (s ohledem na zjištěnou absolutní neplatnost smlouvy), došlo tak k bezdůvodnému obohacení žalovaného. Soud proto přiznal žalobkyni dosud nesplacenou část jistiny ve výši částka (výrok I. rozsudku).
31. Vzhledem k závěru soudu o absolutní neplatnosti dané smlouvy, je pak neplatné i ujednání o splatnosti dluhu. V takovém případě je pak dle § 1958 odst. 2 o. z. dlužník povinen uhradit dluh bez zbytečného odkladu poté, co jej věřitel k tomu vyzve. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný byl vyzván k vrácení dluhu až v předžalobní upomínce ze dne datum, která byla žalovanému odeslána téhož dne. Ve smyslu § 573 o. z. se tak má za to, že splatnost dluhu nastala dne datum. Nezaplacením dluhu do dne splatnosti se žalovaný dostal do prodlení, a vznikla mu tak povinnost dle § 1970 o. z. platit vedle jistiny dluhu též úroky z prodlení, a to ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. , což by v daném případě činilo 10 % ročně. Jelikož však žalobkyně požadovala uložit žalovanému povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % ročně a soud je návrhem vázán, uložil soud žalovanému povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z přiznané částky částka od datum do zaplacení a ve zbytku uplatněného nároku na úrok z prodlení žalobu zamítl.
32. Lhůta k plnění byla stanovena ve smyslu ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř.
33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , (dále jen „o. s. ř. ”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce částka, přičemž tato částka představuje 14 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 57 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 43 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce částka a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši částka sestávající z částky částka za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po částka dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky částka ve výši částka. Ohledně aplikace ust. § 14b a. t. soud odkazuje na větší množství žalob tzv. formulářového typu v databázi soudu ISAS. Jejich zaplacení soud žalovanému uložil ve lhůtě podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. k rukám zástupce žalobkyně jako advokáta dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Mělníku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.