Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
28 C 20/2021-29
Okresní soud ve Zlíně rozhodl soudkyní JUDr. Evou Bučkovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 9 950 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p. a. z částky 2 250 Kč od 14. 5. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky
7 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p. a. z částky 9 950 Kč od 19. 3. 2019 do 13. 5. 2020 a s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p. a. z částky 7 700 Kč od 14. 5. 2020 do zaplacení, zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p. a. z částky 2 250 Kč od 14. 5. 2020 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.</b> <b>II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 7 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p. a. z částky 9 950 Kč od 19. 3. 2019 do 13. 5. 2020 a s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p. a. z částky 7 700 Kč od 14. 5. 2020 do zaplacení, zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Podle § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále o. s. ř.), soud v rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.
2. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky 9 950 Kč s úrokem z prodlení ve výši
9,75 % p. a. z částky 9 950 Kč od 19. 3. 2019 do zaplacení jakožto nezaplaceného úvěru poskytnutého žalobkyní žalované dle smlouvy o úvěru ze dne datum.
3. Žalobkyně i žalovaná souhlasily v souladu s § 115a o. s. ř. s projednáním věci bez nařízení jednání s tím, že soud má zato, že věc lze rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů.
4. Z listinných důkazů učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: Žalobkyně uzavřela s žalovanou dne datum Smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo na základě níž poskytla žalované bezúčelový hotovostní úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaná se zavázala tento úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 3 500 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši
2 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso ve výši 2 200 Kč v 60 týdenních splátkách ve výši
295 Kč, přičemž první splátka byla splatná dne 29. 1. 2018 a každá další vždy 7 dnů po splatnosti předchozí splátky. Žalovaná potvrdila převzetí finančních prostředků v hotovosti podpisem smlouvy (Smlouva o spotřebitelském úvěru číslo). Žalobkyně poskytla žalované informace o spotřebitelském úvěru (Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru). Žalobkyně zjišťovala informační údaje o žalované a jejích majetkových poměrech a zjistila, že příjem žalované tvoří starobní důchod ve výši 7 302 Kč a má další měsíční příjem ve výši
10 000 Kč. Výdaje žalované tvoří nájemné ve výši 6 000 Kč, splátky úvěru ve výši 2 557 Kč a jiné výdaje domácnosti ve výši 4 400 Kč (evidenční karta klienta). Žalovaná na dluh zaplatila celkem
7 750 Kč (Informací o smlouvě: číslo). Žalobkyně vyzvala žalovanou předžalobní upomínkou dne 30. 4. 2020 k úhradě dlužné částky 9 950 Kč do 7 dnů. Zásilka se dostala do dispoziční sféry žalované dne 6. 5. 2020 (předžalobní upomínka, podací arch, sledování zásilek).
5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
7. Podle § 87 odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
9. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená
10. Zákon o spotřebitelském úvěru vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou spotřebitele jako slabší strany. Z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají osoby, které volných peněžních prostředků nemají nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají a jejich cílem je úvěr, někdy za každou cenu, získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je povinnost posoudit úvěryschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy zákonem ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou (viz rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, č. j. 27 Co 221/2019). Poskytovatel tak smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet (viz Důvodová zpráva k zákonu
o spotřebitelském úvěru).
11. České spotřebitelské právo ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru je mimo jiné transponovanou směrnicí č. 2008 /48/, kde se v čl. 8 odst. 1 věty první stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěryschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. V čl. 23 směrnice č. 2008 /48/ je uvedeno, že členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Soudní dvůr Evropské unie rozhodl rozsudkem ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18 o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci OPR Finance s. r. o. proti GK tak, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.
12. Přestože přesný postup při ověřování úvěruschopnosti spotřebitele není zákonem o spotřebitelském úvěru ani transponovanou směrnicí č. 2008 /48/ blíže specifikován, je zřejmé, že žalobkyně je povinna vždy řádně, se všemi znalostmi profesionála a s péčí řádného hospodáře prověřit úvěruschopnost žalované. Žalobkyně by si měla veškeré údaje týkající se finanční a majetkové situace spotřebitele řádně ověřit předložením potřebných listin (např. výpis z účtu, pracovní smlouva, mzdový výměr) a nikoli jen spoléhat na tvrzení spotřebitele, které může být úmyslně či neúmyslně zkresleno subjektivním vnímáním. Tuto povinnost však žalobkyně nesplnila. Žalobkyně s žalovanou pouze vyplnila evidenční kartu, v níž žalovaná uvedla údaje o své osobě včetně majetkové situace, avšak žalobkyně již soudu nedoložila, že by si tyto skutečnosti tvrzené žalovanou listinami ověřila. Neochotu žalobkyně řádně prověřit úvěryschopnost žalované osvědčuje i skutečnost, že žalobkyně absolutně nevzala v potaz, že příjem žalované sestává pouze z dávek starobního důchodu, jejichž výši si nadto nenechala žalovanou ani řádně doložit. Co se týká tvrzeného dalšího měsíčního příjmu žalované ve výši
10 000 Kč, tak není absolutně zřejmé, z čeho tento příjem pochází, přičemž nebyl taktéž ani žalovanou doložen. Soud proto shledal uzavřenou Smlouvu o úvěru jako neplatnou.
13. Soud v souladu s § 118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále o. s. ř.), právně posoudil nárok uplatněný žalobkyní jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o. z., poněvadž v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované při podpisu smlouvy o úvěru v hotovosti částku 10 000 Kč, což žalovaná stvrdila svým podpisem. Z předložených důkazů, které korespondovaly s tvrzením žalobkyně, bylo zjištěno, že žalovaná na dluh dosud uhradila částku 7 750 Kč. Soud plnění žalované započetl jako plnění na jistinu ve výši 10 000 Kč. Žalobkyni tak vznikl nárok na zaplacení částky 2 250 Kč.
14. Splatnost pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení není zákonem stanovena. Za den splatnosti se proto považuje den, kdy uplynula lhůta bez zbytečného odkladu poté, kdy byl dlužník věřitelem požádán o plnění. Nesplněním povinnosti k plnění v den splatnosti závazku dochází k prodlení dlužníka.
15. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky do 7 dnů předžalobní výzvou ze dne
30. 4. 2020, která se dostala do dispoziční sféry žalované dne 6. 5. 2020. Žalovaná dlužnou částku ve stanovené lhůtě do 13. 5. 2020 nezaplatila, žalobkyně tak vznikl ode dne 14. 5. 2020 nárok na zaplacení úroku z prodlení dle § 1968 a 1970 o. z. ve výši 10 % p. a. dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
16. Soud v souladu s § 153 odst. 2 o. s. ř. zavázal žalovanou k zaplacení 2 650 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p. a. z částky 2 250 Kč od 14. 5. 2020 do zaplacení ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř.
17. Žaloba byla ohledně částky 7 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p. a. z částky 9 950 Kč od 19. 3. 2019 do 13. 5. 2020 a s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % p. a. z částky 7 700 Kč od
14. 5. 2020 do zaplacení jako nedůvodná v důsledku jiného právního posouzení zamítnuta.
18. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náleží žalované právo na náhradu nákladů řízení, které jí vznikly bráněním svého práva u soudu. Vzhledem k tomu, že žalované žádné náklady řízení prokazatelně nevznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu).
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.