Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
4 C 127/2020-174
Okresní soud v Benešově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Šimkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem Mgr. jméno příjmení,
sídlem adresa, obec
proti
žalované: osobní údaje žalované
trvale bytem adresa žalované
doručovací adresa: adresa žalované
o zaplacení 143 219,94 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 36 540 Kč spolu s 10 % ročním úrokem z prodlení z částky 36 540 Kč od 6. 5. 2020 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Ve zbylé části se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 36 540 Kč spolu s 10 % ročním úrokem z prodlení z částky 36 540 Kč od 6. 5. 2020 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Ve zbylé části se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobou podanou zdejšímu soudu se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 143 219,94 Kč spolu s příslušenstvím. Uvedla, že elektronickou cestou se žalovanou dne
10. 12. 2019 uzavřela smlouvu o úvěru č. 125004, jejímž předmětem bylo poskytnutí spotřebitelského úvěru žalované ve výši 40 000 Kč, který byl žalované vyplacen. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr, navýšený o úrok v souhrnné výši 34 083 Kč, splatit v 72 měsíčních splátkách po 1 029 Kč, splatných vždy k 15 dni kalendářního měsíce. V souvislosti se sjednáním předmětné smlouvy si pak měli účastníci k žádosti žalované sjednat též doplňkovou inkasní službu a doplňkovou službu„ podpora“, a to opět cestou elektronické komunikace s tím, že poplatek sjednaný za tyto služby měl být hrazen spolu s měsíčními splátkami, a to 164 Kč za inkasní službu a 537 Kč za službu„ podpora“. Žalovaná neuhradila měsíční splátku v celkové výši 1 730 Kč splatnou dne 15. 3. 2020 ani přes upomínky žalobkyně. Následně žalobkyně celý úvěr zesplatnila a vyzvala žalovanou k úhradě celé dlužné částky. Na žádnou z výzev, včetně předžalobní upomínky, žalovaná nijak nereagovala. Vzhledem k uvedenému žalobkyně požaduje úhradu shora uvedené částky sestávající z jistiny, úroků, smluvní pokuty a úroků z prodlení. V průběhu řízení žalobkyně dále doplnila, že úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy řádně zkoumala.
2. Vzhledem k tomu, že žalovaná je občankou Slovenské republiky, jde o věc s cizím prvkem, je třeba zkoumat, zda je ve věci dána pravomoc soudu České republiky, a pokud ano, podle jakého právního řádu je třeba postupovat. Jelikož má žalovaná adresu pobytu ulice a číslo,
PSČ obec a doručovací adresu adresa žalované, je zde dána místní příslušnost Okresního soudu v Benešově. Na tuto věc se vztahuje nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 1215/2012 Sb. ze dne 12. 12. 2012, podle kterého je dána příslušnost soudu České republiky podle článku 17 odst. 1 písm. c) a čl. 18 odst. 2. Mezinárodně příslušný Okresní soud v Benešově postupoval dle českého procesního předpisu (o.s.ř.).
3. Žalovaná na svou obranu uvedla, že si je dluhu vědoma. Půjčku si brala, protože ji potřebovala k úhradě jiných závazků. Při uzavírání smlouvy vyplnila pouze dotazník, přičemž tuto smlouvu uzavírala prostřednictvím internetu. Posílala výplatní pásku a výpis z účtu, kdy v té době měla další úvěr u obec spořitelny, který splácela částkou 8 000 Kč měsíčně. Nic dalšího žalobkyně nezkoumala.
4. příjmení soud v projednávané věci již rozhodl tak, že smír účastníků ze dne 23. 6. 2020, č.j.
4 C 127/2020-136, neschválil. Žalobkyně proti usnesení zdejšího soudu ze dne 23. 6. 2020, č.j.
4 C 127/2020-136 podala odvolání. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2020, č.j. 28 Co 234/2020-154, bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno.
5. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující skutková zjištění. Žalobkyně je osobou oprávněnou k poskytování spotřebitelských úvěrů (z výpisu ze seznamu poskytovatelů spotřebitelského úvěru). Dne 10. 12. 2019 strany v elektronické podobě podepsaly smlouvu o spotřebitelském úvěru na základě verifikační platby a ověření dokladů žalované s tím, že na jejím základě byl žalované poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 40 000 Kč. Tuto částku se žalovaná zavázala žalobkyni uhradit spolu s úrokem v pravidelných měsíčních splátkách a dále spolu s úhradami na sjednané doplňkové služby na základě smlouvy o inkasní službě a smlouvy
o podpoře; tyto služby byly sjednány spolu s úvěrovou smlouvou (z úvěrové smlouvy, vč. příloh – formulář pro standardní informace, vzorec pro výpočet nákladů, smlouva o inkasní službě a o podpoře, potvrzení
o verifikační platbě a kopie občanského průkazu žalovaného, ze souhlasu s inkasem).
6. Na předmětný úvěr žalovaná řádně nehradila stanovené splátky, a to ani přes upomínky žalobkyně, žalobkyně proto celý úvěr zesplatnila a vyzvala žalovanou k úhradě dluhu (z upomínek a podacích archů, z předžalobní upomínky, vč. zesplatnění a podacího archu).
7. Dále soud zjistil, že se žalobkyně před uzavřením smlouvy zabývala úvěruschopností žalované. Z dotazníku, který je součástí smlouvy, obsahoval informace, že je žalovaná bezdětná, svobodná, zaměstnaná jako dělnice na dobu neurčitou. Nevlastnila žádný majetek, příjmy měly činit částku 15 982 Kč a náklady na život byly uvedeny ve výši 6 800 Kč. Soud zjistil, že doklad totožnosti žalované byl platný, žalovaná neprocházela insolvenčním rejstříkem ani centrální evidencí exekucí a z nebankovního registru vyplynulo, že je úvěrovatelná (z dotazníku, z registru neplatných dokladů, z výpisu z nebankovního registru, z výpisu z insolvenčního rejstříku, z výpisu z centrální evidence exekucí).
8. Na základě takto zjištěných skutečností soud ohledně skutkového stavu uzavřel, že žalovaná podepsala s žalobkyní listinu s názvem smlouva o úvěru, podle níž měla čerpat úvěr v celkové částce 40 000 Kč. Žalovaná nehradila sjednané splátky, na předžalobní upomínku nereagovala.
9. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), dle něhož se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dále soud na danou věc aplikoval ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
10. Podle § 588 o. z soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 2991 odst. 1
o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Podle
§ 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení pak stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
11. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru č. 125004 podepsaná mezi žalobkyní a žalovanou dne 10. 12. 2019 je podle § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť při jejím uzavření nebyla v rozporu s ustanovením § 86 ZoSÚ řádně zkoumána otázka schopnosti žalované daný úvěr splatit, resp. žalobkyně neprokázala, že úvěruschopnost žalované řádně
a s odbornou péčí zkoumala. K otázce zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobkyně uvádí, že řádně zhodnotila informace požadované a získané od žalované před uzavřením smlouvy tak, že žalovaná uvedla rozhodující údaje o své bonitě v dotazníku, který tvoří přílohu úvěrové smlouvy a tyto informace srovnala s doloženými listinami. Žalobkyně se k ústnímu jednání nedostavila
a zbavila se své možnosti a svého práva obdržet od soudu náležité poučení dle § 118a zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), v jakém směru má doplnit důkazy za situace, kdy soud doplnění žaloby shledal nedostatečným.
12. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech uvádí, že způsob, jakým žalobkyně zkoumala úvěruschopnost je ve smyslu aktuální rozhodovací praxe vyšších soudů zcela nedostatečný a řádné zkoumání úvěruschopnosti z něj nelze dovodit. Soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR 21/2018 s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze obec statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti dále soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absence náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.
13. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o úvěru absolutně neplatnou dle § 87 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z. pro absenci zkoumání úvěruschopnosti žalované, rozhodoval podle § 2991
o vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni. V řízení tak bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované částku 40 000 Kč, na kterou žalovaná uhradila částku ve výši 3 460 Kč. Po odečtení splátek je žalovaná povinna vydat bezdůvodné obohacení ve výši 36 540 Kč. Soud žalobkyni přiznal rovněž zákonný úrok z prodlení z této částky, a to ode dne následujícího po dni splatnosti úhrady dlužné částky. Ve zbývajícím rozsahu požadované jistiny soud žalobu zamítl, a to včetně smluvní pokuty, poplatku za úvěrovou smlouvu a příslušenství sestávajícího z úroků (vše má oporu v neplatné smlouvě) a z úroků z prodlení (požadovaných za období, kdy jednotlivé částky nemohly být s ohledem na absenci výzvy k vydání bezdůvodného obohacení splatné).
14. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů, neboť procesně úspěšnější žalované v souvislosti s tímto sporem žádné náklady řízení nevznikly, ani je nepožadovala.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím Okresního soudu v Benešově.
Nebude-li rozhodnutí plněno dobrovolně, lze podat návrh na výkon rozhodnutí podle části šesté o.s.ř. nebo návrh na nařízení soudní exekuce a pověření soudního exekutora podle zákona č. 120/2001 Sb. (exekučního řádu).