Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
11 C 123/2020-23
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 16 116 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 119 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 119 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 10 708 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 619,46 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 4 809,78 Kč, úrok ve výši 23,72 % ročně z částky 8 220,54 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8 220,54 Kč od 30. 11. 2019 do 31. 12. 2019 a z částky 8 101,54 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení a dále částku 5 289 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 871,01 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 585,04 Kč, úrok ve výši 23,72 % ročně z částky 4 015,69 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 015,69 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 200 Kč na účet číslo variabilní symbol, do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 119 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 119 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 10 708 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 619,46 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 4 809,78 Kč, úrok ve výši 23,72 % ročně z částky 8 220,54 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 8 220,54 Kč od 30. 11. 2019 do 31. 12. 2019 a z částky 8 101,54 Kč od 31. 12. 2019 do zaplacení a dále částku 5 289 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 871,01 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 585,04 Kč, úrok ve výši 23,72 % ročně z částky 4 015,69 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 015,69 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 200 Kč na účet [číslo] [variabilní symbol], do 3 dnů od právní moci rozsudku.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 10 827 Kč s příslušenstvím (jako součtu jistiny ve výši 8 220,54 Kč a poplatků ve výši 2 606,46 Kč) s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, právnická osoba anonymizována tři slova, dne 14. 5. 2016 smlouvu o půjčce číslo na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit půjčku včetně sjednaného úroku ve výši 1 960 Kč s úrokovou sazbou 23,72 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 2 800 Kč, nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 600 Kč a pojistného ve výši 348 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v 58 pravidelných týdenních splátkách po 426 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 24. 6. 2017. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, uhradil toliko částku 13 881 Kč, kdy poslední platba byla uhrazena dne 25. 2. 2019, přičemž právnímu předchůdci žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 10 827 Kč (jako součtu jistiny ve výši 8 220,54 Kč a poplatků ve výši 2 606,46 Kč).
2. Dále se žalobkyně podanou žalobou domáhala zaplacení částky 5 289 Kč s příslušenstvím (jako součtu jistiny ve výši 4 015,69 Kč a poplatků ve výši 1 273,31 Kč) s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, právnická osoba anonymizována tři slova, dne 15. 2. 2016 smlouvu o půjčce číslo na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč, které žalovaný převzal hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit půjčku včetně sjednaného úroku ve výši 1 960 Kč s úrokovou sazbou 23,72 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 2 800 Kč, nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 800 Kč a pojistného ve výši 348 Kč. Celkovou částku se žalovaný zavázal uhradit v 58 pravidelných týdenních splátkách po 426 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 27. 3. 2017. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, uhradil toliko částku 19 419 Kč, kdy poslední platba byla uhrazena dne 25. 2. 2019, přičemž právnímu předchůdci žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 5 289 Kč (jako součtu jistiny ve výši 4 015,69 Kč a poplatků ve výši 1 273,31 Kč).
3. Úvěruschopnost žalovaného zkoumal právní předchůdce žalobkyně při uzavírání úvěrové smlouvy dotazem na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, tyto informace byly ověřeny doklady vyžádanými u žalovaného a zapsány do zákaznické karty žalovaného. Ze smluvních podmínek plyne, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalovaného půjčku splácet, které žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně před uzavřením smlouvy poskytl, jsou úplné, přesné a pravdivé. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdce splnil podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a tedy že právní předchůdce žalobkyně postupoval v dané věci s odbornou péčí. Právní předchůdce žalobkyně postoupil tyto své pohledávky za žalovaným žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019 s účinností k témuž dni, což bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne 29. 11. 2019. Žalovaný dlužnou částku neuhradil i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.
4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
5. Soud ve věci usnesením ze dne 15. 10. 2020 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 2. 11.2020 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.
6. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listino u označenou jako smlouva o půjčce ze dne 14. 5. 2016 vč. smluvních podmínek a zákaznickou kartou žalovaného ze dne 14. 5. 2016. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 14. 5. 2016 smlouvu nazvanou jako smlouva o půjčce, podle které právnická osoba jméno příjmení, anonymizováno poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaný se zavázal vrátit tuto jistinu navýšenou o administrativní poplatek ve výši 2 800 Kč, úrok ve výši 1 960 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek 5 600 Kč a pojistné ve výši 348 Kč (celkem navýšené o 10 708 Kč) v 58 týdenních splátkách po 426 Kč, počínaje sedmým kalendářním dnem od data uzavření smlouvy. V rámci smlouvy si pak obě strany sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku a zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána dotazem na jeho příjmy a výdaje. Z prohlášení žalovaného bylo zjištěno, že žalovaný je výdělečně činný na hlavní pracovní poměr s čistou měsíční mzdou částka, což představuje jeho celkové měsíční příjmy v roce 2016. Celkové výdaje měly činit v roce 2016 částku částka, která sestává z částek částka za nájem, výdaje domácnosti částka a splátky úvěru ve výši částka. Jako použitelný příjem žalobkyně stanovila částku částka. S tím, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil výplatní pásky žalovaného, pracovní smlouvu, nájemní smlouvu a doklad o platbě SIPO. Dále bylo zjištěno, že žalovaný žije v samostatné domácnosti v nájemním bytě.
7. Dále soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listino u označenou jako smlouva o půjčce ze dne 15. 2. 2016 vč. smluvních podmínek a zákaznickou kartou žalovaného ze dne 15. 2. 2016. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 15. 2. 2016 smlouvu nazvanou jako smlouva o půjčce, podle které právnická osoba jméno příjmení, anonymizováno poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaný se zavázal vrátit tuto jistinu navýšenou o administrativní poplatek ve výši 2 800 Kč, úrok ve výši 1 960 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek 5 600 Kč a pojistné ve výši 348 Kč (celkem navýšené o 10 708 Kč) v 58 týdenních splátkách po 426 Kč, počínaje sedmým kalendářním dnem od data uzavření smlouvy. V rámci smlouvy si pak obě strany sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku a zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána dotazem na jeho příjmy a výdaje. Z prohlášení žalovaného bylo zjištěno, že žalovaný je výdělečně činný na hlavní pracovní poměr u stejné společnosti jako u předchozí smlouvy, ale s čistou měsíční mzdou částka, což představuje jeho celkové měsíční příjmy v roce 2016. Celkové výdaje měly činit v roce 2016 částku částka, která sestává z částek částka za nájem (ponížené o 1 000 Kč proti předchozí smlouvě), výdaje domácnosti částka (ponížené o 1 000 Kč proti předchozí smlouvě) a ostatní náklady ve výši částka. Jako použitelný příjem žalobkyně stanovila částku částka. Ostatní údaje byly shodné jako v předchozím případě.
8. Listino u označenou jako smlouva o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 vč. přílohy č. 1 (seznamem pohledávek), oznámením o postoupení pohledávky spolu s výzvou k úhradě ze dne 29. 11. 2019 vč. podacího lístku ze dne 13. 12. 2019, předžalobní upomínkou ze dne 30. 4. 2020 vč. podacího lístku ze dne 1. 5. 2020 soud zjistil, že dopisem ze dne 29. 11. 2019, odeslaným dne 13. 12. 2019, bylo žalované oznámeno postoupení pohledávky žalobkyní s tím, že dlužná částka má byt uhrazena do 10 dnů po obdržení dopisu. Předžalobní upomínka byla vyhotovena 30. 4. 2020 a odeslána 1. 5. 2020.
9. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
10. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
11. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
12. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
13. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
14. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
15. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč a 14 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 9 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením obou úvěrových smluv posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006 ). V daném konkrétním případě pak právní předchůdce žalobkyně při uzavírání předmětných smluv s žalovaným měl mít k dispozici pouze výplatní pásky, pracovní smlouvu, nájemní smlouvu a doklad o platbách SIPO, přičemž tyto doklady byly bez jakékoli bližší specifikace (např. datum, období, apod.) a nebyly ze strany žalobkyně v řízení ani předloženy, nicméně i kdyby tak žalobkyně učinila, má soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné. Z údajů v zákaznické kartě totiž vyplývá, že nebylo nijak ověřováno, jaké jsou skutečné příjmy a výdaje žalovaného, neboť 3 měsíců se došlo u žalovaného ke snížení příjmů z částka na částka a zvýšení výdajů u bydlení o částka a výdajů domácnosti taktéž o částka. I přes tuto skutečnost právní předchůdce žalobkyně, kdy si byl vědom, že žalovaný nesplácí řádně první úvěr, uzavřel se žalovaným další smlouvu o úvěru a poskytl mu tytéž finanční prostředky. Vzhledem k tomu, že žalovaný měl žít v samostatné domácnosti v nájmu, tak je poměrně zarážející, aby během 3 měsíců došlo ke změně nájmu z částka na částka. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdce žalobkyně nemohl dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Za tohoto stavu tedy soud u předmětných smluv dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto jsou obě smlouvy o úvěru ze dne 15. 2. 2016 i ze dne 14. 5. 2016 neplatné.
16. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy ze dne 14. 5. 2016 žalovanému peněžní prostředky ve výši 14 000 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 13 881 Kč, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 119 Kč. U smlouvy ze dne 15. 2. 2016 poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému částku 14 000 Kč, žalovaný však vrátil částku 19 419 Kč a tudíž žalobkyni z titulu této půjčky již ničeho nedluží, naopak je to právě žalobkyně, která se na jeho úkor bezdůvodně obohatila, nicméně tento nárok žalovaného není předmětem tohoto řízení. S ohledem na tyto závěry tedy soud žalobě vyhověl v části týkající se zaplacení částky 119 Kč u smlouvy ze dne 14. 5. 2016. Žalovaný byl vyzván k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 29. 11. 2019, který mu byl doručován 13. 12. 2019 prostřednictvím České pošty. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalovaného nejpozději 18. 12. 2019 a desetidenní lhůta k vrácení poskytnutého úvěru uplynula 30. 12. 2019. Žalovaný se proto dostal do prodlení s vrácením částky 119 Kč dne 31. 12. 2019 a dle § 1970 o. z. je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky v žalobou požadované výši 8,05 % ročně od 31. 12. 2019 do zaplacení, když zákonná výše úroku z prodlení ve smyslu vládního nařízení č. 351/2013 Sb. by byla k danému okamžiku vyšší, avšak soud při vázanosti rozsahem podané žaloby v souladu s § 153 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. nemohl přiznat žalobkyni úrok vyšší, než požadovala. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).
17. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. , neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
18. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 119 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, zatímco částka jistiny, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí 15 997 Kč. Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, aniž by soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, že větší úspěch ve věci měl žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
19. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 16 116 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 800 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. a), tj. do částky 1 000 Kč, ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 200 Kč Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.