Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
11 C 191/2020-21
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení částky 7 500 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 886 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 886 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 4 614 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 166,20 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3 462,52 Kč, úrok ve výši 23,72 % ročně z částky 5 681,17 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 681,17 Kč od 7. 12. 2019 do 20. 1. 2020 a z částky 2 795,17 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 886 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 886 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 4 614 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 166,20 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 3 462,52 Kč, úrok ve výši 23,72 % ročně z částky 5 681,17 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 681,17 Kč od 7. 12. 2019 do 20. 1. 2020 a z částky 2 795,17 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 7 500 Kč s příslušenstvím (jako součtu jistiny ve výši 5 681,17 Kč a poplatků ve výši 1 818,83 Kč) s odůvodněním, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, právnická osoba anonymizována tři slova, dne 14. 4. 2016 smlouvu o půjčce číslo na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč, které žalovaná převzala hotově v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit půjčku včetně sjednaného úroku ve výši 840 Kč s úrokovou sazbou 23,72 % ročně, odměny za administrativní činnost ve výši 1 200 Kč, nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 400 Kč a pojistného ve výši 174 Kč. Celkovou částku se žalovaná zavázala uhradit v 58 pravidelných týdenních splátkách po 183 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 25. 5. 2017. Žalovaná však své smluvní závazky nehradila řádně a včas, uhradila toliko částku 3 114 Kč, kdy poslední platba byla uhrazena dne 8. 11. 2016, přičemž právnímu předchůdci žalobkyně vzniklo uplynutím sjednané doby plnění právo na úhradu celého dluhu ve výši 7 500 Kč (jako součtu jistiny ve výši 5 681,17 Kč a poplatků ve výši 1 818,83 Kč). Úvěruschopnost žalované zkoumal právní předchůdce žalobkyně při uzavírání úvěrové smlouvy dotazem na rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, tyto informace byly ověřeny doklady vyžádanými u žalované a zapsány do zákaznické karty žalované. Ze smluvních podmínek plyne, že údaje nezbytné pro posouzení schopnosti žalované půjčku splácet, které žalovaná právnímu předchůdci žalobkyně před uzavřením smlouvy poskytla, jsou úplné, přesné a pravdivé. Žalobkyně tak má za to, že její právní předchůdce splnil podmínky zákona pro posouzení úvěruschopnosti žalované, a tedy že právní předchůdce žalobkyně postupoval v dané věci s odbornou péčí. Právní předchůdce žalobkyně postoupil tuto svoji pohledávku za žalovanou žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 6. 12. 2019 s účinností k témuž dni, což bylo žalované písemně oznámeno dopisem ze dne 6. 12. 2019. Žalovaná dlužnou částku neuhradila i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.
2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.
3. Soud ve věci usnesením ze dne 3. 11. 2020 vyzval žalovanou, aby se vyjádřila, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byla současně poučena, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. její souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalované doručeno dne 24. 11. 2020 náhradním způsobem – formou uložení u pošty a následným vyvěšením na úřední desce soudu, přičemž žalovaná se k této výzvě nijak nevyjádřila a soud proto vycházel z toho, že žalovaná s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.
4. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to listino u označenou jako smlouva o půjčce ze dne 13. 4. 2016 vč. smluvních podmínek, zákaznickou kartou žalované ze dne 13. 4. 2016, Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 vč. přílohy č. 1 (seznamem pohledávek), oznámením o postoupení pohledávky spolu s výzvou k úhradě ze dne 6. 12. 2019 vč. podacího lístku ze dne 7. 1. 2020, předžalobní upomínkou ze dne 7. 5. 2020 vč. podacího lístku ze dne 10. 5. 2020. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli dne 13. 4. 2016 smlouvu nazvanou jako smlouva o půjčce, podle které právnická osoba jméno příjmení, anonymizováno poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaná se zavázala vrátit tuto jistinu navýšenou o administrativní poplatek ve výši 1 200 Kč, úrok ve výši 840 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek 2 400 Kč a pojistné ve výši 174 Kč (celkem 4 614 Kč) v 58 týdenních splátkách po 183 Kč, počínaje sedmým kalendářním dnem od data uzavření smlouvy. V rámci smlouvy si pak obě strany sjednaly použití zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku a zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Úvěruschopnost žalované byla zkoumána dotazem na její příjmy a výdaje. Z prohlášení žalované bylo zjištěno, že žalovaná je výdělečně činná na hlavní pracovní poměr s čistou měsíční mzdou částka, což představuje její veškeré měsíční příjmy v roce 2016. Celkové výdaje měly činit v roce 2016 částku částka měsíčně, která sestává z částek částka za nájem / inkaso a výdaje domácnosti částka. Jako použitelný příjem žalobkyně stanovila částku částka. S tím, že obchodní zástupce oprávněný jednat za právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy v zákaznické kartě prohlásil, že ověřil výplatní pásky žalované, pracovní smlouvu, výpisy z účtu, nájemní smlouvu a doklad o platbě SIPO. Dopisem ze dne 6. 12. 2019, odeslaným dne 7. 1. 2020, bylo žalované oznámeno postoupení pohledávky žalobkyní s tím, že dlužná částka má byt uhrazena do 10 dnů po obdržení dopisu. Předžalobní upomínka byla vyhotovena 7. 5. 2020 a odeslána 10. 5. 2020.
5. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
6. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
7. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
8. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
9. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
10. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
11. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 9 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalované, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006 ). V daném konkrétním případě pak právní předchůdce žalobkyně při uzavírání předmětné smlouvy s žalovanou měl mít k dispozici výplatní pásky žalované, pracovní smlouvu, výpisy z účtu, nájemní smlouvu a doklad o platbě SIPO, přičemž tyto doklady byly bez jakékoli bližší specifikace (např. datum, období, apod.) a nebyly ze strany žalobkyně v řízení ani předloženy. Z údajů v zákaznické kartě totiž vyplývá, že nebylo nijak ověřováno, jaké jsou skutečné výdaje žalované, která měla vést samostatnou domácnost v nájemním bytě, kde platí nájem částka měsíčně a další výdaje domácnosti (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení) měly činit částku částka, kdy žalovaná s měla z částky částka měsíčně hradit nejen splátky na úvěru v průměrné měsíční výši částka, ale zároveň touto částkou pokrýt i své skutečné náklady a další výdaje, které zcela jistě měla a které nebyly nikterak prověřovány. Při porovnání pravidelných měsíčních příjmů žalované s měsíčními výdaji je nutno konstatovat, že žalovaná by jakýkoli úvěr splácela jen velmi obtížně a to za ideální situace, kdyby ji nevznikly žádné mimořádné náklady, než se kterými počítal právní předchůdce žalobce. Ze všech těchto důvodů má tudíž soud za to, že posouzení úvěruschopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr nebylo dostatečné a správné, pročež právní předchůdce žalobkyně nemohl dostát svým povinnostem daným zákonem a nepostupoval s odbornou péčí při posouzení úvěruschopnosti žalované. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost posoudit schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 13. 4. 2016 neplatná.
12. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy ze dne 13. 4. 2016 žalované peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč. Žalovaná dosud vrátila částku 3 114 Kč, a proto je povinna žalobkyni zaplatit částku 2 886 Kč. Žalovaná byla vyzvána k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 6. 12. 2019, který jí byl doručován 7. 1. 2020 prostřednictvím České pošty. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalované nejpozději 10. 1. 2020 a desetidenní lhůta k vrácení poskytnutého úvěru uplynula 20. 1. 2020. Žalovaná se proto dostala do prodlení s vrácením částky 2 886 Kč dne 21. 1. 2020 a dle § 1970 o. z. je povinna zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky v žalobou požadované výši 8,05 % ročně od 21. 1. 2020 do zaplacení, když zákonná výše úroku z prodlení ve smyslu vládního nařízení č. 351/2013 Sb. by byla k danému okamžiku vyšší, avšak soud při vázanosti rozsahem podané žaloby v souladu s § 153 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. nemohl přiznat žalobkyni úrok vyšší, než požadovala. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).
13. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. , neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalované k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
14. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 2 886 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, zatímco částka jistiny, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí 4 614 Kč a dále mnohem větší část příslušenství (viz výrok II.). Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, aniž by soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, že větší úspěch ve věci měla žalovaná, která by tak měla právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalované žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.