Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (4)No categories available
11 C 23/2020-19
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Martinem Pavlíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení částky 2 300 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 300 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 300 Kč od 13. 8. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 1 000 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 308,92 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 300 Kč od 12. 6. 2019 do 12. 8. 2019 a z částky 1 000 Kč od 13. 8. 2019 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 600 Kč na účet číslo variabilní symbol, do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 1 300 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 300 Kč od 13. 8. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 1 000 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 308,92 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 300 Kč od 12. 6. 2019 do 12. 8. 2019 a z částky 1 000 Kč od 13. 8. 2019 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek ve výši 600 Kč na účet [číslo] [variabilní symbol], do 3 dnů od právní moci rozsudku.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 2 853,39 Kč s příslušenstvím (jako součtu jistiny ve výši 2 300 Kč a smluvní pokuty ve výši 553,39 Kč) s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně právnická osoba dne 2. 8. 2017 smlouvu o úvěru č. číslo, na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 2 300 Kč, které žalovaný obdržel bezhotovostním převodem na svůj bankovní účet v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutou částku spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 456,86 Kč a s příslušenstvím do 31. 8. 2017 Smlouva přitom měla být uzavřena elektronicky prostřednictvím internetových stránek právního předchůdce žalobkyně www stránky, kde žalovaný zvolil bezhotovostní formu poskytnutí úvěru na bankovní účet a následně si vybral výši požadovaného úvěru a navolil vyhovující počet dnů splácení úvěru. V rámci registračního formuláře žalovaný vyplnil nejen kontaktní údaje na svou osobu, ale dále i údaje o svém zaměstnání vč. příjmu. Pro odsouhlasení celého procesu uzavření smlouvy vč. seznámení se se souvisejícími dokumenty byla žalovanému odeslána SMS zpráva s unikátním kódem, který vložil do formuláře, čímž dokončil a odeslal žádost o poskytnutí úvěru. Dokumenty nabyly platnosti a účinnosti zadáním SMS kódu, který měl omezenou dobu platnosti na 48 hodin. Žalovaný však své smluvní povinnosti neplnil řádně a včas, když na svůj dluh řádně nehradil, dle sdělení právního předchůdce žalobkyně žalovaný uhradil toliko částku 1 000 Kč. Na základě Projektu fúze sloučením ze dne 24. 11. 2016 došlo ke sloučení zanikající právnická osoba se právnická osoba, kdy v rámci tohoto procesu přešlo veškeré jmění zanikajících společností, tedy i všechny dotčené vymáhané pohledávky, na nástupnickou společnost. Následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 6. 2019, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalobkyní došlo k převedení pohledávky na žalobkyni s účinností ke dni 11. 6. 2019, což bylo žalovanému písemně oznámeno přípisem ze dne 26. 7. 2019. Celková hodnota pohledávky činila ke dni postoupení částku 7 194,67 Kč, která se skládala z nezaplacené jistiny ve výši 2 300 Kč, poplatku ve výši 2 393,05 Kč (uhrazeno 63,81 Kč), smluvního úrok ve výši 1 610,63 Kč, smluvní pokuty ve výši 553,39 Kč (uhrazeno 596,61 Kč), kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 313,60 Kč (uhrazeno 131,58 Kč) a nákladů na vymožení pohledávky ve výši 24 Kč (uhrazeno 208 Kč). Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zaplacení neuhrazené jistiny (2 300 Kč), zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 300 Kč od 12. 6. 2019 (den následující po účinnosti postoupení) do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 308,92 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 4 027,68 Kč a smluvní pokuty ve výši 553,39 Kč. Žalovaný zbývající dlužnou částku neuhradil i přes upomínku učiněnou před podáním žaloby.
2. Usnesením zdejšího soudu ze dne 11. 1. 2021 byla žalobkyně vyzvána, nechť doplní tvrzení a označí důkazy, zda a jakým způsobem právní předchůdce žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy zkoumal úvěruschopnost žalovaného. Na to žalobkyně reagovala částečným zpětvzetím žaloby ze dne 18. 1. 2021, kdy vzala žalobu částečně zpět, co do částky ve výši 4 027,68 Kč představující kapitalizovaný smluvní úrok a smluvní pokutu ve výši 553,39 Kč s tím, že ve zbývající části na žalobě trvá. S ohledem na dispoziční úkon žalobkyně soud usnesením ze dne 21. 1. 2021, č. j. 11 C 23/2020 -12, které nabylo právní moci dne 17. 2. 2021, řízení v požadované výši zastavil v souladu s § 96 odst. 1 , 3 o. s. ř. o. s. ř. , když souhlasu žalovaného s tímto částečným zpětvzetím nebylo zapotřebí, neboť k částečnému zpětvzetí došlo ještě dříve, než bylo zahájeno jednání ve věci.
3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
4. Soud ve věci usnesením ze dne 21. 1. 2021 vyzval žalovaného, aby se vyjádřil, zda podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. “) souhlasí s projednáním věci a rozhodnutím bez nařízení jednání s tím, že byl současně poučen, že nevyjádří-li se do 10 dnů od doručení této výzvy, bude soud podle § 101 odst. 4 o. s. ř. o. s. ř. jeho souhlas předpokládat. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno dne 1. 2. 2021 do vlastních rukou, přičemž žalovaný se k této výzvě nijak nevyjádřil a soud proto vycházel z toho, že žalovaný s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně tento souhlas vyslovila již v samotné žalobě.
5. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to smlouvou o úvěru ze dne 2. 8. 2017, formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, výpisem z účtu ze dne 2. 8. 2017, obchodní bilancí právního předchůdce žalobkyně, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 11. 6. 2019, oznámením o postoupení pohledávky ze dne 26. 7. 2019 včetně podacího archu ze dne 29. 7. 2019 a předžalobní upomínkou ze dne 10. 3. 2020 včetně podacího archu ze dne 11. 3. 2020. Z těchto listin byl zjištěn skutkový stav, dle kterého žalovaný dne 2. 8. 2017 uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně se právnická osoba smlouvu o úvěru č. číslo, na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému bezhotovostním převodem na účet peněžní prostředky ve výši 2 300 Kč a žalovaný se zavázal vrátit částku 4 829,96 Kč do 31. 8. 2017, aniž by právní předchůdce žalobkyně zkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením úvěrového smlouvy. Jelikož žalovaný neplnil své smluvní povinnosti řádně a včas, uhradil toliko částku 1 000 Kč, dostal se do prodlení, čímž mu vznikla povinnost zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny, a to za každý den prodlení vč. poplatků za upomínky. Posléze právní předchůdce žalobkyně dne 26. 7. 2019 oznámil žalovanému, že postoupil svou pohledávku za žalovaným žalobkyni v celkové výši 7 194,67 Kč vč. příslušenství a vyzval jej k úhradě dlužné částky do 10 dnů od obdržení dopisu na příslušný účet, který byl odeslán dne 29. 7. 2019. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dlužné částky nejpozději do 18. 3. 2020 výzvou před podáním žaloby učiněnou 10. 3. 2020, která byla žalovanému doručována následujícího dne prostřednictvím České pošty. Žalobkyně po žalovaném požadovala úhradu dlužné jistiny ve výši 2 300 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 308,92 Kč a zákonné úroky z prodlení z dlužné částky. Dále žalobkyně požadovala smluvní pokuty výši 553,39 Kč a kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 4 027,68 Kč, které následně dispozičním úkonem ze dne 18. 1. 2021 vzala zpět. Ze strany žalovaného bylo uhrazeno toliko 1 000 Kč.
6. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
9. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
11. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
12. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená
13. Po právní stránce soud posoudil danou věc ve smyslu shora citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze z části. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, neboť žalovanému jako spotřebiteli byly právním předchůdcem žalobkyně poskytnuty peněžní prostředky ve výši 2 300 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 tohoto zákona tak poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Jak přitom vyslovil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ Dle názoru okresního soudu je tato judikatura použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. V konkrétním případě nestačí pouhý pasivní sběr informací, ale právní předchůdce žalobkyně si měl rozhodné informace aktivně vyžádat a také nahlédnout do databází umožňující posouzení úvěruschopnosti žalovaného, je-li to nezbytné. Právní předchůdce byl povinen postupovat kvalifikovaně, čestně a odpovědně, proto neméně významné je i využití tzv. historických dat ve vztahu ke konkrétnímu spotřebiteli. Informace o výši příjmu spotřebitele je nutno konfrontovat s potvrzením o příjmu vystaveným jeho zaměstnavatelem, resp. příjmy skutečně připsanými na účet spotřebitele (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. 32 Odo 1726/2006 ). V daném konkrétním případě pak žalobkyně netvrdila, ani neprokázala, že by úvěruschopnost žalovaného jakýmkoli způsobem zkoumala. Za tohoto stavu tedy soud u předmětné smlouvy dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně dostatečně nezkoumal úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a tento nedostatek má za následek neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy. Podle § 588 o. z., je soud k této neplatnosti povinen přihlédnout i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Výše popsaným jednáním právní předchůdce žalobkyně porušil svou povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr s odbornou péčí dle § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, a proto je smlouva o úvěru ze dne 2. 8. 2017 neplatná. Závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy pak jednoznačně vyplývá také z rozsudku Soudní dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18.
14. S ohledem na tuto neplatnost smlouvy o úvěru si smluvní strany musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy). V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle smlouvy ze dne 2. 8. 2017 žalovanému peněžní prostředky ve výši 2 300 Kč. Žalovaný dosud vrátil částku 1 000 Kč, a proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 1 300 Kč. Žalovaný byl vyzván k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 26. 7. 2019, který mu byl doručován 29. 7. 2019 prostřednictvím České pošty. Při řádném doručování by se proto zásilka dostala do dispozice žalovaného nejpozději třetí pracovní den (k tomu srov. rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2019, č. j. 15 Co 128/2019 -109), tj. 1. 8. 2019 a desetidenní lhůta k vrácení poskytnutého úvěru uplynula 12. 8. 2019. Žalovaný se proto dostal do prodlení s vrácením částky 1 300 Kč dne 13. 8. 2019 a dle § 1970 o. z. je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky v žalobou požadované výši 8,05 % ročně od 13. 8. 2019 do zaplacení, když zákonná výše úroku z prodlení ve smyslu vládního nařízení č. 351/2013 Sb. by byla k danému okamžiku vyšší, avšak soud při vázanosti rozsahem podané žaloby v souladu s § 153 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. nemohl přiznat žalobkyni úrok vyšší, než požadovala. S ohledem na výše uvedené, soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části, ve které nebylo řízení zastaveno, byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).
15. Soudem stanovená lhůta k plnění v trvání tří dnů od právní moci rozsudku má oporu v ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. o. s. ř. , neboť pro stanovení lhůty delší, případně pro povolení splátek, soud v daném případě zejména s ohledem na nízkou výši a naopak už delší dobu trvání dluhu, jakož i dosavadní zcela pasivní postoj žalovaného k tomuto dluhu žádné důvody neshledal, respektive tyto důvody nebyly účastníky ani tvrzeny.
16. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo ve spojení s § 146 odst. 2 veta první o. s. ř. o. s. ř. , podle něhož jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. V projednávané věci měla žalobkyně úspěch jen částečný, když její žalobě bylo vyhověno v části týkající se zaplacení celkem částky 1 300 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení, zatímco částka jistiny, pro kterou byla žaloba zamítnuta, činí 1 000 Kč s příslušenstvím (viz výrok II.) a pro částku představující smluvní pokutu ve výši 553,39 Kč a kapitalizovanou smluvní pokutu ve výši 4 027,68 Kč bylo řízení bezdůvodně zastaveno. Již z tohoto pohledu je tedy zjevné, aniž by soud v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015 kapitalizoval veškeré příslušenství pohledávky ke dni vyhlášení rozsudku, že větší úspěch ve věci měl žalovaný, který by tak měl právo na úhradu části nákladů řízení, dle obsahu spisu však žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
17. Žalobkyně se svým návrhem na zaplacení částky ve výši 2 853,39 Kč s příslušenstvím domáhala vydání elektronického platebního rozkazu a zaplatila soudní poplatek ve výši 400 Kč. Elektronický platební rozkaz však nebyl ve věci vydán a soud pokračoval v řízení. Za tohoto stavu soud doměřil žalobkyni poplatek do výše podle položky 1 bod 1. písm. a), tj. do částky 1 000 Kč, ve spojení s položkou 2 bod 2. Sazebníku poplatků, tedy doplatek ve výši 600 Kč Soudní poplatek je splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).
Poučení:
Odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.