Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
6 C 109/2020-96
Okresní soud v Prostějově rozhodl samosoudcem Mgr. Františkem Jurtíkem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 15.000 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 15.000 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % p. a. z částky 15.000 Kč od 23. 4. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.
II. Žaloba na zaplacení úroků z prodlení 8,05 % p. a. z částky 15.000 Kč od 25. 4. 2017 do 22. 4. 2019 se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 1.848 Kč, k rukám zástupkyně žalobce, do tří dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 15.000 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % p. a. z částky 15.000 Kč od 23. 4. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žaloba na zaplacení úroků z prodlení 8,05 % p. a. z částky 15.000 Kč od 25. 4. 2017 do 22. 4. 2019 se zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 1.848 Kč, k rukám zástupkyně žalobce, do tří dnů od právní moci rozsudku.
1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 27. 2. 2020 domáhala proti žalované zaplacení částky 15.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z pohledávky 15.000 Kč od 25. 4. 2017 do zaplacení ve výši 8,05 %. Žaloba byla odůvodněna tím, že mezi předchůdcem žalobce a žalovanou byla uzavřena elektronickými prostředky komunikace na dálku dne datum uzavřena smlouva o zápůjčce. Žalované byla poskytnuta převodem na bankovní účet zápůjčku v částce 15.000 Kč a žalovaná se zavázala zápůjčku vrátit společně s poplatkem za poskytnutí zápůjčky nejpozději do 24. 4. 2017. Žalovaná se dostala do prodlení se splacením zápůjčky, když do dne 24. 4. 2017, kdy nastala splatnost celého dluhu, zápůjčku ani částečně nesplatila. Žalovaná nereagovala ani na výzvy k zaplacení pohledávky, ani na oznámení o postoupení pohledávky, a v poslední řadě ani na předžalobní upomínku právního zástupce žalobce ze dne 25. 11. 2019. Původní věřitel, právnická osoba, IČO, jakožto postupitel a právnická osoba, IČO, jakožto postupník, uzavřely dne datum smlouvu o postoupení pohledávek. Následně právnická osoba postoupila př. pohledávku za žalovanou žalobci na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum.
2. Žalovaná se v průběhu řízení ve věci nevyjádřila.
3. Předvolání k ústnímu jednání žalovaná nepřevzala, přitom předvolání bylo doručováno na adresu pro doručování prostřednictvím doručujícího orgánu podle § 46b o. s. ř. o. s. ř. Soud pak podle § 49 odst. 4 , příp. § 50 o. s. ř. o. s. ř. , považoval zásilku za doručenou (do domovní schránky žalované byla vložena dne 14. 12. 2020). Protože se však žalovaná bez řádné a včasné omluvy nedostavila, soud věc projednal a rozhodl i v její nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o. s. ř. o. s. ř. ). Vycházel přitom z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. Žalobce se z jednání omluvil.
4. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že byla uzavřena mezi předchůdcem žalobce příjmení jméno příjmení a žalovanou dne datum. Na základě smlouvy byl žalované poskytnut úvěr ve výši 15.000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit částku s úrokem a poplatkem celkem ve výši 3.126 Kč (tyto však nejsou předmětem řízení) v jediné splátce do 13. 3. 2017. Podle žalobce pak došlo k prodloužení doby splatnosti úvěru do 24. 4. 2017, což bylo doloženo dokladem označeným jako dodatek k všeobecným podmínkám smlouvy o půjčce. Podle výpisu z účtu žalované byla jistina úvěru zaslána na účet žalované uvedený ve smlouvě dne datum (15.000 Kč).
5. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen„ o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.
6. Již na tomto místě je pak potřeba poukázat na ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Soud v průběhu řízení vyzval žalobce k doplnění tvrzení a předložení dokladů k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalovaného, na což žalobce reagoval podáním ze dne 19. 8. 2020 tak, že žalobce nedisponuje žádnými informacemi, jakým způsobem právní předchůdce ověřil úveruschopnost žalované a nemá k dispozici ani příslušné doklady. V průběhu řízení tedy nebyly tvrzeny, ani doloženy žádné skutečnosti k procesu posouzení úvěruschopnosti žalované předchůdcem žalobce.
8. Na tomto základě proto soud dovodil, že předchůdce žalobce (úvěrující právnická osoba) v postavení věřitele podle obsahu spisu nedostál povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (respektive tuto skutečnost nelze podle obsahu spisu považovat za prokázanou), tedy nepostupoval s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr a úvěr poskytl, aniž by byly na základě procesu posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyloučeny důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
9. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy. Tento důsledek je potom podle přesvědčení soudu nutné vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně (zejména pro širší možné dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele. K tomu soud odkazuje např. na podrobné odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019 . Soud dále poukazuje na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18 OPR-Finance, podle něhož„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Toto rozhodnutí tedy jednoznačně deklaruje povinnost soudu zabývat se ex offo, i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel (poskytovatel) posoudil náležitě (slovy zákona„ na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“) úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, povinnost soudu dovodit z tohoto porušení (z úřední povinnosti) následek stanovený vnitrostátním právem, tj. (absolutní) neplatnost smlouvy.
10. Důsledkem uvedeného závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. Toto ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz též § 2993 o. z.). Poskytovatel naopak nemůže požadovat jiná plnění ve formě např. smluvního úroku či jiných poplatků za půjčení peněz, smluvní pokuty, apod. Mění se i doba plnění, kdy spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (v tomto směru ovšem žalovaná z důvodu pasivity v průběhu řízení nic netvrdila).
11. Z hlediska výpočtu dlužné částky soud vycházel z tvrzení žalobce, o němž není důvod pochybovat, že žalovaná dosud na poskytnutý úvěr neuhradila ničeho (ani zde žalovaná netvrdila či neprokázala zaplacení nějaké částky). Dluží tedy celou poskytnutou jistinu úvěru ve výši 15.000 Kč. V tomto rozsahu, tj. co do částky 15.000 Kč pak soud žalobě vyhověl a uložil žalované dlužnou částku zaplatit.
12. Vedle takto přiznaného plnění vznikl žalobci podle § 1970 o. z. nárok na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši od prvního dne prodlení se splněním dluhu. Vzhledem k tomu, že u přiznaného nároku není splatnost dluhu ujednána mezi účastníky ani stanovena právním předpisem, soud ji vázal na první doloženou výzvu k zaplacení ze strany předchůdce žalobce, kterou je podle obsahu spisu oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum. Podle podacího archu bylo oznámení odesláno na známou adresu žalované dne 17. 4. 2019 a ve smyslu § 573 o. z. tedy doručeno dne 22. 4. 2019. Ode dne následujícího se pak žalovaná dostala do prodlení se splněním dluhu (§ 1968 o. z.). Dlužno dodat, že žalovaná v průběhu řízení ani nenamítala nepřiměřenost takové doby plnění, ani netvrdila spor podle § 87 odst. 2 zákona. Výše úroku z prodlení vyplývá z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku příslušenství pak soud žalobu zamítnul.
13. K zaplacení přiznané částky byla žalované stanovena obecná třídenní lhůta (§ 160 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ), když z obsahu spisu soud neshledal podmínky pro její prodloužení nebo plnění ve splátkách.
14. S ohledem na uvedená zjištění a závěry nebyly pro rozhodnutí soudu relevantní některé další skutečnosti zjištěné z provedených listinných důkazů a soud je proto pro stručnost neuvádí.
15. K aktivní věcné legitimaci žalobkyně v řízení je však třeba doplnit, že byla doložena smlouvami o postoupení pohledávek, jak byly uvedeny v návrhu (viz výše bod 1) a oznámením původního věřitele o postoupení pohledávky ze dne datum adresovaným žalované (odeslána byla zásilka podle podacího archu dne datum). Podle ustanovení § 1879 o. z. může věřitel svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit smlouvou jinému a byla-li žalovaná o postoupení vyrozuměna (§ 1882 o. z.), došlo k účinné změně v osobě věřitele a žalovaná je tak povinna plnit žalobci.
16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. přičemž žalobce měl úspěch ve věci v rozsahu 87,69 % předmětu řízení (požadované a přiznané příslušenství bylo přitom kapitalizováno do vyhlášení tohoto rozsudku; vyhověno bylo žalobě v částce celkem 17.156,96 Kč, zamítnuta pak byla co do částky 2.408,38 Kč) a žalobci proto soud přiznal právo na náhradu 75,38 % nákladů řízení. Náklady řízení žalobce v částce 2.452 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 15.000 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1.200 Kč ve výši 252 Kč. Z toho bylo přiznáno 75,38 %, tedy částka 1.848 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Prostějově.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.