Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
109 C 41/2020-70
Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní JUDr. Miroslavou Kramnou ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa žalobkyně
; zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení
sídlem adresa
proti
žalované: ; celé jméno žalované, datum narození
bytem adresa žalované
o zaplacení 69 740 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 552 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p.a. z částky 5 552 Kč od 18. 5. 2018 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. V části, ve které se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky 41 185 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 41 185 Kč ve výši 8,5 % p.a. od 18. 5. 2018 do zaplacení, dále pohledávky výši 23 003 Kč a úroku ve výši 102,65 % p.a. z částky 35 549,03 Kč od 18. 5. 2018 do zaplacení, max. však do doby, kdy úrok dosáhne částky 117 309 Kč, se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 552 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p.a. z částky 5 552 Kč od 18. 5. 2018 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, ve které se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky 41 185 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 41 185 Kč ve výši 8,5 % p.a. od 18. 5. 2018 do zaplacení, dále pohledávky výši 23 003 Kč a úroku ve výši 102,65 % p.a. z částky 35 549,03 Kč od 18. 5. 2018 do zaplacení, max. však do doby, kdy úrok dosáhne částky 117 309 Kč, se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobou podanou u název soudu datum a postoupenou ke zdejšímu soudu dne datum domáhala se žalobkyně proti žalované zaplacení 69 740 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. a II. tohoto rozsudku s odůvodněním, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru číslo když žalovaná tuto smlouvu podepsala datum a na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 49 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši„ efektivní úrokové sazby“ 167,77 % ročně splácet v 18 měsíčních splátkách po 5 431 Kč splatných vždy k 12. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem červnem 2017 dle splátkového kalendáře, který je přílohou oznámení žalobkyně o schválení úvěru. Schopnost žalované řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů o příjmech, prohlášení dlužníka atd.. Z dokladů o příjmech vyplynulo, že žalovaná měla celkový měsíční příjem ve výši 12 500 Kč představující mzdu z pracovního poměru, žalovaná předložila potvrzení zaměstnavatele anonymizováno 5 slov za období od 1. 1. 2017 do 31. 3. 2017, výplatní listy za únor a březen 2017 a její náklady na živobytí činily 5 410 Kč. Žalobkyně dovodila, že z výše uvedeného byly zjištěny u žadatele o úvěr jeho volné zdroje ke splácení ve výši 7 090 Kč, že úvěrovou historii žadatele ověřila v databázích SOLUS a NRKI (kód příznaku 16, což znamená, že klientova smlouva je hodnocena jako špatná), že žalovaná nebyla v době žádosti evidována v insolvenčním rejstříku, neměla u poskytovatele předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žalovaného nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalované nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Žalovaná neplnila řádně podmínky smlouvy a ocitla se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru zaplatila žalobkyni 8 x 5 431 Kč, celkem 43 448 Kč. Před zesplatněním celého úvěru v důsledku prodlení žalované vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut u splátky 8, 10 a 11, a to 3 x 499 Kč, u kterých se žalovaná ocitla v prodlení o délce 30 dnů a na zaplacení nákladů v souvislosti s prodlením u splátky 5, 6, 8, 9,10, 11, a to 6 x 200 Kč v prodlení o délce 15 dnů. V důsledku prodlení žalované následně došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3 smlouvy, podle kterého platí, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru. Žalovaná se dostala do prodlení u splátky č. 10 splatné dne 12. 3. 2018. K datu 16. 5. 2018 tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru se staly součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 44 040,83 Kč byla žalovaná povinna uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dále bylo sjednáno, že žalobkyně je oprávněna požadovat, aby jí žalovaná v případě prodlení s hrazením nové jistiny úvěru platil úroky z prodlení v zákonné výši z celé této nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení. Také bylo sjednáno, že jestliže žalovaná po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká jí povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, v daném případě ode dne 18. 5. 2018 až do jejího úplného zaplacení. Žalobkyně požadovala smluvní pokutu pouze v sazbě 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. V bodě 2.2 smlouvy bylo sjednáno, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží v případě prodlení s hrazením jistiny poskytnutého úvěru až do data skutečného vrácení této jistiny žalobkyni. Žalobkyně požadovala i sjednané úroky za poskytnutí úvěru za dobu po zesplatnění úvěru, když tyto úroky i nadále přirůstají pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru. Žalobkyně uvedla, že na základě uzavřené smlouvy tak žalovaná ke dni podání žaloby dluží následující částky: a) částku odpovídající dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 44 040,83 Kč (odpovídá zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 35 549,03 Kč
a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlému ke dni zesplatnění úvěru ve výši 8 491,80 Kč) s příslušenstvím, b) smluvní pokuty dle bodu 6.1 smlouvy 1 497 Kč, c) náklady v souvislosti s prodlením žalovaného 1 200 Kč, d) smluvní pokutu dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení žalované s její úhradou, a to počínaje dnem 18. 5. 2018 do zaplacení, žalobkyně touto žalobou požaduje smluvní pokutu pouze k datu vyhotovení žaloby, tj. ke dni 3. 8. 2020, tedy smluvní pokutu ve výši 23 003 Kč, e) úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 35 549,03 Kč ode dne 18. 5. 2018 do zaplacení. Žalobkyně uvedla, že žalobou požaduje úrok v nominální roční úrokové sazbě 102,65 %. Žalovaná nereagovala na zaslání předžalobní výzvy.
2. Žalované byla doručena žaloba včetně předvolání k jednání soudu postupem dle § 49
3. K jednání nařízenému na den 13. 1. 2021 se žalovaná bez omluvy nedostavila. Soud postupoval podle § 101 odst. 3 ) občanského soudního řádu , věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované a vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.
4. Soud provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní, a to smlouvou o úvěru číslo oznámením žalobkyně (věřitele) o schválení úvěru, dodejkou k oznámení žalobce (věřitele) o schválení úvěru, dokladem o vyplacení úvěru, formulářem hodnocení klienta, ověřením v registru SOLUS, ověřením v registru NRKI, doklady vztahujícími se k posouzení úvěruschopnosti žalované, předžalobní výzvou ze dne 15. 7. 2020 včetně podacího archu z 16. 7. 2020, vyjádřením znalce ze dne 25. 10. 2018, sdělení ČS, a. s. ze kterých vzal soud za prokázány skutečnosti podrobně tvrzené žalobkyní v žalobě, viz první odstavec odůvodnění rozsudku shora, na které soud pro stručnost odkazuje.
5. Po právní stránce posoudil soud věc následovně: Žalovaná podepsala dne datum smlouvu o spotřebitelském úvěru v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (o. z.), žalobkyně vůči ní vystupovala v postavení podnikatele ve smyslu § 420 o. z. Žalované jako spotřebiteli tudíž svědčila ochrana ve smyslu § 1810 a násl. o. z., přičemž na závazkový vztah mezi účastníky řízení dopadají i ustanovení zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, platného a účinného do 31. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), který ve veřejném zájmu určil poskytovatelům spotřebitelského úvěru plnit konkrétní povinnosti stanovené na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním. Tyto povinnosti spočívají zejména v informování spotřebitelů a v dostatečném prověřování jejich schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Z důvodové zprávy k zákonu o ochraně spotřebitele pak vyplývá, že smyslem stanovení povinnosti posuzovat úvěruschopnost spotřebitele (§ 9 odst. 1 zákona
o spotřebitelském úvěru) je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Žalobkyně byla jako věřitel dle § 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, povinna ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudit s odbornou péčí schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr. Při posouzení úvěruschopnosti žalované byla žalobkyně povinna vycházet z dostatečných informací získaných i od žalované, a v nezbytném případě i z nahlédnutí do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalované, přičemž měla spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud by bylo po posouzení úvěruschopnosti žalované
s odbornou péčí zřejmé, že žalovaná bude schopna spotřebitelský úvěr splácet; jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná (§ 9 odst. 1, poslední věta, zákona o spotřebitelském úvěru). Ochranu spotřebitelů před neúměrným zadlužováním lze posoudit jako součást veřejného pořádku České republiky. Žalobkyně jako osoba poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti přitom byla povinna k jeho zajištění přispět a v rámci náležité odborné péče nespoléhat jen na údaje tvrzené žalovanou, ale tato tvrzení i prověřit, a to například výzvou k doložení potvrzení o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015 -39).
6. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Výkladem některých otázek se zabýval i Soudní dvůr Evropské unie, z jehož rozsudku ze dne 18. 12. 2014 vyplývá, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, C -449/13).
7. Po provedeném dokazování bylo prokázáno, že ačkoli žalovaná ve smlouvě souhlasila s ověřením sdělených údajů, žalobkyně tyto údaje relevantně nevyhodnotila. Z tvrzení žalobkyně a z listinných důkazů, které soudu předložila, sice vyplývá, že se před podpisem smlouvy o spotřebitelském úvěru zabývala prověřením údajů uváděných žalovanou. Provedené důkazy spolu s tvrzeními žalobkyně pak prokazují, že žalobkyně před poskytnutím spotřebitelského úvěru nedostála své povinnosti odborné péče dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházela z tvrzení žalované, svého zjištěného tzv. scoringu klienta (kód příznaku 16, podle kterého je smlouva klienta hodnocena jako špatná), ale úvěruschopnost žalované nevyhodnotila přiléhavě za situace, kdy kromě dvou výplatních lístků za únor a březen 2017 a potvrzení zaměstnavatele o příjmu od ledna do března 2017 v průměrné výši cca 12 500 Kč, neměla k dispozici žádné další listin y dokládající poměry žalované, jako např. výpisy z účtu, náklady na bydlení včetně inkasa, telefon, doprava do zaměstnání, případně náklady v souvislosti se zdravotním stavem apod. Z hodnocení klienta ze dne datum je zřejmé, že žalobkyně se spokojila u žalované s uvedením výše životního minima bez zkoumání skutečných nákladů a výdajů, které musí žalovaná vynakládat. a dospěla k závěru, že je žalovaná schopna splácet měsíčně na úvěr částku 5 431 Kč po dobu 18 měsíců, přestože žalovaná měla pracovní poměr na dobu určitou pouze do datum. Soud vyhodnotil smlouvu o spotřebitelském úvěru, že je od počátku neplatná, neboť odporuje zákonu (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) a zjevně narušuje veřejný pořádek (srov. též § 588 o. z.). Soud uzavřel, že předmětná úvěrová smlouva je neplatná i pro rozpor s dobrými mravy, je-li požadován po žalované úrok v efektivní úrokové sazbě 167,77 % ročně přepočtený do nominální sazby 102,65 % ročně. Výše požadovaného úroku je nevyvážená v neprospěch žalované jako spotřebitele a je nerozhodné, že takovouto smlouvu o úvěru podepsala. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR mají obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy, srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 . Lze uzavřít, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ust. § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ust. § 588 o. z., absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Rozporné s dobrými mravy je i samotné ujednání o výši úroků, které způsobuje jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z., neboť ujednaná výše efektivního úroku 167,77 % ročně přepočtená na nominální výši 102,65 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod k absolutní neplatnosti tohoto ujednání požadovaného úroku. Dle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle o. z., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 , rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015 . Z rozhodovací činnosti soudu je zřejmá výše úroků bankovních ústavů ohledně výše úroků, které požadovaly u úvěru s obdobnými parametry v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru, že horní hranice úrokových sazeb osciluje kolem 14 % ročně. Ačkoliv je zřejmé, že žalobkyně je nebankovním subjektem, u kterého jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší, a proto je nutné v rámci posuzování rozporu sjednané sazby s dobrými mravy sazby poměřit, když menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. V daném případě však sjednaná sazba úroků převyšuje výrazně nejvyšší sazby úroků u bankovních úvěrů a za situace, kdy dle smlouvy o úvěru měla žalovaná při řádném splácení úvěru díky sjednané sazbě úroků vrátit násobek poskytnuté částky, je třeba sjednanou výši úroků považovat za rozpornou s dobrými mravy, a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní. Za zjevně rozporné s dobrými mravy soud považuje obě žalobkyní uváděné sazby úroků a při posuzování rozporu výše sazby s dobrými mravy nevycházel jen z její výše, ale i z celkové částky, kterou se žalovaná zavázala za dobu trvání úvěru při řádném splácení uhradit, tedy o kolik by žalovaná při řádném splácení poskytnutou částku přeplatila.
8. Vzhledem k výše uvedenému soud posoudil vzájemná práva a povinnosti účastníků řízení jako bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 o. z., jelikož žalovaná získala od žalobkyně finanční prostředky ve výši 49 000 Kč bez právního důvodu. Protože žalovaná finanční prostředky, z větší části jistinu uvedeného spotřebitelského úvěru žalobkyni již zaplatila, když ze samotných tvrzení žalobkyně vyplývá, že jí již fakticky žalovaná datu 3. 8. 2020 zaplatila 43 448 Kč, soud přiznal žalobkyni právo na zaplacení částky 5 552 Kč, ale nikoli již dalších v žalobě uplatněných částek ohledně nové jistiny úvěru, smluvních pokut ani úroku za poskytnutí úvěru, neboť de facto žalovaná smlouvu o úvěru z větší části splatila a jakékoliv nároky žalobkyně na další plnění, vyjma zůstatku nesplacené původní výše úvěru, by již měly povahu lichvy. Soud proto žalobu, vyjma částky 5 552 Kč a přináležejícího úroku z prodlení, zamítnul jako nedůvodnou, totiž nárok žalobkyně na zaplacení dalších finančních prostředků nad rámec již žalovanou zaplacené částky z titulu bezdůvodného obohacení neuznal.
9. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , podle kterého by povinnost k náhradě nákladů řízení stíhala, po porovnání úspěchu a neúspěchu ve věci, převážně neúspěšnou žalobkyni, ale žalované v průběhu řízení žádné náklady nevznikly, resp. žádné nepožadovala.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu v Opavě. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.