Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
10 C 429/2020-30
Okresní soud v Berouně rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Švarcovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 11 285 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 3 595 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 28.12.2019 do zaplacení.
II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 7 690 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 747,80 Kč, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 8 548,37 Kč od 30. 11. 2019 do 27.12.2019 a úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 4 953,37 Kč od 28.12.2019 do zaplacení a kapitalizovaného úroku ve výši 1 858,70 Kč a úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 8 548,37 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku ve výši 3 595 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 28.12.2019 do zaplacení. II. Žaloba o zaplacení částky ve výši 7 690 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 747,80 Kč, úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 8 548,37 Kč od 30. 11. 2019 do 27.12.2019 a úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 4 953,37 Kč od 28.12.2019 do zaplacení a kapitalizovaného úroku ve výši 1 858,70 Kč a úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 8 548,37 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 25.9.2020 ve znění jejího doplnění domáhala zaplacení částky ve výši celkem 11 285 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, právnická osoba anonymizována tři slova, IČO (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), uzavřela se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru dne 23.11.2017 číslo. Na základě této smlouvy byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 10 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit tuto částku a spolu s ní zaplatit úrok ve výši 1 400 Kč a dále úrok s úrokovou sazbou 23,72 % ročně, odměnu za administrativní činnost ve výši 2 000 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč. Žalovaný rovněž při uzavření smlouvy zvolil doplňkovou službu životního pojištění za poplatek 290 Kč. Celkový dluh se žalovaný zavázal zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně v 58 týdenních splátkách po 305 Kč Poslední splátka byla stanovena na 3.1.2019. Žalobkyně uvedla, že žalovaný svůj dluh nehradil řádně a včas a zaplatil na něj pouze částku 6 405 Kč, která byla původním věřitelem započtena na jistinu, úrok a poplatky za administrativní činnost, hotovostní inkaso splátek a životní pojištění. Žalobkyně dále uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného. Dne 29.11.2019 byla pohledávka právní předchůdkyně žalobkyně za žalovaným postoupena s účinností k témuž dni smluvně žalobkyni, o čemž byl žalovaný dne 29.11.2019 informován a vyzván k zaplacení dlužné částky. Za období od postoupení pohledávek ke dni sepisu žaloby žalovaný neuhradil ničeho.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ačkoliv mu byla žaloba doručena do vlastních rukou náhradním způsobem dne 18.1.2021 (zásilka uložena na poště dne 8.1.2021), na svou obranu netvrdil žádné rozhodné skutečnosti a nenavrhl provedení žádných právně relevantních důkazů.
3. Soud rozhodl ve věci na základě předložených listin bez nařízení jednání, vzhledem k tomu, že žalobkyně s tím vyslovila souhlas a u žalovaného se má za to, že s takovým postupem souhlasil, neboť na výzvu soudu dle ust. § 115a o.s.ř. nereagoval. (§ 101 odst. 4 o.s.ř. ).
4. Soud z předložených důkazů zjistil následující pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti:
5. Z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně má soud za prokázané, že žalobkyně byla dne 16.2.2005 zapsána do obchodního rejstříku pod spisovou značkou B21915 a předmětem jejího podnikání je mimo jiné poskytování nebo zprostředkovávání spotřebitelského úvěru.
6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru /Fajnpůjčka/ číslo zjistil, že žalovaný uzavřel se právnická osoba anonymizována tři slova, IČO, dne 23.11.2017 tuto smlouvu, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 10 000 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil převzetí celé výše uvedené částky v hotovosti. Poskytnutou zápůjčku spolu s úrokem ve výši 1 400 Kč, poplatkem ve výši 2 000 Kč, poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 000 Kč a částkou 290 Kč za životní pojištění, tedy celkem částku 17 690 Kč se žalovaný zavázal věřiteli uhradit v 58 pravidelných týdenních splátkách po 305 Kč. Soud dále ze smlouvy zjistil, že žalovaný se zavázal zaplatit první splátku 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy, a každou následující splátku až po poslední vždy nejpozději do konce následujícího týdenního období spolu s úrokem, jehož výše je stanovena jako pevná, a to ve výši 23,72 % ročně po celou dobu trvání smlouvy.
7. Kartou zákazníka ze dne 29.9.2017 má soud za prokázané, že žalovaný uvedl, že je svobodný, bydlí v nájmu s partnerkou a nemá žádné nezaopatřené dítě. Žalovaný byl zaměstnán na hlavní pracovní poměr na dobu určitou s měsíčním příjmem 17 236 Kč. Žalovaný hradil úvěr u obec spořitelny ve výši 50 000 Kč s měsíční splátkou 3 000 Kč. V kolonce měsíční výdaje žalovaný uvedl částku 6 000 Kč jako výdaje na bydlení a 4 000 Kč za osobní výdaje a dále 3 000 Kč jako splátku úvěrů. Použitelný příjem žalovaného podle této karty činil 4 236 Kč. Z karty dále vyplývá, že žalovaný měl předložit právní předchůdkyni žalobkyně výplatní pásky, pracovní smlouvu, potvrzení o příjmu a občanský průkaz, které však nebyly navrženy a předloženy k důkazu.
8. Z přehledu plateb ke smlouvě vyplývá, že žalovaný zaplatil na tento dluh za období od 30.11.2017 do 16.4.2019 celkem 6 405 Kč.
9. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29.11.2019 včetně příloh – seznamů postoupených pohledávek má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila na žalobkyni pohledávky za žalovaným, a to s účinností ke dni 29.11.2019. Postoupení pohledávek bylo žalované oznámeno přípisem ze dne 29.11.2019, když její odeslání má soud za prokázané z podacího lístku ze dne 13.12.2019. V oznámení o postoupení pohledávky byl žalovaný vyzván k zaplacení dluhu ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy.
10. Z předžalobní upomínky ze dne 7.5.2020 a podacího lístku ze dne 7.5.2020 má soud za prokázané, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.
11. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti učinil soud tento skutkový závěr. Žalovaný uzavřel se právnická osoba anonymizována tři slova, IČO, smlouvu o spotřebitelském úvěru – Fajnpůjčka dne 23.11.2017, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 10 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti při podpisu smlouvy, což žalovaný potvrdil svým podpisem. Žalovaný se zavázal tuto částku splácet spolu s dalšími poplatky v týdenních splátkách spolu s úrokem, jehož výše je stanovena jako pevná, a to 23,27 % ročně po celou dobu trvání smlouvy. Žalovaný na tento dluh uhradil celkem 6 405 Kč. Před uzavřením smlouvy se žalovaným byla vyplněna Karta zákazníka, ve které žalovaný uvedl své výdaje a příjmy, které však blíže nespecifikovala a nedoložil. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29.11.2019 postoupila právnická osoba anonymizována tři slova, svoji pohledávku za žalovaným včetně příslušenství na žalobkyni, postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 29.11.2019, a žalovaný byl vyzván k zaplacení ve lhůtě 10 dní od doručení přípisu.
12. Při právním posouzení soud vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „o.z. “), podle něhož se smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2396 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.
13. Soud ve smyslu ustanovení § 588 o.z. přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
14. Podle ustanovení § 2991 odst. 1 o.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.
15. Soud na posuzovaný případ aplikoval rovněž ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále také„ Zosú“), podle nějž poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
16. Podle § 87 odst. 1 Zosú poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
17. Podle § 1968 věta prvá o.z. , podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 o.z. , podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Uvedeným prováděcím předpisem je pak nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , v platném znění.
18. Na podkladě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že podaná žaloba je uplatněna po právu pouze co do částky celkem 3 595 Kč, neboť mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy. Ve smyslu ustanovení § 86 odst. 1 Zosú je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, pokud poskytovatel poskytl úvěr spotřebiteli, ač z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynulo, že jsou zde důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. V daném případě však i přes výzvu soudu učiněnou žalobkyni z předložených důkazů nevyplývá, že by právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala bonitu žalovaného úvěr splácet. Žalovaný v kartě zákazníka uvedl, že jeho měsíční příjem činí 17 236 Kč. Závazky žalovaného představoval úvěr u obec spořitelny ve výši 50 000 Kč s měsíční splátkou 3 000 Kč, a výdaje žalovaného měly činit 6 000 Kč jako výdaje na bydlení a 4 000 Kč jako osobní výdaje a dále 3 000 Kč jako splátka úvěrů. Z uvedeného je tak zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně se však nezabývala tím, co konkrétně výdaje žalovaného tvoří, kolik činí skutečně jeho náklady na bydlení a rovněž na inkaso, jaké jsou jeho výdaje na stravu, zda jeho partnerka má příjem, zda ji žalovaný vyživuje, a ani zda své další závazky splácí. Právní předchůdkyně žalobkyně tak řádně neporovnávala příjmy a výdaje žalovaného ve smyslu § 86 odst. 2 Zosú.
19. Soud má tak za to, že tedy nebyla dostatečně prověřena úvěruschopnost žalovaného splácet úvěry před uzavřením smlouvy, a proto je výše uvedená smlouva o úvěru neplatná dle ust. § 87 odst. 1 Zosú ve spojení s ustanovením § 588 o.z.
20. Soud doplňuje, že k absolutní neplatnosti smlouvy přihlédl z úřední povinnosti ve smyslu § 588 o.z. , neboť měl za to, že ust. § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele a vyvozování pouze relativní neplatnosti úvěrové smlouvy za použití pouze gramatického výkladu uvedených ustanovení by znamenalo popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a vedlo by i k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé jen na jeho vlastní aktivitě, což zcela jistě nebylo záměrem zákonodárce. Jak vyplývá např. z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.1.2020, č. j. 27 Co 280/2019 - 46„ české spotřebitelské právo je mimo jiné částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS a ve vztahu ke spotřebitelskému úvěru pak transponovanou směrnicí č. 2008 /48/. Článek 8 směrnice č. 2008 /48/ ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Směrnice samy sice nemají tzv. horizontální účinek, tedy textu směrnice se nelze ve vztahu mezi jednotlivci přímo dovolávat (viz např. rozhodnutí Soudního dvora ve věci C číslo, příjmení příjmení, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp.zn. Cpjn 200/2011 , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 79/2013). Postulát o ochraně spotřebitele obsažený v dotčených směrnicích tak směřuje především k zákonodárci (aby správně provedl transpozici směrnice do národního práva), nicméně v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva ex offo eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci právnická osoba, z 13.11.1990, ve vztahu k úvěrům pak ve věci C číslo, příjmení, z 21.4.2016), nebo C číslo, Pohotovosť, z 16.11.2010). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství (tedy i o případném rozhodnutí contra legem) byla připuštěna i v již zmíněném usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. Pl. ÚS 1/10 (srov. bod 34., 35. uvedeného usnesení Ústavního soudu).“ Soudní dvůr EU pak v tomto směru rozhod rozsudkem ze dne 5.3.2020 ve věci C 679/18, v němž soud konstatoval, že„ Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23.“ Z výše uvedeného je zřejmé, že při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je třeba zabývat se nejen jeho příjmy, ale i výdaji, a tyto porovnat a zkoumat i způsob plnění dosavadních dluhů.
21. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , (PR (číslo) s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze obec statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 ), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absenci náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.
22. Vzhledem k tomu, že však bylo prokázáno, že původní věřitel poskytl žalovanému částku ve výši 10 000 Kč, a že žalovaný zaplatil celkem 6 405 Kč, jedná se na jeho straně o bezdůvodné obohacení ve výši 3 595 Kč, které je povinen vydat (10 000 Kč – 6 405 Kč). Protože původní věřitel, právnická osoba anonymizována tři slova, IČO, postoupil svoji pohledávku za žalovaným na žalobkyni dle § 1879 a násl. o. z., a toto postoupení bylo žalovanému řádně oznámeno ve smyslu § 1882 o. z., dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná co do částky 6 884 Kč, a proto co do této částky žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku).
23. Vzhledem k tomu, že žalovaný je v prodlení s úhradou, přiznal soud žalobkyni rovněž nárok na zaplacení úroku z prodlení podle § 1970 o. z. z dlužné částky 3 595 Kč ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , přičemž ke dni 28.12.2019 činila sazba úroku z prodlení 10 % ročně. Protože žalobkyně požadovala méně, tj. úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně, přiznal jej soud žalobkyni v této výši, a to až od 28.12.2019, neboť z předložených důkazů vyplývá, že žalovaný byl poprvé vyzván k vrácení dlužné částky výzvou ze dne 29.11.2019, v níž mu byla stanovena lhůta k zaplacení 10 dní od doručení. Výzva byla žalovanému odeslána 13.12.2019, a s ohledem na ust. § 573 o.z. má soud za to, že zásilka proto byla žalovanému doručena 16.12.2019 Lhůta k plnění tak žalovanému uplynula dnem 27.12.2019 a ode dne následujícího je proto žalovaný v prodlení (výrok I. rozsudku). Ve zbytku pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.).
24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , když žalovanému, který byl v převážné části ve sporu úspěšný, a náležel by mu nárok na úhradu poměrné části vynaložených nákladů na soudní spor podle poměru úspěchu ve věci, žádné náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Praze, prostřednictvím Okresního soudu v Berouně. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.