Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (2)No categories available
6 C 340/2020-45
Okresní soud v Benešově rozhodl samosoudkyní Mgr. Štěpánkou Brožovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 13 451 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 9 997 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 9 997 Kč od 29. 12. 2020 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, o zaplacení částky ve výši 3 454 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 57,77 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně
z částky 13 451 Kč od 2. 9. 2020 do 28. 12. 2020 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 454 Kč od 29. 12. 2020 do zaplacení, se zamítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 1 126 Kč, k rukám zástupce žalobkyně příjmení jméno příjmení, LL.M., advokáta se sídlem adresa, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 9 997 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 9 997 Kč od 29. 12. 2020 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, o zaplacení částky ve výši 3 454 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 57,77 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 13 451 Kč od 2. 9. 2020 do 28. 12. 2020 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 3 454 Kč od 29. 12. 2020 do zaplacení, se zamítá. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 1 126 Kč, k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], LL.M., advokáta se sídlem [adresa], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Dne 1. 9. 2020 podala žalobkyně ke zdejšímu soudu žalobu, kterou se po žalované domáhala zaplacení částky 13 451 Kč s příslušenstvím z titulu dlužného úvěru. V žalobě uvedla, že žalované na základě její žádosti poskytla úvěr ve výši 10 000 Kč se splatností 30 dnů od poskytnutí úvěru. Žalovaná si prodloužila splatnost úvěru o 30 dní. Za prodloužení je účtován poplatek ve výši
990 Kč. Žalovaná s žalobkyní uzavřela dne 18. 11. 2019 úvěrovou smlouvu. Prostřednictvím internetových stránek právnická osoba www.kamali.cz. Úvěruschopnost žalované byla kromě jiného posouzena prostřednictvím registru NRKI a BRKI, registru solus, lustrací v exekučním rejstříku a insolvenčním rejstříku. Totožnost žalované byla ověřena pomocí ověřovací platby ve výši 1 Kč z jejího bankovního účtu a kopií jejího občanského průkazu. Dne 18. 11. 2019 byla žalované zaslaná na její účet částka 10 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala k úhradě celé dlužné částky a poplatku za poskytnutí ve výši 330 Kč. Sjednány byly také další volitelné služby, a to za poplatek za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatek za bezpečnou splátku ve výši 99 Kč a poplatky za SMS servis ve výši 49 Kč. Úvěr byl splatný dne 20. 2. 2020. Ve smlouvě byla sjednána sankce a to jednorázová smluvní pokuta ve výši 300 Kč, dále byly sjednány náklady úvěru, a to účelně vynaložené náklady po 100 Kč. Žalovaná uhradila celkem 3 Kč.
2. Žalovaná se k ústnímu jednání nedostavila, na svou obranu netvrdila žádné skutečnosti a neoznačila žádné důkazy.
3. Soud provedl důkazy, které hodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a zjistil následující skutkový stav: z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru se zpracováním osobních údajů, z úvěrové smlouvy, z výpisu z běžného účtu, z přehledu čerpání, z opisu výpisu z účtu, kopie občanského průkazu žalované, vzal soud za prokázané, že účastníci uzavřeli dne
18. 11. 2019 smlouvu o úvěru, a to elektronickou cestou, kdy žalovaná potvrdila text smlouvy odesláním potvrzovací platby 1 Kč a odesláním kopie občanského průkazu. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 10 000 Kč na 30 dnů s tím, že splatnost byla 2x prodloužena. Ve smlouvě byla dohodnuta smluvní pokuta ve výši 300 Kč, výše účelně vynaložených nákladů 3 x 100 Kč a poplatek za prodloužení splatnosti ve výši 990 Kč.
4. Na základě takto zjištěných skutečností soud ohledně skutkového stavu uzavřel, že žalovaná s žalobkyní uzavřely dne 18. 11. 2019 smlouvu o úvěru, podle níž žalovaná čerpala úvěr ve výši 10 000 Kč. Do dnešního dne žalovaná tuto částku ve výši 13 451 Kč žalobkyni neuhradila, a to ani přes upomínky žalobkyně.
5. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „o.z. “), dle něhož se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dále soud na danou věc aplikoval ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku
z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných
a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
6. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu
s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti
v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
7. Podle § 588 o. z soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
8. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
9. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
10. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení pak stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
11. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 18. 11. 2019 je absolutně neplatná, neboť při jejím uzavření nebyla v rozporu s ustanovením
§ 86 odst. 1 ZoSÚ řádně zkoumána otázka schopnosti žalované daný úvěr splatit, resp. žalobkyně neprokázala, že úvěruschopnost žalované řádně přezkoumala, jelikož ke svým tvrzením obsaženým v žalobě neoznačila a nepředložila žádné důkazy. Své možnosti obdržet od soudu odpovídající poučení se neúčastí na jednání dobrovolně vzdala.
12. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech uvádí, že i způsob, jakým žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) popsala zkoumání úvěruschopnosti je ve smyslu aktuální rozhodovací praxe vyšších soudů zcela nedostatečný a řádné zkoumání úvěruschopnosti z něj nelze dovodit, jelikož výpisy z dostupných registrů jsou pouze částí podkladů, které je nezbytné zkoumat. Pokud žalobkyně uvedla, že tyto registry prověřila„ vedle ostatního“ není z žaloby ani předložených listin zřejmé, o které„ ostatní“ podklady se jedná. K uvedenému soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , (PR 21/2018 s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb. , o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 ), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absence náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.
13. Na základě shora uvedeného soud uzavřel, že úvěruschopnost žalované nebyla před uzavřením smlouvy řádně prověřena. Z uvedeného důvodu je předmětná smlouva absolutně neplatná, a to dle ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ. Závěr o absolutní neplatnosti se opírá mimo jiné o výše citovaný nález Ústavního soudu, dle něhož se jedná požadavek, na němž je nutné bez výhrady trvat s tím, že je nerozhodné, zda je stanoven v právním předpise či nikoliv. Prostý gramatický výklad dovozující pouhou relativní neplatnost uzavřené smlouvy by znamenal jednak popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak by vedl k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. Uvedené přitom potvrzuje
i důvodová zpráva k ZoSÚ, v níž je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ (s ) tanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány i ve shora citované judikatuře. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla
a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat
a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 o. z.).
14. V této souvislosti nelze odhlédnout též od evropského práva, konkrétně od článku 8 směrnice
č. 2008 /48/, který ve svém odst. 1 stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. Podle článku 23 uvedené směrnice členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Výklad předmětného ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, tak nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti.
15. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o půjčce (resp. o úvěru) ve smyslu shora uvedených ustanovení a citované judikatury absolutně neplatnou dle § 588 o. z. pro absenci zkoumání úvěruschopnosti žalované, rozhodoval podle § 2991 o vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 10 000 Kč. Jelikož žalovaný na tuto částku žalobkyni zaplatil pouze 3 Kč, má povinnost žalobkyni vydat částku ve výši 9 997 Kč jako bezdůvodné obohacení. Soud žalobkyni přiznal rovněž zákonný úrok z prodlení z této částky, a to ode dne následujícího po doručení žaloby, jelikož v řízení nebylo zjištěno, že by žalobkyně ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. vyzvala žalovanou ke splnění dluhu před tímto datem (předžalobní upomínka je toliko procesní úkon a její odeslání má jiné právní účinky, než hmotněprávní výzva k plnění). Ve zbývajícím rozsahu požadované jistiny soud žalobu zamítl, a to včetně smluvní pokuty a dalších nároků, které mají oporu v neplatné smlouvě.
16. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že náleží žalobkyni, která měla ve věci převážný úspěch, proti neúspěšné žalované. Žalobkyně byla úspěšná v částce
9 997 Kč, tedy v 75 % původně žalované částky, žalovaná byla úspěšná v částce 3 454 Kč, tedy ve 25 % původně žalované částky. Soud tak přiznal žalobkyni náhradu nákladů ve výši odpovídající 50 % jako rozdílu úspěchu a neúspěchu žalobkyně. Náklady řízení představují odměnu za tři úkony právní služby po 300 Kč, celkem 900 Kč, podle § 14b odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb. , náhradu hotových výdajů za tři úkony právní služby po 100 Kč, celkem 300 Kč, podle § 14b odst. 5 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb. , soudní poplatek ve výši 800 Kč. Odměna a náhrada hotových výdajů je zvýšena o 21 % DPH, kterého je zástupce žalobkyně plátcem, podle § 137 odst. 3 o.s.ř. ve výši 252 Kč Celkem je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 1 126 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možné podat odvolání ve lhůtě do 15 dnů ode dne jeho doručení ke Krajskému soudu v Praze prostřednictvím Okresního soudu v Benešově.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí podle části šesté o.s.ř. nebo návrh na soudní exekuci podle zák. č. 120/2001 Sb. , jímž se vydává exekuční řád.