Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
13 C 207/2020-70
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Podveskou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
o zaplacení 59 017 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 59 017 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 451,16 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 35 015 Kč od 13. 3. 2018 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 708,96 Kč a s úrokem ve výši 81,88 % ročně z částky 34 017,53 Kč od 13. 3. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 24. 1. 2018 dosáhne částky 123 609 Kč, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 59 017 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 451,16 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 35 015 Kč od 13. 3. 2018 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 708,96 Kč a s úrokem ve výši 81,88 % ročně z částky 34 017,53 Kč od 13. 3. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 24. 1. 2018 dosáhne částky 123 609 Kč, se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení částky 59 017 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne datum uzavřena smlouva o úvěru číslo na základě které žalobkyně žalovanému poskytla finanční prostředky ve výši 50 000 Kč. Tuto částku se žalovaný zavázal společně s úrokem ve výši 120,79 % ročně žalobkyni splatit v 24 měsíčních splátkách po 4 292 Kč splatných vždy k 22. dni kalendářního měsíce. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti a také z jiných zdrojů, kdy se jednalo zejména o doklady o příjmech, prohlášení žalovaného apod. Dále si ověřila úvěrovou historii žalovaného v registrech SOLUS a NRKI, prověřila si, že žalovaný nebyl v době žádosti o úvěr evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u žalobkyně předchozí dluh ve stádiu žalobního vymáhání a ani jeho zaměstnavatel nebyl evidován v insolvenčním rejstříku. Za pomocí zjištěných údajů byl poté proveden tzv. scoring klienta, na základě něhož bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí úvěru. K této smlouvě byl následně dne datum mezi účastníky uzavřen na žádost žalovaného dodatek, jímž došlo k úpravě splátkového kalendáře, za což se žalovaný zavázal uhradit žalobkyni odměnu ve výši 4 292 Kč. Žalovaný však poskytnutý úvěr řádně nesplácel, v důsledku čehož došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru ke dni 22. 1. 2018. Do dne zesplatnění žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil celkovou částku 51 504 Kč a po dni zesplatnění uhradil ještě částku 8 800 Kč. Žalobkyni pak mělo vzniknout právo na zaplacení jistiny v celkové výši 34 017,53 Kč sestávající jednak ze zbývající dlužné původní jistiny úvěru a dále z úroků přirostlých k jistině ke dni zesplatnění, které se v souladu se smlouvou staly součástí nové jistiny úvěru (žalobkyně přitom požadovala zaplacení této nové jistiny pouze ve výši 34 017 Kč), právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, s níž se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů, přičemž se jednalo o celkem dvě splátky (celkově žalobkyně požadovala na těchto smluvních pokutách 998 Kč) a právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % vždy z částky odpovídající aktuální dlužné nové jistině úvěru v závislosti na částečných úhradách po dni zesplatnění úvěru za každý den prodlení, kdy tuto žalobkyně požadovala za období od 24. 1. 2018 do 24. 8. 2020, tj. ve výši 24 002 Kč. Dále žalobkyně po žalovaném požadovala zaplacení úroku ve výši 81,88 % ročně vždy z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru v závislosti na částečných úhradách po dni zesplatnění úvěru za období od 24. 1. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok dosáhne částky 123 609 Kč (za období od 24. 1. 2018 do 12. 3. 2018 žalobkyně tento úrok kapitalizovala částkou 3 708,96 Kč). S ohledem na prodlení žalovaného požadovala žalobkyně rovněž zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně vždy z částky odpovídající součtu zbývající nové jistiny úvěru v závislosti na částečných úhradách po dni zesplatnění úvěru a smluvních pokut za prodlení s úhradou splátek za období od 24. 1. 2018 do zaplacení (za období od 24. 1. 2018 do 12. 3. 2018 žalobkyně úrok z prodlení kapitalizovala částkou 451,16 Kč).
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Z výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu bylo ověřeno, že žalobkyni bylo ze strany České národní banky uděleno povolení k poskytování spotřebitelského úvěru.
4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne datum smlouvu o revolvingovém úvěru číslo na základě níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 50 000 Kč a žalovaný se zavázal splatit tuto částku společně s úrokem v 24 měsíčních splátkách po 4 292 Kč splatných vždy nejpozději k 22. dni každého kalendářního měsíce, kdy výše úrokové sazby činila 120,79 % ročně. K této smlouvě žalobkyně doložila také předsmluvní formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru podepsaný žalovaným a splátkový kalendář, z něhož je zřejmé, jakým způsobem byly jednotlivé splátky rozpočteny na jistinu a na úrok. O schválení této smlouvy zaslala žalobkyně žalovanému oznámení ze dne 3. 10. 2016. Dle doloženého dokladu o vyplacení úvěru žalobkyně žalovanému dne 30. 9. 2016 vyplatila částku 50 000 Kč na bankovní účet uvedený ve smlouvě. Dne datum byl k předmětné smlouvě uzavřen dodatek, na základě něhož byl žalovanému na jeho žádost povolen odklad splátky, přičemž se žalovaný jako odměnu za tento odklad zavázal uhradit žalobkyni částku 4 292 Kč. K tomuto dodatku žalobkyně doložila předsmluvní formulář obsahující informace vztahující se k tomuto dodatku a splátkový kalendář upravený v důsledku tohoto dodatku.
5. Žalobkyně dále doložila dokument s názvem„ Hodnocení klienta“ podepsaný žalovaným, kam žalovaný uvedl svůj pravidelný čistý měsíční příjem ve výši 14 500 Kč. K tomuto žalobkyně doložila pracovní smlouvu žalovaného ze dne 1. 4. 2015, v níž byl pracovní poměr žalovaného sjednán na dobu určitou do 31. 3. 2016, dohodu o změně pracovní smlouvy ze dne 30. 3. 2016, kterou došlo prodloužení pracovního poměru žalovaného do 31. 3. 2017, výplatní pásku za měsíc květen 2016, dle které činila čistá mzda žalovaného za tento měsíc 14 738 Kč, výplatní pásku za měsíc červen 2016, dle které činila čistá mzda žalovaného za tento měsíc 14 551 Kč, výplatní pásku za měsíc červenec 2016, dle které činila čistá mzda žalovaného za tento měsíc 15 363 Kč a výplatní pásku za měsíc srpen 2016, dle které činila čistá mzda žalovaného za tento měsíc 14 543 Kč. Dále byla v předmětném formuláři v sekci„ Výdaje“ na řádku označeném„ Nájemné, inkaso, doprava, ostatní“ uvedena částka 4 000 Kč a na řádku označeném jako„ Úvěrovaný + manžel/ka (partner/ka) byla uvedena částka 3 800 Kč. Konečně zde bylo uvedeno, že žalovaný žije v družstevním bydlení. Disponibilní zdroje žalovaného tak podle hodnocení žalobkyně činily 6 700 Kč měsíčně. Žalobkyně pak doložila také výpis z registru SOLUS ze dne 27. 9. 2016, dle něhož neměl mít žalovaný žádné závazky po splatnosti a výpis z nebankovního registru klientských informací ze dne 21. 9. 2016, dle něhož CBS skóre žalovaného činilo 327, kdy však z tohoto výpisu není zřejmé, co má tento údaj konkrétně vypovídat o předpokládané platební morálce žalovaného.
1. Z karty klienta je dále zřejmé, že žalovaný uhradil žalobkyni na svůj dluh celkovou částku 60 304 Kč.
1. Upomínkami ze dne 22. 11. 2017 a 27. 12. 2017 měl být žalovaný vyzván k úhradě dlužných splátek úvěru, přičemž byl rovněž upozorněn na možnost zesplatnění celého úvěru v případě, že se ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky o délce 60 dnů.
1. K úhradě dlužné částky byl žalovaný dále prokazatelně vyzván předžalobní upomínkou ze dne 5. 8. 2020, jejíž odeslání žalobkyně prokázala přiloženým podacím archem ze dne 6. 8. 2020 a v níž byla žalovanému stanovena lhůta k úhradě do 15 dnů od data odeslání této upomínky.
1. Z žalobkyní předloženého„ Vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek“ soud s ohledem na níže uvedené skutečnosti neučinil žádné skutkové závěry ve věci.
1. Je zjevné, že mezi účastníky mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku :„ Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“
1. Na zamýšlený smluvní vztah (s ohledem na datum uzavření úvěrové smlouvy) dopadá úprava obsažená v zákoně číslo 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016 (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.
1. Pro žalobkyni proto z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost:„ Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“
1. Výše citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je legislativní transpozicí v režimu tzv.„ maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ (dále také jen„ Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice:„ 1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že„ musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.
1. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).
1. Soud se domnívá, že žalobkyně povinnost zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila. Pokud jde o příjmy žalovaného, ohledně těchto žalobkyně prokázala, že byly z její strany řádně prověřeny, když se nespokojila pouze s tvrzením žalovaného o jeho příjmech, nýbrž si od žalovaného vyžádala za účelem jejich ověření pracovní smlouvu včetně dohody o její změně a výplatní pásky za čtyři měsíce bezprostředně předcházející uzavření smlouvy. Co se však týče výdajů žalovaného, tak předně nelze z údajů uvedených ve formuláři„ Hodnocení klienta“ vyčíst, z jakých konkrétních výdajů měla sestávat souhrnná částka ve výši 4 000 Kč zahrnutá pod označením„ Nájemné, inkaso, doprava, ostatní“, respektive v jaké výši se mělo jednat o případný nájem, v jaké výši se mělo jednat o cenu za služby spojené s bydlením, v jaké výši se mělo jednat o výdaje na dopravu a v jaké výši se mělo jednat o„ ostatní výdaje“ a co měly tyto výdaje konkrétně zahrnovat. Jestliže jde o částku 3 800 Kč uvedenou na řádku označeném jako„ Úvěrovaný + manžel/ka (partner/ka), zde se lze domnívat, že žalobkyně zahrnula do výdajů žalovaného částku odpovídající životnímu minimu pro žalovaného dle příslušných právních předpisů. Dále není z údajů uvedených v tomto formuláři patrné, že by si žalobkyně od žalovaného vyžádala jakékoli doklady za účelem prověření výše jeho výdajů, a to ani, pokud jde o náklady spojené s bydlením, jež zpravidla tvoří podstatnou část výdajů každého člověka. Pakliže žalovaný uváděl, že žije v družstevním bydlení, bylo povinností žalobkyně vyžádat si od žalovaného smlouvu uzavřenou s bytovým družstvem, na základě které nabyl podíl v tomto družstvu. Nadto i člověku v družstevním bydlení vznikají náklady spojené s úhradou služeb spojených s bydlením, které žalobkyně zjevně také žádným způsobem neprověřila, přičemž tak mohla učinit kupříkladu prostřednictvím SIPO dokladů. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného.
1. Shora citovaný § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru explicitně nestanoví, zda je následkem porušení povinnosti posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele absolutní či relativní neplatnost uzavřené smlouvy, a je proto třeba vycházet z obecné úpravy neplatnosti obsažené v občanském zákoníku . Ohledně neplatnosti právního jednání § 580 odst. 1 občanského zákoníku stanoví následující:„ (1) Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.“ Nový občanský zákoník již rozpor se zákonem nepovažuje automaticky za důvod absolutní neplatnosti, srov. § 586 odst. 1 občanského zákoníku :„ (1) Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.“ Přesto pro určité situace zachovává neplatnost absolutní; tyto situace jsou vymezeny v § 588 občanského zákoníku :„ Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.“ Pro posouzení toho, o jaký druh neplatnosti se v konkrétním případě jedná, je podstatné, zda je neplatnost stanovena v zájmu některého z účastníků, anebo zda právní jednání kromě zákona porušuje také veřejný pořádek. V daném případě by se mohlo zdát, že sankce neplatnosti je stanovena pouze v zájmu spotřebitele. Nicméně součástí veřejného pořádku je mimo jiné také ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné, do této skupiny osob patří rovněž spotřebitelé, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno tím, že do vztahu s podnikatelem vstupují jako neprofesionálové a jsou vůči podnikateli zpravidla hospodářsky a informačně slabší stranou s menší dostupností právních služeb, nedostatkem profesionálních zkušeností a nemožností stanovovat smluvní podmínky. Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 , mimo jiné uvedl (a tyto závěry jako správné převzal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 ), že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.
1. Předmětnou smlouvu je tedy nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného a žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu ve výši 50 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2993 občanského zákoníku :„ Plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.“ Žalovaný přitom uhradil celkovou částku ve výši 60 304 Kč, a tudíž již přeplatil jistinu poskytnutého úvěru. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítnul.
1. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , dle kterého, účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Ve věci byl plně úspěšný žalovaný, a ten by tak měl vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Jelikož však žalovanému dle obsahu spisu v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Hodoníně sídlem Velkomoravská 2269/4, 695 46 Hodonín.