Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
109 C 35/2020-38
Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní JUDr. Miroslavou Kramnou ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa žalobkyně
; zastoupená advokátkou JUDr. jméno příjmení
sídlem adresa
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, datum narození
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 19 108 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Řízení se zastavuje v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení úroku ve výši 40,96 % ročně z částky 14 368,39 Kč od 29. 12. 2019 do 29. 2. 2020, úroku ve výši 40,96 % ročně z částky 13 473,42 Kč od 25. 2. 2020 do 21. 4. 2020 a úroku ve výši 40,96 % ročně z částky 12 404,42 Kč od 22. 4. 2020 do zaplacení a dále ohl. částky 1 454,71 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 28. 12. 2019 do zaplacení a v rozsahu částky 361,18 Kč.
II. V části, ve které se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení:
a) částky ve výši 14 002,29 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení
-) z částky 17 209,29 Kč ve výši 10 % ročně od 28. 12. 2019 do 21. 1. 2020
-) z částky 16 140,29 Kč ve výši 10 % ročně od 22. 1. 2020 do 24. 2. 2020
-) z částky 15 071,29 Kč ve výši 10 % ročně od 25. 2. 2020 do 21. 4. 2020
-) z částky 14 002,29 Kč ve výši 10 % ročně od 22. 4. 2020 do zaplacení,
b) pohledávky ve výši 3 290,10 Kč
c) úroku za poskytnutí úvěru ve výši 35 % p. a., a to z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru od 28. 12. 2019 do zaplacení, tj.
-) úroku za poskytnutí úvěru ve výši 35 % p. a. z částky 14.368,39 Kč od 28. 12. 2019 do 24. 2. 2020
-) úroku za poskytnutí úvěru ve výši 35 % p. a. z částky 13.473,42 Kč od 25. 2. 2020 do 21. 4. 2020,
-) úroku za poskytnutí úvěru ve výši 35 % p. a. z částky 12.404,42 Kč od 22. 4. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 28. 12. 2019 dosáhne částky 28 371 Kč,
se žaloba zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Řízení se zastavuje v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení úroku ve výši 40,96 % ročně z částky 14 368,39 Kč od 29. 12. 2019 do 29. 2. 2020, úroku ve výši 40,96 % ročně z částky 13 473,42 Kč od 25. 2. 2020 do 21. 4. 2020 a úroku ve výši 40,96 % ročně z částky 12 404,42 Kč od 22. 4. 2020 do zaplacení a dále ohl. částky 1 454,71 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 28. 12. 2019 do zaplacení a v rozsahu částky 361,18 Kč. II. V části, ve které se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení: a) částky ve výši 14 002,29 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení -) z částky 17 209,29 Kč ve výši 10 % ročně od 28. 12. 2019 do 21. 1. 2020 -) z částky 16 140,29 Kč ve výši 10 % ročně od 22. 1. 2020 do 24. 2. 2020 -) z částky 15 071,29 Kč ve výši 10 % ročně od 25. 2. 2020 do 21. 4. 2020 -) z částky 14 002,29 Kč ve výši 10 % ročně od 22. 4. 2020 do zaplacení, b) pohledávky ve výši 3 290,10 Kč c) úroku za poskytnutí úvěru ve výši 35 % p. a., a to z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru od 28. 12. 2019 do zaplacení, tj. -) úroku za poskytnutí úvěru ve výši 35 % p. a. z částky 14.368,39 Kč od 28. 12. 2019 do 24. 2. 2020 -) úroku za poskytnutí úvěru ve výši 35 % p. a. z částky 13.473,42 Kč od 25. 2. 2020 do 21. 4. 2020, -) úroku za poskytnutí úvěru ve výši 35 % p. a. z částky 12.404,42 Kč od 22. 4. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 28. 12. 2019 dosáhne částky 28 371 Kč, se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobou podanou soudu dne datum domáhala se žalobkyně proti žalovanému zaplacení 15 457 Kč s příslušenstvím specifikovaným v žalobě, pohledávky ve výši 3 651,28 Kč s odůvodněním, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru číslo když žalovaný tuto smlouvu podepsal datum a na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému na účet uvedený ve smlouvě úvěr ve výši 16 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši„ efektivní úrokové sazby“ 108,87 % ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách po 1 069 Kč splatných vždy k 21. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem květnem 2018 dle splátkového kalendáře, který je přílohou oznámení žalobkyně o schválení úvěru. Schopnost žalovaného řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů o příjmech a prohlášení dlužníka. Z dokladů o příjmech vyplynulo, že žalovaný měl celkový měsíční příjem ve výši 9 282 Kč představující starobní důchod, žalovaný předložila oznámení o vypláceném důchodu ČSSZ od ledna 2018 a jeho náklady na živobytí činily 7 373 Kč. Žalobkyně dovodila, že z výše uvedeného bylo zjištěno, že u žadatele o úvěr jsou volné zdroje ke splácení, a to ve výši 1 407 Kč, že úvěrovou historii žadatele ověřila v databázích SOLUS a NRKI, že žalovaný nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, neměl u poskytovatele předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, nebyla u něj v době žádosti prováděna exekuční srážka ze mzdy. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru zaplatil žalobkyni 17 x 1 069 Kč, celkem 18 173 Kč. Před zesplatněním celého úvěru v důsledku prodlení žalovaného vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut u splátky 18 a 19, a to 2 x 499 Kč, u kterých se žalovaný ocitl v prodlení o délce 30 dnů. V důsledku prodlení žalovaného následně došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6.3. smlouvy, podle kterého platí, že pokud se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoliv splátky či její části o délce 60 dnů, dochází tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru. Žalovaný se dostal do prodlení u splátky č. 18 splatné dne 21. 10. 2019. K datu 26. 12. 2019 tak došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění celého úvěru. Podle bodu 6.4. smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 17 066,13 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dále bylo sjednáno, že žalobkyně je oprávněna požadovat, aby jí žalovaný v případě prodlení s hrazením nové jistiny úvěru platil úroky z prodlení v zákonné výši z celé této nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení. Také bylo sjednáno, že jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, v daném případě ode dne 28. 12. 2019 až do jejího úplného zaplacení. Žalobkyně požadovala smluvní pokutu pouze v sazbě 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. V bodě 2.2. smlouvy bylo sjednáno, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží v případě prodlení s hrazením jistiny poskytnutého úvěru až do data skutečného vrácení této jistiny žalobkyni. Žalobkyně požadovala i sjednané úroky za poskytnutí úvěru za dobu po zesplatnění úvěru, když tyto úroky i nadále přirůstají pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru. Žalobkyně tak požadovala úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru od 28. 12. 2019 do zaplacení. Po zesplatnění celého úvěru žalovaný uhradil ještě další tři splátky vždy ve výši 1 069 Kč, a to dne 21. 1., 24. 2., 21. 4.2020, celkem tak žalobkyni ke dni podání žaloby zaplatil částku 21 380 Kč. Žalobkyně uvedla, že na základě uzavřené smlouvy tak žalovaný ke dni podání žaloby dluží následující částky: a) částku odpovídající aktuální dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 13 859,13 Kč (odpovídá zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 14 368,39 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlému ke dni zesplatnění úvěru ve výši 2 697,74 Kč) s příslušenstvím, b) smluvní pokuty dle bodu 6.1 smlouvy 998 Kč, c) náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného dle bodu 6.2 smlouvy v celkové výši 600 Kč, d) smluvní pokutu dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 17 066,13 Kč za každý den prodlení žalované s její úhradou, a to počínaje dnem 28. 12. 2019 do 21. 1. 2020 ve výši 426,75 Kč, ve výši 0,1 % z částky 15 997,13 Kč od 22. 1. 2020 do 24. 2. 2020 ve výši 554 Kč, ve výši 0,1 % z částky 14 928,13 Kč od 25. 2. 2020 do 21. 4. 2020 ve výši 851,01 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,1 % z částky 13 859,13 Kč od 22. 4. 2020 do zaplacení, žalobkyně touto žalobou požaduje smluvní pokutu pouze k datu vyhotovení žaloby, tj. ke dni 31. 8. 2020, tedy smluvní pokutu ve výši 3 651,28 Kč, e) úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 14 368,39 Kč ode dne 28. 19. 2019 do 21. 4. 2020 ve výši 3 365,16 Kč a úrok za poskytnutí úvěru z částky 13 859,13 Kč od 22. 4. 2020 zaplacení. Žalobkyně uvedla, že žalobou požaduje úrok v nominální roční úrokové sazbě 75,96 %. Žalovaný nereagoval na zaslání předžalobní výzvy.
2. Žalovanému byla doručena žaloba dne 11. 12. 2020, k této se žalovaný nevyjádřil.
3. Podáním ze dne 8. 12. 2020 vzala žalobkyně částečně zpět žalobu v části požadovaného smluvního úroku 75,96 %, a to nad rámec úroku ve výši 35 % ročně z částek uváděných v žalobním návrhu a v souvislosti tímto vzala částečně zpět svůj žalobní návrh v rozsahu částky 1 454,71 Kč se zákonným úrokem z prodlení 10% z této částky od 28. 12. 219 do zaplacení a v rozsahu částky 361,18 Kč odpovídající běžící smluvní pokutě pod bodem č. 2 žalobního petitu ze dne datum. V rozsahu částečného zpětvzetí navrhla řízení zastavit. Ve zbývajícím rozsahu na žalobě setrvala.
4. Podle § 96 odst. 1 , 2 o.s.ř. soud řízení v rozsahu částečného zpětvzetí zastavil.
5. Při jednání dne 13. 1. 2021 soud provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní, a to smlouvou o uzavření smlouvy ze dne datum, prohlášením klienta ze dne datum, hodnocením klienta, předsmluvním formulářem, splátkový kalendářem, kartou klienta, výpisem záznamů z registru SOLUS a NRKI, doklady vztahujícími se k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, dokladem o vyplacení úvěru, oznámením o schválení úvěru ze dne 30. 4. 2018 včetně dodejky, oznámením o zesplatnění úvěru ze dne 26. 12. 2019, výzvou k zaplacení ze dne 21. 11. 2019, výzvou k zaplacení ze dne 23. 12. 2019, předžalobní výzvou ze dne 12. 8. 2020 včetně podacího archu z 13. 8. 2020, vyjádřením znalce ze dne 25. 10. 2018, sdělením ČS, a.s. ze dne 4. 1. 2021, ze kterých vzal soud za prokázány skutečnosti podrobně tvrzené žalobkyní v žalobě, viz první odstavec odůvodnění rozsudku shora, na která soud pro stručnost odkazuje. Žalovaný, který se k jednání dostavil, uvedl, že v době uzavírání smlouvy o úvěru již byl starobním důchodcem a jeho jediným příjmem byl důchod něco přes 9 000 Kč. S žalobkyní měl uzavřené další smlouvy o úvěru, které s ním uzavíral vždy stejný člověk z Ostravy. V té době měl náklady na bydlení 5 000 Kč na nájemné, 640 Kč inkaso a 790 Kč elektřina, bydlí sám. Pokud je v papírech žalobkyně uvedena jiná částka u nákladů na bydlení, tak se musí jednat o omyl či překlep nebo mu ten člověk špatně rozuměl. Žalovaný dále uvedl, že má zvýšené náklady se svým zdravotním stavem, když je diabetik. Připustil, že formulář o hodnocení, které dělal ten člověk z Ostravy, si po jednání s ním už před svým podpisem nepřečetl. Dále uvedl, že na důchod má od listopadu 2020 exekuci ve výši 1 009 Kč měsíčně na návrh žalobkyně u jiného úvěru. Poskytnutou finanční částku už zaplatil, navrhl žalobu zamítnout.
6. Dále soud provedl dokazování z databáze podepsaného soud ve věcech vedených pod sp. zn. spisová značka, spisová značka, spisová značka a spisová značka, ze kterých bylo zjištěno, že opakovaně žalobkyně uzavírala s žalovaným smlouvy o úvěru, a to dne datum na částku 20 000 Kč, dne datum na částku 30 000 Kč, datum na částku 14 000 Kč a datum na částku 25 000 Kč za stejných podmínek jako v této projednávané věci.
7. Po právní stránce posoudil soud věc následovně: Žalovaný podepsal dne 27. 4. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (o. z.), žalobkyně vůči němu vystupovala v postavení podnikatele ve smyslu § 420 o. z. Žalovanému jako spotřebiteli tudíž svědčila ochrana ve smyslu § 1810 a násl. o. z., přičemž na závazkový vztah mezi účastníky řízení dopadají i ustanovení zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, platného a účinného do 31. 11. 2016 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), který ve veřejném zájmu určil poskytovatelům spotřebitelského úvěru plnit konkrétní povinnosti stanovené na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním. Tyto povinnosti spočívají zejména v informování spotřebitelů a v dostatečném prověřování jejich schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Z důvodové zprávy k zákonu o ochraně spotřebitele pak vyplývá, že smyslem stanovení povinnosti posuzovat úvěruschopnost spotřebitele (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a řešení problému rostoucího zadlužeností domácností. Žalobkyně byla jako věřitel dle § 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, povinna ve smyslu § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru posoudit s odbornou péčí schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného byla žalobkyně povinna vycházet z dostatečných informací získaných i od žalovaného, a v nezbytném případě i z nahlédnutí do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalovaného, přičemž měla spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud by bylo po posouzení úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí zřejmé, že žalovaný bude schopen spotřebitelský úvěr splácet; jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná (§ 9 odst. 1 , poslední věta, zákona o spotřebitelském úvěru). Ochranu spotřebitelů před neúměrným zadlužováním lze posoudit jako součást veřejného pořádku České republiky. Žalobkyně jako osoba poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti přitom byla povinna k jeho zajištění přispět a v rámci náležité odborné péče nespoléhat jen na údaje tvrzené žalovaným, ale tato tvrzení i prověřit, a to například výzvou k doložení potvrzení o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015 -39).
8. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Výkladem některých otázek se zabýval i Soudní dvůr Evropské unie, z jehož rozsudku ze dne 18. 12. 2014 vyplývá, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, C -449/13).
9. Po provedeném dokazování bylo prokázáno, že ačkoli žalovaný ve smlouvě souhlasil s ověřením sdělených údajů, žalobkyně tyto údaje relevantně nevyhodnotila. Z tvrzení žalobkyně a z listinných důkazů, které soudu předložila, sice vyplývá, že se před podpisem smlouvy o spotřebitelském úvěru zabývala prověřením údajů uváděných žalovaným. Provedené důkazy spolu s tvrzeními žalobkyně pak prokazují, že žalobkyně před poskytnutím spotřebitelského úvěru nedostála své povinnosti odborné péče dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, když při uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru vycházela z tvrzení žalovaného, svého zjištěného tzv. scoringu klienta, ale úvěruschopnost žalovaného nevyhodnotila přiléhavě k jeho sociálnímu postavení jako starobního důchodce s jeho jediným příjmem, kdy mu navíc opakovaně umožnila uzavřít další smlouvy o úvěru. Proto je smlouva o spotřebitelském úvěru od počátku neplatná, neboť odporuje zákonu (§ 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) a zjevně narušuje veřejný pořádek (srov. též § 588 o. z.). Soud uzavřel, že předmětná úvěrová smlouva je neplatná i pro rozpor s dobrými mravy, je-li požadován po žalovaném úrok v efektivní úrokové sazbě 108,87 % ročně přepočtený do nominální sazby 75,96 % ročně. Výše požadovaného úroku je nevyvážená v neprospěch žalovaného jako spotřebitele a je nerozhodné, že takovouto smlouvu o úvěru podepsal. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR mají obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy, srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 . Lze uzavřít, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ust. § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ust. § 588 o. z. absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Rozporné s dobrými mravy je i samotné ujednání o výši úroků, které způsobuje jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z., neboť ujednaná výše efektivního úroku 108,87 % ročně přepočtená na nominální výši 75,96 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod k absolutní neplatnosti tohoto ujednání požadovaného úroku. Dle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle o. z., je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 , rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005 , nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015 . Z rozhodovací činnosti soudu je zřejmá výše úroků bankovních ústavů ohledně výše úroků, které požadovaly u úvěru s obdobnými parametry v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru, že horní hranice úrokových sazeb osciluje kolem 16 % ročně. Ačkoliv je zřejmé, že žalobkyně je nebankovním subjektem, u kterého jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší, a proto je nutné v rámci posuzování rozporu sjednané sazby s dobrými mravy sazby poměřit, když menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. V daném případě však sjednaná sazba úroků převyšuje výrazně nejvyšší sazby úroků u bankovních úvěrů a za situace, kdy dle smlouvy o úvěru měl žalovaný při řádném splácení úvěru díky sjednané sazbě úroků vrátit násobek poskytnuté částky, je třeba sjednanou výši úroků považovat za rozpornou s dobrými mravy, a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní. V této souvislosti je třeba ještě uvést, že ve smlouvě byla jako„ pevná úroková sazba“ sjednána sazba ve výši 108,87 % ročně, která je uvedena i v oznámení o schválení úvěru a v předsmluvním formuláři. Tuto sazbu je tedy třeba posoudit jako úrokovou sazbu, která byla mezi účastníky sjednána, byť v bodě 2.1 smlouvy je uvedeno, že se jedná o úrokovou míru„ efektivní“, neboť rozdíl mezi efektivní a nominální úrokovou sazbou není obecně známý, žalovaný tedy při uzavírání smlouvy nemohl předpokládat, že ve smlouvě uvedenou sazbu hodlá žalobkyně ještě nějak přepočítávat. Za situace, kdy jedinou úrokovou sazbou uvedenou ve smlouvě je sazba 108,87% ročně, je třeba tuto sazbu považovat mezi účastníky za sjednanou. Pro posouzení rozporu ujednání o výši úroků s dobrými mravy je podstatná sjednaná výše úroků, nikoliv výše, kterou žalobkyně v řízení požaduje (75,96 %, příp. po částečném omezení návrhu 35 % ročně). Soud považuje za zjevně rozporné s dobrými mravy obě žalobkyní uváděné sazby úroků a při posuzování rozporu výše sazby s dobrými mravy nevycházel jen z její výše, ale i z celkové částky, kterou se žalovaný zavázal za dobu trvání úvěru při řádném splácení uhradit, tedy o kolik by žalovaný při řádném splácení poskytnutou částku přeplatil.
10. Vzhledem k výše uvedenému soud posoudil vzájemná práva a povinnosti účastníků řízení jako bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 2 o. z., jelikož žalovaný získal od žalobkyně finanční prostředky ve výši 16 000 Kč bez právního důvodu. Protože žalovaný finanční prostředky (celou jistinu uvedeného spotřebitelského úvěru) žalobkyni již zaplatil, když ze samotných tvrzení žalobkyně vyplývá, že jí žalovaný již fakticky zaplatil k datu 21. 4. 2020 částku 21 380 Kč, soud nepřiznal žalobkyni právo na zaplacení již dalších v žalobě uplatněných částek ohledně nové jistiny úvěru, smluvních pokut ani úroku za poskytnutí úvěru, neboť de facto žalovaný smlouvu o úvěru přeplatil a jakékoliv nároky žalobkyně na další plnění by již měly povahu lichvy. Soud proto řízení v rozsahu částečného zpětvzetí zastavil a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítnul jako nedůvodnou, totiž nárok žalobkyně na zaplacení dalších finančních prostředků nad rámec již žalovaným zaplacené částky z titulu bezdůvodného obohacení neuznal.
11. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. , podle kterého by povinnost k náhradě nákladů řízení stíhala neúspěšnou žalobkyni, ale žalovanému v průběhu řízení žádné náklady nevznikly, resp. se svého práva na náhradu nákladů řízení vzdal, když žádné nepožadoval.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím podepsaného soudu, písemně, ve dvojím vyhotovení.