Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
27 C 286/2020-55
Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupený advokátkou údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení částky 45 672 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 23 131 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 40 131 Kč ve výši 9% ročně od 19. 12. 2018 do 27. 1. 2020 ve výši 4 053,23 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 36 131 Kč ve výši 9% ročně od 28. 1. 2020 do 9. 3. 2020 ve výši 379,38 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 32 131 Kč ve výši 9% ročně od 10. 3. 2020 do 9. 4. 2020 ve výši 249,02 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 29 131 Kč ve výši 9% ročně od 10. 4. 2020 do 26. 6. 2020 ve výši 568,05 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 26 131 Kč ve výši 9% ročně od 27. 6. 2020 do 1. 9. 2020 ve výši 437,69 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 23 131 Kč ve výši 9% ročně od 2. 9. 2020 do zaplacení, pohledávku ve výši 22 541 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 87,38 % p.a., a to z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru od 19. 12. 2018 do zaplacení, tj. úrok za poskytnutí úvěru ve výši 87,38 % p.a. z částky 32 771,12 Kč od 19. 12. 2018 do 9. 3. 2020 ve výši 33 887,07 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 87,38 % p.a. z částky 31 672,76 Kč od 10. 3. 2020 do 9. 4. 2020 ve výši 2 271,37 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 87,38 % p.a. z částky 28 672,76 Kč od 10. 4. 2020 do 26. 6. 2020 ve výši 5 173,74 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 87,38 % p.a. z částky 25 672,76 Kč od 27. 6. 2020 do 1. 9. 2020 ve výši 3 979,13 Kč a úrok za poskytnutí úvěru ve výši 87,38 % p.a. z částky 22 672,76 Kč od 2. 9. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 19. 12. 2018 dosáhne částky 178 113 Kč, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
<b>I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 23 131 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 40 131 Kč ve výši 9% ročně od 19. 12. 2018 do 27. 1. 2020 ve výši 4 053,23 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 36 131 Kč ve výši 9% ročně od 28. 1. 2020 do 9. 3. 2020 ve výši 379,38 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 32 131 Kč ve výši 9% ročně od 10. 3. 2020 do 9. 4. 2020 ve výši 249,02 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 29 131 Kč ve výši 9% ročně od 10. 4. 2020 do 26. 6. 2020 ve výši 568,05 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 26 131 Kč ve výši 9% ročně od 27. 6. 2020 do 1. 9. 2020 ve výši 437,69 Kč a zákonný úrok prodlení z částky 23 131 Kč ve výši 9% ročně od 2. 9. 2020 do zaplacení, pohledávku ve výši 22 541 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 87,38 % p.a., a to z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru od 19. 12. 2018 do zaplacení, tj. úrok za poskytnutí úvěru ve výši 87,38 % p.a. z částky 32 771,12 Kč od 19. 12. 2018 do 9. 3. 2020 ve výši 33 887,07 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 87,38 % p.a. z částky 31 672,76 Kč od 10. 3. 2020 do 9. 4. 2020 ve výši 2 271,37 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 87,38 % p.a. z částky 28 672,76 Kč od 10. 4. 2020 do 26. 6. 2020 ve výši 5 173,74 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 87,38 % p.a. z částky 25 672,76 Kč od 27. 6. 2020 do 1. 9. 2020 ve výši 3 979,13 Kč a úrok za poskytnutí úvěru ve výši 87,38 % p.a. z částky 22 672,76 Kč od 2. 9. 2020 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 19. 12. 2018 dosáhne částky 178 113 Kč, se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b>
1. Žalobou doručenou soudu dne 22. 9. 2020 se domáhala žalobkyně na žalované zaplacení částky 45 672 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi ní a žalovanou byla dne 27. 5. 2016 uzavřena Smlouva o úvěru číslo (dále také jako úvěrová smlouva), na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr v celkové výši 46 000 Kč, který žalovaný čerpal v plné výši. Žalovaná se zavázala splácet čerpaný úvěr spolu se sjednaným úrokem ve výši 132,43 % ročně a poplatky v pravidelných 42 měsíčních splátkách po 3 534 Kč splatných vždy k 17. dni příslušného měsíce počínaje dnem 17. 7. 2016. Žalovaná však v rozporu s úvěrovou smlouvou nehradila splátky řádně a včas a dostala se do prodlení s úhradou splátek úvěru, když uhradila pouze 16 splátek po 3 534 Kč, a proto žalobkyně zesplatnila úvěr spolu s příslušenstvím ke dni 17. 12. 2018 s tím, že k tomuto datu přirostly k nesplacené jistině i splatné úroky a nová jistina tak činila částku 39 672,76 Kč. Žalovaná požádala o odklad splátek, čemuž žalobkyně vyhověla. V důsledku prodlení žalované s úhradou splátek úvěru věřitel požadoval dle čl. 12. úvěrové smlouvy úhradu smluvní pokuty ve výši 459 Kč za každou splátku, s jejímž splácením se žalovaná dostala do prodlení více než 30 dnů, a dále dle čl. 12. úvěrové smlouvy rovněž úhradu smluvní pokuty ve výši 0,25 % denně z dlužné nové jistiny úvěru, žalobkyně však požaduje jen 0,1 % denně. Žalované byla naúčtována smluvní pokuta v částce 22 541 Kč ode dne 19. 12. 2018 do dne vyhotovení žaloby. Po zesplatnění úvěru žalovaná na dluh postupně uhradila v r. 2020 částku v celkové výši 17 000 Kč. Ke dni podání žaloby činila pohledávka na jistině úvěru částku 22 672,66 Kč, na smluvních pokutách částku 459 Kč a 22 541 Kč a úrok za poskytnutí úvěru ve výši 87,38 % p.a., a to z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru od 19. 12. 2018 do zaplacení, tj. úrok za poskytnutí úvěru ve výši 87,38 % p.a. z částky 32 771,12 Kč od 19. 12. 2018 do 9. 3. 2020 ve výši 33 887,07 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 87,38 % p.a. z částky 31 672,76 Kč od 10. 3. 2020 do 9. 4. 2020 ve výši 2 271,37 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 87,38 % p.a. z částky 28 672,76 Kč od 10. 4. 2020 do 26. 6. 2020 ve výši 5 173,74 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 87,38 % p.a. z částky 25 672,76 Kč od 27. 6. 2020 do 1. 9. 2020 ve výši 3 979,13 Kč a úrok za poskytnutí úvěru ve výši 87,38 % p.a. z částky 22 672,76 Kč od 2. 9. 2020 do zaplacení.
2. Žalovaná se k věci nevyjádřila.
3. Soud ve věci provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to vyjádření znalce, výpisu ČNB, předžalobní výzvy z 2. 9. 2020 včetně podacího archu, výpisu z registru příjmení, výpisu z NRKI, dokladu o vyplacení úvěru, prohlášení o splnění informační povinnosti, rozsudku na čl. 16-17 spisu, pracovní smlouvy, mzdového výměru, tří výplatních pásek, hodnocení klienta, předsmluvního formuláře, oznámení o schválení úvěru, splátkového kalendáře, smlouvy o revolvingovém úvěru, karty klienta, smluvních ujednání na čl. 30-31, upraveného splátkového kalendáře, dodejky na čl. 33, dopisu na čl. 34, výzvy na čl. 35 a žádosti o úpravu splátkového kalendáře.
4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:
5. Z předsmluvního formuláře, smlouvy o úvěru číslo ze dne 27. 5. 2016 a Oznámení o schválení úvěru ze dne 31. 5. 2016 soud zjistil, že se žalobkyně jako úvěrující a žalovaná jako úvěrovaný dohodly na poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 46 000 Kč. Použití úvěru nebylo účelově vázáno. Žalovaná se zavázala splatit poskytnutý úvěr ve 42 měsíčních splátkách ve výši 3 534 Kč splatných vždy k 17. dni kalendářního měsíce počínaje dnem 17. 7. 2016 Poslední splátka byla dle splátkového kalendáře splatná dne 17. 12. 2019. Byla sjednána 132,43 % roční úroková sazba, 132,42 % roční procentní sazba nákladů na úvěr a také poplatky za úkony a náhrada účelně vynaložených nákladů, které vzniknou v případě předčasného splacení nebo v případě prodlení s úhradou dluhu (část A) úvěrové smlouvy). Žalovaná souhlasila s tím, že je žalobkyně oprávněna automaticky zesplatnit úvěr, tj. prohlásit celý úvěr za okamžitě splatný, včetně všech úroků za poskytnutí úvěru přirostlých ke dni zesplatnění úvěru, všech smluvních pokut a všech náhrad nákladů, a požadovat splacení celého úvěru, jestliže je klient v prodlení s úhradou kterékoliv splátky nebo její části delší než 60 dní (část B) bod číslo. úvěrové smlouvy), a dále s tím, že ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a všechny dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění stávají součástí nové jistiny úvěru; novou jistinu úvěru je klient povinen zaplatit poskytovateli nejpozději v den zesplatnění úvěru (část B) bod číslo. úvěrové smlouvy). Dle bodu číslo pro případ prodlení bylo sjednáno právo žalobkyně na úhradu smluvní pouty v případě prodlení s úhradou splátky ve výši 8 % z výše dlužné splátky, ohledně níž je klient v prodlení delší než 15 dnů, a na smluvní pokutu ve výši 13 % z výše dlužné splátky, ohledně níž je klient v prodlení delší než 30 dní, a smluvní pokutu ve výši 0,25 % z dlužné nové jistiny úvěry za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po zesplatnění úvěru až do úplného zaplacení (část B) bod číslo. úvěrové smlouvy). Úrok za poskytnutí úvěru byl sjednán od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru; úrok byl sjednán i po zesplatnění úvěru dle části B) bodu 4.. úvěrové smlouvy, když poté přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru (vzniklé dle části B) bodu číslo. úvěrové smlouvy), a to až do doby její úplné úhrady. Z Upraveného splátkového kalendáře ze dne 10. 9. 2018 soud zjistil, že došlo k posunu splatnosti od 26. splátky a poslední splátka byla nyní splatná 17. 1. 2020. Z dokladu o vyplacení úvěru ze dne 30. 5. 2016 soud zjistil, že platba ve výši 46 000 Kč pod variabilním symbolem variabilní symbol byla tohoto dne vyplacena žalobkyní ve prospěch bankovního účtu žalované č. ú. bankovní účet uvedeného v úvěrové smlouvě. Z karty klienta, jakož i ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaná do zesplatnění uhradila 16 splátek po 3 534 Kč. Poté uhradila dne 27. 1. 2020 částku 4 000 Kč, dne 9. 3. 2020 částku 4 000 Kč, dne 9. 4. 2020 částku 3 000 Kč, dne 26. 6. 2020 částku 3 000 Kč a dne 1. 9. 2020 částku 3 000 Kč. Z rozsudku zdejšího soudu ze dne 15. 12. 2010, č.j. 41 Nc 165/2010 -20, který nabyl právní moci dne 24. 1. 2011, soud zjistil, že žalované bylo od 1. 1. 2011 přiznáno výživné ve výši 4 000 Kč na její nezletilou dceru. Z výzvy k zaplacení, upozornění na možnost zesplatnění celého úvěru ze dne 19. 11. 2018 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužných splátek úvěru splatných dne 17. 10. 2018 (splátka číslo) a dne 17. 11. 2018 (splátka číslo) a upozornila jej na možnost zesplatnění celého úvěru, v případě, že se klient dostane do prodlení s úhradou kterékoliv splátky úvěru delší než 60 dní, ke kterému dojde automaticky v souladu s úvěrovou smlouvou. Z Hodnocení klienta soud zjistil, že žalobkyně hodnotila bonitu žalované jako klienta podle jejích příjmů, výdajů, volných zdrojů a prohlášení klienta o příjmech. Žalovaná uvedla, že má příjem ze zaměstnání v částce 11 500 Kč měsíčně a výživné 4 000 Kč, výdaje v částce 3 800 Kč měsíčně, výdaje na výdaje na 1 dítě v částce 2 000 Kč, výdaje spoření v částce 0 Kč, výdaje na splátky úvěrů, zápůjček, leasingu, hypotéky apod. v částce 0 Kč, výdaje na splátky závazků u žalobkyně v částce 0 Kč, výdaje na bydlení (nájemné, inkaso) v částce 4 000 Kč měsíčně, výdaje ostatní (doprava, kurzy, záliby apod.) v částce 0 Kč, celkové výdaje činí částku 9 800 Kč měsíčně. Žalovaná dále uvedla, že je svobodná, pracuje u zaměstnavatele právnická osoba se sídlem v obec (tuto skutečnost soud zjistil i z pracovní smlouvy žalované), v pracovním poměru na dobu určitou od 1. 10. 2013, mzdový výměr stanovuje její hrubou mzdu od 1. 10. 2013 na 12 000 Kč, nežije s manželem nebo partnerem ve společné domácnosti, dosáhla maturity a jeho forma bydlení je u rodičů. Z výpisu z nebankovního registru příjmení soud zjistil, že ke dni 27. 5. 2016 u osoby žalované v části Příznak není žádná poznámka. Z výpisu z nebankovního registru NRKI soud zjistil, že ke dni 27. 5. 2016 u osoby žalované v části Skóre uvedena hodnota 412. Z výplatní pásky žalované za únor 2016 soud zjistil, že čistý měsíční příjem žalované u zaměstnavatele činil částku 7 440 Kč. Z výplatní pásky žalované za březen 2016 soud zjistil, že čistý měsíční příjem žalované u zaměstnavatele činil částku 11 623 Kč. Z výplatní pásky žalované za duben 2016 soud zjistil, že čistý měsíční příjem žalované u zaměstnavatele činil částku 11 612 Kč. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.
6. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen o. z.) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
7. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
8. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
11. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl- li závazek zrušen.
12. Podle ust. § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru či ZoSÚ), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
13. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Žalobkyně prokázala, že na základě uzavřené smlouvy poslala žalované na její účet částku 46 000 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Žalobkyně si sice vyžádala pracovní smlouvu a výplatní pásky žalované a rovněž rozsudek o přiznání výživného na dceru žalované, ale již nijak blížeji nezkoumala výdajovou stránku žalované. Žalobkyně se pouze spokojila s prohlášením žalované ohledně jejích výdajů. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Závěr o majetkových a osobních poměrech spotřebitele, jakožto podklad pro posouzení schopnosti splácet úvěr, není možno dovodit pouze na základě zjištění o příjmech podávajících se výplatní pásky, zprávy zaměstnavatele a ze žádosti o poskytnutí úvěrového produktu, které ani nebyly doloženy výpisem z bankovního účtu žalované, z něhož by bylo zřejmé, jaký je stav na účtu klienta, zda splácí nějaké splátky půjček nebo úvěrů nebo zda mu byly poukázány nějaké finanční prostředky z jiných půjček či úvěrů V rámci posouzení výdajové stránky žalované vyšla žalobkyně pouze z prohlášení žalované, aniž by si tyto údaje ověřila, nezkoumala náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, nezkoumala, zda žalovaná splácí jiné úvěry nebo zápůjčky u jiných subjektů a jaká je výše měsíčních splátek. Žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalované, vycházela z matematických propočtů a údajů o výdajích poskytnutých samotnou žalovanou, jevících se jako velmi nevěrohodné a neodpovídající potřebám reálného života, zejména pokud jde o náklady žalované ve výši 4 000 Kč měsíčně, přičemž není patrné, zda a v jaké výši jsou v této částce zahrnuty kromě bydlení i energie a služby a další náklady, např. na dopravu, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 9 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudní dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 9 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 9 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012 Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C -243/08, EU:C: 2009, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/ rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C -227/08, EU:C: 2009, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999 /44/ rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C -32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C -497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C -429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 , bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudní dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C -679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. , který na rozdíl od předchozího zákona formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008 /48/ musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Tím spíše je nutno takovou smlouvu vykládat jako neplatnou podle zákona č. 145/2010 Sb. , který výslovně konstruuje neplatnost jako absolutní. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek. Soud rovněž odkazuje na obdobné rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2020, č. j. číslo jednací, v němž vystupuje tatáž žalobkyně, proto jsou jí tyto právní závěry již nepochybně známy.
14. Žalované byla žalobkyní prokazatelně vyplacena jistina 46 000 Kč. Žalovaná dosud žalobkyni zaplatila 73 544 Kč (16 splátek po 3 534 Kč v celkové výši 56 544 Kč za roky 2016 až 2018 + 5 splátek v celkové výši 17 000 Kč v roce 2020), tedy dosud zaplatila o 27 544 Kč víc, než kolik jí bylo žalobkyní poskytnuto, proto ve vztahu k žalované již žalobkyně nemá žádný nárok z titulu bezdůvodného obohacení. V důsledku neplatnosti smlouvy o úvěru jsou pak neplatná i ujednání o smluvních úrocích a vedlejší ujednání smlouvy o paušalizovaných nákladech vzniklých v souvislosti s prodlením a o smluvních pokutách. Jelikož žalobkyně v současné době již nemá vůči žalované právo na zaplacení jakékoliv částky, soud žalobu z výše uvedených důvodu a pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků v plném rozsahu zamítnul.
15. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. Žalovaná byla ve věci plně úspěšná, neboť žaloba byla vůči ní zcela zamítnuta, a měla by proto právo na plnou náhradu nákladů řízení. Žalované však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl o nákladech řízení tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do patnácti dnů následujících po dni jeho doručení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, písemně, ve dvou vyhotoveních.