Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
8 C 287/2020-55
Okresní soud v Chomutově rozhodl samosoudcem Mgr. Petrem Karáskem v právní věci
žalobce: osobní údaje žalobce
adresa žalobkyně – příjmení příjmení
zastoupeného advokátem: JUDr. Ing. jméno příjmení jméno,
se sídlem adresa žalobkyně,
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
trvale bytem adresa žalovaného,
o zaplacení 24 800 Kč s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci 10 000 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 19.12.2019 až do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se ohledně zaplacení 14 800 Kč, úroku ve výši 8 821,82 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 19 099 Kč od 30.11.2019 až do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 3 045,86 Kč, úroku z prodlení v zákonné výši z částky 9 099 Kč za dobu od 30.11.2019 až do zaplacení a úroku z prodlení v zákonné výši z částky 10 000 Kč za dobu od 30.11.2019 do 18.12.2019 zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen uhradit žalobci 10 000 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 19.12.2019 až do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se ohledně zaplacení 14 800 Kč, úroku ve výši 8 821,82 Kč, úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 19 099 Kč od 30.11.2019 až do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 3 045,86 Kč, úroku z prodlení v zákonné výši z částky 9 099 Kč za dobu od 30.11.2019 až do zaplacení a úroku z prodlení v zákonné výši z částky 10 000 Kč za dobu od 30.11.2019 do 18.12.2019 zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobce se svou žalobou domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit 24 800 Kč spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 8 821,82 Kč, kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 3 045,86 Kč, úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 19 099 Kč od 30.11.2019 až do zaplacení a úrokem ze stejné částky ve výši 23,72 % ročně od 30.11.2019 do zaplacení. V odůvodnění uvedl, že žalobu podává z titulu dluhu vzniklého na základě smlouvy o úvěru číslo ze dne datum a smlouvy o zápůjčce číslo které žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce, právnická osoba anonymizována tři slova, IČO. Na základě smluv bylo právním předchůdcem žalobce poskytnuto žalovanému vždy 10 000 Kč, které se zavázal uhradit ve splátkách spolu se smluvním úrokem shora specifikovaným a dále spolu s poplatky v celkové výši 7 400 Kč, resp. 7 400 Kč. Ke splatnosti dluhu jako celku došlo dle smluvních ujednání ke dni 1.2.2018, resp. 20.11.2017. Žalovaný v souvislosti s danými smlouvami uhradil celkem 4 500 Kč, resp. 5 500 Kč. Ke dni podání žaloby zbývá uhradit na jistině a poplatku z obou smluv částku ve výši žalované jistiny, k nimž je požadován rovněž úrok z prodlení v zákonné výši a smluvní úrok, obojí z neuhrazených jistin. Pohledávky z předmětných smluv byly výše uvedenou společností postoupeny žalobci na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29.11.2019. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno, byl rovněž před podáním žaloby vyzván k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání. Při uzavírání předmětné smlouvy právní předchůdce žalobce splnil svou zákonnou povinnost, kdy s odbornou péčí zkoumal schopnosti žalovaného předmětnou zápůjčku, resp. úvěr, splácet, přičemž spotřebitel má zákonnou povinnost poskytnout tyto informace úplné a pravdivé. Tyto informace právní předchůdce žalobce získal od žalovaného přímo při uzavírání smlouvy, kdy byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace pak ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalovaného a uvedeny v listině„ Dokumenty k ověření“.
2. Žalobce následně k výzvě soudu, nechť doloží, že se jeho právní předchůdce při uzavírání smlouvy řádně zabýval schopností žalovaného splácet předmětný úvěr, zevrubně zopakoval shora uvedené, když především dále vyzdvihl informace zaznamenané jeho právním předchůdcem v souvisejících listinách. Dále žalobce vyzdvihl, že žalovaný ve smlouvách svým podpisem stvrdil, že se jeho právní předchůdce s odbornou péčí jeho schopností splácet úvěr zabýval. Dále uvedl, že pokud by žalovaný konečně uvedl nepravdivé údaje, jednalo by se o trestný čin úvěrového podvodu, přičemž dle občanského zákoníku má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a má se za to, že kdo jednal určitým způsobem, činil tak v dobré víře.
3. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil.
4. Žalovaný se, ač řádně a včas předvolán (fikcí na adrese trvalého pobytu shora), k jednání soudu nedostavil. Soud tedy s odkazem na § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř. o.s.ř. “) věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Žalobce při jednání soudu uvedl, že jinými důkazy, než které již doložil, v otázce zkoumání schopnosti žalovaného splácet úvěr, nedisponuje.
5. Ze smlouvy uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným dne datum vyplynulo, že jejím předmětem byl úvěr ve výši 10 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit spolu s poplatkem shora uvedeným a úrokem rovněž shora uvedeným v 58 týdenních splátkách po 300 Kč. Žalovaný zároveň svým podpisem stvrdil, že zmíněné finanční prostředky při uzavření smlouvy v hotovosti převzal.
6. Ze smlouvy uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným dne datum vyplynulo, že jejím předmětem byl úvěr ve výši 10 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit spolu s poplatkem shora uvedeným a úrokem rovněž shora uvedeným v 58 týdenních splátkách po 300 Kč. Žalovaný zároveň svým podpisem stvrdil, že zmíněné finanční prostředky při uzavření smlouvy v hotovosti převzal.
7. Dále žalobce doložil kartu zákazníka ze dne datum, kde žalovaný oproti svému podpisu prohlásil údaje o svých měsíčních příjmech a výdajích s tím, že je starobní důchodce, důchod činí částku částka, další příjmy (výživné, alimenty, příjmy z pronájmu atd.) pak činí částka. Ohledně měsíčních výdajů prohlásil, že tyto činí částka, z toho částka výdaje na bydlení, částka osobní výdaje, částka splátky úvěrů a další výdaje částka. Dále zde bylo zaškrtnuto, že co se týče druhu bydlení, žalovaný je vlastníkem. Za žalobce tuto listin u podepsal zde uvedený obchodní zástupce s tím, že žalovaným byly poskytnuty následující dokumenty: bankovní výpisy, doklad o důchodu a potvrzení od zaměstnavatele.
8. Dále žalobce doložil kartu zákazníka ze dne datum, kde žalovaný oproti svému podpisu prohlásil údaje o svých měsíčních příjmech a výdajích s tím, že je starobní důchodce, důchod činí částku částka, další příjmy (bez další specifikace) pak činí částka. Ohledně měsíčních výdajů prohlásil, že tyto činí částka, z toho částka výdaje na bydlení, částka osobní výdaje a další výdaje částka. Dále zde bylo zaškrtnuto, že co se týče druhu bydlení, žalovaný je nájemníkem. Za žalobce tuto listin u podepsal zde uvedený obchodní zástupce s tím, že žalovaným byly poskytnuty následující dokumenty: doklad o důchodu, dohoda o provedení práce a nájemní smlouva.
9. Z oznámení ze dne 29.11.2019 vyplynulo, že právní předchůdce žalobce, právnická osoba anonymizována tři slova, oznámila žalovanému, že pohledávka z předmětné smlouvy byla postoupena žalobci a zároveň jej informovala o výši dluhu. Dle přiloženého podacího lístku bylo toto oznámení žalovanému odesláno dne 13.12.2019.
10. Z předžalobní upomínky adresované žalovanému právním zástupcem žalobce dne 30.4.2020 vyplynulo, že žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu s výstrahou soudního vymáhání. Dle přiloženého podacího lístku byla tato výzva žalovanému odeslána.
11. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 29.11.2019 mezi žalobcem a společností výše specifikovanou bylo soudem zjištěno, že jejím předmětem bylo postoupení pohledávek na žalobce, mj. včetně předmětné pohledávky za žalovaným.
12. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlížeje přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, má soud za prokázané tyto skutečnosti: Právní předchůdce žalobce s žalovaným uzavřel smlouvy, jak jsou shora specifikovány, na jejichž základě žalovaný obdržel 20 000 Kč. Žalovaný na základě těchto smluv uhradil pouze 10 000 Kč. Právní předchůdce žalobce se při uzavírání smluv zabýval schopností žalovaného úvěr splácet způsobem, který zaznamenal v zákaznických kartách, jak jsou shora specifikovány. Pohledávky z předmětných smluv byly následně postoupeny žalobci, o čemž byl žalovaný vyrozuměn a následně mu také zaslána předžalobní výzva, jak je shora uvedeno.
13. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník občanský zákoník “) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
14. Dle § 2390 občanského zákoníku , přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle § 2392 věta první občanského zákoníku při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.
15. Dle § 2991 odst. 1 , odst. 2 občanského zákoníku , kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
16. Dle § 1968 občanského zákoníku , dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.
17. Dle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
18. Dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.
19. Dle § 573 občanského zákoníku se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.
20. Dle § 1 věta druhá zákona č. 145/2010 Sb. , o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 25.2.2013 do 1.12.2016 (dále jen„ zákon o úvěru“), se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem.
21. Dle § 2 písm. e) zákona o úvěru, se tento zákon nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu s celkovou výší nižší než 5 000 Kč nebo vyšší než 1 880 000 Kč; částka 5 000 Kč se považuje za dosaženou též tehdy, je-li mezi týmž věřitelem a spotřebitelem uzavřeno v období 12 měsíců více smluv se stejným nebo obdobným účelem, přičemž se tento zákon vztahuje na smlouvu, kterou se dosáhne nebo přesáhne celková výše úvěru 5 000 Kč, a všechny následující smlouvy uzavřené v uvedeném období.
22. Dle § 9 odst. 1 zákona o úvěru, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.
23. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru (dále jen „nový zákon o úvěru “), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
24. Dle § 87 odst. 1 nového zákona o úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
25. Po právním posouzení shora popsaného zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen z části. Z provedeného řízení vyplynulo, že právní předchůdce žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu o zápůjčce, resp. smlouvu o úvěru, jak jsou shora specifikovány, na jejichž základě žalovaný obdržel 20 000 Kč. Žalovaný na základě těchto smluv uhradil pouze 10 000 Kč. Jelikož však soud shledal tyto smlouvy neplatnými, dále se nezabýval jejich ujednáními a vzájemný vztah účastníků řízení vypořádal dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení.
26. Je nepochybné, a tvrdil to konečně i žalobce, že na právní vztah, od nějž žalobce odvíjí svůj žalobní nárok, dopadá nový zákon o úvěru (§ 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o peněžitou zápůjčku poskytnutou spotřebiteli, resp. v případě chronologicky první smlouvy zákon o úvěru (§ 1 a § 2 tohoto zákona), neboť se v daném případě jedná o peněžitou zápůjčku poskytnutou spotřebiteli přesahující 5 000 Kč uzavřené v době mezi 25.2.2013 do 1.12.2016. Žalobce pak opakovaně argumentoval tím, že se jeho právní předchůdce schopností žalovaného splácet úvěr podrobně a zodpovědně zabýval (§ 86 odst. 1 nového zákona o úvěru a § 9 zákona o úvěru), tomuto závěru však soud nepřisvědčil. Žalobce sice po formální stránce učinil určitá šetření, nicméně tyto v souladu se zákonnými pravidly nevyhodnotil (soud pak v tomto ohledu zcela pomíjí, že žalobce nedoložil, že by listinami specifikovanými v zákaznické kartě skutečně disponoval, nicméně s ohledem na pasivitu žalovaného a na skutečnost, že svým podpisem zákaznickou kartu stvrdil, soud vycházel ze zde potvrzené skutečnosti, že žalovaný zástupci právního předchůdce žalobce skutečně předložil dané dokumenty a informace z nich získané byly následně zaneseny do zákaznické karty). Je totiž zřejmé, že nepostačuje si pouze od spotřebitele či z jiných zdrojů opatřit příslušné relevantní informace, ale je pro naplnění smyslu zákona nutné z těchto také učinit kvalifikovaný závěr.
27. Dne 10.10.2016 žalovaný obdržel od právního předchůdce žalobce 10 000 Kč, které se zavázal vracet po 300 Kč týdně, tedy zhruba po 1 200 Kč měsíčně (4 x 300), dne 22.12.2016 pak obdržel dalších 10 000 Kč, které se zavázal vrátit za stejných podmínek. Kromě výměry důchodu však příjmy žalovaného nebyly dále doloženy vůbec, když ze samotného potvrzení o zaměstnání či dohody o provedení práce ještě nelze mít bez dalšího za prokázané skutečně obdržené příjmy. Co se pak týče výdajů žalovaného, tak zde je nutno upozornit, že zákaznické karty jsou poněkud rozporné v tom, že ač měl být žalobce ještě v říjnu 2016 nájemníkem, tak již v prosinci byl vlastníkem předmětu bydlení. Jistě nelze vyloučit, že u žalovaného k takové změně skutečně došlo, nicméně bez dalšího v kombinaci s jinými předestřenými poměry žalovaného a zároveň potřebou opakované zápůjčky v nižších částkách za poměrně nevýhodných podmínek i tyto rozdílné údaje zakládají pochybnosti o věrohodnosti zákaznické karty. Podstatné je však především to, že právní předchůdce žalobce zcela rezignoval na objasnění výdajů žalovaného, které nebyly doloženy nijak, ani nijak blíže specifikovány, pouze uvedeny v paušální sumě. Za dané situace tak nelze dojít ke kvalifikovaného závěru, že příjmy žalovaného jsou ke splácení spotřebitelského úvěru (zápůjčky) dostatečné, když navíc uvedené výdaje na bydlení z doby, kdy měl být tedy žalovaný nájemníkem, působí samy o sobě nevěrohodně, neboť při zohlednění obecně známých a obvyklých výdajů na nájemní bydlení se bez dalšího nejeví jako pravděpodobné, že by výdaje žalovaného na takový typ bydlení činily jen 4 000 Kč měsíčně, přičemž nájemné není jedinou složkou obvyklých výdajů na bydlení.
28. Polemika žalobce o hypotetické možnosti spáchání trestného činu úvěrového podvodu není pro daný občanskoprávní spor vůbec podstatná a tuto otázku nechť si případně kladou orgány činné v trestním řízení. Pokud žalobce odkazuje na obecné zásady poctivosti v právním styku, tak v daném případě není objasněno za jakých okolností a z jakého důvodu má vyplněná zákaznická karta stávající podobu. Podstatné ale je, že poskytoval spotřebitelských úvěrů má dle dikce zákona sám aktivně v daném ohledu postupovat a především pak, a to mimochodem i v ryze vlastním obchodním zájmu, jednostranné informace o poměrech spotřebitele náležitě ověřovat, k čemuž v daném případě, alespoň dle doložených důkazů, jejichž portfolio žalobce i přes seznámení se shora uvedeným právním názorem soudu, nijak nerozšířil (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne datum rozhodnutí sp. zn. spisová značka a navazující usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1742/15 ze dne 8.7.2015).
29. Zákon o úvěru pak pro případ, že schopnost spotřebitele splácet úvěr není dostatečně zkoumána, stanoví absolutní neplatnost dané smlouvy, což je nutno vztáhnout na smlouvu o zápůjčce ze dne 10.10.2016, tedy uzavřené za účinnosti zákona o úvěru. Je pravdou, že nový zákon o úvěru v případě otázky splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele splácet úvěr počítá i s jeho vlastní aktivitou (§ 87 odst. 1 nového zákona o úvěru) ve formě námitky, nicméně Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26.2.2019 dovodil, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d. Tuto povinnost má pak obecný soud dle Ústavního soudu bez ohledu na to, zda je tento princip v nějakém zákoně zakotven či nikoliv. Soud je tedy přesvědčen, že závěry Ústavního soudu nepřipouštějí jiný výklad než takový, že i bez námitky vznesené dlužníkem (spotřebitelem) je obecný soud povinen se shora uvedenou činností poskytovatele úvěru zabývat a pokud výsledkem tohoto zkoumání bude negativní zjištění ohledně řádné a kvalifikované činnosti při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyvodit z tohoto patřičné konsekvence ve smyslu shledání neplatnosti uzavřené smlouvy (ať již dle § 87 odst. 1 nového zákona o úvěru, tak dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku ).
30. Soud si je vědom, že možnosti poskytovatele úvěru v pohledu zkoumání poměrů klientů nejsou bezbřehé a tyto samozřejmě musí být přiměřené okolnostem, zejména ve vztahu k výdajům, které jsou na rozdíl od příjmů komplikovaněji doložitelné. Na druhou stranu ale nelze připustit, aby na zkoumání výdajů poskytovatelé úvěrů rezignovaly zcela, jistě se např. nejeví jako nijak komplikované, opatřit si od žadatele dokumenty související s úhradou nákladů na bydlení (SIPO atp.), výpis z bankovního účtu apod.
31. Jelikož pak soud s odkazem na výše uvedené shledal, že právní předchůdce žalobce se s odbornou péčí úvěruschopností žalovaného nezabýval, když z provedeného šetření vyplynul závěr opačný, resp. řada údajů v zákaznické kartě byla nekonkrétní či nedoložená, shledal soud uzavřené smlouvy s odkazem na § 9 zákona o úvěru, resp. § 86 odst. 1 nového zákona o úvěru a shora uvedenou judikaturu neplatnými. Pokud pak bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobce uhradil žalovanému 20 000 Kč, je třeba na dané plnění pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného, neboť mu bylo plněno bez právního důvodu a je povinen takové obohacení spočívající v obdržených finančních prostředcích žalobci vydat (§ 2991 odst. 1 , odst. 2 občanského zákoníku ). Z tvrzení žalobce ovšem rovněž vyplynulo, že žalovaný v souvislosti se smlouvami uhradil celkem 10 000 Kč, zbývá tedy uhradit 10 000 Kč. Již z povahy právního vztahu vydání bezdůvodného obohacení je zřejmé, že doba plnění nemohla být mezi stranami dohodnuta a žalovaný byl tedy povinen bezdůvodné obohacení vydat bezodkladně po výzvě věřitele (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku ). Žalobce dle doložených důkazů žalovaného vyzval k úhradě dluhu nejdříve v oznámení o postoupení pohledávky odeslaném dne 13.12.2019. Toto je třeba považovat dle § 573 občanského zákoníku za doručenou třetí pracovní den po odeslání, tedy dne 18.12.2019, jelikož pak žalovaný bez zbytečného odkladu v tento den neplnil, je od následujícího dne s úhradou ze smlouvy v prodlení (§ 1968 občanského zákoníku ). S ohledem na prodlení žalovaného má pak žalobce od shora uvedeného data rovněž nárok na úroky z prodlení (§ 1970 občanského zákoníku ), a to v zákonné výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. S odkazem na výše uvedené tedy soud žalobě vyhověl pouze v rozsahu uvedeném ve výroku č. I tohoto rozsudku a v rozsahu nad tento rámec žalobu zamítl.
32. Podle § 151 o.s.ř. o.s.ř. rozhoduje soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení bez návrhu, a to zpravidla v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Žalovaný byl v řízení většinově úspěšný a měl by tak vůči žalobci právo na náhradu poměrné části nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o.s.ř. o.s.ř. Jelikož však žádné náklady řízení neuplatnil a žádné na jeho straně ani z proběhlého řízení nevyplývají, rozhodl soud o nákladech řízení, jak je shora uvedeno.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím Okresního soudu v Chomutově. Nesplní-li povinný dobrovolně uloženou povinnost, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozsudku.