Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
6 C 198/2020-30
Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Olgou Houžvičkovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalovanému: osobní údaje žalovaného
pro zaplacení 8 414 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 3 414 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 5 000 Kč od datum do datum, zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 5 000 Kč od datum do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 280 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
I. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částky 3 414 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 5 000 Kč od [datum] do [datum], zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 5 000 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 280 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 8 414 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru číslo ze dne 21. 3. 2018, která byla mezi smluvními stranami uzavřena elektronickými prostředky komunikace na dálku. Na základě této smlouvy byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč, které se zavázal uhradit společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 914 Kč nejpozději dne 18. 4. 2018. Žalovaný z dlužné částky ničeho neuhradil. Žalobkyni proto vzniklo právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 5 000 Kč za dobu od datum do datum, kterou požadovala v celkové výši 2 500 Kč Vedle toho žalobkyně dále požadovala úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 5 000 Kč, a to jednak za dobu od datum do datum v kapitalizované výši 849,67Kč a jednak za dobu od datum do zaplacení.
2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , (dále jen „o. s. ř. ”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.
4. Z předložených důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Účastníci podepsali dne 21. 3. 2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru číslo ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč, a žalovaný se zavázal žalobkyni vrátit celkem 5 914 Kč do 28 dnů od poskytnutí úvěru. V čl. IX odst. 1 písm. a) smlouvy byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení. Smlouva byla podepsána za použití internetu. Dle potvrzení o provedení platby žalobkyně zaslala dne 21. 3. 2018 žalovanému na účet finanční prostředky ve výši 5 000 Kč. Jako variabilní symbol bylo uvedeno rodné číslo žalovaného a ve zprávě pro příjemce bylo uvedeno, že se jedná o úvěr dle smlouvy číslo. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částku předžalobní upomínkou ze dne 27. 3. 2020.
5. Dle výpisu z účtu žalovaného měl žalovaný mzdu v měsíci lednu 2018 ve výši 19 239 Kč, v únoru 2018 ve výši 22 780 Kč a v prosinci 2017 ve výši 19 295 Kč. Dle výpisu dále v lednu 2018 čerpal půjčku 30 000 Kč a hradil splátky půjčky ve výši 1 607 Kč a 935 Kč. V únoru 2018 mu dále přišli finanční prostředky od právnická osoba ve výši 8 000 Kč, od právnická osoba ve výši 9 000 Kč a od právnická osoba ve výši 120 000 Kč (jedná se o úvěrové společnosti) a splácel na půjčky 76, 63 Kč, 1 530,37 Kč, 67,63 Kč, 867,37 Kč. V lednu pak čerpal půjčku 40 000 Kč a uhradil splátku půjčky 1 607 Kč. Dle výpisu z EUCB měl žalovaný dvě půjčky v celkové výši 11 700 Kč
6. Při právní kvalifikaci vycházel soud zejména z ust. § 2395 zák. č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku v účinném znění (dále jen „o. z.“), podle něhož se smlouvou o úvěru zavazuje úvěrující, že na požádání úvěrovanému poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrovaný je povinen platit úroky, které byly sjednány v souladu s ust. § 1802 o. z. od doby poskytnutí peněžních prostředků.
7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.
9. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
10. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
11. Soud má z předložené úvěrové smlouvy za prokázané, že žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru podle § 2395 a násl. občanského zákoníku . Na základě této smlouvy byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 5 000 Kč. Žalovaný poskytnutý úvěr čerpal a zavázal se jej splatit v dohodnuté době, a to i s úrokem z úvěru, avšak ničeho neuhradil.
12. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žalobkyně to ani netvrdila. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 , rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ). Z uvedených soudních rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku.
13. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, nebo C -76/10, Pohotovosť). Uvedené interpretaci nasvědčuje i stanovisko generálního advokáta ve věci C -679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem k předmětné právní úpravě zákona č. 257/2016 Sb. , a shodné stanovisko v obdobné věci C -616/18, Cofidis. Podle stanoviska generálního advokáta„ v případě, že vnitrostátní soud zjistil z úřední povinnosti porušení článku 8 směrnice 2008, musí s výhradou případné opačné vůle spotřebitele vyvodit všechny důsledky, které podle vnitrostátního práva z tohoto zjištění plynou, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, a případně bez přihlédnutí k uplynutí prekluzivní lhůty.“ V tomto směru lze rovněž odkázat na rozsudek Soudního dvora EU ve věci C -106/77, Simmenthal (příp. rozsudek ve věci C -103/88, Costanzo), podle kterého se nepřihlíží k těm ustanovením národního práva, které jsou v rozporu s právem EU. Každý vnitrostátní soud je v mezích své pravomoci povinen v úplnosti používat právo EU a chránit práva, jež v tomto právním systému vznikají jednotlivcům, přičemž jednotlivci mohou spoléhat na ustanovení směrnice před národními soudy. Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství, byla připuštěna i v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 .
14. K otázce posouzení schopnosti žalovaného úvěr splatit žalobkyně předložila výpisy z účtu za prosinec 2017, leden 2018 a únor 2018 a dále výpis z databéze EUCB, představující (dle webových stránek: https://eucb.info/cz/) databázi pohledávek a finančních závazků 13 úvěrových společností, které působí na českém trhu. Z argumentace žalobkyně vyplynulo, že v případě, kdy výše úvěru činila 5 000 Kč, a tento byl splatný během 28 dní, není třeba posuzovat úvěruschopnost natolik podrobně jako v případě deseti či sta tisícových částek splatných v průběhu několika let. Z tohoto důvodu pak považuje jí provedené posouzení úvěruschopnosti žalovaného za zcela dostatečné. Soud si je vědom toho, že ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví konkrétní způsob posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Pokud však má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak alespoň základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování.
15. Z předloženého výpisu z databáze EUCB vyplynulo, že žalovaný si u žalobkyně (prostřednictvím domény www.sosdredit.cz) v minulosti již dvakrát půjčoval. Jak uvedla žalobkyně, příjem ve výši několika desítek tisíc korun je zcela jistě dostatečný pro splacení půjčky 5 000 Kč, nicméně je třeba přihlédnout, o jaký příjem se jedná. Převážná část příjmů žalovaného byla z dalších půjček od jiných společností, které by měly být naopak negativní skutečností při posuzování úvěruschopnosti stejně jako splácení několika dalších půjček, které lze z výpisů z účtu vyčíst. Naopak o skutečných výdajích žalovaného, jako jsou výdaje na bydlení apod., nebylo možné z výpisu zjistit nic a případně ani nic o hodnotě majetku žalovaného. Soud má za to, že žalobkyně na základě jen těchto poznatků nemohla řádně posoudit úvěruschopnost.
16. Tomu ostatně odpovídá i fakt, že žalovaný z dlužné částky ničeho neuhradil. Uvedené skutečnosti tak podle soudu měly v žalobkyni vzbudit objektivní pochybnosti o tom, zda žalovanému po vynaložení běžných výdajů zbude taková částka, aby mohl celou částku poskytnutého úvěru společně s poplatkem za poskytnutí úvěru splatit jednorázově do 28 dnů. Žalobkyně však neučinila nic, čím by tyto důvodné pochybnosti odstranila, např. vyzváním žalovaného k doložení dalších údajů či pátráním v databázích umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele a žalovanému spotřebitelský úvěr poskytla.
17. Soud tedy na základě žalobkyní předložených podkladů konstatuje, že žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného řádně nesplnila, neboť její posouzení úvěruschopnosti je třeba považovat za zcela formální, jemuž nelze přiznat právní ochranu. Soud proto smlouvu o úvěru posoudil jako absolutně neplatnou. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí mimo jiné ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu. V řízení bylo prokázáno, že žalovanému byly ze strany žalobkyně poskytnuty finanční prostředky ve výši 5 000 Kč a žalovaný z této částky ničeho nevrátil. Žalovaný proto žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení dluží celou poskytnutou částku 5 000 Kč. Ve zbytku požadavku žalobkyně na zaplacení poplatku za poskytnutí úvěru/úroku a smluvní pokuty pak není žaloba důvodná vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, jak bylo konstatováno výše.
18. S ohledem na prodlení žalovaného soud současně vyhověl žalobě co do požadavku na zaplacení zákonných úroků z prodlení z částky 5 000 Kč podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Žalobkyně požadovala úroky z prodlení od datum. Soud jí ovšem přiznal nárok na zákonný úrok z prodlení až od datum. Vzhledem k tomu, že doba splnění pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení není stanovena právním předpisem, nastala jeho splatnost prvního dne poté, co byl žalovaný vyzván k plnění, tedy k vrácení bezdůvodného obohacení v předžalobní výzvě ze dne 27. 3. 2020. Jelikož nebylo prokázáno, kdy přesně byla žalovanému tato písemnost doručena, má se s ohledem na § 573 o. z. za to, že se tak stalo datum. Jelikož první den prodlení nastal dne datum, soud s ohledem na uvedené zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení zákonného úroku z prodlení za dobu od datum do datum.
19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanského soudního řádu , (dále jen „o. s. ř. ”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 280 Kč, přičemž tato částka představuje 18 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 59% a úspěchu žalovaného v rozsahu 41%). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 8 414 Kč sestávající z částky 200 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 200 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 200 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).
Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.