Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
2 C 213/2020-39
Okresní soud v Českém Krumlově rozhodl soudcem JUDr. Janem Montagem ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
bytem adresa žalované
o zaplacení 9 999,99 Kč s příslušenstvím
takto:
I.) Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 1 813,99 Kč s 9,75% úroky z prodlení ročně z částky 1 813,99 Kč od datum do zaplacení.
II.) Žaloba o zaplacení částky 8 186 Kč s 9,75% úroky z prodlení ročně z částky 5 712,45 Kč od 17. 2. 2019 do 3. 3. 2020 a s 9,75% úroky z prodlení ročně z částky 3 898,46 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení se zamítá.
III.) Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
Odůvodnění:
I.) Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 1 813,99 Kč s 9,75% úroky z prodlení ročně z částky 1 813,99 Kč od [datum] do zaplacení. II.) Žaloba o zaplacení částky 8 186 Kč s 9,75% úroky z prodlení ročně z částky 5 712,45 Kč od 17. 2. 2019 do 3. 3. 2020 a s 9,75% úroky z prodlení ročně z částky 3 898,46 Kč od 4. 3. 2020 do zaplacení se zamítá. III.) Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.
1.) Žalobkyně se po žalované domáhá zaplacení 9 999,99 Kč s úroky z prodlení v zákonné výši 9,75 % ročně z částky 5 712,45 Kč od 17. 2. 2019 do zaplacení z titulu nesplaceného úvěru poskytnutého právním předchůdcem žalobkyně název práv. osoby, IČO, na základě smlouvy o úvěru ze dne 16. 12. 2017 číslo ve výši 10 000 Kč, který se spolu s kapitalizovanými úroky, poplatky za vyhodnocení úvěru, poplatkem za sjednání úvěru a inkasním poplatkem v celkové výši 8 186 Kč žalovaná zavázala splatit v 14 měsíčních splátkách nejpozději do 16. 2. 2019 Smlouvou ze dne 11. 12. 2019 postoupila název práv. osoby (dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“), pohledávku za žalovanou žalobkyni. Pro posouzení úvěruschopnosti žalované původním věřitelem byl podstatný pravidelně prokazatelný měsíční příjem po odečtení závazků a pravidelných výdajů žalované (např. platby nájemného, splátky úvěrů, platby SIPO, splácení exekucí). Podáním z datum žalobkyně k výzvě soudu doplnila, že posouzení schopnosti úvěrovaného splácet úvěr spočívalo v prověřování skutečností podle vnitřních kritérií poskytovatele úvěru. Jedním z těchto kritérií bylo, že úvěrovaný může mít jen tři jiné závazky a nesmí být proti němu zahájena exekuce. Zákon o spotřebitelském úvěru, ani směrnice Evropské unie neobsahují taxativní výčet informací, s jejichž pomocí má poskytovatel úvěru posuzovat úvěruschopnost spotřebitele, neupravuje ani rozsah, nebo způsob kontroly poskytnutých informací. Poskytovatel musí udělat maximum pro to, aby náležitě posoudil a prověřil údaje poskytnuté spotřebitelem, je však omezen pravidly ochrany osobních údajů spotřebitele. Úvěrovaný je povinen vyplnit pravdivě veškeré údaje o příjmech a výdajích, tedy včetně splátek úvěrů. Původní věřitel tak dospěl k závěru, že nemá důvodné pochybnosti o úvěruschopnosti žalované, která služby poskytovatele úvěru sama aktivně vyhledala. Pokud by však soud dospěl k závěru, že úvěruschopnost nebyla řádně zkoumána, požaduje eventuálně vydání bezdůvodného obohacení žalované.
2.) Žalovaná se k žalobě, ani k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání podle § 115a o. s. ř. o. s. ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřila, ačkoliv byla poučena, že v takovém případě bude soud její souhlas předpokládat. Žalobkyně s tímto postupem souhlasila.
3.) Soud provedl důkaz smlouvou o úvěru číslo ze dne 16. 12. 2017, žádostí o úvěr z datum, informací pro spotřebitele, kopií občanského průkazu žalované číslo kopií výplatních lístků za září až listopad 2017, kopií pracovní smlouvy žalované z datum a potvrzením zaměstnavatele ze dne datum, předžalobní výzvou z datum a podacím lístkem z téhož dne a učinil skutkový závěr.
4.) Poskytovatel úvěru přijal žádost žalované o úvěr ve výši 10 000 Kč. Žalovaná v žádosti uvedla, že je zaměstnána u název práv. osoby, IČO, k čemuž doložila pracovní smlouvu a výplatní lístky. V žádosti uvedla, že její celkové měsíční příjmy činí 10 014 Kč, že jsou z nich prováděny srážky ve výši 1 286 Kč pro exekuci, přičemž celkové měsíční výdaje její domácnosti obývané též další osobou činí 12 756 Kč. Úvěrující zohlednil příjmy spolužijící osoby ve výši 6 144 Kč a dospěl k závěru, že rozdíl mezi příjmy a výdaji je pro placení sjednaných splátek úvěru dostatečný. Žalovaná ale v žádosti též uvedla podstatnou skutečnost ovlivňující výši jejích pravidelných výdajů, a to že má celkem čtyři další dluhy o celkové výši 50 400 Kč. Ve formuláři úvěrujícího však již nebylo vyplněno, zda se jedná o dluhy po splatnosti a jaká je výše splátek dluhů. Žalobkyně ani přes výzvu soudu nesdělila, zda údaje o splatnosti a výši splátek dluhů žalované byly zjišťovány a s jakým výsledkem, ani nevysvětlila důvod, proč tyto podstatné informace, které se z obsahu žádosti o úvěr přímo nabízely, nezkoumala. Žalobkyně pouze obecně uvedla, že vycházela ze skutečností sdělených žalovanou. Úvěrující tak do výdajů úvěrované nezahrnul případné splátky dalších dluhů úvěrované v řádu desítek tisíc korun českých, ani splatnost dluhů a výši splátek nezjišťoval, ačkoli úvěrovaná v žádosti tyto dluhy výslovně uvedla. Jeho závěr o tom, že příjmy jsou dostatečné pro splácení požadovaného úvěru je tak zcela nepodložený, nedostatečný a dubiózní, pročež lze bez pochyb uzavřít, že úvěrující nedostál své povinnosti řádně prověřit úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele. Navíc prověřování úvěruschopnosti nerespektovalo ani vnitřní kritéria úvěrujícího zmíněná žalobkyní, neboť úvěrovaná nesplňovala minimálně dvě z nich, když měla víc než tři závazky u jiných věřitelů a byla proti ní vedena exekuce. Poskytovatel úvěru by měl při poskytování úvěru postupovat s odbornou péčí (§ 75 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, dále jen„ ZSÚ“), jíž se dle § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb. , o ochraně spotřebitele, míní péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli„ rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.“ Podle § 76 odst. 1 ZSÚ poskytovatel jedná čestně, transparentně a„ zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.“ Právní předchůdce žalobkyně však s odbornou péčí nepostupoval, když si neopatřil nezbytné informace k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalované, jak předvídá § 86 odst. 1 ZSÚ, ač se mu potřeba dalších informací zjevně nabízela. Lze se důvodně domnívat s ohledem na příjmy a výdaje žalované, že v případě zohlednění jejích dalších dluhů a výše splátek by rozumně postupující úvěrující nemohl požadovaný úvěr poskytnout. Právní předchůdce žalobkyně tak řádně nezohlednil práva a zájmy spotřebitele.
5.) Po právní stránce věci tak soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je absolutně neplatným právním jednáním (§ 588 o. z.), k níž soud přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem a zjevně narušuje veřejný pořádek. V režimu spotřebitelských smluv naopak je povinností soudu i bez návrhu zkoumat platnost právního jednání. Rozsudek soudního dvora EU ze dne datum ve věci C číslo OPR-FINANCE vnesl jasno do otázky diskutované právní praxí a obsažené v § 87 odst. 1 věty druhé ZSÚ, podle níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru v tříleté promlčecí lhůtě běžící od uzavření smlouvy. Rozhodnutí SDEU jednoznačně deklaruje povinnost národního soudu zabývat se z úřední povinnosti otázkou, zda poskytovatel úvěru posoudil náležitě na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací úvěruschopnost spotřebitele, a pokud této povinnosti nedostál, je povinností soudu dovodit následek v podobě absolutní neplatnosti smlouvy. Obdobně Ústavní soud ČR v usnesení pléna ze dne datum sp. zn. PL. ÚS 1/10 zdůraznil, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv podle tehdy platného občanského zákoníku chápe jako nesouladnou s českým ústavním pořádkem.
6.) Na plnění poskytnuté právním předchůdcem žalobkyně žalované lze pohlížet jako na plnění poskytnuté bez právního důvodu. ZSÚ však má pro tuto situaci zvláštní řešení v § 87 odst. 1 věta třetí, který stanoví, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, pokud mu poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZSÚ, kdy z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že jsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Za situace, kdy žalované bylo vyplaceno 10 000 Kč, a kdy žalobkyně nyní v žalobě požaduje zaplatit dlužnou jistinu 5 712,45 Kč, dlužný úrok 315,65 Kč, dlužný poplatek za vyhodnocení úvěru 507,69 Kč, dlužný poplatek za sjednání úvěru 2 474,43 Kč a dlužný inkasní poplatek 989,77 Kč, celkem 9 999,99 Kč, pak soud učinil závěr, že žalovaná celkem splatila 8 186,01 Kč, neboť podle úvěrové smlouvy měla celkem na jistině, poplatcích a úrocích zaplatit 18 186 Kč (18 186 – 9 999,99 = 8 186,01). Platby žalované totiž pro neplatnost úvěrové smlouvy, tudíž i sjednaných úroků a poplatků, nemohly být platně započítány na úhradu úroků a poplatků, ale jen na jistinu úvěru. Žalovaná je tak na jistině povinna zaplatit pouze částku 1 813,99 Kč představující rozdíl mezi právním předchůdcem žalobkyně poskytnutou částku 10 000 Kč a žalovanou splacenou částkou 8 186,01 Kč. Žalobkyně má též právo podle § 1968 a 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. na úroky z prodlení z dlužné částky, avšak nikoliv již od datum, neboť splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení nastává až v okamžiku, kdy ochuzený obohaceného vyzve k plnění. Podle předložených důkazů se tak stalo až předžalobní výzvou z datum, odeslanou téhož dne (středa), kdy podle § 573 o. z. se má za to, že zásilka došla třetí pracovní den po odeslání, tedy v pondělí datum. Žalovaná tak měla plnit bez zbytečného odkladu hned následující den datum, pročež od datum je v prodlení, neboť netvrdila, že by nebylo v jejích možnostech v takové lhůtě plnění poskytnout. Sazba úroků z prodlení v 1. pololetí 2020 sice činí 10 %, avšak žalobkyně výslovně v žalobě požadovala úroky ve výši 9,75 % ročně, přičemž soud nemůže její návrh překročit. Žalobu ve zbývajícím rozsahu co do zaplacení 8 186 Kč (9 999,99 – 1 813,99) s 9,75% úroky z prodlení ročně z částky 5 712,45 Kč od datum do datum a 9,75% úroky z prodlení ročně z částky 3 898,46 Kč (5 712,45 – 1 813,99) od datum do zaplacení zamítl jako nedůvodnou.
7.) Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. , podle něhož by žalovaná měla právo na poměrnou náhradu nákladů řízení, neboť byla v řízení úspěšnější, než žalobkyně, nebýt toho, že žalované žádné náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. ).