Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (1)No categories available
20 C 265/2020-29
Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
proti
žalované: osobní údaje žalované
pro zaplacení částka s příslušenstvím,
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částka s úrokem z prodlení z této částky v sazbě 8,5 % ročně od datum do zaplacení, a to do 21 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Nárok na zaplacení částka s úrokem z prodlení z této částky v sazbě 8,5 % ročně od datum do zaplacení, se zamítá.
III. Žalobkyně není povinna hradit žalované na náhradě nákladů řízení ničeho.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení z této částky v sazbě 8,5 % ročně od [datum] do zaplacení, a to do 21 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Nárok na zaplacení [částka] s úrokem z prodlení z této částky v sazbě 8,5 % ročně od [datum] do zaplacení, se zamítá. III. Žalobkyně není povinna hradit žalované na náhradě nákladů řízení ničeho.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne datum, zaplacení ve výroku I a II shora uvedeného plnění z titulu úvěrové smlouvy ze dne datum s jistinou částka a kapitalizovaným úrokem částka, když žalovaná uhradila toliko částka a tyto byly započteny na úrok.
2. Soud k projednání věci nařídil jednání. Ačkoliv žalovaná převzala předvolání na adrese svého trvalého bydliště do vlastních rukou, k jednání se bez omluvy nedostavila. Žalobkyně se z jednání omluvila, o odročení nežádala. Soud věc projednal v nepřítomnosti obou účastníků.
3. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Smlouvou ze dne datum na č. l. 10 a letákem č. l. 11 žalobkyně prokázala, že se žalovaná zavázala po načerpání jistiny částka tuto splácet 60x po částka týdně, přičemž úroková sazba činí 66 % ročně, současně je uvedeno, že úrok tvoří částka, poplatek za zpracování a doručení úvěru částka a poplatek za hotovostní inkaso částka. Evidenční kartou klienta č. l. 12 prokázala, že zkoumala schopnost žalované úvěr splácet a tato prohlásila, že její příjem převyšuje povinné výdaje o 15 anonymizováno tis. Kč měsíčně, u žalobkyně má již dva jiné úvěry, u jiných společností žádné (ani jiné další výdaje). Deklarovala nájemní bydlení, základní vzdělání, absenci automobilu a nemovitého majetku, mateřskou dovolenou, práci mimo hlavní pracovní poměr, dělnickou profesi u agentury práce, nijak nespecifikovaný další příjem domácnosti částka čistého měsíčně a příjem i z„ přídavků“ ve výši částka měsíčně. Na počet dětí se formulář nedotazuje. Úvěrovou historií žalobkyně prokázala jednotlivé splátky na úvěr. Žalobkyně doložila dopisem (č. l. 15) vypracování i zaslání (č. l. 16) předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. o. s. ř. na adresu trvalého bydliště žalované (která však nebyla označena jako adresa doručovací, které konkuruje adresa výběru a doručovací adresa není výslovně vyznačena). Historií úvěru žalobkyně prokázala, že jí bylo uhrazeno toliko částka, ovšem první splátka byla splatná v „ nultém“ týdnu, kdy mělo být uhrazeno částka a na jistině tak bylo ve skutečnosti poskytnuto toliko částka. Přehledem všech řízení žalované u zdejšího soudu bylo prokázáno, že v říjnu 2015, březnu 2016 a srpnu 2016 byly proti žalované zdejším soudem povoleny exekuce pod sp. zn. 69 EXE 3448/2015 , 69 EXE 898/2016 a 69 EXE 2402/2016 pro jistiny ve výši částka, částka a částka (pozdějším 6 exekucím pro souhrn jistin 139 tis. Kč soud nepřihlíží, neboť o nich žalobkyně nemohla v době schvalování úvěru vědět). Podle usnesení zdejšího opatrovnického soudu (č. l. 24) je žalovaná matkou 4 nezletilých dětí (číslo, rok, rok a rok).
4. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a právní předchůdkyně žalobkyně spolu usilovaly o sjednání závazku ze smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. , ve znění platném a účinném ke dni sjednání smlouvy, s charakterem spotřebitelského závazku., z něhož žalobkyně poskytnutím úvěrové jistiny plnila, žalovaná však nesplacením sjednaného plnění nikoliv. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou a ta v řízení ničeho netvrdila a průběh řízení jí byl zřejmě lhostejný. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud dovozuje (a to ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C číslo), že splnění této povinnosti je třeba z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti a to i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni datum. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému.
5. Pokud se týká zjištění řízení žalované u zdejšího soudu, jedná se o elementární činnost soudu, spojenou i se snahou o řádné doručení návrhu, k čemuž je nezbytné zkoumat i kontaktní údaje z jiných, předchozích řízení, kterými již soud disponuje. Údaj o předchozích exekucích žalovaného tak vyplynul přímo ze spisu a takový postup zcela jistě nelze považovat za přehnanou iniciativu soudu v občanském soudním řízení sporném, nota bene při povinnosti soudu zkoumat platnost spotřebitelského závazku z úřední povinnosti. příjmení aktivitu soud přitom nečinil. V projednávaném případě žalobkyně pouze tvrdí, ale neprokazuje, zda a jakým jiným způsobem (než získáním vyplněného dotazníku od spotřebitele) zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, pouze odkazuje na ověření dokumentů (pracovní smlouva, občanský průkaz, 3 výpisy z účtu, SIPO, 3 výplatní pásky, výměr dávky a nájemní smlouva). Soud nicméně žalobkyni k prokázání této skutečnosti nevyzýval, s ohledem na zjištění soudu by to bylo nadbytečné. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko, kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet, pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná. Dle názoru soudu by však měl být dotaz do Centrální evidence exekucí (dále jen„ příjmení“) učiněn. Ostatně žalobkyně účtuje poplatek za sjednání smlouvy, náklady takového (zpoplatněného) dotazu by tedy bylo možno hradit samotnými dlužníky. Zejména v projednávaném případě spotřebitelského úvěru s týdenní splatností (který kontrastuje s tím, že legitimní příjem dlužníků je zpravidla vyplácen měsíčně), nájemním bydlením, základním vzděláním, prací přes pracovní agenturu, pochybnými údaji o příjmech domácnosti (práce mimo pracovní poměr spojená s mateřskou dovolenou a zároveň přídavky - když takto měl příjem domácnosti činit již částka) tedy právní předchůdkyně žalobkyně měla standardně přistupovat k dalším způsobům ověření bonity žalované. Nadto soud blíže nemůže posoudit ani fakt, že žalovaná již měla mít u téže společnosti dva předchozí závazky (aniž by bylo specifikováno, zda jsou již uhrazeny či nikoliv). Na počet dětí ani na případné exekuce se formulář nedotazuje vůbec. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, příjmení), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI či příjmení, s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků, údaj z příjmení je však v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z příjmení oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze.
6. Z těchto důvodů soud považuje dotaz do příjmení za naprosté minimum úsilí, mimo ojedinělé případy, kdy se ověření zdá nadbytečné (což však zjevně není projednávaný případ). Žalobkyni ani nelze klást k tíži záznamy o pozdějších řízeních žalované jen u zdejšího soudu, či záznamy, k nimž nemá legitimní přístup (výkon rozhodnutí). Z úřední činnosti zdejšího soudu je však zřejmé, že žalovaná v době sjednávání závazku již nejméně jedné exekuci (69 EXE 2402/2016 ) prokazatelně čelila (u starších dvou exekucí lze mít bez dalšího prověřování pochybnosti, zda již nebyly uhrazeny, soud okolnost prvního zápisu a výmazu z příjmení v tomto případě neověřoval). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel učinil dotaz do příjmení, musel by takovou skutečnost zjistit a zápůjčku neposkytnout. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích svědčily o žalované lépe, když v předchozí době čelila jiným dvěma exekucím, byť pro zcela marginální částky. Nadto kombinace údajů v dotazníku spíše vyvolává další otázky, než aby mohla sloužit k uspokojivému závěru o schopnosti žalované úvěr splácet.
7. Z ustálené judikatury vyšších soudů se přitom podává, že za náležitou obezřetnost nelze považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svém podání tvrdí žalobkyně. Ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Toto ustanovení má tak nepochybně i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů. Žalobkyně tedy do jisté míry má i povinnost předcházet úvěrovým podvodům a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s rostoucí výší poskytované jistiny. V případě inkasování takto vysoké odměny za poskytnutí zápůjčky (vedle samotného obchodního úroku, který věřitel rovněž ujednal a který je sám o sobě na hranici obvyklého úroku v místě a čase) však nelze akceptovat, aby věřitel takový dotaz, byť zpoplatněný, neučinil. Případnou trestněprávní rovinu jednání žalované soud pomíjí, neboť žalobkyně je nepochybně sama schopna brát se za svá práva i cestou případného trestního oznámení, čemuž tak soud v tomto řízení nebude asistovat.
8. Dle názoru soudu je tedy poskytnutí takové zápůjčky ve smyslu § 9 odstavec 1 zákona o spotřebitelském úvěru již proto nedbalé a soud posoudil smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou z úřední povinnosti. Žalobkyně tak má nárok toliko na vrácení poskytnuté úvěrové jistiny z titulu nároku na vydání předmětu bezdůvodného obohacení a na úrok z prodlení z této částky, běžící nejpozději od žalobkyní požadovaného data (které soud není oprávněn překročit), když sazba 8,5 % ročně odpovídá tehdy platnému nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud tak přiznal toliko rozdíl mezi čerpanými částka (částka soud nepovažuje za čerpané a tedy ani za splacené plnění) a splacenými částka. V tomto rozsahu soud žalobě výrokem I vyhověl, ve zbytku ji výrokem II zamítnul jako nedůvodnou.
9. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. o. s. ř. , neboť trvá nouzový stav a u plnění nelze očekávat rychlejší splnění již s přihlédnutím k tomu, že zdejší soud vůči žalované povolil v letech 2017 až 2020 dalších 6 exekucí. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, žalovaná zřejně podléhá inhibitoriu. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované poskytl přibližně půlroční splátkový kalendář, resp. přiměřeně navýšil lhůtu k plnění, aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce splátkový kalendář, nebyl shledán žádný zvláštní důvod a sama žalovaná zůstala pasivní a neposkytla tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být zájem žalované upřednostněn na úkor žalobkyně a jejího právního zástupce tím, že by soud poskytl lhůtu k plnění delší. Žalovaná by měla nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit plnění z nezabavitelné částky svého příjmu – což výše závazku zřejmě umožňuje bez dalšího), aby se nedopouštěla trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).
10. O nákladech řízení soud výrokem III rozhodnul podle § 142 odst. 2 o. s. ř. o. s. ř. tak, že nárok žalované nepřiznal (ačkoliv měla v řízení větší procesní úspěch), neboť dle obsahu spisu jí s řízením žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne doručení a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Teplicích. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna dobrovolně ve stanovených lhůtách k plnění, může oprávněný navrhnout soudní výkon rozhodnutí nebo provedení exekuce.