Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
8 C 70/2020-40
Okresní soud v Příbrami rozhodl samosoudkyní JUDr. Zuzanou Masnerovou v právní věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa
proti
žalované: osobní údaje žalované
bytem trvale ulice a číslo, PSČ obec
o zaplacení 7 104 Kč
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba, aby byla žalovaná povinna uhradit žalobkyni částku 5 804 Kč, se zamítá.
III. Řízení se co do částky 900 Kč zastavuje.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba, aby byla žalovaná povinna uhradit žalobkyni částku 5 804 Kč, se zamítá. III. Řízení se co do částky 900 Kč zastavuje. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení 7 104 Kč s příslušenstvím s tím, že žalobkyně poskytla dne datum žalované spotřebitelský úvěr 3 000 Kč se splatností 24. 3. 2020. Žalovaná však poskytnuté prostředky nevrátila, na dluh neuhradila ničeho. Žalobkyně se vedle samotné jistiny domáhala částky 450 Kč a 650 Kč jako paušální náhrady vynaložených nákladů za odesílání upomínek, částky 1 500 Kč jako paušální náhrady nákladů inkasního řízení a dále také smluvní pokuty dvakrát 450 Kč. Dále se žalobkyně domáhala poplatku za poskytnutí úvěru 3 204 Kč. K posouzení úvěruschopnosti žalované splácet úvěr žalobkyně tvrdila, že bonitu žalované zjistila z dokladu o příjmu žalované, srovnáním příjmů s očekávanou splátkou, interním skóringem, dotazem do centrální evidence exekucí, dotazem na insolvenční rejstřík a do registru právnická osoba, která provozuje soukromý registr závazků fyzických osob.
2. Podáním doručeným soudu dne 8. 10. 2020 vzala žalobkyně žalobu zpět co do smluvní pokuty. V tomto rozsahu tedy soud podle § 96 odst. 1 o.s.ř. řízení ve výroku III. zastavil co do částky 900 Kč na smluvní pokutě.
3. Za splnění zákonných podmínek vyjmenovaných v ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) rozhodl soud ve věci bez nařízení jednání.
4. Z potvrzení o obdržení a provedení tuzemské platby, předsmluvních informací žalobkyně, smlouvy o spotřebitelském úvěru (dále také jen„ smlouva“), upomínek k úhradě dluhu ze dne 9. 5. 2020 a 19. 5. 2020 včetně dodejek, výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně a předžalobní výzvy ze dne 6. 7. 2020 učiněné prostřednictvím inkasní agentury právnická osoba soud zjistil následující skutkový stav věci. Dne datum na základě elektronické žádosti žalované ze dne datum poskytla žalobkyně žalované úvěr 3 000 Kč bezhotovostním převodem na bankovní účet žalované. K poskytnutí prostředků došlo poté, co žalobkyně pomocí ověřovací platby ve výši 1 Kč a kopie občanského průkazu žalované ověřila její totožnost. Smlouva o spotřebitelském úvěru byla podepsána digitálně, tj. prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. Žalovaná se zavázala vrátit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky do 30 dnů. Účastníci si sjednali úrok z úvěru ve výši 39% ročně, tj. 96 Kč (čl. 4 smlouvy). Žalovaná se zavázala uhradit žalobkyni poplatek za poskytnutí úvěru 3 204 Kč (čl. 4 smlouvy). Celkem se tedy žalovaná zavázala uhradit žalobkyni 6 300 Kč. Úvěr byl poskytnut na dobu 30 dnů a pro případ prodlení se žalovaná zavázala uhradit žalobkyni poplatek za upomínání ve výši 450 Kč za první a 650 Kč za druhou upomínku, dále poplatek 1 500 Kč spojený s předáním vymáhání inkasní agentuře anonymizována tři slova a smluvní pokutu ve výši 30 % jistiny, tedy 900 Kč (čl. 7, 7. 4 smlouvy). Žalovaná na poskytnutý úvěr ničeho nezaplatila.
5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Podle § 87 odst. 1 věty prvé zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.
8. Podle § 580 odstavec 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
9. Podle § 1813 o.z., má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.
10. Podle § 2991 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
11. Podle § 1968 o.z., dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení.
12. Podle § 1970 o.z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.
13. S ohledem na shora popsaný skutkový stav věci dospěl soud k závěru, že žalobkyně neprokázala, že před uzavřením úvěrové smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalované. K tomu byla soudem vyzvána, avšak i přes výzvu nic k prokázání toho, že před uzavřením smlouvy zkoumala úvěruschopnost žalované, neprokázala. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je shora citovaným zákonem ukládána poskytovateli (žalobkyni), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Ačkoli samotný text ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tj. jeho jazykový výklad, naznačuje, že absence posouzení úvěruschopnosti lze sankcionovat toliko neplatností relativní, dospěla odborná i soudní praxe k převážnému závěru, že důsledkem nedostatečného, a v tomto případě dokonce žádného, posouzení úvěruschopnosti je absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Opačný výklad by byl v rozporu s vývojem zásad práv ochrany spotřebitele a narušil by tak dlouhodobou tendenci nejen české, ale rovněž celoevropské právní vědy i praxe směřující k vyvážení faktické nerovnosti mezi spotřebitelem a podnikatelem, projevující se ochranou slabší strany (viz rovněž směrnice č. 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách a směrnice č. 2008 /48/ o smlouvách o spotřebitelském úvěru). Relativní neplatnost by nemohla zajistit vyvážení nerovnováhy mezi spotřebitelem a podnikatelem, neboť spotřebitel jako osoba nepožívající odborných znalostí by zpravidla ani nebyl schopen neplatnost namítnout, a to právě s ohledem na to, že jako slabší smluvní strana nedisponuje potřebnými znalostmi, jakými disponuje profesionál. Setrval-li by výklad na relativní neplatnosti, došlo by ve svém důsledku k popření zásad ochrany spotřebitele. K obdobnému závěru již dospěla i judikatura vyšších soudních instancí (viz. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č. j. 27 Co 81/2019-75, usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10), v nedávné době rovněž stanovisko Generální advokátky SD EU stanovisku ze dne datum ve věci právnická osoba proti GK, podle níž„ v případě, že vnitrostátní soud zjistil z úřední povinnosti porušení článku 8 směrnice 2008 (jenž zakládá povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost před uzavřením smlouvy – pozn. soudu), musí s výhradou případné opačné vůle spotřebitele vyvodit všechny důsledky, které podle vnitrostátního práva z tohoto zjištění plynou, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, a případně bez přihlédnutí k uplynutí prekluzivní lhůty, jsou-li sankce stanovené tímto právem účinné, odrazující a přiměřené“.
14. Důsledkem absolutní neplatnosti dotčené úvěrové smlouvy je omezenost nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru, který v souladu se shora citovanými ustanoveními představuje bezdůvodné obohacení žalované. Žalobkyně žalované poskytla jistinu ve výši 3 000 Kč bez platného právního důvodu, čímž se žalovaná na žalobkyně bezdůvodně obohatila a vznikla jí tak povinnost toto obohacení vrátit. Žalovaná porušila svou zákonnou povinnost vrátit to, oč se bezdůvodně obohatila, když žalobkyni nevrátila z poskytnuté jistiny ničeho. Soud proto ve výroku I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni neuhrazenou jistinu 3 000 Kč. Ve zbytku žalobu jako nedůvodnou výrokem II. zamítl.
15. Ve smyslu § 142 odst. 2 o.s.ř. soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť toto právo by s ohledem na míru úspěchu a neúspěchu ve věci příslušelo z části žalované, které však podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly. Soud proto náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků řízení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné.
Pokud by povinná dobrovolně nesplnila povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, má oprávněná právo podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§251 o.s.ř.) nebo za podmínek daných zvláštním zákonem návrh na pověření soudního exekutora provedením exekuce (zák. č. 120/2001 Sb.).