Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)No categories available
7 C 113/2020-25
Okresní soud v Třebíči rozhodl samosoudkyní Mgr. Petrou Rutarovou ve věci
žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci
proti
žalované: osobní údaje žalované
o zaplacení 12 775 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč s 8,5% zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 5 000 Kč od 8. 6. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky částka a 8,5% zákonného úroku z prodlení ročně z částky 9 275 Kč od 27. 5. 2018 do zaplacení, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč s 8,5% zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 5 000 Kč od 8. 6. 2018 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky [částka] a 8,5% zákonného úroku z prodlení ročně z částky 9 275 Kč od 27. 5. 2018 do zaplacení, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalované na zaplacení částky částka s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o zápůjčce uzavřené dne datum mezi žalobkyní a žalovanou. V případě, že soud nebude mít za prokázaný nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, navrhla žalobkyně, aby jej posoudil jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení.
2. Soud usnesením ze dne 13. 8. 2020, č. j. 7 C 113/2020-8, vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení o tom, jakým způsobem a jaké informace byly získány o schopnosti žalované splácet úvěr a aby označila důkazy k prokázání těchto svých tvrzení s tím, že pokud tak neučiní, může být se svým nárokem neúspěšná.
3. Podáním ze dne datum žalobkyně svá žalobní tvrzení doplnila v tom směru, že úvěruschopnost žalované byla posouzena dotazem na zaměstnavatele žalované, lustrací v příjmení a dotazem na pohledávky po splatnosti. Žalobkyně dále zaslala kopie dokladů o příjmech žalované.
4. K jednání nařízenému na datum se nedostavila žalovaná, žalobkyně, ani její právní zástupkyně, která se z jednání omluvila a opětovně navrhla variantu posouzení jejího nároku z titulu bezdůvodného obohacení. Soud proto věc projednal v nepřítomnosti všech účastníků řízení.
5. Na podkladě listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům: Mezi žalobkyní a žalovanou byla dne datum uzavřena smlouva o zápůjčce. Smlouva byla uzavřena elektronickými prostředky komunikace na dálku prostřednictvím internetových stránek www.coolcredit.cz. Na základě této smlouvy byly žalobkyní žalované na její účet č. bankovní účet dne datum zaslány finanční prostředky ve výši 7 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala splatit úvěr do 26. 5. 2018 společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 275 Kč. Žalovaná však do dne podání žaloby žalobkyni uhradila pouze částku 2 000 Kč. Upomínkou – pokusem o smír ze dne 2. 6. 2018 vyzvala žalobkyně žalovanou k vrácení dlužné částky, přičemž termín splatnosti stanovila nejpozději do 7. 6. 2018. Za měsíc březen 2018 obdržela žalovaná od firmy právnická osoba mzdu ve výši 3 117 Kč. V měsících únor – duben 2018 pak byl žalované vyplácen starobní důchod ve výši 10 555 Kč měsíčně.
6. Po právní stránce soud zbytek žalobou uplatněného nároku posoudil podle ust. § 2390 a násl., § 2991 zákona č. 99/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“) a dále podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 43/2013 Sb. (dále též je ZoSÚ). Otázku úroku z prodlení pak soud posuzoval dle § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
7. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze z části. Soud nemá za prokázané, že by mezi žalobkyní a žalovanou byla platně uzavřena smlouva o zápůjčce. Žalobkyně totiž s odbornou péčí neposoudila schopnost žalované splácet spotřebitelský úvěr, resp. neprokázala, že by tak učinila. Žalobkyně na výzvu soudu doplnila svá tvrzení ohledně úkonů, které učinila k posouzení úvěruschopnosti žalované v tom směru, že ověřila aktuální zaměstnání žalované, provedla lustraci v příjmení a evidenci pohledávek po splatnosti. Tato svá tvrzení však soudu neprokázala. Dále soudu předložila výplatní pásku žalované za měsíc březen a kopie ústřižků o výplatě starobního důchodu za měsíce únor – duben 2018. Žalobkyně však soudu nepředložila žádnou žádost o poskytnutí zápůjčky, kde by se žalovaná vyjadřovala ke svým měsíčním výdajům, ani doklad o lustraci žalované v CEE, v ISIR apod. Za této situace je dle názoru soudu smlouva o zápůjčce ve smyslu citovaného § 9 odst. 1 ZoSÚ neplatná.
8. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu.
9. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (dostupném na www.nsoud.cz) Nejvyšší soud konstatoval, že„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. příjmení, L a příjmení, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN číslo). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“
10. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupném na http://nalus.usoud.cz). V něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015m č. j. 1 As 30/2015-39 (dostupném www.nssoud.cz) či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci právnická osoba v . jméno příjmení a další). Podle nich má poskytovatel úvěru„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“ Soud při svém rozhodování vycházel zejména z relevantní judikatury Ústavního soudu, který ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupném na http://nalus.usoud.cz) mj. shrnul závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39 (dostupném www.nssoud.cz) či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci právnická osoba v . jméno příjmení a další), podle nichž má poskytovatel úvěru„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“ Ústavní soud dále v odst. 21. odůvodnění svého nálezu výslovně uvádí:„ Naopak obecné soudy - a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci - by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“
11. S ohledem na shora uvedené tak má žalobkyně vůči žalované právo na to, aby jí žalovaná zaplatila zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků (tj. 5 000 Kč), a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z. Z údajů poskytnutých žalobkyní vyplývá, že žalovaná žalobkyni dosud uhradila pouze částku 2 000 Kč, přičemž na účet žalované žalobkyně převedla bez právního důvodu částku 7 000 Kč. Ve vztahu k částce částka má pak má žalobkyně též právo na to, aby jí žalovaná zaplatila úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.
12. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaná dostala až po té, co byla k zaplacení vyzvána, neboť smlouva o zápůjčce je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o splatnosti zápůjčky. Žalovaná byla prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzvána v upomínce ze dne 2. 6. 2018, a to ve lhůtě do 7. 6. 2018. Ode dne 8. 6. 2018 je tedy žalovaná vůči žalobkyni v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení.
13. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku II. co do částky 5 000 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 8. 6. 2018 ve výši platné k uvedenému dni dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
14. Ve zbylém rozsahu požadovaných úroků z prodlení, poplatku za uzavření smlouvy a smluvní pokuty soud ve výroku II. žalobu jako nedůvodnou zamítl.
15. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud dle ust. § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Vzhledem k tomu, že úspěšnější ve věci byla žalovaná, náležela by jí dle uvedeného zákonného ustanovení náhrada nákladů řízení vůči žalobkyni v poměrné výši. Žalovaná byla však po celou dobu řízení nekontaktní a ze spisu nevyplývá, že by jí nějaké náklady řízení vznikly. Proto bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v Třebíči. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.
Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.