Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 C 228/2020-27

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Krůpovou ve věci

žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci

proti

žalovanému: osobní údaje žalovaného

o zaplacení 6 000 Kč s příslušenstvím

takto:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 177,25 od 30. 6. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 177,25 Kč od 8. 3. 2018 do 29. 6. 2020, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně příjmení jméno příjmení.

Odůvodnění:

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 6 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 177,25 od 30. 6. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 177,25 Kč od 8. 3. 2018 do 29. 6. 2020, se žaloba zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].

1. Žalobkyně se na žalovaném domáhala zaplacení 6 000 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdce žalobkyně právnická osoba příjmení anonymizováno se žalovaným uzavřel dne datum smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které se zavázal poskytnout žalovanému finanční prostředky až do výše úvěrového rámce 35 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky splácet společně s úrokem ve výši 8,5 % měsíčně a poplatkem za čerpání ve výši 12,5 % z každé čerpané splátky úvěru v pravidelných měsíčních splátkách splatných vždy k 30. dni kalendářního měsíce, jejichž minimální výše byla žalovanému vždy sdělena ve výpise stejně jako výše aktuální dlužné částky. Tato smlouva pak byla uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku prostřednictvím jedinečného osobního uživatelského účtu vytvořeného na webových stránkách právního předchůdce žalobkyně, a to tím způsobem, že žalovaný právnímu předchůdci žalobkyně doručil žádost o zaslání nabídky k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru a následně právní předchůdce žalobkyně po prověření totožnosti žalovaného a posouzení jeho úvěruschopnosti zaslal žalovanému nabídku k uzavření smlouvy, kterou žalovaný přijal tak, že ve svém uživatelském účtu vložil do příslušného pole identifikační kód, jež mu byl zaslán na mobilní telefon, čímž byl nahrazen jeho podpis. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdce postupoval dle svých vnitřních kritérií, v souladu s nimiž osoba, které má být úvěr poskytnut, nesmí mít více než tři závazky u jiných věřitelů a nesmí proti ní být vedeno exekuční ani insolvenční řízení. Tyto informace jsou ze strany právního předchůdce žalobkyně prověřovány lustrací v ISIR, v Centrální evidenci exekucí a v databázích inkasních agentur. Dále musí zájemce při podání žádosti o úvěr pravdivě uvést své příjmy, výdaje a další informace o své osobě. Žalovaný pak před uzavřením smlouvy stvrdil, že poskytl právnímu předchůdci žalobkyně pravdivé, správné a úplné informace. Celkově žalovaný z titulu předmětné smlouvy čerpal částku 6 000 Kč, přičemž právnímu předchůdci žalobkyně ničeho neuhradil a tato částka je tak předmětem žalobního návrhu. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. S ohledem na prodlení žalovaného s úhradou dlužné částky požadovala žalobkyně po žalovaném také zaplacení zákonného úroku z prodlení od 8. 3. 2018 do zaplacení. Žalovaný byl k úhradě dlužné částky vyzván předžalobní upomínkou.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v  , (dále jen „“), soud rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně právnická osoba příjmení anonymizováno byla dne datum uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, na základě níž se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému finanční prostředky až do výše úvěrového rámce 35 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky splácet společně s úrokem ve výši 8,5 % měsíčně a poplatkem za čerpání ve výši 12,5 % z každé čerpané splátky úvěru v pravidelných měsíčních splátkách. Tato smlouva pak byla v souladu s článkem 4 Obchodních podmínek právního předchůdce žalobkyně uzavřena za pomocí prostředků komunikace na dálku shora popsaným způsobem. K této smlouvě žalobkyně doložila rovněž formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Z doloženého elektronického formuláře označeného jako„ jméno anonymizována dvě slova jméno anonymizováno číslo“ soud dále zjistil, že žalovaný dne datum požádal právního předchůdce žalobkyně o čerpání finančních prostředků ve výši 5 000 Kč a z doloženého elektronického formuláře označeného jako„ jméno anonymizována dvě slova jméno anonymizováno číslo“ soud zjistil, že dne datum žalovaný požádal právního předchůdce žalobkyně o čerpání finančních prostředků ve výši 1 000 Kč. Z doložených výpisů úvěrového účtu žalovaného dále vyplývá, že žalovaný čerpal celkovou částku 6 000 Kč, přičemž právnímu předchůdci žalobkyně ničeho neuhradil.

4. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 15. 6. 2020, v níž mu byla poskytnuta lhůta k úhradě do 7 dnů od doručení této výzvy a k níž žalobkyně doložila rovněž podací lístek ze dne 17. 6. 2020.

5. Podle , , smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle , k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

7. Podle , písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.

8. Podle , o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v  nebo .

9. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle , plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

12. Podle , právní jednání působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí projev vůle dojde; zmaří-li vědomě druhá strana dojití, platí, že řádně došlo.

13. Podle , má se za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání.

14. Podle , věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

15. Podle , po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

16. Z provedeného dokazování je zřejmé, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému na základě smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené distančním způsobem za pomocí prostředků komunikace na dálku finanční prostředky v celkové výši 6 000 Kč, které však žalovaný nesplatil. Soud dospěl k závěru, že ze strany žalovaného došlo ke kontraktaci smlouvy způsobem, který lze považovat za jiný typ elektronického podpisu tvořený zadáním unikátního identifikačního kódu v prostředí uživatelského účtu v chráněném webovém rozhraní žalobkyně, k němuž měl přístup pouze žalovaný. Dle závěrů soudobé judikatury je pro uzavření spotřebitelské smlouvy jiný typ elektronického podpisu (dříve prostý elektronický podpis) postačující a nevyžaduje se kvalifikovaný elektronický podpis (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2017, sp. zn. ). Ačkoli se tato judikatura vztahovala k zákonu o elektronickém podpisu, je dle názoru soudu použitelná i za účinnosti nového zákona o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. Pohledávka za žalovaným z titulu předmětné smlouvy byla následně postoupena na žalobkyni a ta je tak aktivně legitimována k jejímu vymáhání.

17. Žalobkyně sice obecně popsala způsob, kterým měl její právní předchůdce zkoumat úvěruschopnost spotřebitelů, avšak tato tvrzení ve vtahu k žalovanému nepodložila žádnými konkrétními listinnými důkazy, z nichž by byly patrné příjmy a výdaje žalovaného. Soud proto musel dospět k závěru, že právní předchůdce žalobkyně své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného nedostál.

18. Dle shora citovaného § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele neplatnost uzavřené smlouvy, která je konstruována jako neplatnost relativní a je možno ji tak zkoumat pouze k námitce spotřebitele, jež musí být navíc spotřebitelem uplatněna v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Tato zákonná úprava přitom představuje transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu. Není pak pochyb o tom, že právo Evropské unie má aplikační přednost před právem českým, ať už na základě článku 10 či článku 10ay, přičemž princip nadřazenosti evropského práva výslovně konstatoval Soudní dvůr Evropské unie již v rozsudku ze dne 15. 6. 1964, Costa versus Enel (C -6/64). Směrnice přijaté Evropským parlamentem a Radou nemají tzv. přímý horizontální účinek a tedy se jich nelze dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, neboť jsou adresovány především zákonodárci za účelem jejich správné transpozice do vnitrostátního práva. Jsou však nadány tzv. nepřímým horizontálním účinkem, což má za následek povinnost národních soudů volit eurokonformní výklad tak, aby bylo dosaženo účelu konkrétní směrnice. Jak konstatoval také Ústavní soud České republiky, národní soud je povinen zajistit plný účinek norem evropského práva, a to případně i tím, že ze své vlastní pravomoci ponechá nepoužité jakékoli odporující ustanovení vnitrostátních právních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. ze dne 9. 2. 2011).

19. S ohledem na výše uvedené si soud musel dále položit otázku, zda ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru není v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem, konkrétně se shora citovanou směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Článek 8 směrnice nadepsaný jako„ Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele“ zní následovně:„ Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Jestliže je v citovaném článku výslovně uvedeno slovní spojení„ členské státy zajistí“, pak nelze dle názoru soudu ponechat na spotřebiteli, aby se sám dovolal své ochrany a namítal neplatnost uzavřené smlouvy, nýbrž jde o úkol a povinnost státu, respektive jeho dotčených orgánů. Článek 23 nadepsaný jako„ Sankce“ stanoví následující:„ Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ Pakliže jsou tedy státy povinny přijmout sankce, které budou„ účinné, přiměřené a odrazující“, tyto charakteristiky nemůže dle názoru soudu splňovat sankce relativní neplatnosti smlouvy. Velká část žalovaných spotřebitelů se totiž v první řadě k podané žalobě vůbec nevyjádří, což je podloženo praktickou zkušeností soudů. Nelze navíc počítat s tím, že průměrní spotřebitelé uzavírající smlouvy o úvěru budou natolik vzdělaní v právu a seznámeni s úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, aby si byli vědomi své možnosti namítat neplatnost smlouvy. Na tento problém upozornil rovněž Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 21. dubna 2016, Radlinger a Radlingerová (C -377/14). Těmito skutečnostmi je výrazně oslabena účinnost stanovené sankce a rovněž její odrazující účinek, když poskytovatelé úvěru jsou si vědomi toho, že většina spotřebitelů se bránit nebude, což logicky snižuje jejich motivaci k tomu řádně prověřovat úvěruschopnost. Bod 26 odůvodnění předmětné směrnice pak nadto proklamuje, že„ Především na rozšiřujícím se úvěrovém trhu je důležité, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti, a členské státy by měly vykonávat nezbytný dohled s cílem předejít takovému jednání, a měly by pro tyto případy stanovit nezbytné prostředky k sankcionování věřitelů.“ Z tohoto lze usuzovat na skutečnost, že orgány evropského společenství přikládají velkou důležitost tomu zamezit nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů a zabránit zadlužování obyvatel. K nutnosti národních soudů posoudit z úřední povinnosti dodržování nástrojů unijního práva zajišťujících ochranu spotřebitele se pak Soudní dvůr EU vyjádřil již opakovaně (viz např. rozsudky ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial a Salvat Editores (C -240/98 až C -244/98), ze dne 4. června 2009, Pannon GSM (C -243/08), ze dne 4. června 2015, Faber (C -497/13) a ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C -176/17). Dále lze v této souvislosti zmínit rozsudek ze dne 21. listopadu 2002, Cofidis (C -473/00), kde Soudní dvůr označil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z úřední povinnosti porušení některých ustanovení práva na ochranu spotřebitelů za opatření nezbytné k dosažení ochrany spotřebitele.

20. Konečně pak rozpor předmětné části ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se shora citovanou směrnicí výslovně konstatoval Soudní dvůr EU ve svém nedávném rozhodnutí ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance (C -679/18) a stvrdil tak povinnost soudů členských států zkoumat z úřední povinnosti, zda ze strany poskytovatele úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

21. Na základě výše uvedeného tedy již není pochyb o tom, že ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je v části zakotvující pro případ porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele sankci relativní neplatnosti smlouvy v rozporu s unijním právem a soud proto příslušné ustanovení v této části neaplikoval. Předmětnou smlouvu tak je nutno považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný tak byl od počátku povinen vrátit právnímu předchůdci žalobkyně pouze poskytnutou jistinu ve výši 6 000 Kč, a to z titulu bezdůvodného obohacení.

22. Jelikož žalovaný z titulu předmětné smlouvy ničeho neuhradil, přiznal soud žalobkyni právo na zaplacení jistiny v plné výši včetně požadovaného úroku z prodlení z této jistiny. Pokud jde o den, od kterého náleží žalobkyni úrok z prodlení, pak nároky vzniklé z titulu bezdůvodného obohacení jsou splatné dnem následujícím po dni, kdy byl dlužník věřitelem vyzván k plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Soud proto vázal počátek prodlení žalovaného na zaslanou předžalobní upomínku, která byla odeslána dne 17. 6. 2020. Dle shora citované zákonné domněnky se má za to, že zásilka došla třetí pracovní den po odeslání, tj. 22. 6. 2020. Jelikož byla žalovanému pro úhradu určena lhůta sedmi dnů od doručení, byl povinen provést úhradu do 29. 6. 2020. Ode dne následujícího, tedy od dne 30. 6. 2020 byl žalovaný v prodlení a žalobkyni vzniklo právo na zaplacení úroku z prodlení právě od tohoto data. Tento pak žalobkyně požadovala v zákonné výši ke dni 8. 3. 2018, tj. ve výši 8,50 % ročně, tedy ve výši nižší, než kolik činila jeho zákonná výše ke dni 30. 6. 2020. Ve zbývající části soud úroky z prodlení zamítl.

23. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení , , dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 6 287,58 Kč, přičemž jí bylo soudem přiznáno 6 055,92 Kč (úrok z prodlení soud kapitalizoval ke dni sepsání rozsudku, tj. ke dni 11. 1. 2021). Žalobkyně tak byla ve věci úspěšná z 96 % a ze 4 % neúspěšná (ze 4 % byl tak úspěšný žalovaný). Žalobkyně tedy byla neúspěšná pouze v nepatrné části, a proto jí soud přiznal náhradu nákladů řízení v plné výši.

24. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a z nákladů souvisejících se zastupováním žalobkyně advokátem. Soud postupoval dle , odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Zástupce žalobkyně učinil ve věci tři úkony právní služby dle vyhlášky (převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé - žaloba, jednoduchá výzva k plnění), za které mu náleží odměna v plné výši. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon činí dle vyhlášky 200 Kč a dále za ně právnímu zástupci žalobkyně podle téže vyhlášky náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 100 Kč, opět za každý z těchto úkonů. Celkem tedy náklady žalobkyně (včetně DPH ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta) činí 1 489 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, lze se jejího splnění domáhat návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí, popřípadě návrhem na nařízení exekuce.