Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
No categories available
37 C 178/2020-22
Městský soud v obec rozhodl předsedou senátu Mgr. Stanislavem Pulkrabem jako samosoudcem ve věci
žalobkyně: ; právnická osoba, IČO: osobní údaje žalobkyně
sídlem adresa žalobkyně
zastoupená advokátem JUDr. jméno příjmení jméno.
sídlem adresa, obec a číslo
proti
žalovanému: ; celé jméno žalovaného, narozený dne datum
bytem adresa žalovaného
o zaplacení 6 775 Kč s příslušenstvím
takto:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši
10 % ročně z částky 4 200 Kč od 28. 7. 2019 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky
1 092 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 092 Kč od 28. 7. 2019 do zaplacení, částky 2 000 Kč a částky 1 483 Kč, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 200 Kč od 28. 7. 2019 do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 1 092 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 092 Kč od 28. 7. 2019 do zaplacení, částky 2 000 Kč a částky 1 483 Kč, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 16. 4. 2020 domáhala zaplacení částky 6 775 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnila tím, že dne 27. 6. 2019 uzavřela s žalovaným smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalovanému částku 4 200 Kč. Žalovaný se smlouvou zavázal uhradit tuto částku včetně poplatku ve výši 1 092 Kč. Žalovaný zápůjčku řádně nesplácel a žalobkyni tak vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 000 Kč.
2. Soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu soudu námitky a ve věci bylo lze rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů /§ 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OSŘ”) /. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil.
3. Z předložených listinných důkazů učinil soud tento závěr o skutkovém stavu věci:
Z výpisu z účtu žalovaného, kterým při sjednávání zápůjčky prokazoval svoji schopnost zápůjčku splácet, je zřejmé, že ke dni 1. 5. 2019 činil zůstatek na tomto účtu - 13 304,01 Kč, ke dni 31. 5. 2019 pak - 15 316,81 Kč. Dle smlouvy o zápůjčce (č. l. 3) měli účastníci uzavřít smlouvu, na základě které měla žalobkyně poskytnout žalovanému částku 4 200 Kč, kterou měl žalovaný žalobkyni vrátit spolu s poplatkem ve výši 1 092 Kč do 27. 7. 2019. Ve smlouvě byly dále upraveny smluvní pokuty. Žalovanému byla dne 27. 6. 2019 vyplacená částka 4 200 Kč, jak se podává z výpisu z účtu žalobkyně. Žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil.
4. Dle ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku , v platném znění (dále jen„ OZ“), Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.
5. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. , o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen„ ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.
6. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.
7. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
8. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
9. Dle ust. § 2991 odst. 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
10. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda žalobkyně jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o zápůjčce splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť předmětná smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18 ), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015 -39).
11. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07 ). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019 ).
12. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného zkoumala pouze formálně, když už z výpisu z jeho účtu, který před uzavřením smlouvy o zápůjčce měla k dispozici je zřejmé, že měsíční výdaje žalovaného převyšují jeho příjmy, přičemž žalovaný nedisponuje úsporami, ze kterých by tento rozdíl mohl hradit.
13. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že žalobkyně se měla podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015 -39) ohledně výdajů žalovaného. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Žalobkyně se však pouze formálně spokojila s příjmy a tvrzenými výdaji, kdy prověřováním výdajů žalovaného se vůbec nezabývala. Přitom právě výdajovou stránku úvěrované osoby má žalobkyně povinnost řádně zkoumat, aby mohla srovnání příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji dlužníka a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný úvěr, příp. zápůjčku, řádně splácet. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně neprověřila výdaje žalovaného a nehodnotila všechny dostupné informace o žalovaném ve svém souhrnu.
14. Pokud tedy byla následně mezi žalobkyní jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena smlouva o zápůjčce, je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 86 ZoSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 OZ , nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18 ). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že ujednání o úrocích v předmětné smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 OZ ). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 OZ ), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 , bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele).
15. Vzhledem k tomu, že žalobkyně poskytla žalovanému plnění bez právního důvodu, je třeba na plnění, které žalobkyně poskytla žalovanému (částka ve výši 4 200 Kč), hledět nikoli jako na plnění žalobkyně ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného (§ 2991 OZ ).
16. Vzhledem k tomu, že absolutně neplatná byla z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a zřejmého rozporu s veřejným pořádkem a dobrými mravy celá smlouva, nepřiznal soud žalobkyni ani poplatek za poskytnutí zápůjčky, neboť podklad pro jeho přiznání byla absolutně neplatná smlouva. Při neplatnosti celé smlouvy tak není důvod zkoumat případnou výši obvyklého úroku, jako bývá činěno v případech pouhé částečné neplatnosti úvěrových smluv co do sjednaného vysokého úroku z úvěru. Z obdobných důvodů soud žalobkyni nepřiznal ani smluvní pokutu. Pro úplnost soud uvádí, že podklad pro přiznání jiných smluvních nároků (úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nedává ani zákon o spotřebitelském úvěru. Výjimkou je zákonný úrok z prodlení (§ 1970 OZ ). Vzhledem k tomu, že žalovaný jistinu včas neuhradil, dostal se do prodlení s peněžitým plněním a žalobkyni vznikl nárok na úrok z prodlení ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. , v platném znění. Lhůta k plnění byla v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. stanovena v délce tří dnů. Ve zbytku nároku a případného úroku z prodlení z tohoto nároku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.
17. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobkyně byla ve sporu nepatrně úspěšnější, a to co do částky 4 783,39 Kč (počítáno ke dni vyhlášení rozhodnutí), neúspěšná pak co do částky 4 726,68 Kč (počítáno ke dni vyhlášení rozhodnutí), a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
18. Tímto rozsudkem je rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, odůvodnění rozsudku tak v souladu s § 157 odst. 4 OSŘ ve spojení s § 202 odst. 2 OSŘ obsahuje pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není odvolání (§ 202 odst. 2 OSŘ ) přípustné.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce (§ 251 OSŘ ).